Koření

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Obchod s kořením v Maroku

Koření se obvykle používá k vylepšení chutě a vůně pokrmů (původně sloužilo k překrytí chutě a zápachu zkažených potravin),[1] někdy také k jejich konzervaci. Vyrábí se ze sušených nebo čerstvých částí rostlin.

Koření představuje velmi rozmanitou skupinu přírodních látek. Vyznačují se výraznou a příjemnou (někdy i odpornou) chutí a vůní. Často mají i léčivé účinky. Proto jsou mnohé kořeninové rostliny i léčivými rostlinami. Kořenícími látkami jsou především různé silice, hořčiny a třísloviny, etérické oleje a česnekové silice.

Směsi koření[editovat | editovat zdroj]

Koření se nepoužívá jen samostatně, ale často spolu s jinými. Proto se vyrábějí i různé směsi koření. Nejčastěji je používáme pro dochucení jídel např: ryb, guláše atd. Kořenících směsí se vyrábí velké množství, příklady - Kari, Směs pěti koření, Kečup, Worcestrová omáčka, Tabasco, Chutney, Bouquet garni, Fines herbes, Barbecue, Baharat, Adžika, Grilovací koření, Harissa.

Historie koření[editovat | editovat zdroj]

Lze předpokládat, že listy některých rostlin se začaly užívat k dochucování masa už před 50.000 lety. První archeologické nálezy, dokládající užití koření, však pocházejí až z doby neolitu. V té době se kořenilo kmínem a mákem. Nejstarší písemné zprávy o užívání koření pocházejí z Číny, z první poloviny 3. tisíciletí před naším letopočtem. Také staroegyptské recepty z poloviny 2. tisíciletí př. n. l. vyžadují různé koření - anýz, hořčici, kmín, koriandr, mátu, pelyněk, skořici nebo šafrán. Sumerové pěstovali v Mezopotámii fenykl, kmín, koriandr, šafrán a tymián, už staří Indové používali kardamon, kurkumu, hřebíček, muškátový květ, pepř a skořici. Mnoho zpráv se dochovalo ze starého Řecka.

Jakýsi zlatý věk koření nastává ve středověku. Po ukončení křížových výprav se výrazně rozšířil obchod s kořením. V r. 1298 popsal Marco Polo indický pepřovník. Jeho kniha podnítila objevné cesty slavných mořeplavců, které měly za úkol především zjednodušit a zlevnit dovoz koření do Evropy.

Za zmínku stojí především cesta Kryštofa Kolumba, který při pokusu doplout do Indie objevil nový světadíl a cesta Vasco da Gammy, který obeplul Afriku kolem mysu Dobré naděje a r. 1498 přistál na malabarském pobřeží. Při opakované cestě v r. 1502 doplul na Cejlon.

Fernão de Magalhães v r. 1519 vyplul s 265 námořníky západním směrem, aby objevil novou cestu ke koření. Objevil Filipíny, kde byl zabit. Zpět do Evropy se po 3 letech vrátila jediná loď Victoria s posledními 18 muži. Na její palubě byl především hřebíček. Kapitán lodi Juan Sebastian del Cano byl povýšen do šlechtického stavu. Ve svém erbu měl 12 hřebíčků, 3 muškátové ořechy a dva pruty skořicovníku.

Proč používáme koření[editovat | editovat zdroj]

  • k odstranění nepříjemného nebo specifického pachu prvotních surovin, nebo již hotových či starších jídel
  • k zesílení vnější přitažlivosti jídla dodáním odpovídajícího zabarvení, vůně
  • k dodání zcela nové vůně, která není vlastní původní surovině a která je typická pro určité koření nebo směs koření
  • k dodání zvláštní, osobité chuti
  • ke zvýšení uchovatelnosti produktu nebo hotových jídel
  • k zušlechtění produktu, ovlivnění jeho struktury. (koření změkčuje maso a naopak zpevňuje rozměklé maso, činí je křehkým a stravitelnějším. Zabraňuje rychlému rozvaření ryb a zkracuje dobu varu - tím umožňuje vyšší uchovatelnost vitamínu)
  • dráždivé koření zvyšuje chuť k jídlu, o kterou nás připravují zvýšené teploty v létě

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŽÁČEK, Zdeněk. Vůně koření. Praha: Merkur, 1981.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.fitweb.cz/clanky/stihla/458482-historie-vyzivy - Historie výživy