Špicberky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: pohoří Špicberky na Měsíci, viz Montes Spitzbergen.
Svalbard
Vlajka Svalbardu
vlajka
Geografie

Poloha Svalbardu

Hlavní město: Longyearbyen
Rozloha: 62 049 km²
Nejvyšší bod: Newtontoppen (1717 m n. m.)
Časové pásmo: +1 (letní +2)
Poloha: 78°0′ s. š., 16°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 2 756
Hustota zalidnění: 0,04 ob. / km²
Jazyk: norština (úřední)
Státní útvar
Státní zřízení: území je částí Norského království
Guvernér: Odd Olsen Ingerø
Měna: norská koruna (NOK)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 744 SJM SJ
MPZ: N
Telefonní předvolba: +47
Národní TLD: .sj .no

Špicberky (norsky Svalbard) jsou ostrovy v Severním ledovém oceánu severně od evropské pevniny. Je to skupina ostrovů roztroušených mezi 74° a 81° severní šířky a mezi 10° a 34° východní délky. Zároveň je to nejsevernější část Norského království. Přísně vzato se Špicberky (Spitsbergen) jmenuje pouze největší ostrov na západě souostroví, označování celého souostroví tímto jménem je ale značně rozšířené. Podle Špicberské dohody ze dne 9. února 1920 je souostroví pod přímou suverenitou Norska a podle zákona ze dne 17. června 1925 rovněž částí Norského království. Trvale obývané jsou pouze tři ostrovy: Západní Špicberk (Spitsbergen), Medvědí ostrov (Bjørnøya) a Hopen.

Podle Špicberků pojmenovala anglická astronomka Mary Adela Blaggová pohoří Montes Spitzbergen na přivrácené straně Měsíce.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Předpokládá se, že Špicberky byly objeveny někdy kolem 12. století Rusy a Vikingy. Poprvé se o Svalbard zmiňují islandské historické písemnosti z roku 1194. Souostroví je popsáno rovněž v islandské zeměpisné "encyklopedii" Landnåmsboken z konce 12. století; neví se však, zda jsou v tomto díle popisovány opravdu dnešní Špicberky. V tradiční norštině se zdejší zemi říká Svalbarði – doslovný překlad by byl tedy „chladný okraj“. Opravdu nepopíratelným objevitelem se stal až Holanďan Willem Barents, který zde přistál v roce 1596, ale královské Holandsko respektovalo dánsko-norskou svrchovanost nad tímto územím. Mezi roky 16121720 se zdejší vody při západním pobřeží staly důležitou velrybářskou oblastí, lovili zde Dánové, Holanďané, Angličané, Francouzi a Norové. Odhaduje se, že samotní Holanďané vylovili něco okolo 60 000 velryb. Lov řídili ze základny Smeerenburg, kterou zde založili; ta jim také sloužila jako základna pro arktické expedice. V průběhu roku 1671 provedl kompletní pozorování místní flory a fauny německý lékař Friedrich Martens.

Jako výchozí bod si Špicberky vybralo i mnoho polárních expedicí, mj. expedice Nora Roalda Amundsena a Itala Umberta Nobileho (let vzducholodí k severnímu pólu). Ostrovy byly kompletně geologicky zmapovány až mezi roky 19401980 geology z Cambridge a dalších univerzit vedených většinou Brianem Harlandem.

Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem dne 22. června 1941 bylo veškeré civilní obyvatelstvo Špicberků evakuováno britskou válečnou lodí - Rusové do SSSR a Norové do Velké Británie (pevninské Norsko bylo v té době již německým protektorátem). Všechny strategické objekty byly pak zničeny (těžební zařízení na ropu a uhlí, elektrárna a radiostanice). Norská vojenská posádka ale zůstala v Longyearbyenu, Barentsburgu a Svea. 8. září 1943 však byly tyto jednotky napadeny masívním útokem německých sil z bitevní lodi Tirpitz, 7 Norů bylo v obranném boji zabito, 41 mužů bylo zajato a odvezeno do zajetí v Německu, zbytek posádky se zachránil v horách. SSSR vznesl v roce 1944 požadavek, aby se souostroví Špicberky stalo společným norsko-sovětským kondominiem (felleseie) a Bjørnøya přímo částí sovětského území. Později byl tento požadavek stažen.

