Adolphe Thiers

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Adolphe Thiers
Adolphe Thiers
Adolphe Thiers
Ve funkci:
31. srpna 1871 – 24. května 1873
Předchůdce Ludvík Napoleon Bonaparte
Nástupce Patrice de Mac-Mahon

Narození 15. dubna 1797
Marseille
Úmrtí 3. září 1877
Saint-Germain-en-Laye
Commons Louis Adolphe Thiers
Nadar: Adolphe Thiers
Desidéri: Adolphe Thiers (před 1877)

Louis Adolphe Thiers [lui adolf ťijér] (15. dubna 1797, Marseille3. září 1877, Saint-Germain-en-Laye) byl francouzský publicista, historik a konzervativně-liberální politik. Neobyčejně plodný, i když ne příliš spolehlivý historik vydal „Dějiny francouzské revoluce“ v 10 svazcích a dějiny napoleonské doby ve 20 svazcích. Za své čtyřicetileté kariéry energického a prozíravého, ale také bezohledného politika vystřídal různé postoje, což mu vyneslo mnoho nepřátelství. Od roku 1830 a v roce 1830 prosazoval nastolení konstituční monarchie. Během Červencové monarchie zastával funkci ministra a tzv. předsedy Rady (fakticky premiéra), za druhého císařství byl opozičním poslancem. Roku 1870 sjednal mír s Německem, vedl potlačení Pařížské komuny a v letech 1871-1873 byl prvním prezidentem třetí Francouzské republiky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Thiersův otec byl dobrodruh, černá ovce své rodiny, a jeho matku brzy opustil, takže mladého Adolphe vychovávala matka a babička. Po maturitě v Marseille studoval práva v Aix-en-Provence. Byl vynikající student, obdivoval Napoleona a živě se zajímal o politiku, takže si získal řadu významných přátel a krátce tam působil jako advokát. Roku 1821 odešel do Paříže, kde se pohyboval mezi liberálními politiky a získal i podporu pověstného ministra Talleyranda. Psal pro liberální deník Le Constitutionel a v letech 1823-1827 vydal „Dějiny francouzské revoluce“ v 10 svazcích, které ho proslavily. Přes množství nepřesností jeho příznivější hodnocení revoluce přesně odpovídalo dobové náladě a roku 1833 byl zvolen členem Francouzské akademie. V letech 1845-1862 vydal velmi podrobné dějiny napoleonské doby (konzulátu a císařství) ve 20 svazcích.

Za Ludvíka-Filipa a Ludvíka Napoleona[editovat | editovat zdroj]

V roce 1827 se spřátelil s rodinou bohatého bankéře A. Dosne a 1833 se oženil s jeho dcerou. Byl tak finančně zajištěn, ve vysoké společnosti však neměl dobré jméno. Roku 1830 spoluzaložil deník Le National jako opozici proti králi Karlu X. a po Červencové revoluci silně podporoval Ludvíka Filipa a konstituční monarchii. Tehdy napsal slavnou větu, že „král kraluje, ale nevládne“. Za Ludvíka Filipa byl třikrát ministrem vnitra a dvakrát premiérem. Poprvé v roce 1836 byl předsedou vlády, kterou spolu s Guizotem a V. de Broglie ovládal. Thiers se spolu s kancléřem Metternichem marně snažil pro Ludvíka Filipa vyjednat sňatek s rakouskou princeznou a plánoval vojenskou intervenci ve Španělsku. Když se nic nezdařilo, abdikoval.

Roku 1840 byl opět předsedou vlády a v mocenských bojích dal najevo takovou míru prospěchářského oportunismu, že o něm Balzac napsal, že "Thiersovou jedinou myšlenkou je pan Thiers". Jeho dobrodružné plány na podporu egyptského povstání nebo nárok na území po levém břehu Rýna vyvolaly prudkou odezvu v zahraničí a král Thierse odvolal.

V opozici k Napoleonovi III.[editovat | editovat zdroj]

Když byl po revoluci 1848 zbaven vládních funkcí, připojil se k demokratické pravici a podporoval kandidaturu Ludvíka-Napoleona Bonaparte na prezidenta konzervativní republiky. Roku 1851 však ostře kritizoval pokus o převrat, kterým vzniklo Druhé císařství. Po převratu musel uprchnout do Švýcarska a po návratu se stáhl do soukromí. Když se režim liberalizoval, byl 1853 znovu zvolen do paralamentu, kde hájil „nezbytné svobody“ a varoval před rostoucí mocí Pruska. Před rokem 1870 se však vehementně postavil proti válce, na niž Francie podle něho nebyla připravena.

