Příjmení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ukázka německého složeného příjmení, častého u židů (Nový židovský hřbitov, Praha) (Frankenstein – doslova „franský kámen“); zároveň ukázka přechylování českých příjmení (+ -ová)

Příjmení tvoří ve slovní zásobě národa zvláštní skupinu. Jsou zbavena významu slova, z něhož vznikla, často se od něho liší pravopisně či tvaroslovně (např. Rosypal, Sirovátka, Kafka; Nohavica, Stejskal, Stojaspal apod.). Ustáleně označují nositele, jsou dědičná zpravidla po otci, přecházejí (u některých jazyků v přechýlené podobě) na manželku a na dcery (i když se při sňatku snoubenci mohou dohodnout, že si žena ponechá své dosavadní příjmení, popřípadě že ženino příjmení budou používat oba manželé, potažmo jejich děti).

Založeno na materiálu z knihy Naše příjmení s laskavým svolením autorky Dobravy Moldanové.

Příjmení vznikala postupně, zprvu u šlechticů v podobě přídomku. V Evropě se příjmení nejprve objevila v Benátkách (9. století), poté se tento zvyk rozšířil do severní Itálie a jižní Francie (10. století), dále do Katalánska a severní Francie (11. století) a dále do Švýcarska a Anglie (12. století). V českých zemích se objevují od 14. století a rozmach přišel v 15. století.[1] Například v 16. století již příjmení používala většina obyvatel, příjmení však nebylo striktně dědičné. V minulosti docházelo v některých obdobích (zejména po třicetileté válce) nezřídka k tomu, že členové určité rodiny přejímali příjmení podle označení hospodářské usedlosti, na níž se usídlili (např. příjmení Kuchválek podle Kuchvalovského gruntu) a která byla takto pojmenována zpravidla po dřívějších majitelích.

Ve Španělsku, Portugalsku a v španělsky a portugalsky hovořících zemích se používají dvě příjmení, první po otci a druhé po matce – např. José Luis Rodríguez Zapatero, kdy José Luis jsou dvě křestní jména, Rodríguez je příjmení po otci (první z jeho příjmení), který se jmenoval Juan Rodríguez García-Lozano, a Zapatero je příjmení po matce. Sňatkem nepřichází žena o svá dosavadní příjmení, nýbrž je doplní o slovo „de“ (v portugalštině „da“) spolu s (prvním) příjmením manžela. Sonsoles Espinosa Díaz by tedy provdáním za José Luise Rodrígueze Zapatera měla změnit své jméno na Sonsoles Espinosa Díaz de Rodríguez (v běžném styku však používá například jen Sonsoles Espinosa de Rodríguez).

Ve většině jazyků se uvádí nejprve jméno a pak příjmení. Opačné pořadí má například maďarština (Petőfi Sándor), japonština (Koizumi Džun'ičiró (小泉 純一郎)) nebo vietnamština (Nguyễn Công Hoan).

Zvláštním případem jména je ruské otčestvo („jméno po otci“ neboli patronymum) – Jmenuje-li se otec Sergej, otčestvo jeho syna bude Sergejevič (Alexandr Sergejevič Puškin). Znalost tohoto principu zjednoznačňuje označování postav v ruských románech, v ruštině je totiž zvykem se oslovovat nikoliv příjmením, ale jen jménem a otčestvem (Fjodore Michajloviči apod.).

Pozůstatkem šlechtických predikátů (přídomků), tedy obdobou českého z (Rožmberka, z Polžic a Bezdružic apod.) je německé von (Johann Wolfgang (von) Goethe), anglické of, francouzské de nebo italské da (Leonardo da Vinci, žertovně také Jára da Cimrman).

Vývoj příjmení v Českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku česká příjmení.

Příjmení se někdy vyvinulo z příjmí nebo tzv. jména po chalupě. Historické přídomky neoznačovaly místo narození dotyčného, ale původ rodu (tak se např. Mikuláš Dačický z Heslova nenarodil v Heslově, ale v Kutné Hoře).

