Novopohanství

Symboly užívané některými neopohanskými skupinami:
Slovanské • Keltské • Germánské
Řecké • novopohanský pentagram • Římské
Wicca • Egyptské • Semitské

Novopohanství (též neopohanství, neopaganismus, často jen pohanství) je souhrnné označení pro ta z nových náboženských hnutí, která navazují na pohanská náboženství předkřesťanského světa. Mezi sebou se výrazně liší, ale společný je jim zpravidla akcent na přírodu, ať už v rámci polytheismu, animismu nebo pantheismu, mýty a na náboženskou rituální praxi.

Je rozšířeno především v západním světě a východní Evropě. Zatímco v anglosaských zemích jsou praktikovány především jeho eklektické formy jako Wicca nebo neodruidství, v severní a východní Evropě převládá etnický rekonstrukcionismus, kladoucí důraz na historickou autenticitu, jako Ásatrú nebo rodnověří. Mezi těmito dvěma přístupy k pohanské spiritualitě však nevede jasná hranice.

Terminologie

Pohanství se v termínu odkazuje na předkřesťanské tradice. Identifikace se slovem pohan je však někdy odmítána pro jeho pejorativní význam a záměnu s významy "bezvěrec" nebo "nekřesťan" či "nežid". Na druhou stranu získávalo toto slovo od dob romantismu naplněno i poziviním významem a může pro některé novopohany symbolizovat jejich rozchod s křesťanstvím, případně judaismem nebo islámem. Dále lze chápat přijetí tohoto jména jako akt hrdosti a solidarity s náboženstvím, které bylo v minulosti pronásledováno, podobně jako homosexuálové přijali původně hanlivé označení queer. Podobně ambivaletní význam má slovo heathen, užívané následovníky germánské tradice a čaroděj/čarodějnice užívané vyznavači moderního čarodějnictví.

Více kontroverzní je zpravidla předpona novo- odkazující na přerušenou kontinuitu mezi historickým pohanstvím a jeho moderní podobou. Je odmítána s poukazem na skutečnost že i v náboženstvích s nepřerušenou tradicí došlo k výrazným proměnám učení a praxe, přesto se nemluví například o "novokřesťanství". Ze strany badatelů je však rozdělení považováno za užitečné, protože novopohanská náboženství jsou interpretací historických náboženství upravených pod vlivem moderního myšlení. Z tohoto důvodu je někdy používán výraz současné pohanství nebo moderní pohanství.

Víra

Pojetí božství

Obřad sdružení Nova Roma rekonstruující původní řecko-římské náboženství, římský svátek Florálie, Aquincum - Budapešť

Nejčastějším pojetím božství v novopohanství je polyteismus, víra ve více bohů. Ten může být rozdělný na "silný", který chápe božstva jako nezávislá na sobě i na lidské mysli, a "měkký", který chápe božstva jako aspekty jediného božství nebo jungiánské archetypy. Některé novopohanské tradice mají také tendence k henoteismu či přímo monoteismu. Významný je duoteistický koncept Wiccy, která ctí Bohyni a Boha, kteří mohou zahrnovat všechny bohyně a bohy. Běžný je také panteismus a animismus.

Božstva mají zpravidla lidskou podobu, podobně jako lidé i jednají a žijí a mýty o nich mohou obsahovat i komické prvky. Na rozdíl například od křesťanského Boha, nejsou všemocní a dokonalí. Především v tvrdém polytheismu můžou být někteří bohové chápáni jako imanentní s přírodními jevy. Blíže monotheistickému chápání Boha má v některých novopohanských tradicích představa neosobního vesmírného řádu jako je severský wyrd ("osud"), litevský darnumas nebo egyptská maat. Podobným konceptem je hinduistická a buddhistická dharma.

