Zájmeno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Zájmeno (náměstka, nástupka[zdroj?], pronomen, z latinského pro-nomen - „za-jméno“) je jedním z plnovýznamových ohebných slovních druhů. Jde v podstatě o uzavřenou skupinu výrazů. Ve větě obvykle zastupují podstatná jména nebo přídavná jména a mají tak zpravidla funkci podmětu, předmětu nebo přívlastku.

Zájmena v češtině[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Česká zájmena.

V češtině se zájmena dělí také na bezrodá (neurčují rod - já, ty, se) a rodová. Skloňování zájmen v češtině je poměrně komplikované, některá se skloňují jako přídavná jména, jiná mají vlastní skloňování několika různých vzorů.

Typy zájmen[editovat | editovat zdroj]

Zájmena se obvykle dělí na:

  • zájmena osobní (též personalia) - já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona a zvratné zájmeno si,se
  • zájmena ukazovací (též demonstrativa) - ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám
  • zájmena přivlastňovací (též posesiva) - můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich a zvratné zájmeno svůj
  • zájmena tázací (též interogativa) - kdo?, co?, jaký?, který?, čí?
  • zájmena vztažná (též relativa) - kdo, co, jaký, který, čí, jenž
  • zájmena záporná (též negativa) - nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný
  • zájmena neurčitá (též indefinitiva) - někdo, nějaký, některý, lecco, něčí, něco

-tvořena pomocí kombinace předpony (ně- , lec- , leda- , kde- , málo- ,málokdy užívané - zřídka- , sotva- , bůhví- apod.) nebo přípony ( -si, -koli, -koliv) a tázacího zájmena

  • zájmena vymezovací (někdy počítaná mezi neurčitá, jindy naopak jako jejich nadkategorie)
    • zájmena úplnostní (též totalizační) – všichni, každý…
    • vyjadřující totožnost – týž, samý
    • vytýkající platnost podstatného jména nebo zájmena – sám, samý
    • zájmena libovolně vymezovací
    • zájmena záporně vymezovací
  • zájmena zvratná (též reflexiva) - se, si, svůj…

Osobní zájmena[editovat | editovat zdroj]

U osobních zájmen je zpravidla morfologicky odlišeno podmětové a předmětové užití a to dokonce i v jazycích, které nepoužívají skloňování - např. anglické I (já) - me (mě). U předmětového užití se navíc často rozlišuje důrazová a nedůrazová forma - srv. angl. me - myself, nebo české mu - jemu. Pomocí osobních zájmen lze někdy také vyjádřit úctu (honorifika, v češtině především protiklad vykání a tykání).[1]

Ukazovací zájmena[editovat | editovat zdroj]

Pomocí ukazovacích zájmen může mluvčí odkazovat jednak k jiným částem textu (reference, deixe vnitřní) nebo k vnějšímu světu (aktualizace, deixe vnější). U deixe (ukazování) je zpravidla dále rozlišena deixe proximální a distanční (tento - tamten), v některých jazycích je navíc odlišeno více stupňů distanční deixe (např. ve španělštině; v češtině se tomu blíží protiklad tamten - tamhleten).[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha : NLN, 2010. S. 172-173.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo zájmeno ve Wikislovníku
  • Zájmena – Přehled českých zájmen a jejich skloňování.
  • Илиев, И. Теория на относителността. Българските относителни местоимения - произход и развой. Пловдив. Весела. 2012.
  • Теория на относителността ...