Povinné používání příjmení v českých zemích zavedla císařovna Marie Terezie. Tehdy si židé museli zvolit německé příjmení, nebo jim bylo určeno (často složené, jako Hauptvogel, Rothschild, Frühauf apod.). Jména jim byla určována často podle domovního znamení domu, v němž bydleli, nebo jejich místního původu (Taussig – pocházející z Domažlic, německy Taus), jinde náhodně (dostávali také posměšná příjmení).

Pravopis s -au- na místě dnešního -ou- (Aujezdský, Autrata, Saudek, Auředník) nebo g místo j (Geržabek, Geřábek) jsou relikty tzv. bratrského pravopisu (vyslovované ou se psalo au), který byl v češtině opuštěn v polovině 19. století.

Po druhé světové válce vznikla v rámci snah o degermanizaci jazyka také vlna snah o počeštění („odgermanisování“) českých příjmení. Český jazykovědec profesor František Oberpfalcer-Jílek ve svém spisku „Počeštěme svá příjmení“ uvádí, že německé příjmení má asi sedmina obyvatel, přičemž k tomu došlo často „zvůlí vrchnostenských úředníků“, kteří česká příjmení poněmčovali a zapisovali do urbářů apod. v německé podobě (např. příjmení Hrnčíř zapsali jako Tefr, což je zkomolené Töpfer (něm. 'hrnčíř'). Jílek (který šel sám příkladem a německé příjmení Oberpfalcer si roku 1946 změnil podle jména otcovy matky na Jílek[2]) navrhuje čerpat při výběru nového příjmení z historie jmen ženských členů rodiny (manželky, babičky apod.). Změna příjmení byla ulehčena i státem: zatímco změna běžného příjmení stála 125 Kčs, změna německého příjmení stála pouhých 5 Kčs.[3]

Typologie vzniku českých příjmení[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Typologie vzniku českých příjmení.
  • Odvozená z přídavných jmen
    • odvozená podle barvy
    • odvozená z vlastnosti osoby
    • odvozená nějakého geografického názvu
    • odvozená od přírodnin
    • ostatní
  • Nesklonná a nepřechylovaná
    • s koncovou samohláskou -ů
    • s koncovou samohláskou -í
  • Odvozená z přírodnin
    • savci
    • ptáci
    • hmyz a další bezobratlí
    • ryby
    • plazi a obojživelníci
    • rostliny nebo jejich části (včetně porostů)
    • neživá příroda
  • Odvozená od řemesel, povolání nebo společenského postavení osob
    • od řemesel
    • od povolání
    • od společenského postavení
  • Odvozená od části lidského těla nebo tělesného znaku
  • Odvozená od lidské činnosti (slovesa)
    • v 1. osobě jednotného čísla v minulé čase
    • ostatní
  • Odvozená od národnosti, kmenové nebo etnické příslušnosti
  • Odvozená od křestních a rodných jmen
  • Odvozená od poživatin (včetně jejich konzumace)
  • Odvozená od staveb a budov
  • Odvozená od nějakého předmětu nebo jiného obecného pojmu
    • odvozená od nářadí
    • odvozená od předmětů denní potřeby
    • odvozená z obecných a abstraktních pojmů
  • Odvozená z geografického názvu
  • Příjmení cizojazyčná (přejatá a počeštěná)
    • německá a židovská
    • slovenská
    • maďarská
    • polská
    • romská
    • jugoslávská
    • řecká
    • latinská
    • ostatní
  • Odvozená z lidských vlastností
  • Odvozená z příbuzenského vztahu
  • Ostatní nezařazená

Místní jména[editovat | editovat zdroj]

Některá příjmení jsou odvozena od místa původu nebo bydliště. Příklady:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. hrcak.srce.hr/file/35112 - MILOSLAVA KNAPPOVÁ: O PŘÍJMENÍCH V ČESKÝCH ZEMÍCH
  2. ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 294.
  3. František Oberpfalcer-Jílek. Počeštěme svá příjmení. Zemská rada osvětová v Praze s Kruhem přátel českého jazyka. 8 str. S. 8.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]