Estonsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Eesti Vabariik
Estonská republika
Vlajka Estonska
vlajka
Znak Estonska
znak
Hymna: Mu isamaa, mu õnn ja rõõm
Geografie

Poloha Estonska

Hlavní město: Tallinn
Rozloha: 45 226 km² (129. na světě)
z toho 4,56 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Suur Munamägi (318 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Poloha: 59°0′ s. š., 26°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 1 339  681[1] (154. na světě, 2011)
Hustota zalidnění: 30 ob. / km² (144. na světě)
HDI: 0,812 (vysoký) (34. na světě, 2010)
Jazyk: estonština
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 24. února 1918 (vyhlášení nezávislosti na carském Rusku a Německu)
Prezident: Toomas Hendrik Ilves
Předseda vlády: Taavi Rõivas
Měna: euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP): 18 274 USD
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 233 EST EE
MPZ: EST
Telefonní předvolba: +372
Národní TLD: .ee
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Estonsko (estonsky Eesti), plným oficiálním názvem Estonská republika (Eesti Vabariik) je území a stát v severní Evropě, nejsevernější z pobaltských zemí. Jde o přímořský stát, jehož hranici tvoří z větší části Baltské moře; 80 km široký Finský záliv na severu je odděluje od Finska, přibližně 300 km moře je na západě dělí od Švédska. Suchozemskou hranici má Estonsko na východě s Ruskem, ovšem převážná část této hranice prochází rozlehlým Čudským jezerem. Nejdelší suchozemská hranice je na jihu s Lotyšskem. Hlavním městem je Tallinn, ležící na severním pobřeží.

Většinu obyvatelstva Estonska tvoří Estonci, hovořící estonštinou, uralským jazykem blízkým finštině, estonsky hovoří v této zemi 85 % obyvatel, i když Estonci tvoří pouze 70 % obyvatelstva. Od sovětské okupace v zemi žije též početná ruská menšina. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou průmysl potravinářský a dřevozpracující, založené na rozvinutém zemědělství, lesnictví a rybolovu. Hlavními obchodními partnery jsou Finsko, Švédsko a Lotyšsko, přičemž podíl dalších zemí Evropské unie na zahraničním obchodu stále roste.

Estonsko je od roku 2004 členem Evropské unie a NATO, od roku 2011 platí eurem.

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Estonsko leží na východním pobřeží Baltského moře (estonsky Läänemeri) v severozápadní části Východoevropské roviny mezi 57,3° a 59,5° severní šířky a 21,5° a 28,1° východní délky. Průměrná nadmořská výška činí pouhých 50 m n. m.; nejvyšším bodem země je Suur Munamägi na jihovýchodě (318 m). Přes tuto nízkou nadmořskou výšku je reliéf členěný hranami jednotlivými geologických vrstev a povětšinou zvlněný působením pevninského ledovce.

Mapa Estonska

Země má jen málo nerostného bohatství, pro hospodářství významnější jsou pouze ložiska ropných břidlic a vápence. 47 % rozlohy země pokrývají lesy. V Estonsku se nachází více než 1400 jezer a značné množství močálů, rašelinišť a bažin. Většina jezer je poměrně malých, avšak největší Čudské jezero (Peipsi järv) ležící na východě země zabírá úctyhodných 3555 km². Pobřeží dlouhé 3794 km je členité, s množstvím zálivů, zátok a průlivů. Z více než 1500 ostrovů a ostrůvků jsou největší Saaremaa a Hiiumaa.[2]

Podnebí je mírné, i když poněkud chladnější než v Česku, se čtyřmi přibližně stejně dlouhými ročními obdobími. Průměrná teplota se pohybuje od 16,3 °C na ostrovech do 17,1 °C ve vnitrozemí v červenci, který je nejteplejším měsícem, a od -3,5 °C na ostrovech do -7,6 °C ve vnitrozemí v únoru, který je nejchladnější. Průměrný srážkový úhrn je 568 milimetrů ročně, přičemž nejvíce srážek spadne v pozdním létě.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Estonska.

První příležitost k osídlení Estonska se naskytla, když přibližně před 11 000 – 13 000 lety z území ustoupil pevninský ledovec. Stopy nejstaršího známého osídlení v Estonsku byly nalezeny u řeky Pärnu, v katastru vesnice Pulli v obci Sauga. Toto sídliště je datováno do 9. tisíciletí př. n. l.

