Španělsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Španělské království
Reino de España
Vlajka Španělska
vlajka
Znak Španělska
znak
Hymna: Marcha Real
Geografie

Poloha Španělska

Hlavní město: Madrid
Rozloha: 504 782 km² (50. na světě)
z toho 1,04 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Pico de Teide (3718 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 40°0′ s. š., 3°0′ z. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 46,7 mil.[1] (27. na světě, 2013)
Hustota zalidnění: 87,8 ob. / km² (84. na světě)
HDI: 0,885 (velmi vysoký) (23. na světě, 2013)
Jazyk: španělština, regionálně katalánština, baskičtina, galicijština
Náboženství: katolické
Státní útvar
Státní zřízení: konstituční monarchie
Vznik: 1469 (sňatkem Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského)
Král: Filip VI. Španělský
Předseda vlády: Mariano Rajoy
Měna: euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP): 30 741 USD (30. na světě, 2013)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 724 ESP ES
MPZ: E
Telefonní předvolba: +34
Národní TLD: .es
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Španělsko, oficiálně Španělské království (španělsky a galicijsky Reino de España; katalánsky Regne d'Espanya; baskicky Espainiako Erresuma) je stát ležící na Pyrenejském poloostrově. Na západě hraničí s Portugalskem, na severovýchodě s Andorrou a Francií a na jihu s Gibraltarem; španělské severoafrické državy Ceuta a Melilla mají pozemní hranici s Marokem. Ke Španělskému království patří i Kanárské ostrovyAtlantském oceánu a Baleáry ve Středozemním moři. Součástí Španělska je i katalánské město Llívia, které je zcela obklopeno územím Francie.

Španělsko je konstituční monarchií, členem Evropské unie, NATO a dalších organizací. Podle demokratické ústavy z roku 1978 je v celé zemi úředním jazykem španělština (kastilština); další jazyky jsou uznávány jako úřední jednotlivými autonomními společenstvími.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Španělska.

Dávná historie[editovat | editovat zdroj]

Na Pyrenejském poloostrově žili lidé již před pěti tisíci lety. V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). Ve třetím století př. n. l. sem expandovalo Kartágo, následované římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně ovládl celý poloostrov Řím a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena). Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.

Z nových dobyvatelů byli nejúspěšnější germánští Vizigóti a Svébové, kteří na poloostrově vytvořili stabilní království, od sklonku 6. století sjednocené v jeden celek pod vládou vizigótských králů v Toledu (viz Vizigótská říše). Původní germánská elita se brzy romanizovala a spolu se starou elitou hispanořímskou vytvořila novou vedoucí vrstvu země. Ruku v ruce s tím došlo i k unifikaci náboženské, když král Rekkared I. přestoupil se svými šlechtici ke katolicismu a vzdal se tradičního germánského ariánství. Přesto ve vizigótském království působily odstředivé síly, navenek se projevující častými boji o trůn. Tohoto oslabení ústřední vlády využila arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijád a v osmidenní bitvě porazila vizigótské vojsko roku 711 u Jérez de la Frontera. Na příštích několik staletí ovládli většinu Pyrenejského poloostrova muslimové.

Muslimské Španělsko a Reconquista[editovat | editovat zdroj]

Berbeři a Arabové ze severní Afriky (na Pyrenejském poloostrově zvaní Maurové) zanechali v zemi nesmazatelné stopy – Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa, která se roku 929 odtrhla od arabské říše a vytvořila samostatný córdobský chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar, jenž kulturní a vzdělanostní úrovní převyšoval většinu soudobých evropských států. Jeho města se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou architekturou a městskou zástavbou, částečně zachovalou v historických jádrech měst jako Córdoba, Granada a Sevilla. Dodnes se dochovala Mezquita v Córdobě, přestavěná ovšem na katedrálu. V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé, křesťané i muslimové. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát rozpadl na řadu menších království (tzv. taifas), což umožnilo razantnější nástup reconquisty — znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.

