Monako

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Principauté de Monaco
Monacké knížectví
Vlajka Monaka
vlajka
Znak Monaka
znak
Hymna: A Marcia de Muneghu
Geografie

Poloha Monaka

Hlavní město: Monaco-Ville
Rozloha: 2,04 km² (192. na světě)
z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod: Chemin des Révoires (161 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 43°43′52″ s. š., 7°25′11″ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 36 950 (188. na světě, odhad 2013)
Hustota zalidnění: 18 948 ob. / km² (2. na světě)
Jazyk: francouzština, italština, monacký dialekt
Náboženství: římskokatolické 90 %
Státní útvar
Státní zřízení: konstituční monarchie, knížectví
Vznik: 1419 (prosazení dědičného nároku rodu Grimaldi)
Kníže: Albert II.
Státní ministr: Michel Roger
Měna: euro (EUR)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 492 MCO MC
MPZ: MC
Telefonní předvolba: +377
Národní TLD: .mc
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

MonakoMonacké knížectví (francouzsky: Principauté de Monaco nebo Monaco) je stát ležící na středomořském pobřeží francouzské riviery – Azurového pobřeží. Jde o druhý nejmenší stát na světě a současně země s druhou největší hustotou osídlení. Jeho jediným sousedem je Francie.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

5. století př. n. l. byla na území dnešního Monaka založena fénická obchodní stanice, kterou Římané nazvali podle Héraklova chrámu Herculis Monoeci portus. V 6. století ovládli území Monaka dočasně Vizigóti, poté patřilo k Francké říši. Roku 1162 obdrželi janovští kupci v Monaku právo skladu. Na konci 13. století padla monacká pevnost do rukou Françoise Grimaldieho, poté, co (podle legendy) využil lsti, žádaje o vstup do pevnosti v rouše františkánského mnicha. Monako Grimaldiovci definitivně ovládli v roce 1419, od 15. století převážně pod francouzskou ochranou (vláda tohoto rodu, s výjimkou několika kratších období, pokračuje dodnes). V roce 1793 bylo Monako francouzskými revolučními vojsky dobyto a pod francouzskou správou zůstalo až do roku 1814. V roce 1815 bylo na Vídeňském kongresu dohodnuto, že nadále bude Monako pod protektorátem Sardinie. V revolučním roce 1848 přišlo Monako o 95 % svého území, když dvě monacká města Menton a Roquebrune vyhlásila samostatnost a oddělila se od něj. Zbývající část Monaka získala svrchovanost v roce 1861, kdy byla s Francií uzavřena francouzsko-monacká smlouva. Od roku 1850 se ale Monako potýkalo s těžkou hospodářskou situací, jelikož územní ztráta z roku 1848 znamenala i ztrátu ekonomickou, především omezením výnosů z prodeje citronů, pomerančů a oliv. Monacký kníže Karel III. Monacký se rozhodl ekonomickou situaci své malé země za každou cenu zlepšit a tak byly v roce 1856 na území Monaka vybudovány první přímořské lázně s kasinem. Skutečný rozkvět pak přišel se založením čtvrti Monte Carlo, kde bylo kasino otevřeno v roce 1866, a napojením Monte Carla na železnici z Francie. Od roku 1865 bylo Monako v celní unii s Francií. Od roku 1949 do roku 2005 vládl kníže Rainier III., který liberalizoval ústavu a posílil práva Národní rady. Po jeho smrti vládne jeho syn Albert II.. V letech 19631993 byla nejsilnější stranou Národní a demokratická unie (UND), od roku 1993 má absolutní většinu Campora. V témže roce se Monako stalo členem OSN.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Pohled na zamračené Monako

Malé knížectví se prostírá na Azurovém pobřeží (fr. Côte d’Azur) jen 8 km od italské hranice na výběžku Přímořských Alp. Od skalnatého pobřeží stoupá terén terasovitě k pohoří. První linie vrcholků, jen pár stovek metrů od moře, dosahuje výšky mezi cca 1100–1300 m nad mořem – ty už ale leží ve Francii. Stejně tak sráz pohoří pokračuje i pod vodní hladinou, takže hloubka moře se vzdáleností od monackého přístavu rapidně klesá (což mimo jiné umožňuje i kotvení lodí s větším ponorem).

Monako má několik městských částí: vlastní Monako se starým městem, knížecím palácem ze 13. a 16. století, s neoromantickou katedrálou a oceánografickým muzeem, založeným v roce 1910; Nové m. La Condamine s přístavem, bankami a obchodní čtvrtí; luxusní lázně Monte Carlo s hernou (vybudováno v letech 18781879) a kongresovým centrem a městskou tratí Formule 1, dále také na náspu do moře vzniklé Fontvieille s obytnými a průmyslovými stavbami, přír. parkem a sportovními areály i novým jachtovým přístavem. Mírné přímořské podnebí dovoluje růst i velmi pestré mediteránní vegetaci.

Hlavní město[editovat | editovat zdroj]

Monako je městský stát. Skládá se pouze z jediného města, které je zároveň hlavním a i vedlejším. Dělí se na 4 obvody: Monaco-Ville, Monte Carlo, La Condamine, Fontvieille. Prakticky celé území státu je zastavěno, cena půdy je v Monaku velmi vysoká. Na zástavbu Monaka je takřka nalepená zástavba sousedních francouzských obcí. Na mnoha místech prochází státní hranice ulicemi, aniž by byla nějak viditelně vyznačena.

