Maroko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Marocké království
المملكة المغربية
Vlajka Maroka
vlajka
Znak Maroka
znak
Hymna: Hymne Chérifien
Geografie

Poloha Maroka

Hlavní město: Rabat
Rozloha: 446 550 km² (58. na světě)
z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod: Džabal Tubkal (4 165 m n. m.)
Časové pásmo: +0
Poloha: 32°0′ s. š., 6°0′ z. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 32 725 847 (37. na světě, odhad 2005)
Hustota zalidnění: 73 ob. / km² (123. na světě)
HDI: 0,646 (střední) (127. na světě, 2007)
Jazyk: arabština (úřední), berberské dialekty 30-40 %[zdroj?]
Náboženství: muslimové 98,7 %, křesťané 1,1 %, židé 0,2 %
Státní útvar
Státní zřízení: konstituční monarchie
Vznik: 2. března 1956
nezávislost na Francii (Španělské Maroko 7. dubna 1956 na Španělsku)
Král: Mohamed VI.
(od 30. července 1999)
Předseda vlády: Abdelilah Benkirane
(od 4. ledna 2012)
Měna: marocký dirham (MAD)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 504 MAR MA
MPZ: MA
Telefonní předvolba: +212
Národní TLD: .ma
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Maroko, arabsky: المغرب (al-Maghrib, doslova „Západ“), je stát na nejzazším severozápadě Afriky. Jeho sousedy jsou na východě Alžírsko, na jihu Západní Sahara (je-li toto sporné území považováno za součást Maroka, pak Maroko sousedí na jihu s Mauritánií) a na severu dvě malé španělské exklávy Ceuta a Melilla.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Maroka.

Prehistorie a římská nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Ruiny Chellah, Salé

Historie osídlení Maroka sahají až do starověku. V jeskyních Vysokého Atlasu byly objeveny skalní kresby z mladší doby kamenné. V letech kolem roku 1000 př. n. l. bylo Maroko úrodnou a zalesněnou zemí a tudíž se tamní lid zabýval zejména zemědělstvím.

Ve 2. století př. n. l. zakládali na území dnešního Maroka své osady Féničané podél obchodních cest. Po jejich pádu přišli do Maroka Římané, kteří do roku 40 př. n. l. tuto oblast spojili se západní částí dnešního Alžírska a dali tak základ provincii Mauretania Tingitana. Díky tomu, že Berbeři žili kočovným životem a nezakládali města, a tudíž nebylo co dobývat, se ubránili římské nadvládě a stáhli se do vnitrozemí, odkud podnikali výpady na římské osady a tábory.

Toto období je specifické rychlým šířením pouštních oblastí, neboť Římané bezohledně káceli místní lesy a nestarali se o jejich obnovu. V zemi tak klesala hladina pozemní vody a celá oblast pustla (v současnosti je zemědělsky využitelná přibližně jen třetina marockého území).

Římská nadvláda skončila v 5. století, kdy Římany vypudili Vandalové a založili královskou říši. V ní však tvořili pouze málo početnou horní vrstvu a záhy splynuli s původním berberským obyvatelstvem.

6. století bylo území Maroka obsazeno Byzantskou (Východořímskou) říší.

Pronikání islámu[editovat | editovat zdroj]

Od roku 640 si začali západní Afriku podrobovat islámští Arabové původem z dnešní Saúdské Arábie. K prvnímu neúspěšnému pokusu o dobytí Maroka došlo v letech 681683. K podrobení došlo až v letech 705708. Stejně však jako Římané, i Arabové se potýkali se stejnými problémy spojenými s kočovným životem Berberů. A i přes to, že nakonec Berbeři přijali islám, většina kmenů si zachovala politickou samostatnost a v roce 740 dokonce vypuklo berberské povstání, které nedokázal vládnoucí kalif potlačit.

V roce 789 založil kalify pronásledovaný Idrís I. dynastií Idríssdů. V 10. století přišli do Maroka kalifové z Córdoby s cílem vypudit Fátimovce.

V letech 10611269 vládli v Maroku Almoravidé a Almohadé, kterým se podařilo k Maroku připojit území jižní části Pyrenejského poloostrova. V roce 1269 obsadili hlavní město Marrákeš Berbeři.