Reconquista byla zahájena krátce poté, co Maurové Pyrenejský poloostrov ovládli, podle tradice vítěznou bitvou vizigótského šlechtice Pelaya proti arabskému trestnému oddílu, která se odehrála roku 718 nebo 722 u Covadongy. Poté bylo na severu založeno křesťanské království Asturie, které se později rozšířilo do města León a přijalo jeho jméno. Postupně tu vykrystalizovaly další křesťanské státečky Kastilie, Galicie a Portugalsko. Ve východní části existovala Navarra a později tu vzniklo království Aragon. Tyto státní celky se postupně zapojily do reconquisty. Ta byla dlouhodobým procesem s četnými zvraty, kdy válku střídaly dlouhodobé etapy mírového soužití muslimů s křesťany a židy. Postupně však byly maurské državy zatlačovány k jihu, zatímco křesťanské státy rozšiřovaly svoje území a sjednocovaly se (Kastilie, Aragon, Portugalsko).

Rozhodující mezník reconquisty tvoří dobytí Toleda roku 1085, které se stalo základnou pro další výboje k jihu. Dále to byla bitva u Las Navas de Tolosa v roce 1212, v níž maurská vojska utrpěla natolik zdrcující porážku, že to vedlo k jejich bezprostřednímu kolapsu a následnému dobytí Sevilly a Córdoby. Maurská království byla postupně likvidována. Koncem 13. století zbylo pouze království (emirát) Granada na jihu země, jehož posledním maurským králem byl Boabdil.

15. století[editovat | editovat zdroj]

Kryštof Kolumbus na obrazu Sebastiana del Piomba

V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Na druhé straně Kastilie položil sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského, neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Ještě za katolických Veličenstev, jak byli nazýváni, padla Granada (1492) a Španělsku se otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492), později ho následovali mnozí další. Zhruba v této době se změnil význam slova Španělsko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský poloostrov) na označení státu.

Španělsko za vlády Habsburků v 16. - 17. století[editovat | editovat zdroj]

V 16. století se Španělsko pod vládou španělských Habsburků Karla I. (1516-1556) a jeho syna Filipa II. (1556-1598) stalo nejmocnější zemí západní a střední Evropy. Období vlády Karla I. a Filipa II. se také označuje jako zlatý věk ve Španělsku. Mocenské postavení Filipa II. bylo založeno především na bohatství, které dovážely do země tzv. stříbrné konvoje z nově objevených zámořských zemí, a na rozsahu habsburských držav. Karel I. vládl nejen vlastnímu Španělsku, ale také neapolskému království a Sicílii, Nizozemí a obrovským zámořským državám. Právem mohl tvrdit, že nad jeho zemí Slunce nezapadá. Kromě toho byl dědicem tzv. dědičných habsburských zemí ve střední Evropě, které přenechal roku 1521-1522 bruselskými smlouvami mladšímu bratru Ferdinandovi. Roku 1519 byl zvolen římským králem a později korunován římským císařem (Karel V.). Roku 1580 byl Filip II. zvolen portugalským králem, a Portugalsko se tak spojilo personální unií se Španělskem.

Objevení Ameriky a vyvrácení zdejších původních říší přineslo Španělsku velké bohatství, které však nebylo produktivně využíváno (na rozvoj výroby a obchodu - z obchodování s dovezeným zbožím bohatli především nizozemští kupci). Většina bohatství plynoucí z amerických kolonií byla spotřebována na přepychový život panovnického dvora a především na nákladné válčení (Karel vedl zdlouhavé války s Francií o Itálii a bojoval s protestanty v říši, Filip válčil v odbojném Nizozemí a neúspěšně se pokoušel o invazi do protestantské Anglie). To se později projevilo v ekonomickém zaostávání Španělska za vyspělými zeměmi západní Evropy. Velkou vinu na tom neslo také nastolení absolutistického systému vlády, který podvazoval hospodářskou i politickou aktivitu měšťanstva, což se projevilo především po potlačení povstání vnitrozemských kastilských měst, které probíhalo v letech 1520-1521 a do historie vstoupilo pod názvem povstání komunérů. Španělskému hospodářství neprospělo ani vyhnání morisků (pokřtěných Maurů) v letech 1609-1614.

Za vlády Filipa III. (1598-1621) se projevil hospodářský úpadek země naplno. Řemeslná výroba se nerozvíjela, nevznikaly tu ani manufaktury jako v Anglii a Nizozemí. Přitom na poloostrově byl například dostatek kvalitní suroviny na výrobu sukna, neboť v Andalusii se hojně chovaly ovce. Obchodní transakce byly podřízeny vysoké dani, tzv. alcabale.

