Válka o španělské dědictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Válka o španělské dědictví
Konflikt:
Bitva u Malplaquet (1709)
Bitva u Malplaquet (1709)
Trvání: 1701 - 1714
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Západní Evropa
Casus belli: Vymření španělské linie Habsburků
Výsledek: Nerozhodný. Francouzský princ sice dostal Španělský trůn, ovšem za cenu velkých územních ústupků, zejména rakouským Habsburkům, a příslibu, že nikdy nedojde ke spojení Francie a Španělska.
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Flag of Île-de-France.svg Francouzské království
Flag of Bavaria (lozengy).svg Bavorské vévodství
Savoie flag.svg Savojsko
Flag of the Habsburg Monarchy.svg Rakouská monarchie
Union flag 1606 (Kings Colors).svg Království Velké Británie
Flag of Prussia 1892-1918.svg Prusko
Prinsenvlag.svg Nizozemí
Flag Portugal (1830).svg Portugalské království
Velitelé
Ludvík XIV.
Filip II. Orléanský
Filip V.
Claude de Villars
Leopold I.
Karel VI.
Princ Evžen Savojský
John Churchill, vévoda z Marlborough
Síla
Ztráty
Karel II., poslední Habsburk na španělském trůně

Válka o španělské dědictví (17011714) představovala největší ozbrojený konflikt první poloviny 18. století. Její příčinou byl spor o následnictví na španělském trůně poté, co v roce 1700 vymřela španělská větev Habsburků. Konflikt skončil bez jasného vítěze.

Původ války[editovat | editovat zdroj]

Josef Ferdinand, princ asturijský a kurprinc bavorský, všemi zúčastněnými velmocemi uznaný následník Karla II. Jeho nečekaná smrt v roce 1699 zničila křehké dohody o následnictví na španělském trůně a fakticky ukončila naděje, že by se celá věc obešla bez konfliktu

Vymření rodu španělských Habsburků se předem očekávalo a ještě před smrtí posledního habsburského krále Karla II. byly uzavřeny smlouvy, které měly válkám zabránit. Podle dohod mezi velmocemi z roku 1698 a rozhodnutí Karla II. měl být následníkem Josef Ferdinand Bavorský. Po jeho nečekané smrti (1699) pak Francie, Anglie a Holandsko uzavřely smlouvu, podle které se měl následníkem stát syn římského císaře Leopolda Karel, ale španělský král Karel II. určil ve své závěti za následníka trůnu svého prasynovce Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. (předpokládá se, že se jednalo o podvod a že panovník buďto vůbec neměl ponětí, co podepisuje, nebo že byl daný text na listinu doplněn později). Jelikož Ludvík XIV. tuto volbu uznal, Leopold I. mu vyhlásil válku, k čemuž se postupně přidala Anglie s Holandskem. Oba státy se obávaly spojení Francie a Španělska v jedněch rukou a požadovaly, aby jim Ludvík poskytl záruky a slib, že k tomu nedojde. Ten ale nic takového zaručit nehodlal a navíc oba státy provokoval neuváženými nepřátelskými kroky (evidentně byl přesvědčen, že je schopen porazit celou koalici, jako přinutil podobnou k ústupu v roce 1697 - viz devítiletá válka).

Účastníci konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Konfliktu se zúčastnily všechny soudobé evropské mocnosti s výjimkou Švédska a Ruska, které si řešily své vzájemné mocenské rozpory v severní válce (1700-1721), a Osmanská říše, která se zotavovala ze série drtivých porážek, které utrpěla v druhé polovině 17. století. Během rané fáze konfliktu se postupně vyprofilovaly dvě strany: francouzská (tvořená především Francií, větší částí Španělska, Savojskem a Bavorskem) a protifrancouzská (kterou utvořila Svatá říše římská, země rakouských Habsburků, Anglie a Holandsko). Posléze ještě došlo k několika menším změnám (Savojsko přešlo na stranu protifrancouzské koalice, ke které se též připojilo Portugalsko a část Španělska /především Katalánsko/).

Vývoj bojů[editovat | editovat zdroj]

Válka začala dobře pro Francii, ale pak se postupně vyvíjela ve prospěch protifrancouzské koalice, která uštědřila Francii sérii drtivých porážek (bitva v zátoce Vigo (1702), bitva u Höchstädtu (1704), bitva u Ramillies (1706), bitva u Turína (1706), bitva u Oudenaarde (1708)). Francouzská strana byla vytlačena z Itálie, Říše, Španělského Nizozemí i většiny Španělska a musela se soustředit na obranu. Jelikož však mírové podmínky, které dostala, shledal Ludvík XIV. nepřijatelnými, válčil dál a obrana se jeho vojskům dařila. V roce 1709 byl postup Evžena Savojského a Marlborougha zastaven v krvavé bitvě u Malplaquet. Protifrancouzskou koalici začaly postupně rozrušovat spory, jejichž řešení neprospěly ani další neúspěšné pokusy o rychlé ukončení konfliktu, ani nastávající mocenská změna v Anglii, kde ve volbách zvítězili toryové, kteří válku nepodporovali. Definitivní ránu pak celé koalici uštědřila smrt německého císaře Josefa I., která vynesla do čela impéria rakouských Habsburků jejich uchazeče o španělský trůn Karla.

Rozpad protifrancouzské aliance a konec bojů[editovat | editovat zdroj]

Evropa po Utrechtském míru

Představa spojení španělského a „rakousko-říšského“ impéria v jedněch rukou nelákala Anglii a Holandsko o nic více než spojení Francie a Španělska a v roce 1713 (po patřičných zárukách ze strany Ludvíka XIV., které francouzsko-španělskou personální unii vyloučily) se obě námořní mocnosti z války stáhly (tzv. Utrechtský mír). Tato okolnost nakonec přinutila k míru i rakouské Habsburky, kteří uzavřeli patřičné smlouvy s Francií v roce 1714 (Rastattský mír). Vzniklý systém smluv dával španělský trůn Ludvíkovu vnukovi Filipovi z rodu Bourbonů, který však nedostal říši celou. Rakouští Habsburkové byli odškodněni Španělským Nizozemím, Neapolským královstvím, Sardinií a také většinou Milánska, o něž se podělili s vévodou savojským, který mimo to obdržel královskou korunu a Sicílii. Velká Británie si navíc ponechala dvě důležité základny ve Středomoří, které dříve náležely Španělsku: Menorcu a Gibraltar.

Literatura[editovat | editovat zdroj]