Portugalské a španělské vlivy[editovat | editovat zdroj]

Roky 14201554 se nesly ve znamení vlády Wattasidů, za nichž se na pobřeží postupně usadili Španělé a Portugalci. Portugalský vliv je dodnes patrný zejména ve městech, kde sídlily jejich faktorie, vybudované a opevňované během portugalské námořní expanze na základě dohod krále Manuela I.. s místními vládci. Jedná se zejména o Safi, dále například o El Jadidu- dříve Mazagão, Essauru (Essaouira) - dříve Mogador, Tanger a Arzilu. Portugalci byli pak roku 1578 po porážce krále Sebastiána I. Portugalského v bitvě u Alcácer Quibiru z většiny osad vyhnáni. Avšak některé pevnosti i bývalé katedrály mají dodnes přívlastek "portuguesa".

Imperialismus a cesta k samostatnosti[editovat | editovat zdroj]

Sultán Abderrahmane, Eugène Delacroix

Evropský vliv v území výrazně zesílil v 16. a 17. století. Sultáni si své mocenské postavení snažili posílit podepisováním obsáhlých smluv s Francií. Jejich postavení však definitivně potvrdila až britsko-francouzská smlouva z roku 1904.

V roce 1911 protestovala německá vláda proti francouzské politice v Maroku a vyslala německou dělovou loď Panter pro výstrahu do Agadiru. Tato akce nazvaná Skok Pantera do Agadiru následně vyvolala mezinárodní krizi, která vyústila o rok později (1912), kdy se Maroko stalo francouzským protektorátem, německé hospodářské zájmy byly zabezpečeny, pobřežní část připadla Španělsku a Tanger se stal mezinárodním pásmem.

V roce 1919 vypuklo v částech držené Španěly povstání berberského kmenu Rifů proti Španělům pod vedením Abd al-Karíma, které vedlo k vítězství a vyhlášení Rífské republiky v roce 1921. V témže roce se povstání rozšířilo i do francouzské části, což mělo za následek francouzskou intervenci v roce 1925 a potlačení povstání. Roku 1926 se Abd al-Karím musel vzdát.

Snaha rozdělit obyvatelstvo uplatňováním zvláštní politiky ze strany Francie od roku 1930 vedla k nepokojům, jejichž centry byla zejména rychle rostoucí města díky přílivu venkovského obyvatelstva. Do čela protikoloniálního hnutí se postavil sultán Muhammad V., který byl však roku 1953 donucen v důsledku uplatňování své národnostní politiky odejít do vyhnanství. Jeho návrat si vymohlo obyvatelstvo roku 1955.

V této době již evropské koloniální mocnosti nedokázaly udržet své postavení a v roce 1955 byl zrušen francouzský protektorát a následně v roce 1956 španělský. V roce 1957 se Muhammad V. prohlásil králem. Od roku 1961 se vlády ujal král Hasan II. a v roce 1972 byla schválena nová demokratická monarchistická ústava.

Na podzim roku 1975 byla mezi Marokem, Mauretánií a Španělskem uzavřena dohoda o rozdělení bývalé španělské kolonie Západní Sahary. Tu však odmítli příslušníci hnutí Polisario a v roce 1976 navzdory dohodám vyhlásili Saharskou arabskou demokratickou republiku. V roce 1979 se Mauretánie vzdala nároku na západosaharské území a do Západní Sahary vtrhlo Maroko se stotisícovou armádou a téměř celou oblast obsadilo.

Snaha OSN vyřešit problém Západní Sahary zůstala od marocké vlády ignorována až do roku 1988. V roce 1989 se představitelé Maroka a hnutí Polisario dohodli na příměří, které však není dodržováno.

Po smrti Hassana II. v roce 1999 nastoupil na trůn Muhammad VI.

Přehled dynastií[editovat | editovat zdroj]

Mapa Maroka

Hlavy nezávislého státu[editovat | editovat zdroj]

14.8.1957–26.2.1961 – Muhammad V. – král

26.2.1961–23.7.1999 – Hassan II. – král

Od 23.7.1999 – Muhammad VI. – král

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Geografie Maroka.