Důsledky hospodářského úpadku Španělska se v politické oblasti projevily během třicetileté války. Španělsko do ní vstoupilo ještě jako první mocnost Evropy, ale na jejím konci již bylo jen druhořadým evropským státem.

Při nájezdech berberských (barbarských) pirátů ze Severní Afriky v 16. až 19. století byly statisíce obyvatel Španělska odvlečeny do otroctví. Mezi piráty bylo mnoho Maurů, kteří se tak mstili za své vyhnání ze Španělska po dobytí maurské (arabské) Granady roku 1492. Do čela severoafrických pirátů se počátkem 16. století postavil obávaný turecký pirát Chajruddín Barbarossa. V roce 1571 byla spojená turecko-alžírská flotila poražena Španěly a jejich spojenci v krvavé bitvě u Lepanta, ale během několika let získali piráti svou převahu ve Středomoří zpět. Pobřeží Itálie, Španělska a středomořských ostrovů bylo prakticky vylidněno, obyvatelé byli odvlečeni do otroctví nebo uprchli do hor, do otroctví byl unesen i mladý Miguel de Cervantes a několik let žil jako otrok v Alžíru, než byl vykoupen svou rodinou. Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po dobytí Alžíru Francouzi.

Kosmopolitnost společnosti Pyrenejského poloostrova byla po vyhnání Morisků a židů zničena, ale mnoho pozůstatků z mnoha národností a kultur zůstává ve španělské hudbě, architektuře, jídle a v mnoha dalších věcech.

18. století[editovat | editovat zdroj]

Roku 1700 zemřel poslední španělský král z rodu Habsburků Karel II., aniž by zanechal mužského dědice. Následně vypukly války o dědictví španělské (17011714), do nichž se zapojily všechny tehdejší evropské mocnosti s výjimkou Švédska, Ruska a Osmanské říše. O španělskou korunu usilovali především rakouští Habsburkové a francouzští Bourboni. Uspěli nakonec Bourboni, ovšem museli zaručit, že nikdy nedojde ke spojení francouzského a španělského trůnu v rukou jedné osoby. Španělsko též ztratilo své pozice ve Středomoří, neboť tamní území bylo postoupeno jakožto kompenzace rakouským Habsburkům a rodu savojských vévodů. Války prokázaly slabost Španělska, jehož území jimi bylo poničeno. Španělsko během nich přestalo být vnímáno jako velmoc.

19. století[editovat | editovat zdroj]

Napoleon Bonaparte se rozhodl, že podnikne invazi do Španělska a na španělský trůn dosadil svého bratra Josepha. V letech 1808-1814 probíhal v zemi boj o nezávislost. V roce 1812 byla v Cádizu přijata první španělská ústava, na dobové poměry velmi liberální. Válka za nezávislost po Vídeňském kongresu vyústila v návrat Ferdinanda VII. na španělský trůn a obnovení absolutistických pořádků v zemi.

19. století bylo Španělsko chudým státem. V Jižní Americe proběhly války za osvobození od španělského koloniálního režimu. Hlavním představitelem tohoto osvobozeneckého hnutí byl Simon Bolívar. V jeho důsledku přišlo Španělsko v prvních dvou desetiletích 19. století o většinu svých amerických kolonií. Zbytek 19. století se pak nesl ve znamení bojů mezi zastánci liberální revoluce a absolutistické monarchie, tzv. karlistických válek a později sporů mezi monarchisty a republikány. Mezi lety 1873-1874 existovala ve Španělsku tzv. 1. republika. V roce 1898 vypukla Španělsko-americká válka, ve které Španělsko přišlo o ostrov Kubu, o Portoriko a Filipíny a menší ostrovy v Mikronésii.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam španělských vládců.

Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru[zdroj?] a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery, a poté k vyhlášení republiky a odchodu španělského krále do exilu. Bylo to období druhé španělské republiky. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války. V  roce 1939 válka skončila nástupem diktátora Francisca Franca, který vládl až do své smrti v roce 1975. Již za své vlády rozhodl, že Španělsko se stane monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého krále Juanu Carlosovi.

Tento král má převážně reprezentativní funkci, ale během pokusu o vojenský převrat v roce 1981 jednoznačně odmítl podpořit vzbouřence a postavil se svou formální i neformální autoritou na stranu úřadující vlády, čímž pomohl k potlačení pokusu o převrat.