Nepočítáme-li několik jednotlivých zmínek, vstoupilo Estonsko do historických pramenů na přelomu 12. a 13. století v souvislosti s dobýváním převážně pohanského Pobaltí křesťanskými mocnostmi. Území Estonska bylo dobyvateli začleněno do nově vyhlášené Mariiny země (Terra Mariana), která obsáhla celé Estonsko roku 1227, když Řád mečových bratří ovládl ostrov Saaremaa. V rámci Terry Mariany byly části Estonska poddány Řádu mečových bratří (posléze Livonskému řádu), Dánsku a pobaltským biskupstvím.

Koncem 16. století po rozpadu Livonské konfederace, poslední státní formy Terry Mariany, se stala většina estonského území součástí Švédska, jižní část Polska. Po opakovaných ozbrojených konfliktech roku 1629 postoupilo poražené Polsko Altmarským mírem Švédsku i jižní část Estonska. Po porážce Švédska v Severní válce bylo Estonsko přiřčeno roku 1721 Nystadskou smlouvou k Rusku. Po celou dobu však v zemi zůstávala vůdčí vnitropolitickou silou německá šlechta a měšťanstvo.

Estonsko 1920–1940

Po pádu carského Ruska v důsledku Velké říjnové revoluce vyhlásilo Estonsko 24. února 1918 nezávislost, na což Rusko reagovalo vojenským útokem. V následující válce za nezávislost Estonsko zvítězilo a jeho suverenita a hranice vůči Rusku byla potvrzena Tartuskou smlouvou, podepsanou 2. února 1920. Estonsko si udrželo nezávislost 22 let. Po většinu této doby bylo parlamentní republikou; národní parlament (Riigikogu) byl volen občany staršími 18 let. V roce 1934 v reakci na pokus o fašistický převrat vyhlásil prezident Konstantin Päts autoritářský režim, který trval do roku 1938.[3]

V průběhu druhé světové války (konkrétně: na podzim roku 1939) rozhodl Hitler o vystěhování Baltských Němců z Estonska. Většina jich poslechla a do konce roku bylo do Německa přestěhováno cca 14 000 lidí. Zbytek vystěhoval po válce Stalin.

Na základě tajného dodatku paktu Ribbentrop-Molotov uzavřeného mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem byla země v červnu 1940 obsazena sovětskými vojsky. 21. července byla vyhlášena Estonská sovětská socialistická republika, která byla oficiálně počátkem srpna 1940 připojena k SSSR. Poté nastala doba těžkých represí, kdy bylo mnoho intelektuálních a politických vůdců popraveno, uvězněno nebo deportováno na Sibiř, včetně prezidenta Konstantina Pätse. V letech 19411944 byla země okupována německou Třetí říší a poté znovu dobyta Rudou armádou. Následovalo 46 let sovětské okupace.

Estonsko obnovilo svou nezávislost 20. srpna 1991, přičemž právně navázalo na předválečnou Estonskou republiku. 20. srpen byl z tohoto důvodu vyhlášen státním svátkem, nicméně nejdůležitější státní svátek nadále připadá na den nezávislosti, tj. 24. února. Poslední ruské jednotky opustily zemi 31. srpna 1994. Estonsko se stalo součástí NATO 29. března 2004 a EU 1. května téhož roku.

Po dlouhých letech sporů podepsalo Estonsko 18. května 2005 hraniční dohodu s Ruskem, která lehce mění hranici neformálně platnou od roku 1991. Estonský parlament Riigikogu dohodu přijal 20. června 2005. Parlament nicméně k textu přidal preambuli, ve které se odkazuje na nepřerušenou právní kontinuitu Estonské republiky v průběhu sovětské okupace. Právě tento odkaz způsobil, že ruská strana následně stáhla svůj podpis z uzavřené dohody a vyjádřila přání otázku hranic znovu otevřít, přestože Estonsko opakovaně zdůraznilo, že vůči Rusku nemá žádné územní nároky.

Politika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Estonska.
Budova Estonského parlamentu v Tallinnu

Estonsko je parlamentní republikou, v jejímž čele stojí prezident volený jednokomorovým parlamentem. Funkční období prezidenta je 5 let a jedna osoba může být prezidentem nanejvýš ve dvou po sobě následujících funkčních obdobích. Vládu sestavuje premiér jmenovaný prezidentem. Počet ministrů není pevně dán, např. v roce 2005 měl kabinet 15 členů. Vládu schvaluje parlament vyslovením důvěry většinou členů.