Marocká krajina je nejvíce ovlivněna třemi aspekty – pohořím Atlas, Saharou a atlantským pobřežím. Atlas prochází zemí od jihozápadu (Antiatlas s vrcholy přes 2 500 m n. m.) přes jeho největší část – Vysoký Atlas dosahující výšek přes 4 000 m n. m. – až k severu (pohoří Rif s vrcholy přes 2 000 m n. m.) a severozápadu země (Střední Atlas s vrcholy přes 3 000 m n. m.), kde strmě padá do Středozemního moře a pokračuje po pobřeží do Alžírska. Ve Vysokém Atlasu rozprostírajícím se ve středním Maroku najdeme i nejvyšší bod Maroka a celé Severní Afriky – Džabal Tubkal dosahující 4 167 m n. m. Atlantické pobřeží je ploché a stoupá do vnitrozemí k tabulovité krajině marocké mesety (kolem 800 m n. m.).

Na východě a jihovýchodě přechází pohoří Atlas v alžírskou náhorní plošinu šotů a v Saharu.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Většina marockých řek ústí do Atlantického oceánu. Největší z nich (od severu k jihu) jsou Sebú, Um er-Rbia, Tensift, Sous. Řeka Mulúja ústí do Středozemního moře. Mnoho řek se ztrácí na okraji Sahary.

Režim řek je charakteristický vodností v zimním období zatímco nízkými průtoky či vyschnutím v létě. Údolí občasných toků se nazývají vádí.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Důležitou roli v podnebí v Maroku hraje Střední a Vysoký Atlas, který je výrazným klimatickým rozhraním. Severozápad země je ovlivněn Středomořím a vyznačuje se mírným deštivým podnebím v zimě s průměrnými teplotami 16 °C a horkými suchými léty s průměrnými teplotami 28 °C.

Oblast Atlasu se vyznačuje typickým vysokohorským podnebím se značnými teplotním rozdíly. Na jihu a jihovýchodu je suché pouštní kontinentální podnebí – horká léta, kde maxima dosahují přes 40 °C a studené zimy.

Množství srážek v průběhu roku kolísá mezi 900 mm na severu a 200 mm na jihu. Na severozápadních svazích hor bývá množství srážek přes 1 000 mm (ve vyšších polohách sněhových).

Státní zřízení, vláda, legislativa[editovat | editovat zdroj]

Podle ústavy je Maroko konstituční demokratickou a sociální monarchií. Ve skutečnosti má však největší vliv na rozhodující otázky sám král, který je hlavou státu, vrchním velitelem ozbrojených sil a zároveň i duchovní hlavou muslimského obyvatelstva. Má nejvyšší zákonodárnou moc, protože schvaluje všechny zákony usnesené parlamentem, jmenuje ministry, může rozpustit parlament a vyhlásit výjimečný stav.

Jednokomorový parlament má 333 křesel z nichž se dvě třetiny obsazují přímými volbami na 6 let. Zbývající poslanci jsou delegováni z obecních parlamentů a stavovských organizací. Parlamentu předsedá předseda vlády.

V Maroku platí všeobecná vojenská povinnost na 18 měsíců.

Jednotné právo se rozvinulo z francouzských a islámských zákonů. Pod jeden nejvyšší soud spadá devět pracovních soudů a dále provinční a obecní soudy.

Správní členění[editovat | editovat zdroj]

Maroko se administrativně dělí na 16 regionů (arabsky جهة džaha, množné číslo جهات džahát, francouzsky région, množné číslo régions), které zahrnují zároveň celé Marokem obsazené či nárokované území Západní Sahary. Regiony se dále člení na nižší správní celky – 42 provincií a 25 městských prefektur.

Navzdory fungujícímu systému nepřímých voleb do komunálních rad je reálná moc orgánů místní správy v rukou waliů (představitelé regionů) a guvernérů (představitelé provincií a prefektur) jmenovaných ministrem vnitra.