Během druhé světové války zachovávalo Španělsko neutralitu. Po válce se dostalo postupně z izolace a díky své jednoznačně antikomunistické vládě se stalo ve studené válce spojencem západního světa. V šedesátých letech zažívalo nebývalý ekonomický rozvoj a došlo i k rozvoji turistického ruchu. Někteří kritici namítají, že některé z projektů byly nešetrné k životnímu prostředí[zdroj?].

V  roce 1982 stalo se členem NATO, v roce 1986 členem Evropské unie a v roce 1999 vstoupilo do eurozóny, když kurs národní měny svázalo pevným přepočítacím kurzem s jednotnou evropskou měnou eurem, na které později přestoupilo.

21. století[editovat | editovat zdroj]

Premiér José Luis Rodríguez Zapatero
Podrobnější informace naleznete v článku Teroristické útoky v Madridu v roce 2004.

Od 1. ledna 2002 zavedla země euro, které nahradilo předchozí španělskou pesetu. Španělská ekonomika v té době rychle rostla zejména následkem stavebního boomu; to však skončilo s ekonomickou krizí roku 2008. Počátek 21. století je zároveň dobou velmi silné imigrace obyvatel zejména z Jižní Ameriky, Maroka a jihovýchodní Evropy.

Dne 11. března 2004 se madridské příměstské vlaky staly terčem teroristických útoků organizace al-Káida. Při útocích zemřelo 192 lidí a 1460 lidí bylo zraněno. Tyto útoky a neobratná snaha španělské vlády připsat je ETA jsou považovány za jeden z důvodů nečekaného vítězství socialistů ve volbách (42,59 % hlasů) nad favorizovanými lidovci José Aznara. Dalším důvodem byl liknavý postup při řešení ekologické katastrofy, kterou způsobila havárie ropného tankeru Prestige u břehů Galicie v listopadu 2002, a Aznarova podpora války v Iráku.[2]

José Luis Rodríguez Zapatero a jeho Španělská socialistická dělnická strana v roce 2008 své postavení ve volbách obhájila a dokonce ještě posílila, když místo 164 získala 169 poslaneckých mandátů (43,87 % hlasů). Současně oslabily regionální (nacionalistické) a menší strany.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Fyzická mapa Španělska (bez Kanárských ostrovů)
Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Španělska.

Vnitrozemí Španělska dominují vysoké náhorní plošiny (španělsky mesetas) jako Meseta León a La Mancha a pohoří Pyreneje, Sierra Nevada a Kantaberské pohoří. Z těchto pohoří vytékají řeky Tajo, Ebro, Duero, Guadiana a Guadalquivir. Údolní nivy jsou podél pobřeží, největší z nich leží u Guadalquivir v Andalusii, na východě jsou údolí řek Segura, Júcar a Turia. Z východu Španělsko omývá Středozemní moře, ve kterém se nacházejí Baleárské ostrovy; ze severu Biskajský záliv, ze západu Atlantský oceán, ve kterém se nacházejí Kanárské ostrovy.

Nejvyšší horou je Pico de Teide (3718 m) na ostrově Tenerife, jedna z největších sopek světa. Na pevninském Španělsku náleží prvenství hoře Mulhacén (3478 m) u Granady, následuje Pico de Aneto (3404 m), nejvyšší vrcholek Pyrenejí.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Španělsko je možno rozdělit podle podnebí do čtyř oblastí:

  • Pobřeží Středozemního moře: nejteplejší na východní a jižní části země; deštivá období jsou jaro a podzim. Klidná léta s příjemnými teplotami. Teplotní rekordy: Murcia 47.2 °C, Malaga 44.2 °C, Valencia 42.5 °C, Alicante 41.4 °C, Palma de Mallorca 40.6 °C, Barcelona 39.8 °C. Nejnižší teploty: Gerona -13.0 °C, Barcelona -10.0 °C, Valencia -7.2 °C, Murcia -6.0 °C, Alicante -4.6 °C, Malaga -3.8 °C.
  • Vnitrozemí: Velmi studené zimy (na severu a v Madridu často se sněhem, teploty až -10 °C) a velmi horká a suchá léta (teploty až 40 °C). Teplotní rekordy: Sevilla 47.0 °C, Cordoba 46.6 °C, Badajoz 45.0 °C, Albacete a Zaragoza 42.6 °C, Madrid 42.2 °C, Burgos 41.8 °C, Valladolid 40.2 °C. Nejnižší teploty: Albacete -24.0  °C, Burgos -22.0 °C, Salamanca -20.0 °C, Teruel -19.0 °C, Madrid -14.8 °C, Sevilla -5.5 °C.
  • Severní atlantické pobřeží: ostré zimy s klidnými léty (trošku chladnějšími). Teplotní rekordy: Bilbao 42.0 °C, La Coruña 37.6 °C, Gijón 36.4 °C. Nejnižší teploty: Bilbao -8.6 °C, Oviedo -6.0 °C, Gijon a La Coruña -4.8 °C.
  • Kanárské ostrovy: subtropické počasí, s příjemnými teplotami (18 °C až 24 °C) po celý rok. Teplotní rekordy: Santa Cruz de Tenerife 42.6 °C. Nejnižší teploty: Santa Cruz de Tenerife 8.1 °C.

Politika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Španělska.


Nejvyššími státními orgány jsou král, parlament a vláda. Král je hlavou státu, reprezentuje stát navenek, svolává a rozpouští parlament. Má pravomoc schvalovat a vyhlašovat zákony. Je hlavou státu na základě systému primogenitury. Parlament je dvoukomorový, skládá se z Kongresu poslanců a Senátu. Kongres poslanců je volen na 4 roky na základě poměrného zastoupení, volebním obvodem je provincie. Senát je volen na 4 roky. Výkonná a nařizovací moc je svěřena vládě. Jejím poradním orgánem je Státní rada. Předseda vlády může být zastoupen králem nebo parlamentem.

Územní nároky[editovat | editovat zdroj]

Území nárokovaná Španělskem[editovat | editovat zdroj]

Španělsko žádá o navrácení Gibraltaru, malé britské državy na jižním pobřeží. Byl obsazen během Války o španělské dědictví v roce 1704 a byl přiznán Británii roku 1713 Utrechtskou smlouvou.

Španělská území nárokovaná jinými státy[editovat | editovat zdroj]

Maroko nárokuje španělská města Ceuta a Melilla a neobydlené Španělské severoafrické državy na severním pobřeží Afriky. Maroko prohlašuje, že tato území byla získána neoprávněně a Maroko nemohlo nijak zabránit obsazení těchto území a nikdy nebyly podepsány smlouvy o předání.

Portugalsko neuznává španělskou suverenitu nad územím Olivenza. Portugalsko si podle Vídeňské smlouvy (1815), kterou Španělsko podepsalo, vyhrazuje navrácení území. Španělé uvádí, že Vídeňská smlouva je neplatná a podle Badajozské smlouvy patří území Španělsku a pouze povzbuzuje obě strany k diplomatickému řešení.

Správní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Autonomní společenství Španělska.
Podrobnější informace naleznete v článku Španělské provincie.

Španělské království se dělí do 17 autonomních společenství (comunidades autónomas) a 2 autonomní města (ciudades autónomas). Ty jsou dál rozděleny do 50 provincií.