Obřady a rituál

Obřad „sigurblót“ islandského společenství Ásatrúarfélagið (léto 2009)

Ústředním prvkem novopohanské praxe jsou obřady a rituály, které vykazují velkou variabilitu forem. Obvykle se v nich snoubí prvky bohoslužebné, mystické i magické a folklórní. Může se jich účastnit libovolný počet osob, některé však mohou být praktikovány i jednotlivci v soukromí (modlitby, magické úkony aj.).

Jako veřejné jsou zpravidla slaveny rituály sezonní, které mohou mít i podobu festivalů, související s přírodními cykly, jako slunovraty, rovnodennosti nebo dožínky. Nejznámější novopohanské svátky jsou zahrnuty ve wiccanském Kolu roku, zahrnujícím osm sabatů jako je například Beltaine nebo Yule. Jiné novopohanské tradice mají svůj vlastní cyklus svátků, ale většina z těchto kalendářů zahrnuje stejně jako Kolo roku slavení slunovratů, zemědělského cyklu a svátku mrtvých.

Soukromé rituály souvisí zpravidla s domácím kultem představovaným domácím oltářem či magickými praktikami. Mohou zahrnovat i modlitby a meditace.

Důležitou součástí rituálů jsou oběti, nejčastěji chleba, ovoce, květin, piva, vína a jiných nápojů. Lidské oběti praktikované v některých formách historického pohanství jsou odmítány, to ve většině případů platí i o obětech zvířecích. Při rituálech je často kladen důraz na estetiku, umělecké vyjádření a radostnou až extatickou náladu. Využívá se zpěv, poesie nebo tanec a oltáře i zpodobnění božstev jsou rozmanitými způsoby zdobeny. Časté je zapalování ohňů, v případě rituálů v uzavřených prostorech nahrazených svícemi.

Etnicita

Rituál litevské Romuvy

Velká část novopohanských tradic následuje náboženský a kulturní odkaz určitého etnika, jedná se například o Rodnou víru, Ásatrú nebo keltský rekonstrukcionismus. Na tento aspekt je kladen důraz spíše v Evropě, zatímco v severní Americe, jejíž obyvatelé se méně odvolávají na své evropské předky, není tak důležitý.

Moderní pohanství bývá také v některých případech spojováno s nacismem a to pod vlivem germánsky orientované mystiky a esoterismu existujících v Německu na konci 19. a počátku 20. století. I v současnosti, především mezi germánskými pohany, existují skupiny a jednotlivci hlasící se k odkazu nacismu, ačkoliv německý nacismus se snahám o obnovu germánského náboženství bránil.

U některých novopohanů je kladen také důraz na dávnou indoevropskou jednotu. Přesto však všechny formy moderního pohanství nenásledují indoevropské náboženské tradice, nejtypičtějším příkladem je egyptské, finské a maďarské novopohanství a zpravidla feministická orientovaná hnutí jako Reclaiming nebo Goddess Movement, která se považují za následovníky matriarchálních tradic Indoevropany zničených.

Hlavní proudy a tradice

Wiccanský svatební rituál o Beltaine 2005

Související informace naleznete v článku Seznam novopohanských hnutí.

Eklekticismus

Jako eklektické se označují novopohanské směry, které nekladou tak výrazný důraz na autenticitu a vnímají pohanské dědictví jako zdroj duchovní inspirace, které dále rozvíjí. Jejich praxe také nebývá svázána s konkrétním etnikem, mohou například uctívat božstva z více odlišných panteonů, dokonce původně velmi si vzdálených kultur. Eklektická forma moderní pohanství v určitých případech přerůstá v synkretismus a universalismus hraničící s New Age. Božstva jsou vnímána jako univerzální principy (Jungovské archetypy), jejich podoba je proto vnímána zcela volně, často jsou libovolně slučována, ale také bývají často nekonkretizována, resp. zůstávají beze jména a bez konkrétní podoby - viz. Bohyni lze například libovolně stotožňovat (slučovat) s kteroukoli jinou starověkou bohyní (oblíbené jsou zvláště bohyně Eset/Isis, Démétér, Artemis/Artemis z Efesu, Diana, Hekaté, Astarte nebo různé keltské (a zejména irské) bohyně. Totéž platí i o Rohatém bohovi.