Administrativní dělení Maroka
Maroko+Zapadni-Sahara administativni-deleni.png číslo
na mapě
region (francouzsky / arabsky / česky) rozloha v km2 počet obyvatel (2004) provincií
v regionu
městských
prefektur
v regionu
1 Chaouia-Ouardigha / الشاوية ورديغة / Aš-Šáwija Wardígha 7 010 1 655 660 3 0
2 Doukala-Abda / دكالة عبدة / Dukála 'Abda 13 285 1 984 039 2 0
3 Fès-Boulemane / فاس بولمان / Fás Búlmán 19 795 1 573 055 2 3
4 Gharb-Chrarda-Béni Hsen / الغرب شراردة بني حسين / Al-Gharb Šrárda Bení Hsín 8 805 1 859 540 2 0
5 Grand Casablanca / الدار البيضاء الكبرى / Ad-Dár al-Bajdá' al-Kabirí 1 615 3 631 061 0 8
6 Guelmim-Es Semara / ڭلميم السمارة / Gelmím as-Semára 122 825 462 410 5 0
7 Laâyoune-Boujdour / العيون بوجدور / Al-'Ajún Búdždúr 139 480 256 152 1 1
8 Marrakesch-Tensift-El Haouz / مراكش تانسيفت الحوز / Marrákeš Tánsíft al-Húz 31 160 3 102 652 4 3
9 Meknès-Tafilalet / مكناس تافيلالت / Miknás Táfílált 79 210 2 141 527 3 2
10 Oriental (Východní region) / الجهة الشرقية / Al-Džaha aš-Šarqija 82 900 1 918 094 6 0
11 Oued ed Dahab-Lagouira / وادي الذهب الكويرة / Wádí ad-Dahab al-Kwíra 50 880 99 367 1 0
12 Rabat-Salé-Zemmour-Zaer / الرباط سلا زمور زعير / Ar-Ribát Salá Zemmúr Za'ír 9 580 2 366 494 1 3
13 Souss-Massa-Daraâ / سوس ماسة درعة / Sús Mása Dra'a 70 880 3 113 653 5 2
14 Tadla-Azilal / تادلة أزيلال / Tádla Azílál 17 125 1 450 519 2 0
15 Tanger-Tétouan / طنجة تطوان / Tandža Tetwán 11 570 2 470 372 2 3
16 Taza-Al Hoceïma-Taounate / تازة الحسيمة تاونات / Táza al-Husejma Táwnát 24 155 1 807 113 3 0

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Maroka.
Podíl ekonomických odvětví na tvorbě HDP (v procentech)[1]
Obor 2002 2003 2004 2005
Zemědělství, lesnictví, rybolov 14,3 19,1 18,9 12,7
Těžební průmysl 2,8 3,0 3,0 2,7
Energie, voda 5,0 5,7 5,8 5,6
Zpracovatelský průmysl 17,8 21,2 21,4 17,7
Stavebnictví, veř. práce 4,7 5,3 5,3 4,7
Služby 55,4 45,7 45,6 56,6

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Olivový sad v Maroku

Zemědělství se podílí na HDP mezi 13 a 20 % v závislosti na sklizni a zůstává i přes rozvoj ostatních odvětví významným článkem ekonomiky země. V zemědělství je zaměstnáno přibližně 40–45 % činného obyvatelstva (průměrný věk zemědělců je přes 50 let a cca 80 % z nich je negramotných). 67 % zemědělců jsou malorolníci s plochou půdy do 5 ha. Z celkové plochy orné půdy je zavlažováno pouze 15 %.

Nejdůležitějšími pěstovanými plodinami jsou subtropické ovoce (z toho 55 % všech ovocných sadů připadá na olivovníky, dále pak datle, citrusy, opuncie), zelenina a obiloviny (ječmen, pšenice, kukuřice, aj.). Pěstují se též luštěniny, cukrová řepa a třtina a olejniny (kromě oliv ještě slunečnice, podzemnice olejná). V oblasti jižního Maroka se též pěstuje argana spinoza, z jejíž stromů se získává olej bohatý na vitamín E využívaný v marocké kuchyni i při výrobě dermatologických mastí a léků.

Z živočišné výroby převažuje chov suchu odolných zvířat – ovcí a koz. V poslední době roste i produkce skotu a drůbeže. Počet kusů v domácích stádech je silně ovlivňován dostupností píce, která je závislá na vydatnosti srážek. Významnou součást živočišné výroby tvoří produkce mléka (též důležitá součást marocké kuchyně).