Zákonodárná moc je v rukou jednokomorového parlamentu zvaného Riigikogu. Parlament má 101 poslanců a je volen ve všeobecných parlamentních volbách, které se konají každé 4 roky. Nejvyšší soudní instancí je Národní soud (Riigikohus) s 19 soudci. Předseda soudu je nominován prezidentem a schvalován parlamentem. Zbylé soudce pak nominuje předseda soudu, nicméně k jejich potvrzení ve funkci je opět potřeba schválení parlamentem.

Kromě běžného hlasování ve volební místnosti je v Estonsku možné hlasovat i prostřednictvím internetu. Elektronické hlasování bylo poprvé použito v komunálních volbách v roce 2005.

Administrativní a samosprávné členění[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Estonska.

Estonsko je rozděleno na 15 administrativních jednotek — krajů (estonsky maakond): Harju maakond, Hiiu maakond, Ida-Viru maakond, Järva maakond, Jõgeva maakond, Lääne maakond, Lääne-Viru maakond, Pärnu maakond, Põlva maakond, Rapla maakond, Saare maakond, Tartu maakond, Valga maakond, Viljandi maakond a Võru maakond.

Kraje se dělí na samosprávné celky, jimiž mohou být buď samosprávná statutární města (estonsky linn), nebo obce nemající městský status (estonsky vald), které mohou sestávat z jednoho nebo více sídel.

Sídla se podle velikosti, významu a historické tradice dělí v města (linn), městyse (alev), městečka (alevik), vesnice (küla) a usedlosti (talu). Většina měst a městysů tvoří samostatnou samosprávnou jednotku, zatímco městečka, vesnice a usedlosti bývají v samosprávné obce sdruženy s dalšími okolními sídly.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Estonska.

Po získání nezávislosti v roce 1991 se Estonsko významnou měrou soustředilo na obnovu hospodářství země a nastartování hospodářského růstu. V roce 1992 uvedlo do oběhu vlastní volně směnitelnou měnu – estonskou korunu (eesti kroon, EEK), která nahradila rubl. Nová měna byla pevně svázána s německou markou v kurzu 8 EEK = 1 DEM. Poté, co Německo nahradilo marku eurem, byl kurz změněn na 15,6466 EEK za 1 euro. Následovala rozsáhlá privatizace, včetně privatizace telekomunikací, železnic a energetiky, která v omezené míře pokračuje i nyní.

V roce 1994 zavedlo Estonsko jako vůbec první země na světě rovnou daň z příjmu ve výši 26 %. Od roku 2000 však právnické osoby nemusí tuto daň platit vůbec, a to pokud svůj zisk reinvestují. Daň je však stále platná v případě vyplácení dividend. V roce 2005 se sazba daně snížila na 24 %. V roce 2011 je sazba daně ve výši 21 %.

Nejhorším rokem pro estonské hospodářství od získání nezávislosti byl rok 1999, kdy v důsledku ruské krize z předchozího roku poklesl hrubý domácí produkt o několik procent. Od té doby HDP neustále roste tempem okolo 7 % ročně. V roce 2006 však estonské hospodářství dosáhlo tempa růstu 11,4 %, což je doposud nejvyšší od doby obnovení nezávislosti. HDP přepočtený na jednoho obyvatele je 18,500 USD (2010), což je nejvíce z pobaltských zemí.

Estonské hospodářství je založeno převážně na službách, významný je zejména sektor informačních technologií, telekomunikace a bankovnictví. Z průmyslových oborů jsou nejdůležitější elektrotechnický, dřevozpracující a chemický průmysl, těžba ropných břidlic a stavba lodí. Významnou roli hraje též rybolov. Rychlý růst estonského hospodářství je podporován přísunem kapitálu ze skandinávských zemí. Přes estonské přístavy prochází i významná část ruského zahraničního obchodu, mimo jiné i ruská ropa.

Estonsko je členem Evropské unie (od roku 2004) a Světové obchodní organizace (WTO, od roku 1999). V roce 2004 byla vyhotovena estonská podoba eura, jehož zavedení se původně plánovalo na 1. leden 2007. I přes těžký dopad současné hospodářské krize dosáhla estonská vláda masivními škrty splnění všech Mastrichtských kritérií a díky tomu Estonsko přijalo euro k počátku roku 2011.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Etničtí Estonci tvoří necelých 72 % obyvatelstva. První a druhá generace imigrantů z různých částí bývalého Sovětského svazu, zejména z Ruska, pak představuje většinu ze neestonských obyvatel země. Rusky mluvící menšina žije hlavně v Tallinnu a v průmyslových oblastech na severovýchodě Estonska (Ida-Virumaa). Za zmínku stojí i nepočetná finská menšina.

