Charles de Gaulle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o francouzském prezidentovi. O jeho vnukovi pojednává článek Charles de Gaulle (1948).
Charles de Gaulle
Charles de Gaulle
Charles de Gaulle
Ve funkci:
8. ledna 1959 – 28. dubna 1969
Předchůdce René Coty
Nástupce Georges Pompidou

Narození 22. listopadu 1890

Lille, Francie

Úmrtí 9. listopadu 1970 (79 let)
Colombey-les-Deux-Églises, Francie
Rodiče Henri de Gaulle a Jeanne Maillotová
Děti Anne de Gaulle, Philippe de Gaulle a Élisabeth de Gaulle
Podpis Charles de Gaulle, podpis
Commons Charles de Gaulle

Charles André Joseph Marie de Gaulle (22. listopadu 1890 Lille9. listopadu 1970 Colombey-les-Deux-Églises) byl významný francouzský státník a vojenský činitel.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině právníka a profesora filosofie, který se účastnil již války s Pruskem v roce 1870. Střední školu absolvoval v Paříži a roku 1911 vstoupil do vojenského učiliště v Saint-Cyru. V první světové válce byl roku 1916 těžce raněn a zajat Němci, ze zajetí se neúspěšně několikrát pokusil utéci. Jeho velitel a budoucí maršál Philippe Pétain se domníval, že zahynul, a navrhl jej in memoriam na vyznamenání. Po návratu ze zajetí obdržel de Gaulle 23. července 1919 Řád čestné legie. V květnu 1919 vstoupil v Sillé-le-Guillaume, jako účastník francouzské mise v Polsku, k 5. pluku polských myslivců. S ním putoval až do Východní Haliče, kde bojoval proti ukrajinským nacionalistům. Po obsazení Haliče odešel do bývalé školy carské Imperiální stráže v Rembertówě u Varšavy, kde přednášel teorii taktiky. V červenci až srpnu se účastnil bojových akcí proti Sovětskému Rusku a byl povýšen na majora. Po svém návratu do Francie v roce 1920 působil v Saint-Cyru jako učitel vojenských dějin. V roce 1925 se stal pobočníkem H. P. Pétaina. Od roku 1929 byl důstojníkem francouzského sboru v Bejrútu. V meziválečném období se věnoval publikační činnosti, nejvýznamnějším dílem je esej „Vers l'armée de métier“ (O válečném řemesle) z roku 1934, v níž navrhoval nahradit armádu založenou na branné povinnosti početně omezeným plně profesionálním sborem, plně motorizovaným a dostatečně vybaveným obrněnou technikou, zároveň v ní formuloval požadavky na moderní doktrínu vedení mobilní války; která způsobila jeho značnou nepopularitu mezi francouzskou veřejností i důstojnickým sborem. Před začátkem války byl povolán zpět do Francie jako člen Národní obranné rady.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

