Charles Maurice de Talleyrand-Périgord
Charles Maurice de Talleyrand-Périgord (2. února 1754, Paříž – 17. květen 1838) byl patrně nejznámější a nejúspěšnější státník a diplomat období Francouzské revoluce, napoleonských válek a Vídeňského kongresu. Pro své zásluhy obdržel několik šlechtických titulů: r. 1806 kníže beneventský, r.1807 vévoda de Talleyrand-Périgord, r. 1815 vévoda de Dino.
Obsah |
[editovat] Život a činnost diplomatická
Talleyrand se narodil 2. února 1754 v Paříži a studoval kněžský seminář Saint-Sulpice. Po jeho absolvování byl vysvěcen na kněze r.1779 a první post jeho církevní kariéry byl opat v Saint-Denis. V roce 1788 se stal biskupem v Autun. Jelikož pro vadu dolní končetiny nemohl vykonávat vojenskou službu (nápadně kulhal), měl vzhledem ke svému původu z vyšší, třebaže zchudlé šlechty jedinou možnost, jak dosáhnout vysokých funkcí, a sice kariéru duchovního. O charakteru postižení dolní končetiny panují rozporné názory. Talleyrand sám se ve svých Pamětech zmiňuje, že jako malé dítě spadl z komody, zlomenina byla příliš pozdě diagnostikována a léčena, a následkem toho se špatně zhojila. Častější je však názor, že se jednalo o vrozenou vadu dolní končetiny (typu pes equinovarus), nelze pominout ani podezření na Marfanův syndrom (systémová vývojová vada).
[editovat] Francouzská revoluce a klérus
Během revoluce v roce 1789 přešel Talleyrand od kléru k třetímu stavu a reprezentoval jej na zasedání generálních stavů i v nově se tvořícím Národním shromáždění. Byl politikem, jenž uznával nutnost reforem, což jej vzdalovalo od kléru. Vztah k duchovenstu se výrazně přiostřil, když se Talleyrand vyslovil pro znárodnění církevního majetku a výtěžek této akce chtěl použít k vyrovnání státních dluhů. V návrhu, který předložil, odůvodnil konfiskaci tím, že církev svůj majetek má jen k výkonu služby, a ne jako osobní vlastnictví, čili pro Talleyranda se nejednalo o vyvlastnění. Roku 1791 složil přísahu na ústavu ve jménu kléru, čímž jej podřídil státu, což papež Pius VI. ostře kritizoval, exkomunikoval jej z církve a zbavil církevních úřadů. V předvečer hrůzovlády v roce 1792 opustil Talleyrand prozíravě Francii, když si za Dantonovy pomoci opatřil výjezdní povolení, oficiálně s diplomatickým posláním (což mu později umožnilo hladký návrat, jelikož na něho nepadlo odium emigranta). Nejprve pobýval v Anglii, ale byl Pittem na nátlak francouzských exulantů vyhoštěn a uchýlil se do USA. Teprve roku 1796 se vrátil do Francie a byl direktoriem pod vedením Barrase jmenován občanem ministrem zahraničí, jako nástupce Charlese Delacroixe, otce malíře Eugéne Delacroixe. Tuto funkci obdržel na přímluvu své milenky paní Germaine de Staël.
[editovat] Talleyrrand ve službách Napoleona
Jelikož nechtěl být spojován s direktoriem, které bylo dle jeho mínění odsouzeno ke krachu, rezignoval roku 1799, na funkci ministra zahraničí a připojil se k nové mladé síle - Napoleonu Bonapartovi, kterého podpořil při jeho převratu 9. listopadu 1799, načež byl prvním konzulem jmenován opět ministrem zahraničí. Roku 1802 vstoupil do svazku manželského s Catherine Worlée-Grandovou, ženou s níž už delší dobu žil, a která měla velmi pochybnou pověst. Říkalo se, že je krásná a hloupá. Manželství zůstalo bezdětné. Byl hlavním propagátorem myšlenky vytvoření císařství a postaral se o hladké diplomatické uznání císařství většinou světových států. Jeho názory na budoucnost Francie se však od Napoleonových značně lišily. Talleyrand zastával názor, že mírem v Amiensu z roku 1802 získala Francie více, než bylo možno očekávat, přesto však Napoleona dále podporoval a v roce1804 byl jedním z protagonistů mezinárodní aféry spojené s popravou vévody z Enghienu. Roku 1805 podepsal Bratislavský mír a v roce 1807 i mír v Tylži (Tilsit). S obrovskou předvídavostí, vida Napoleonovu říši na vrcholu svých možností, podal demisi ještě v roce 1807 a postupně se od Napoleona vzdaloval. V roce 1808 při setkání monarchů v Erfurtu pak tajně s carem Alexandrem I. uzavřel dohodu o spolupráci a od té doby Napoleona soustavně zrazoval. Po Napoleonově pádu byl v období restaurace krátce ministrem zahraničí Ludvíka XVIII., kterému výrazně pomohl k trůnu. Jeho hvězdná hodina udeřila na Vídeňském kongresu, kdy se mu jako zástupci poražené země podařilo mistrným diplomatickým postupem dojednat příznivé podmínky pro Francii a uhájit její hranice v rozsahu z roku 1789.
[editovat] Vyslanec ve Velké Británii
Když v roce 1830 vypukla Červencová revoluce, byl Talleyrand jedním z předních navrhovatelů Ludvíka Filipa jako francouzského krále. Ten jej pověřil diplomatickým zastupováním Francie ve Velké Británii (1830-1834). Zde se Talleyrand snažil působit na sbližování obou států, jejichž vztahy byly léta těžce narušeny. Svůj poslední kousek mistrovské diplomacie předvedl při jednáních o nezávislosti Belgie. I díky jeho postupu mohl být 4. října 1830 princ Leopold Georg Christian Friedrich von Sachsen-Coburg-Saalfeld zvolen belgickým králem Leopoldem I. Talleyrand proslul jako vynikající řečník, vtipný glosátor, labužník a mimořádný znalec vína a žen.
[editovat] Smrt
Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord zemřel 17. května 1838 v Paříži a byl pohřben na svém zámku Valençay. Univerzální dědičkou se stala jeho dlouholetá milenka Dorothée de Talleyrand, od roku 1824 rozvedená manželka jeho synovce Edmonda de Talleyrand-Périgord.
[editovat] Zajímavost
Talleyrand neměl žádné manželské děti, ale několik nemanželských. Nejznámější je Charles-Joseph de Flahaut, důstojník Napoleonovy armády, milenec jeho vyženěné dcery Hortensie de Beauharnais (královny holandské) a otec pozdějšího ministra vnitra Druhého císařství vévody de Morny. Talleyrandovo otcovství slavného malíře Eugèna Delacroixe, dokládané podobou obou mužů a Talleyrandovou nápadnou podporou mladého malíře, je naproti tomu velmi nejisté.
[editovat] Externí odkazy