Forma eklektismu je nejrozšířenější v anglosaských zemích, zejména Severní Americe a na Britských ostrovech, kde není kladen tak velký důraz na etnickou identitu.

Moderní čarodějnictví

Moderní čarodějnictví je označení pro širokou škálu novopohanských tradic, které se snaží navázat na evropské tradice lidové přírodní magie. Nejznámější z nich je Wicca založená v polovině 20. století ve Spojeném království Geraldem Gardnerem. Jedná se o mysterijní iniciační tradici uctívají Bohyni a Rohatého boha, inspirovanou kromě lidového čarodějnictví i západním okultismem.

Wiccanské tradice, které předávají iniciaci v linii od Geralda Gardnera se označují jako Britská tradiční wicca. Ostatní tradice, jako Saská Wicca, Dianická Wicca nebo Keltská Wicca se označují jako eklektická wicca.

Některé tradice svůj původ z Wiccy vůbec neodvozují, jedná se například o italskou Stregherii, na extatické prožitky zaměřenou Feri a různé formy tradičního čarodějnictví. Čarodějnictví je kromě toho praktikováno i v jiných novopohanských směrech, například v Ásatrú se nazývá seidr (v případě mužského čarodějnictví galdr).

Neodruidismus

Stoupenkyně neodruidismu při svátku letního slunovratu, blízko Stonehenge, Velká Británie, 2005

Tradice neodruidismu (neodruidství) sahá až do konce 18. století, kdy vznikaly ve Spojeném království první druidské řády jako např. Ancient Order of Druids (Dávný řád druidů) ovlivněné nastupujícím proudem romantismu a vlivem svobodným zednářstvím. Tyto společnosti však neměly skutečný náboženský ráz.

Neodruidství je zaměřeno především na uctívání přírody a předků, častá je víra v reinkarnaci. Některé jeho tradice jsou monotheistické nebo jako OBOD přijímají členy bez ohledu na náboženské předsvědčení. Ačkoliv název druidství odkazuje na keltské dědictví, tak například členové ADF si volí libovolný z indoevropských panteonů.

Ostatní

Na hranici hnutí New Age lze nalézt několik tradic a organizací, které se dají označovat za novopohanské. Jedná se například o Církev všech světů založenou v roce 1962, feministickou tradici Reclaiming založenou roku 1972 nebo Covenant of Unitarian Universalist Pagans, společnost unitářských universalistů, kteří se identifikují jako pohané.

Na hranici s novopohanstvím se nachází také některé esoterické řády a tradice jako Theléma nebo různé formy germánského mysticismu.

Rekonstrukcionismus

Obřad ruských rodnověrců

Obřad (tzn. blót) švédských stoupenců Ásatrú

Rekonstrukcionismus (též rekonstrukcionalismus) je forma novopohanství, která se snaží praktikovat co nejvíce autentickou verzi historického náboženství na základě vědeckého studia historie a mytologie, to se soustředí především na středověké texty, folklór, archeologické nálezy a jazyk určité etnické skupiny. Ačkoliv se zpravidla nebrání novým interpretacím a adaptacím, preferují pokud možno největší přiblížení původní podobě historických tradic spjaté s mýty. Z tohoto důvodu se rekonstrukcisté často živě zajímají o vědecké trendy v historii, archeologii, etnologii a dalších oborech souvisejících s pohanským odkazem, či se na nich přímo badatelsky podílí. Naproti volněji pojatému eklektismu jsou bohové vnímány konkrétně - mají konkrétní atributy a předem definovanou podobu nerozlučně spjatou s příslušnou tradicí a mýty. Folklór a starověké mýty zásadně určují náboženským obřadům a zvykostem jejich obsah a podobu.