Autonomní společenství nebo autonomní město Hlavní město Rozloha
[km²]
Počet
obyv.[3]
Provincie
Bandera de Andalucía.svg Andalusie
(Comunidad Autónoma de Andalucía)
Sevilla &0000000000087268.00000087 268 km² &0000000008039399.0000008 039 399 8
Flag of Aragon.svg Aragonie
(Comunidad Autónoma de Aragón)
Zaragoza &0000000000047719.00000047 719 km² &0000000001269027.0000001 269 027 3
Flag of Asturias.svg Asturie
(Comunidad Autónoma del Principado de Asturias)
Oviedo &0000000000010604.00000010 604 km² &0000000001076635.0000001 076 635 1
Flag of the Balearic Islands.svg Baleárské ostrovy
(Comunidad Autónoma de las Islas Baleares / Comunitat Autònoma de les Illes Balears)
Palma de Mallorca &0000000000004992.0000004 992 km² &0000000000983131.000000983 131 1
Flag of the Basque Country.svg Baskicko
(Comunidad Autónoma del País Vasco / Euskal Herriko Autonomia Erkidegoa)
Vitoria / Gasteiz &0000000000007234.0000007 234 km² &0000000002124846.0000002 124 846 3
Flag of Extremadura with COA.svg Extremadura
(Comunidad Autónoma de Extremadura)
Mérida &0000000000041634.00000041 634 km² &0000000001083879.0000001 083 879 2
Flag of Galicia.svg Galicie
(Comunidad Autónoma de Galicia)
Santiago de Compostela &0000000000029574.00000029 574 km² &0000000002762198.0000002 762 198 4
Flag of Cantabria.svg Kantábrie
(Comunidad Autónoma de Cantabria)
Santander &0000000000005321.0000005 321 km² &0000000000562309.000000562 309 1
Flag of the Canary Islands.svg Kanárské ostrovy
(Comunidad Autónoma de Canarias)
Santa Cruz de Tenerife &
Las Palmas de Gran Canaria
&0000000000007447.0000007 447 km² &0000000001968280.0000001 968 280 2
Flag of Castile and León.svg Kastilie a León
(Comunidad de Castilla y León)
Valladolid &0000000000094223.00000094 223 km² &0000000002510849.0000002 510 849 9
Bandera Castilla-La Mancha.svg Kastilie-La Mancha
(Comunidad Autónoma de Castilla-La Mancha)
Toledo &0000000000079463.00000079 463 km² &0000000001894667.0000001 894 667 5
Flag of Catalonia.svg Katalánsko
(Comunidad Autónoma de Cataluña / Comunitat Autònoma de Catalunya)
Barcelona &0000000000032114.00000032 114 km² &0000000007197174.0000007 197 174 4
Flag of La Rioja (with coat of arms).svg La Rioja
(Comunidad Autónoma de La Rioja)
Logroño &0000000000005045.0000005 045 km² &0000000000301084.000000301 084 1
Flag of the Community of Madrid.svg Madrid
(Comunidad de Madrid)
Madrid &0000000000008028.0000008 028 km² &0000000006008398.0000006 008 398 1
Flag of the Region of Murcia.svg Murcie
(Comunidad Autónoma de la Región de Murcia)
Murcia &0000000000011313.00000011 313 km² &0000000001335792.0000001 335 792 1
Flag of Navarre.svg Navarra
(Comunidad Foral de Navarra / Nafarroako Foru Komunitatea)
Pamplona &0000000000010391.00000010 391 km² &0000000000600027.000000600 027 1
Flag of the Land of Valencia (official).svg Valencie
(Comunidad Valenciana / Comunitat Valenciana)
Valencia &0000000000023255.00000023 255 km² &0000000004692449.0000004 692 449 3
Flag Ceuta.svg Ceuta
(Ciudad de Ceuta)
Ceuta &0000000000000020.00000020 km² &0000000000075816.00000075 816 1
Flag of Melilla.svg Melilla
(Ciudad de Melilla)
Melilla &0000000000000013.00000013 km² &0000000000066871.00000066 871 1

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Barcelonský přístav
Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Španělska.

Středopravicová vláda bývalého premiéra Aznara úspěšně pracovala na přijetí jednotné evropské měny Euro v první skupině zemí, a to k 1. lednu 1999. Aznarova vláda pokračovala v prosazování liberalizace, privatizace a deregulace ekonomiky a nakonec představila i daňové reformy. Nezaměstnanost za doby Aznarovy vlády stabilně klesala, ale stále zůstává na 9,8 % v srpnu 2005. Přesto to bylo lepší než na začátku devadesátých let, kdy bylo nezaměstnaných 20 % Španělů. Růst nezaměstnanosti o 2,4 % v roce 2003 byl zapříčiněn kolísáním evropské ekonomiky, a od té doby se ustálila na asi 3,3 % v polovině roku 2005. Premiér José Luis Rodríguez Zapatero, jehož strana vyhrála volby tři dny po výbuších ve vlacích v Madridubřeznu 2004, plánoval redukovat vládní vměšování do podnikání, daňové úniky a podporovat inovace, výzkum a vývoj, ale také intenzivně zavádět regulace trhu práce. Z údajů žebříčků HDP Světové Banky z roku 2004 vyplývá, že Španělsko bylo tehdy osmou největší ekonomikou světa.