Dne 1. června 1973 rozhodla norská vláda o vytvoření tří národních parků, dvou velkých přírodních rezervací a celkem patnácti ptačích chráněných rezervací na souostroví. V roce 1973 začala také stavba zpevněné přistávací dráhy na letišti Svalbard lufthavn v Longyear. První letadlo zde přistálo 14. září 1974, letiště pak bylo oficiálně otevřeno dne 2. září 1975.

Mezinárodní postavení[editovat | editovat zdroj]

Špicberská dohoda9. února 1920 přiznává Norsku svrchovanost nad tímto územím, ale území musí zůstat demilitarizované. Norové převzali správu nad ostrovy v roce 1925. Nicméně podle této dohody mohou občané zemí, které se staly signatáři dohody (dohodu podepsalo i bývalé Československo) stejným právem využívat přírodní nerostná bohatství. Díky této dohodě zde mohla vzniknout osada Barentsburg mající stálé ruské osídlení. Další ruská osada Pyramiden je od roku 1998 téměř opuštěné místo od chvíle, kdy 31. března byla ukončena těžba a 900 obyvatel bylo kvapně evakuováno; přes zimu zde bývá 2–5 lidí, v létě je jich zde více. Osada Grumant zůstala opuštěná od odchodu Rusů stejně, jako některá další sídla. Bývaly časy, kdy na Špicberkách byla ruská populace větší než norská ale to dnes již neplatí. Obyvatelstvo je velmi různorodé (včetně např. Thajců), Norové však mírně převažují nad ostatními národy.

Jmenovaný guvernér (sysselmann) Špicberk sídlí v městečku Longyearbyen, které je také administrativním centrem. Od roku 1995 je správcem Svalbardu, tedy i Medvědího ostrova, fylkesmann Nordlandu.

Mapa Špicberk
Prins Karls Forland

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Špicberky tvoří skupina ostrovů v Severním ledovém oceánu rozprostírající se mezi 74° a 81° severní šířky a mezi 10° a 34° východní délky. Je to nejsevernější část Evropy. Celková rozloha ostrovů je 62 050 km².

Souostroví dominují tři největší ostrovy: Spitsbergen (holandsky „Zubaté vrcholky“), též Západní Špicberk, který dal souostroví jméno, Nordaustlandet a Edgeøya.

Špicberky jsou z 60 % pokryté ledovci nebo sněžnými pláněmi. V říjnu 2010 byla na Špicberkách objevena pravděpodobně nejsevernější krasová jeskyně na světě (Pepa Cave).[2] Místní arktické podnebí ovlivňuje Severní Atlantik. Ostrovy leží daleko za polárním kruhem, přesto zde moře většinou nezamrzá.

Longyearbyen, jsou takzvané bílé noci od 20. dubna do 23. srpna, tmu tu naopak mají od 26. října do 15. února.

Klima[editovat | editovat zdroj]

Golfský proud výrazně otepluje zejména západní pobřeží. V letních měsících bývá Grónské moře v okolí Špicberk zcela bez ledu. Průměrná teplota v červenci +5° C a v lednu -12° C (v 60. letech to bylo -25° C, v této dekádě však byla celosvětově nižší teplota než v předchozích letech zřejmě vlivem sopečných výbuchů). Teplota klesá směrem na východ. Díky föhnům může teplota stoupnout i na 15° C. Roční úhrn srážek je 400–500 mm, ve vnitrozemí 200 mm. Srážky jsou v drtivé většině sněhové.