Stavy domácího zvířectva (v tisících kusech)
2001 2002
skot 2 565 2 551
ovce 14 757 17 047
kozy 4 820 5 071

Lesnictví[editovat | editovat zdroj]

Téměř 20 % území Maroka pokrývají lesy, zejména pak v horských oblastech. Ekonomicky využitelných porostů je však maximálně 5 % z celkového porostu a navíc se stavy lesů snižují zejména z demografických důvodů a těžby dřeva na otop. Svůj vliv hraje i znečištění a ve vzácných cedrových lesích působení opic, které žerou semínka z cedrových šišek.

V lesích převažují listnaté stromy, z nichž nejvýznamnější je korkový dub. Korek je tak důležitým vývozním artiklem. Významnými artikly jsou i cedrové dřevo, tříslovina a pryskyřice. Naopak jehličnatých stromů je v Maroku nedostatek a musí se dovážet.

Rybolov[editovat | editovat zdroj]

Rybářské lodě ve městě Essaouira

Díky dlouhému pobřeží (3 500 km pobřeží s více než 1 000 000 km2 pobřežních vod) je významným exportním artiklem i rybolov. Ročně Maroko vyprodukuje 900 000 t ryb a mořských plodů a přináší ročně do státního rozpočtu až 300 mil. USD. V rybolovu je zaměstnáno více než 400 000 osob a marocká flotila má bezmála 20 000 rybářských lodí včetně 350 chladicích.

Středomořské pobřeží se na marockém výlovu podílí pouze 4,2 % v celkovém objemu. Nejvýznamnější oblasti jsou naopak jižní oblasti atlantického pobřeží (v přístavu Al-´AjúnZápadní Sahaře bývá vyloženo přes 40 % vylovených ryb). Dalšími hlavními rybářskými přístavy jsou Agadir, Tantan, Essaouira, Safi, El-Jadida, Casablanca, Mohamedia, Rabat, Kenitra, Larache, Tanger, Al-Husejma a Nador.

Marocký rybolov se rozděluje na čtyři hlavní oblasti, z nichž byl v minulosti nejhodnotnější lov hlavonožců. Stav jejich zdrojů však za poslední roky katastroficky poklesl a s ním i výlov těchto živočichů. Druhou skupinu tvoří lov ryb typu sardinek, makrel a ančoviček. Třetí nejvýznamnější skupinou jsou tzv. bílé ryby (mečoun, treska, tuňák, aj.). Poslední skupinou jsou měkkýši a korýši.

Zemědělské produkty jsou pro Maroko významnou exportní položkou, zejména se zeměmi Evropské unie (v roce 2003 tvořil s EU obchod se zemědělskými produkty 13 % z celkového vzájemného obratu). Od 1. ledna 2004 byly pro Maroko stanoveny relativně výhodné kvóty na vývoz zeleniny, především rajčat.

Průmysl a stavebnictví[editovat | editovat zdroj]

Grafické znázornění vývozu marockých produktů v 28 barevně rozlišených kategoriích.

V průmyslu je zaměstnáno v Maroku přibližně 400 000 osob (2000). Průmysl a stavebnictví se na celkové tvorbě HDP podílí přibližně 30 %. Z průmyslu je nejvíce zastoupen oděvní a pletařský, zemědělsko-potravinářský, chemický, hutnický a strojírenský a elektrotechnický průmysl a elektronika.

Z důvodu poklesu poptávky po marockém textilním zboží však podíl textilního a kožedělného průmyslu klesá, zejména ve prospěch metalurgie a elektrotechniky. Kromě těchto dynamicky se rozvíjejících odvětví dále vláda preferuje průmysl zpracovávající umělé hmoty, strojírenský průmysl (montáž motorových vozidel) a potravinářský průmysl.

Největšími průmyslovými oblastmi jsou lokality mezi Casablanckou a Mohamedií, mezi Casablancou a El Jadidou a mezi Rabatem a Kenitrou. Zakládají se však stále nové průmyslové zóny, zejména pak na severu země v okolí měst Tanger a Oujda.

Chemický průmysl je zastoupen zejména v souvislosti s těžbou fosfátů (Maroko má největší fosfátové zásoby na světě).

Tradiční součástí průmyslu jsou také umělecká řemesla, díky jejichž vysoké úrovni tvoří tato odvětví významnou součást zahraničního obchodu a turistického ruchu. V zemi je takto více než 500 výrobních družstev zaměstnávajících přibližně 21 000 řemeslníků. Z uměleckých řemesel se nejvíce vyváží koberce.