Hlavní model španělského ekonomického růstu (založený hlavně na masové turistice, neustálé výstavbě a dělnických profesích) je kolísavý a nemusí být dlouhodobě udržitelný. První zpráva Observatoře Udržitelnosti (španělsky Observatorio de Sostenibilidad), která byla publikována a financována španělským Ministerstvem životního prostředí a univerzitou v Alcalá, odhaluje, že růst HDP je přes 25 % za posledních deset let, zatímco skleníkové plyny rostou od roku 1990 o 45 %. Ačkoliv populace ve Španělsku roste jen o něco málo přes 5 % mezi roky 1990 a 2000, plocha měst se zvětšila o více než 25 % za stejnou dobu. Mezitím se spotřeba energie ve Španělsku za posledních 20 let více než zdvojnásobila a nyní roste o 6 % ročně[zdroj?]. Toto je pro zemi, která závisí na importu ropy, částečně znepokojující (asi 80 % španělské energie potřebuje ropu). Dlouhodobě neudržitelný vývoj je viditelný podél španělského pobřeží Středozemního moře, kde se staví domy a turistické komplexy. Ty zabírají obrovské plochy země a vodní zdroje.

Rozložení obyvatelstva podle provincií

Demografie[editovat | editovat zdroj]

1. lednu 2014 obývalo Španělsko 46,7 miliónu obyvatel;[1] průměrná hustota zalidnění činila 91,2 obyvatele na km², což je mírně pod průměrem EU. Rozložení obyvatelstva je silně nerovnoměrné: zatímco pobřežní oblasti a ostrovy jsou velmi hustě zalidněné, centrální Španělsko je téměř pusté (kastilská provincie Soria má pouze 9 obyv./km²), trpící dlouhodobým stárnutím obyvatelstva a jeho odchodem zejména do Madridu, v jehož aglomeraci žije 14 % obyvatel země.

Hodně Španělů žije v západní Evropě, především ve Francii, SRN a Švýcarsku, dále v USA, Kanadě, latinskoamerických zemích a v Maroku. Španělská kolonie je i v České republice; vznikala v období občanské války (19361939) a po ní. Naopak ve Španělsku žije početná kolonie Maročanů, Latinoameričanů, Afričanů černé pleti, Číňanů, Rumunů a dalších přistěhovalců, včetně několika stovek Čechů. Přirozený demografický růst je nízký, přírůstky obyvatelstva tvoří imigranti (viz níže). S ohledem na rozlohu země a další vlivy u obyvatel existují určité rozdíly fyziologické, charakterové, náboženské, jazykové i ve všeobecném vzdělání.

Obyvatelé země se označují jako Španělé; část obyvatel hovořících jinými jazyky než kastilštinou považují za Španěly pouze Kastilce a samy se často prohlašují za Galicijce, Basky a Katalánce. Přes tři čtvrtiny obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi, podíl ostatních náboženství je velmi nízký.[4]

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

Jazyková mapa Španělska
     Španělština (kastilština), úřední jazyk na celém území      Katalánština, úřední      Baskičtina, úřední      Galicijština, úřední      Asturština/Leónština      Aragonština      Aranéština      Fala

Nejvýznamnějším a zároveň úředním jazykem Španělska je španělština, označovaná také jako kastilština (castellano). K dalším úředním jazykům náleží regionální jazyky katalánština (catalá), galicijština (galego), baskičtina (euskara) a okrajově aranéština. Katalánština je druhým nejpoužívanějším jazykem; mluví jí většina obyvatel Katalánska, Valencie a Baleár, vedle toho je úředním jazykem Andorry. Galicijštinu aktivně používá zejména venkovské obyvatelstvo Galicie, baskičtinu většina Baskicka a Navarry. Vedle těchto jazyků se ve Španělsku vyskytují také asturština (není sice regionální úřední jazyk, ale v Asturii je chráněna místními zákony), aragonština, extremadurština, leónština a různé přechodné dialekty, jež však úředními jazyky nejsou.