V roce 1939 byl velitelem tankového pluku. V květnu 1940 se stal velitelem nově formované 4. tankové divize, a za bojové úspěchy a projevenou statečnost byl 25. května 1940 povýšen do hodnosti brigádního generála. Po porážce Francie uprchl 17. června do Anglie. V Londýně generál začal budovat hnutí Svobodných Francouzů, jehož symbolem se stal lotrinský kříž. Vedle mnohatisícové armády v koloniích se mu prostřednictvím legendárního odbojáře Jeana Moulina podařilo sjednotit podzemní skupiny do Národní rady odboje čítající kolem sta tisíc lidí. On sám zastával názor, že jeho hnutí, od roku 1942 nazývané Bojující Francie, je reprezentantem Francie. 25. srpna 1944 triumfálně vstoupil do Paříže i přes palbu nepřátelských odstřelovačů a převzal politickou moc. V září 1944 se poté stal předsedou prozatímní francouzské vlády. Díky šikovné zahraniční politice se mu pak podařilo znovu vyzbrojit armádu, získat německou okupační zónu a stát se stálým členem Rady bezpečnosti OSN.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Ale již 20. ledna roku 1946 rezignoval. Nesouhlasil s návrhem nové ústavy pro tzv. čtvrtou republiku. Nelíbila se mu přílišná moc parlamentu a v něm zastoupených politických stran a naopak slabá pozice prezidenta republiky. V roce 1947 tak založil politické hnutí Sdružení francouzského lidu (RPF), které ale ve volbách nezvítězilo a jeho vůdce odešel do politického ústraní. Poválečná francouzská politika vykazovala velkou nestabilitu - časté výměny vlád a problémy v koloniích. A povstání v jedné z nich – Alžírsku – přispělo k jeho návratu. Vytvořil zcela nový ústavní režim, pro který se v učebnicích politologie vžil název poloprezidentský nebo gaullismus. V reakci na to vytvořila radikální opozice Organizaci tajné armády (OAS), jejímž cílem se stala destabilizace Francie a atentát na de Gaulla. V roce 1963 zmařil Charles de Gaulle svým vetem vyjednávání o přistoupení Spojeného království k Evropskému hospodářskému společenství[1]. V roce 1966 také Francie vystoupila z vojenských struktur NATO. Dost nepřátel si udělal v otázce Alžírska, přežil několik vážných atentátů, nejčastěji se jednalo o nastražené výbušniny při jeho trase, nejvážnějším útokem byla palba z kulometů v zaparkované dodávce na jeho trase do Lotrinského paláce. Všechny atentáty přežil díky svým ochráncům, svému štěstí i díky zpravodajské službě. Tyto útoky se staly námětem pro knihu Den pro Šakala (Day of The Jackal) z roku 1971 a film Šakal (Day of The Jackal) z roku 1973 (poznámka: v roce 2004 byl natočen americký televizní hraný snímek Generál Eisenhower: Velitel invaze, ve kterém se také vyskytuje jeho postava). Za dobu, kdy vykonával úřad, se stal terčem 30 pokusů o atentát.

Odchod[editovat | editovat zdroj]

Největším otřesem jeho autority se staly studentské nepokoje během pařížského května 1968, kdy už to vypadalo, že odstoupí. Avšak 30. května vypsal předčasné volby a jeho strana drtivě vyhrála. Abdikoval v roce 1969 po oznámení odmítavého výsledku referenda o přesunu některých kompetencí na kraje a o transformaci Senátu, když předtím setrvání ve funkci spojil s přijetím těchto reforem.

Zemřel v roce 1970 dva týdny (22. listopadu 1890 Lille – 9. listopadu 1970) před svými osmdesátými narozeninami na rupturu aunerysmatu břišní aorty, když si vykládal pasiáns.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Wikipedie:Vybraná výročí dne/leden/29. leden

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Charles de Gaulle na anglické Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • UHLÍŘ, Jan B. Charles de Gaulle ve světle svých Válečných pamětí. Historický obzor, 2001, 12 (1/2), s. 29-37. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Flag of France.svg Chronologie prezidentů Francouzské republiky Armoiries république française.svg
1848 1852 1871 1873 1879 1887 1894 1895 1899
Ludvík Napoleon
Bonaparte
Adolphe
Thiers
Patrice
de Mac-Mahon
Jules
Grévy
Sadi
Carnot
Jean
Casimir-Perier
Félix
Faure
1899 1906 1913 1920 1920 1924 1931 1932 1940 1947
Émile
Loubet
Armand
Fallières
Raymond
Poincaré
Paul
Deschanel
Alexandre
Millerand
Gaston
Doumergue
Paul
Doumer
Albert
Lebrun
1947 1954 1959 1969 1974 1981 1995 2007 2012
Vincent
Auriol
René
Coty
Charles
de Gaulle
Georges
Pompidou
Valéry
Giscard d'Estaing
François
Mitterrand
Jacques
Chirac
Nicolas
Sarkozy
François
Hollande
  

DějinyFrancieII. republikaIII. republikaIV. republikaV. republika