Ukázka kvetoucí flóry - Cassiope tetragona

Příroda[editovat | editovat zdroj]

Souostroví je územím několika národních parků, kvůli kterým je v určitých obdobích na některá území zcela zakázán přístup (např. k ostrovu Prince Karla se celý rok nesmí člověk přiblížit blíže než na 500 m, ostrov Moffen je chráněn od 15.5. do 15.9., kdy je možné se přiblížit maximálně na 300 m, jižní část ostrova Bjørnøya nesmí být vůbec navštěvována 1.4.–31.8., severní část pak 15.6.–31.8. apod.). Je zde hnízdiště mnoha mořských ptáků a dokonce i dvou pěvců, kteří sem migrují a v létě hnízdí. Jsou zde také čtyři druhy savců: hraboš (Microtus epiroticus), liška polární, sob špicberský (poddruh soba, příbuzného grónským sobům) a medvědi lední. Protože jsou zde medvědi lední poměrně rozšíření, všichni, kdo jdou mimo osídlení, musí dodržovat bezpečnostní opatření, jedním z nich je nošení pušky. Nicméně zákony chrání medvěda ledního a je zapovězeno je rušit a jakkoliv obtěžovat.

Roste zde i přes drsné přírodní podmínky spousta rostlin, téměř všechny jsou malé a během krátkého léta musí stihnout rychle odkvést. Roste zde i nejnižší prales na Zemi, složený z místního poddruhu břízy.

Ny-Ålesund v létě

Osídlení[editovat | editovat zdroj]

Na Špicberkách žije zhruba 2 800 lidí, 60 % z nich jsou Norové; 40 % Rusové a Ukrajinci.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Ekonomické aktivity se soustředí na těžbu uhlí a následuje převážně rybolov. V poslední dekádě 20. století se zde velmi rozšiřuje turismus a rozvoj nových technologií sem přináší další příležitosti. Norsko si nárokuje výlučné právo na rybářskou oblast 200 námořních mil (370 km) od pobřeží. Rusko jeho nárok neuznává. Špicberky jsou spojeny s pevninou do Harstadu přes Andøy obousměrnými optickými kabely, které jsou potřeba ke komunikaci se stanicemi, které řídí některé družice nad polárními oblastmi. Norská státní uhelná společnost zde zaměstnává téměř 60 % norské populace žijící na ostrově, také zajišťuje některé místní služby a infrastrukturu.

Těžba uhlí[editovat | editovat zdroj]

První moderní důl byl otevřen v roce 1906, když zde společnost Arctic Coal Company (ACC) zřídila tábor. Počet obyvatel se zde zvýšil a důl byl pojmenován po americkém vlastníkovi ACC John Munroe Longyearovi. V roce 1916 byl důl prodán norské společnosti Store Norske Spitsbergen Kull Compani (SNSK), společnost začala podnikat na nejjižnějším ostrově Bjørnøya a společnost Kings Bay Kull Compani zde otevřela důl „Ny Ålesund“. V průběhu 2. světové války byla těžba uhlí přerušena a ostrovy 3. září 1941 evakuovány. I přesto Němci bombardovali Longyearbarn a Barentsburg v září roku 1943 a Sveagruvu o rok později.

Důl „Ny Ålesund“ byl zavřen v roce 1963. V roce 1962 exploze v tomto dole zabila 21 lidí, od té doby je zde pouze přírodovědecká stanice.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. RÜKL, Antonín. Atlas Měsíce. Praha : Aventinum, 1991. ISBN 80-85277-10-7. Kapitola Aristillus, s. 50/12.  
  2. BÍLEK, Vladimír. Hradecká expedice na Špicberky objevila nejsevernější krasovou jeskyni. iDNES.cz [online]. 2011-01-04 [cit. 2011-01-05]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Elster, J., Stibal, M., Kaštovská, K.: Svalbard – mezinárodní centrum výzkumu Arktidy. Živa, roč. 51 (89), č 6, s. 262–264.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]