Přistěhovalectví[editovat | editovat zdroj]

Zatímco ve 20. století bylo Španělsko zemí, odkud emigranti odcházeli (před občanskou válkou, frankismem či ekonomickými krizemi), na přelomu 20. a 21. století zaznamenala silnou vlnu migrace, která, byť již o něco slabší, pokračuje dodnes. S čistou mírou imigrace 1,5 % v roce 2005 bylo po Kypru na druhém místě v EU.[5] V současnosti zaujímá s hodnotou 0,99 % 15. místo v unii.[6] V roce 2008 tvořilo 5 220 000 cizinců 11,8 % obyvatel Španělska.[7]

Zpočátku převažovali mezi imigranty obyvatelé Afriky a Jižní Ameriky (zejména Maročané a Ekvádorci), v posledních letech však mezi příchozími převážili Evropané. Největší zastoupení mají Rumuni (729 000), rychle stoupá podíl Britů (352 000) a dalších občanů starých států Evropské unie. Nejvíce imigrantů se usazuje v Madridu a na pobřeží Středozemního moře, naopak Galicie či Asturie příliv cizinců téměř nepocítily.

Mapka s aglomeracemi nad 300 000 obyvatel

Největší města a aglomerace[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Seznam měst ve Španělsku a Metropolitní oblasti Španělska.

10 největších měst

poř. město obyvatelstvo
1 Madrid 3 232 463
2 Barcelona 1 595 110
3 Valencia 797 654
4 Sevilla 699 145
5 Zaragoza 654 390
6 Málaga 561 250
7 Murcia 422 861
8 Palma de Mallorca 413 781
9 Las Palmas de Gran Canaria   377 203
10 Bilbao 353 168

10 největších metropolitních oblastí

poř. aglomerace obyvatelstvo
1 Madrid 5 883 521
2 Barcelona 3 150 380
3 Valencia 1 810 663
4 Sevilla 1 438 451
5 Málaga 965 371
6 Bilbao 949 939
7 Oviedo-Gijón 857 495
8 Alicante-Elche   725 395
9 Zaragoza 688 643
10 Vigo 659 632

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Corrida
Římský Akvadukt v Segovii - Segovia, España.

Tradiční španělská kultura je pevně zakořeněna v katolictví, jehož mocný vliv na tvorbu tradice dokazují například procesí o velikonočním týdnu „Semana Santa“. Vlivy cikánské kultury se odrážejí v tanci a hudbě flamenca, maurské dědictví se projevuje nejvíce v architektuře (Alhambra). Španělsko proslavili světově věhlasní umělci – El Greco (řeckého původu), Goya, Picasso, Katalánci Dalí, Gaudí či Miró. Další španělskou tradicí jsou býčí zápasy neboli corrida, provozované zejména na jihu země; v Katalánsku bylo v roce 2010 rozhodnuto o jejich zákazu.[8]

V posledních desetiletích nabývá ve Španělsku na významu kinematografie, ze známých režisérů uveďme již zemřelého Luise Buñuela či Pilar Miró, a soudobé tvůrce jako je Alejandro Amenábar či Pedro Almodóvar, v jehož filmech se proslavila herečka Penélope Cruz.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

  • délka silniční sítě: 664 610 km (údaj z roku 2000)
  • nejvyšší povolená rychlost na dálnicích 120 km/hod
  • nejvyšší povolená rychlost na hlavních silnicích (značené N) 100 km/hod
  • nejvyšší povolená rychlost na ostatních silnicích 90 km/hod
  • nejvyšší povolená rychlost v obcích 50 km/hod
  • maximální povolené množství alkoholu v dechu 0,5 mg/l
  • další informace:
    • řidič nosící brýle musí mít u sebe brýle náhradní
    • není povoleno za jízdy telefonovat (ani s hands-free)
    • telefonní číslo na dopravní policii: 062
  • Zkratky silnic
    • dálnice s poplatkem značka: (AP)
    • dálnice bez poplatku značka: (A)
    • státní silnice: (N)
    • místní silnice: (C)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Instituto Nacional de Estadística. Demografické údaje
  2. Španělští socialisté se ujímají vlády po osmi letech BBCCzech, 15. března 2004
  3. Údaje pro rok 2007 Instituto Nacional de Estadística
  4. Průzkum CIS (Cientro de Investigaciones Sociológicas), duben 2008, otázka 33
  5. Eurostat: Población en Europa - 2005, Población en Europa - 2004 (fr, en, de)
  6. Index Mundi: Tasa de inmigración neta, comparación países
  7. INE: Avance del Padrón Municipal a 1 de enero de 2008. Datos provisionales
  8. Catalunya prohibeix les corrides de toros a partir del 2012 El Punt, 28. 7. 2010.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]