V čele Třetí republiky[editovat | editovat zdroj]

Po porážce a pádu císařství v září 1870 odmítl účast v provizorní republikánské vládě, která chtěla dál bojovat, ale na žádost jejího předsedy Julese Favre objížděl evropské dvory a snažil se je pohnout k jednání. Ještě ve Versailles se snažil přesvědčit Bismarcka, ale marně. Podle příměří z 28. ledna 1871 byly narychlo zorganizovány volby a 17. února 1871 zvolil nový parlament Thierse provizorním presidentem i předsedou vlády. 26. února podepsal Thiers s Bismarckem předběžnou mírovou smlouvu, kterou parlament vzápětí ratifikoval, a 10. května 1871 Frankfurtskou smlouvu.

To však bylo pro pařížany příliš: hanebná porážka, ztráta území i obavy z obnovení monarchie vyvolaly lidové povstání, známé jako Pařížská komuna, které se zorganizovalo v samosprávu města. Thiersova vláda ve Versailles se po bezvýsledných jednáních rozhodla povstání rozdrtit, což se stalo v tzv. „krvavém týdnu“ (20.-28. května 1871), kdy bylo město dobyto a následovaly perzekuce a soudy. Podle odhadů britského historika R. Tombse byly ztráty komunardů 6 000 až 7 500 mužů, z toho asi 1 400 bylo popraveno. Versailleské vojsko ztratilo asi 1 000 mrtvých a nezvěstných a asi 6 500 raněných.[1]

Jako hlava státu i vlády se Thiers pustil do obtížných reforem. Francie měla zaplatit Německu 5 miliard franků, což odpovídalo dvěma až třem státním rozpočtům. Thiers odmítl zavést zdanění majetku a prosadil vypsání veřejné půjčky, která v několika dnech vynesla přes 4 miliardy a za rok opustili Francii poslední okupační vojáci. Thiers dále zavedl volenou samosprávu departementů a nepřímou volbu starostů menších měst, kdežto ve velkých městech je jmenovala vláda. Thiers také reformoval armádu a vojáci neměli volební právo. Naopak parlament přesně vymezil jeho pravomoci a stanovil, že může presidenta kdykoli odvolat.

Také politicky byla Thiersova pozice velmi obtížná. Většinu v parlamentu měli sice monarchisté, ti však byli rozděleni na dva nesmiřitelné tábory: jedni podporovali návrat k linii Karla X., druzí linii orleánskou. Thiers, který zpočátku podporoval orleánskou konstituční monarchii, postupně přešel k republikánům a monarchistům vysvětlil, že „pro vás ani pro nás už dnes monarchie není možná“. Když pominula okupace, Thiers už nebyl nenahraditelný a jeho popularita klesala: stačil si totiž znepřátelit všechny tři skupiny poslanců. 23. května 1873 abdikoval a parlament téhož dne zvolil generála Patrice de Mac-Mahona, který velel potlačení komuny.

Thiers byl pohřben na hřbitově Père-Lachaise s velkými oslavami, jeho hodnocení ve francouzské historii i ve veřejném mínění se však výrazně měnilo a je stále předmětem sporů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku francouzské a anglické Wikipedie.
  1. Dostupné online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Adolphe Thiers
  • Ottův slovník naučný, heslo Thiers, Adolphe. Sv. 25, str. 366

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Flag of France.svg Chronologie prezidentů Francouzské republiky Armoiries république française.svg
1848 1852 1871 1873 1879 1887 1894 1895 1899
Ludvík Napoleon
Bonaparte
Adolphe
Thiers
Patrice
de Mac-Mahon
Jules
Grévy
Sadi
Carnot
Jean
Casimir-Perier
Félix
Faure
1899 1906 1913 1920 1920 1924 1931 1932 1940 1947
Émile
Loubet
Armand
Fallières
Raymond
Poincaré
Paul
Deschanel
Alexandre
Millerand
Gaston
Doumergue
Paul
Doumer
Albert
Lebrun
1947 1954 1959 1969 1974 1981 1995 2007 2012
Vincent
Auriol
René
Coty
Charles
de Gaulle
Georges
Pompidou
Valéry
Giscard d'Estaing
François
Mitterrand
Jacques
Chirac
Nicolas
Sarkozy
François
Hollande
  

DějinyFrancieII. republikaIII. republikaIV. republikaV. republika

38. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
François Andrieux
18331877
Adolphe Thiers
Nástupce:
Henri Martin