Vláda a politika[editovat | editovat zdroj]

Státní zřízení[editovat | editovat zdroj]

Podle ústavy z roku 1962 je Monako dědičnou konstituční monarchií – vláda přechází na mužského potomka hlavy státu. Tím je kníže, jako poradní orgány má k dispozici korunní radu (11 členů) a státní radu (12 členů). Výkonnou moc má pod autoritou knížete jeden státní ministr se třemi vládními rady. Zákonodárnou moc vykonává kníže spolu s parlamentem, Národní radou s 18 volenými poslanci. V zahraničních vztazích zastupuje Monako Francie. Také právní systém je vybudován podle francouzského vzoru.

V jiných jazycích se Monako neoznačuje za knížectví ale tzv. principát – tedy (nezávislé) území, jehož panovníkem je kníže.

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Monako se dělí na 4 historické městské čtvrti (Monaco-Ville, Monte Carlo, La Condamine, Fontvieille). V současnosti je stát rozdělen do 10 městských čtvrtí.

Členství[editovat | editovat zdroj]

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Největší část tvoří cizinci, především Francouzi (téměř 50 %) a Italové (17 %). Monackých občanů je necelá pětina celkového počtu obyvatel. Přes 90 % obyvatel jsou římští katolíci.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Nejdůležitějším hospodářským odvětvím knížectví je celoroční turistický ruch. Velký význam má kromě toho i sektor služeb, bankovnictví a pojišťovnictví. Státní příjmy vytváří převážně daň z přidané hodnoty a daň z obratu, dále státní monopoly jako telefon, pošta, daň z tabákových výrobků, vydávání známek aj. Přímé daně se pro občany Monaka nevybírají (jen Francouzi podléhají francouzským daňovým předpisům). V průmyslovém sektoru převládají malé a střední podniky v oboru chemie (hlavně farmacie a kosmetika), dále v produkci plastických hmot a elektroniky. S Francií je Monako spojeno měnovou, hosp. a celní unií. HDP podle parity kupní síly představuje asi 870 mil. US $, tj. 27 188 na 1 obyvatele (2003).

Historickou úlohu v jeho dějinách sehrálo vyhlášené kasino, které po ztrátě Mentonu a Roquebrune pomohlo Monaku postupně se přeorientovat na turistický ruch. Na konci 19. století byly výnosy z kasina dostatečné na to, aby mohly být uvolněny některé daně pro místní občany. Tehdy kasino generovalo většinu příjmů do státní pokladny. V současnosti je to zhruba 4 % a většinu přebral sektor služeb. V Monaku sídlí mnoho bank, finančních společností, peněžních ústavů a jiných společností. Neméně významnou složkou příjmů státu je turistický ruch, orientovaný pro bohatší i běžné návštěvníky, pro které je Monako jen krátkodobá zastávka v rámci delšího výletu. Viditelná je i snaha Monaka hostovat významné evropské i celosvětové události z oblasti kultury a sportu. Některé vybrané monacké závody vyrábějí delikátní zařízení pro evropskou a americkou kosmickou agenturu.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

  • V druhé polovině 19. století byla do Monaka přivedena železnice z Francie.
  • Ve městě je zavedena městská autobusová doprava.
  • Hlavní monacký přístav doznal v posledních letech úprav – přibyla dvě velká mola pro kotvení lodí s velkým ponorem. V přístavu taktéž funguje přívoz.
  • Nejbližším mezinárodním letištěm je francouzské Nice, bohatší návštěvníci z něj do Monaka využívají vrtulníkové přepravy.
  • Pro návštěvníky, kteří si chtějí Monako prohlédnout, je zavedeno několik výhledových autokarů a turistické vláčky. Ostatní turisté mohou využít několikapatrové parkování u budovy Oceánografického muzea.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Školství je zavedeno podle italského vzoru.
  • Zemědělská výroba v Monaku neexistuje – potraviny se dováží (to se projevuje i na jejich ceně).
  • V zástavbě se často objevují tzv. „zelené zahrady“ – zeleň na střechách domů.
  • Monako nemá vlastní armádu, pouze policii a gardu – pomoc v případě napadení poskytne (podle dohody) Francie.
  • Monako je prakticky celé pokryto sítí CCTV kamer. Policie je považována za velice profesionální, přísnou a nesmlouvavou; míra násilné kriminality je zde nízká.
  • V tamním kasinu mohou jako krupiéři pracovat pouze obyvatelé Monaka. Ti v něm naopak mají zakázáno hrát.
  • Vzhledem k řadě daňových osvobození je považováno za daňový ráj, sídlí zde tisíce firem. Na francouzské občany a firmy se ale tato osvobození nevztahují.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • Slovníkové heslo Monako ve Wikislovníku
  • Monako na OpenStreetMap
  • Kategorie Monako ve Wikizprávách
  • Monaco (anglicky)
  • Monaco (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Monaco [online]. U.S. Department of State, 2011-05-13, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CIA. The World Factbook - Monaco [online]. REV. 2011-08-16, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Souhrnná teritoriální informace: Monako [online]. Businessinfo.cz, 2010-06-01, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (česky) 
  • Monaco [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)