Lydia Koidula

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lydia Koidula

Lydia Koidula (vlastním jménem Lydia Emilie Florentine Jannsen, 24. prosince 1843, Vändra11. srpna 1886, Kronštadt) byla estonská básnířka, spisovatelka, novinářka a národní buditelka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Lydia Jannsen se narodila ve městě Vändra v roce 1843. Spolu s rodinou se přestěhovala v roce 1850 do nedalekého krajského města Pärnu. Její otec Johann Voldemar Jannsen, představitel národního hnutí a zakladatel estonské žurnalistiky, začal psát a vydávat noviny v místním estonském dialektu. Lydia zde navštěvovala německou vyšší dívčí školu a už v té době svému otci pomáhala v redakci jeho týdeníku Perno postimees (Pernavský kurýr). Díky tomu se naučila estonštině, i když její mateřštinou byla němčina. V roce 1864 se rodina Jannsenových přestěhovala do univerzitního města Tartu. Jannsen v roce 1864 dosáhl povolení carské cenzury Alexandra II. k vydávání prvních národních estonsky psaných novin. Tyto noviny nesly název Eesti postimees. Po absolvování zkoušek na univerzitě v Tartu se Lydia Jannsen stala domácí učitelkou a zároveň první estonskou novinářkou a spisovatelkou. Při pobytu v Tartu se sblížila s F. R. Kreutzwaldem a s mladší vlasteneckou generací, zvláště s Carlem Robertem Jakobsonem. Právě Jakobson ji inspiroval pro užívání pseudonymu Koidula. Přezdívka, kterou jí dal, totiž vystihovala její úlohu v estonské poezii, Koit znamená v překladu Jitřenka. Od roku 1865 tedy publikovala básně časopisecky pod pseudonymem. V roce 1873 se provdala za Eduarda Michelsona, lotyšského armádního lékaře a přestěhovala se do Kronštadtu. Byla to pro ni velká změna, jiné město, jiná kultura, se kterou se nikdy zcela nesžila. Žila tam 13 let, ale kvůli stesku po domově trávila léta v Estonsku. Lydia měla tři děti. Zemřela 11. 8. 1886 v Kronštadtu po dlouhé a bolestivé nemoci, rakovině. Teprve v roce 1946 byly její tělesné ostatky převezeny do Tallinnu a pochovány na tamějším Lesním hřbitově.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Koidulin rukopis

Poezie[editovat | editovat zdroj]

Při výpomoci svému otci v redakci estonských novin už pracovala i na své vlastní tvorbě. Když Koidula začínala publikovat, stále existovala cenzura, a literární svoboda tak byla omezena. Tato doba byla ale také dobou estonského národního obrození, kdy estonský lid, osvobozený od roku 1816 od nevolnictví, začal pociťovat národní hrdost. Právě Koidula byla v tomto období velmi důležitou osobností. Vzhledem k postavení němčiny v Estonsku v 19. století, je německý vliv na její práci znát. Sama přeložila sentimentální německé prózy, poezie a dramata. Zejména pak byl znatelný vliv biedermeieru. Například v básnické sbírce Vainulilled (1866, Luční květy), která vyšla tiskem za jejího života. Ale v dalším díle, které vyšlo o rok později Emajõgi ööbik (1867, Slavík od Emajõgi), reaguje na historické podrobení estonských lidí, jako na osobní urážku. Mluví o otroctví a podřízenosti jako z vlastní zkušenosti. Obě tyto básnické sbírky obsahují také překlady a adaptace z němčiny. Estonské národní obrození probíhalo od poloviny 19. století, do té doby bylo Estonsko pod vládou cizích mocností a to více než 600 let. Koidula si byla dobře vědoma své vlastní role v osudu národa. Ve své poezii psala verše povětšinou v moderních koncových rýmech, které se staly v polovině 19. století dominantní formou. Díky tomu je její poezie mnohem přístupnější a populárnější pro čtenáře. Co je ale nejpodstatnější, je její užívání estonského jazyka. Všeobecným názorem, kromě estonského lidu, bylo, že estonština je nerozvinutým nástrojem pro komunikaci. Koidula však dokázala tomuto názoru oponovat. Úspěšně používala estonský lidový jazyk pro vyjádření emocí. Pohybovala se v různých sférách poezie, jedna z nejznámějších básní je její výzva k utlačovanému národu, Mu isamaa nad Olid matnud. Později zlidověla báseň Mu isamaa on minu arm (Má vlast je má láska), která byla zhudebněna a stala se neoficiální estonskou hymnou za doby sovětské okupace.

Drama[editovat | editovat zdroj]

Pomník Lydie Koiduly v Pärnu

Kromě poezie se Koidula věnovala i dramatu. Byla první, kdo napsal původní hry v estonštině. V 60. letech 19. století, v době rozvíjení představení v národních jazycích - estonštině a finštině, Koidula napsala a zrežírovala komedii Saaremaa Onupoeg (1870, Bratranec ze Saaremaa), která byla založena na frašce Theodora Körnera Der Vetter aus Bremen (Bratranec z Brém). Jednoduchost zápletky a primitivnost charakterů se stala populární, a tak Koidula pokračovala. Její úplně vlastní a zcela první tvorbou je estonská hra Säärane Mulk, která vyšla v roce 1872 a stala se základním kamenem estonského divadla. Koidula zaujala svými dramaty především tím, že s postavami se bylo možné ztotožnit a hry byly alegoriemi soudobé společenské a politické reality.

Shrnutí a význam[editovat | editovat zdroj]

Celkem bylo dochováno a posmrtně uveřejněno 311 dokončených básní v kritickém vydání Luuletused (1966, Básně). V tehdejší době byly významné i autorčiny práce prozaické, např. Ojamölder ja tema minia (1863, Mlynář a jeho snacha). Je též považována za zakladatelku estonského dramatu. Nejvýznamnější je však její básnická tvorba, neboť je jedním z vrcholů poezie estonského národního obrození. Koidula položila základy estonské lyriky a vytvořila prototyp intimní, přírodní a hlavně vlastenecké lyriky. Ve městě Pärnu je jí věnováno muzeum. Lydina podobizna byla vyobrazena na líci bankovky 100 estonských korun. Dne 14. 12. 1993, ke 150. výročí jejího narození, se na její počest vydala také poštovní známka s její podobiznou.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SLABIHOUDOVÁ, Naděžda, Alena VLČKOVÁ a Pavel ŠTOLL. Slovník pobaltských spisovatelů: estonská, litevská a lotyšská literatura. 2., opr. a dopl. vyd. Praha: Libri, 2008, 307 s. ISBN 978-80-7277-374-9
  • SLABIHOUDOVÁ, Naděžda. Estonsko, malá země - velká literatura: estonská literatura v českých překladech (1976–2001) : průvodce výstavou. Praha: Národní knihovna ČR, 2003, 20 s. ISBN 80-7050-426-9

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]