Úředním jazykem je estonština, uralský jazyk blízký finštině. Ruština nemá status úředního jazyka, ale většina lidí ve středním a vyšším věku jí alespoň rozumí, neboť byla povinným jazykem ve školách v době okupace Sovětským svazem. Mladší lidé většinou mluví dobře anglicky.

Estonsko má druhou nejvyšší míru výskytu HIV u dospělých v Evropě po Ukrajině (1,1 % v roce 2001). Virem HIV je nejvíce postižena severovýchodní část země (Ida-Virumaa).[zdroj?]

Podle sčítání lidu z roku 2003 se obyvatelstvo skládá z těchto etnických skupin:

  • 68,4 % Estonců
  • 25,7 % Rusů
  • 2,1 % Ukrajinců
  • 1,2 % Bělorusů
  • 0,8 % Finů
  • 1,7 % ostatních

Estonská populace od roku 1990, kdy dosáhla počtu 1 569 000, klesá. K začátku roku 2012 ubylo okolo 15% estonských obyvatel (zhruba 229 000), což je dáno hlavně poklesem porodnosti od 2,02 dítěte na matku v roce 1990 (22 304 živě narozených dětí), k hodnotě 1,28 v roce 1998 (12 167 živě narozených dětí). Nicméně od roku 1998 se porodnost relativně zvýšila a v roce 2010 se narodilo 15 825 živých dětí, což je 1,64 dítěte na matku. Ovšem v dalším roce se opět propadla, tentokrát na hodnotu 1,55 dítěte na matku, tedy 14 679 živě narozených dětí. Problémem zůstává i vysoká úmrtnost (22 212 lidí roku 1994, 15 244 v roce 2011), kterou se ale daří postupně snižovat.[4]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Tallinnské kostely

Estonci jsou z velké většiny bez vyznání a vliv církví je poměrně malý. Podle projektu Eurobarometr v průzkumech z roku 2005 pouze 16 % Estonců prohlásilo, že věří, že „Bůh existuje“, 54 % věří, že „existuje duch nebo životní síla“ a 26 % nevěří, že „existuje nějaký duch, Bůh, nebo životní síla“.[5] Převládajícím náboženstvím etnických Estonců je křesťanství, představované luteránskou evangelickou církví. Většina věřících patřících k ruské menšině se hlásí k ruské pravoslavné církvi.

V současnosti se k různým církvím hlásí 31 % dospělého obyvatelstva, přičemž rozdělení je následující:

Přítomné jsou i další menší protestantské církve, Svědkové Jehovovi, židé a novopohané.

Významná města[editovat | editovat zdroj]

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Základní školy jsou v Estonsku devítileté (7-15 let) a jsou povinné pro všechny. Studenti, kteří absolvují základní školu obdrží certifikát, který jim dává právo pokračovat v dalším vzdělávání. Existují 2 varianty dalšího studia (obě po třech letech studia): První variantou jsou sekundární obecně vzdělávací školy (gymnázia), druhou pak odborně vzdělávací školy. Bezprostředně po vystudování gymnázia obdrží studenti certifikát, který jim dává možnost studovat dále. Vyšší vzdělávání je zajišťováno univerzitami a také institucemi vyššího vzdělávání. Studium na univerzitě je rozděleno do několika částí. První etapou jsou bakalářská studia (obvykle tříletá), druhou magisterská studia (obvykle dvouletá), třetí pak doktorská studia (obvykle čtyřletá). Nejslavnější estonskou institucí terciárního vzdělávání je univerzita v Tartu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://pub.stat.ee/px-web.2001/Dialog/varval.asp?ma=PO021&ti=POPULATION+BY+SEX+AND+AGE+GROUP%2C+1+JANUARY&path=../I_Databas/Population/01Population_indicators_and_composition/04Population_figure_and_composition/&lang=1
  2. World InfoZone, LTD., [cit. 2013-01-19]. Dostupné online.  
  3. Podrobněji viz LAINOVÁ, Radka. Estonsko v březnu 1934 – legální převrat?. Historický obzor, 2001, 12 (9/10), s. 217–222. ISSN 1210-6097.
  4. http://pub.stat.ee/px-web.2001/I_Databas/Population/01Population_indicators_and_composition/02Main_demographic_indicators/02Main_demographic_indicators.asp
  5. http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_225_report_en.pdf

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠVEC, Luboš. Dějiny Pobaltských zemí. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-154-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]