Stavebnictví[editovat | editovat zdroj]

Ve stavebnictví je v Maroku zaměstnáno přibližně 10 % ekonomicky aktivního obyvatelstva a tvoří tak významné odvětví státního hospodářství.

Těžební průmysl[editovat | editovat zdroj]

Nedílnou součástí průmyslu v Maroku je i těžba nerostných surovin, a to zejména fosfátu, jehož největší světové zásoby se nachází právě na území Maroka (dle Marockého tisku až 75 % celkových světových zásob s odhadem na 60 mld. t). V exportu fosfátů je Maroko na prvním místě na světě (celkem zaujímá jednu třetinu světového trhu se surovými fosfáty), zatímco v těžbě je na třetím místě za USA a Ruskem, neboť bohaté zásoby nejsou zatím plně využívány (v roce 2004 bylo vytěženo 25,4 mil. t fosfátů).

Kromě fosfátů disponuje Maroko ještě nerostnými zdroji mědi, fluoridu, olova, barytu a železa. V Maroku jsou také malá naleziště zlata a stříbra.

Služby[editovat | editovat zdroj]

Služby v Maroku zahrnují především sektor turistiky a dopravních služeb. Turistika zaznamenává od roku 2004 trvalý rozvoj po propadech v první polovině 90. let 20. století a po roce 2001. Za tímto růstem stojí činnost Výboru pro strategii turistiky založeného v roce 2002, jehož cílem je zvýšit přitažlivost Maroka pro zahraniční turisty. V roce 2006 byly celkové příjmy z turistiky 6,3 mld. USD, což je nárůst o cca 29,2 % oproti roku 2005 a Maroko navštívilo 6,58 milionů turistů, přičemž 3,6 milionů jich přijelo ze zahraničí.

Nejvíce zahraničních turistů přijíždí z Evropy (85 %), dále pak ze Severní Ameriky a ze státu Maghrebu a Středního východu. Významnou skupinou jsou Maročané žijící v zahraničí (2,98 milionů návštěvníků). Stále více roste zájem turistů z Japonska a Jižní Korey.

Základními turistickými středisky jsou Agadir a Marrákeš, kam zavítají přibližně dvě třetiny z celkového počtu turistů.

Kromě turistiky se silně rozvíjí telekomunikační obory (v roce 2006 byl nárůst abonentů mobilních sítí o 29 % na celkových 16 milionů, Internet čítá cca 400 000 abonentů s nárůstem o 52,4 % oproti roku 2005).

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Největší města v Maroku (2008)
město počet obyvatel
Casablanca 2 950 000
Rabat-Salé 1 397 000
Fès 955 000
Marrákeš 844 000
Tanger 1 100 000
Kenitra 573 000
Meknes 571 000
Tetuán 464 000
Oujda 411 000
Agadir 385 000

V roce 2006 mělo Maroko 33 241 000 obyvatel při hustotě zalidnění 72,5 obyvatel na km². Roční přírůstek tvoří 1,55 %.

Rozmístění populace, migrace[editovat | editovat zdroj]

Populace je v Maroku rozmístěna nerovnoměrně. Na jedné desetině rozlohy na pobřežním pásu na severozápadu země žijí dvě třetiny obyvatel. Obyvatelstvo neustále migruje z chudých venkovských oblastí do hospodářsky rostoucích měst. Ve velkých městech žije přibližně 45 % obyvatelstva. Historická královská města jsou Fès, Marrákeš, Meknes, Rabat, moderní průmyslová centra jsou Casablanca, Tanger, Oujda a Agadir.

Složení obyvatel, menšiny[editovat | editovat zdroj]

Většinu populace tvoří Arabové či poarabštění Berbeři.

V řidčeji osídlených částech Maroka žijí etnické menšiny – zejména Berbeři (30–40 %) a Haratinové. Berbeři sídlí v Maroku především v pohoří Rif (Rifové), Atlas a v oázách na jih od Atlasu jako usedlí rolníci v sídlištích z hlíny podobným opevněním (kasbah) v horských oblastech. Haratinové (potomci černých otroků) sídlí především v oázách na jih od pohoří Atlas. Méně početnou menšinou jsou Židé (přibližně 30 000). V Maroku žije také přibližně 100 000 cizinců (Francouzi, Španělé).

Naopak nezanedbatelný je i počet Marokánců žijících v zahraničí – přes 600 000.

Z hlediska národnostního složení tvoří 99,5 % Maročané a zbytek Mauretánci, Senegalci a Evropané.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Obyvatelé Maroka jsou téměř bezvýhradně (asi 98 %) sunnitští muslimové (sunnitský islám je státní náboženství). Zbytek tvoří křesťanství a židovství.

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Berberští „krotiči hadů“ na náměstí Djemaa El Fna ve městě Marrákeš

Úředními jazyky jsou arabština a od roku 2011 i berberština. Především v obchodním styku je značně rozšířená francouzština[2], na severu země je částečně zastoupena i španělština.

Marocká arabština se podstatně liší od klasické arabštiny či arabštiny moderní, kterou se mluví v Egyptě a státech kolem Perského zálivu. Maročané však rozumí i této arabštině, zejména pak té egyptské, díky provázanosti televizních seriálů.

Berberština se na území Maroka vyskytuje ve třech základních dialektech podle zeměpisné oblasti. Ačkoliv se jejich názvy různí, nejběžnější jsou tyto:

  • Tarifit – berberština v oblasti pohoří Rif a severního Maroka, používaná Rify
  • Zaian, Tamazight – oblast Středního Atlasu a středního Maroka
  • Tashelhaït, Soussi, Chleuh – oblast Vysokého Atlasu, Antiatlasu a jižního Maroka

Přibližně 25 % obyvatelstva hovoří pouze některým z dialektů berberštiny. Berberština se nově zavádí i do školní výuky.

Vzdělanost[editovat | editovat zdroj]

Přestože od roku 1963 platí všeobecná povinná školní docházka, je podíl negramotného obyvatelstva v Maroku téměř 50 %, z nichž jsou většinou vesničané.

V Maroku je 20 univerzit. Nejprestižnější je islámská vysoká škola ve Fèsu založená roku 859 a velká státní univerzita v Rabatu.

Kultura a sport[editovat | editovat zdroj]

Stále oblíbenější se stává golf a golfová hřiště přibývají za pomoci Jeho Královského Veličenstva Prince Mulaje Rašida.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ministerstvo zahraničních věcí. [online]. 2009. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/afrika/maroko/ekonomika/ekonomicka_charakteristika_zeme.html
  2. Ministerstvo zahraničních věcí ČR. [online]. 2013. [cit. 2013-12-18]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/afrika/maroko/

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • ELLINGHAM, Mark, GRISHBROOK, Don, McVEIGH, Shaun. Maroko: Turistický průvodce Rough Guides. Brno. Nakladatelství JOTA, s. r. o. 2001. ISBN 80-7217-046-5.
  • Kolektiv autorů. Encyklopedie Universum 5. [DVD-ROM]. 2006. [cit. 2007-05-30].
  • Kolektiv autorů. Lexikon zemí 3: Severní Afrika, Arabský poloostrov a Přední Asie. Praha. GeoCenter International. 2001. ISBN 3-575-11786-1.
  • HARENBERG, Bodo. Kronika lidstva: Dohoda Spojenců o invazi v Itálii. Bratislava: Fortuna Print, spol. s r. o., 1992. ISBN 80-7153-039-5.
  • Kolektiv autorů. Encyklopedie Diderot. Praha: Diderot, 1999. ISBN 80-902723-1-2.
  • DIAS, Pedro. Norte de Áfrika. Volume 1 of Arte de Portugal no mundo, 1, Arte de Portugal no mundo, 1. Lisboa,Público, 2008

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Morocco ve Wikimedia Commons

  • Slovníkové heslo Maroko ve Wikislovníku
  • Kategorie Maroko ve Wikizprávách
  • (anglicky) The Moroccan National Tourist Office
  • Morocco/ Western Sahara - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Morocco Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Morocco [online]. U.S. Department of State, 2011-04-20, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CIA. The World Factbook - Morocco [online]. REV. 2011-07-13, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Library of Congress. Country Profile: [online]. 2006-05-10, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Zastupitelský úřad ČR v Rabatu. Souhrnná teritoriální informace: Maroko [online]. Businessinfo.cz, 2010-10-23, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (česky) 
  • NEVILL, Barbour, a kol. Morocco [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)