Rekonstrukcionismus je rozšířen především v severní a východní Evropě, kde je kladen větší důraz na etnickou identitu. Často se projevuje jako obnova náboženství etnických předků, ačkoliv toto není pravidlem ani podmínkou a řada rekonstrukcionistů vyznává náboženství kultury, s níž sami etnický původ nesdílejí. Mezi jeho nejznámější formy patří:

• germánské/severské novopohanství
• slovanské novopohanství
• keltské novopohanství
• řecké novopohanství
• římské novopohanství
• baltské novopohanství
• egyptské novopohanství
• finské novopohanství
• semitské novopohanství

Dělení novopohanství na eklektické a rekonstrukcionistické není absolutní, neexistuje pevná hranice a oba tyto hlavní proudy se mohou více či méně navzájem ovlivňovat či prolínat. Příkladem mohou být různé formy germánského mysticismu a hnutí neo-völkisch nebo Isidino společenství. Naopak neodruidský řád ADF (Ár nDraíocht Féin - A Druid Fellowship) využívá rekonstrukcionistické metody.

Ostatní

Mimo hlavní formy novopohanství existují také různé odštěpné, odvrácené nebo okultistické skupiny, takzvané „stezky levé ruky“, „temné pohanství“ apod. které s novopohanstvím souvisí, nebo s ním mohou souviset jen okrajově.

Směr Vanatrú (svůj název odvodil od Ásatrú) a magický směr „Rökkr“ souvisí se mýty a germánským novopohanstvím, jsou s ním spjaty a mohou být jeho součástí, nicméně tyto směry se eklekticky zaměřily pouze na jednu určitou skupinu bohů a můžou tedy fungovat i samostatně, byť je již pak není možno zařadit do rekonstrukcionismu a (kvůli historičnosti) zřejmě ani do eklekticismu.

Křesťanopohanství

Oblíbeným symbolem křesťanopohanství (Wiccy a křesťanství) bývá kombinace kříže a pentagramu, jindy také keltský kříž s pentagramem uvnitř jeho kruhu.

Křesťanopohanství (Christopaganism) je nedefinovaný směr (přesněji jev), ke kterému nejčastěji dochází vzájemmným slučováním (synkrezí) novopohanství s křesťanstvím. Nejčastěji k tomu dochází v anglosaských zemích, zejména v Severní Americe a USA, kde se poměrně populární Wicca octla v prostředí silného vlivu křesťanství a silně zakořeněných náboženských představ křesťanství ve společnosti. V rámci společenského (a mnohdy i partnerského) soužití dochází mezi některými osobami k náboženské synkrezi, což je z části také způsobeno nejednoznačnou univerzálností Wiccy a eklektickým proudem (kulturní nejednoznačností a celkovou kosmpolitností obou směrů Wiccy i křesťanství). Wiccanskou bohyni je možno snadno stotožňovat nejen se starověkými bohyněmi, ale i s Pannou Marií, například kvůli podobným atributům, kterými univerzální bohyně disponuje. Důvodem k synkrezi obou směrů může být však daleko více, například že keltské křesťanství Irska je historicky spjato s keltským pohanstvím a druidismem. Není vyloučeno také ani to, že někteří jedinci mohou být pozitivně nakloněni jiným náboženským zkušenostem, jiní si nevystačí s jedním jednostranným náboženským pohledem a hledají další možnosti, nebo se jen pokouší o sjednocení evropských tradic křesťanských a nevyjímaje ani těch před-křesťanských, a kdy jsou křesťanství a před-křesťanská náboženství chápána jako součást jedné neoddělitelné historie a identity evropských národů.

Zájem o novopohanství (v USA nejčastěji Wicca) a zároveň setrvání v křesťanství může být motivováno také společenským prostředím (rodinou, předky, přáteli apod.) a církevním křtem, to vše pak může být chápáno jako závazek v setrvání v křesťanské víře a společenství, kde je křesťanské přesvědčení většinové. Přestože je Wicca módním trendem případné odmítnutí křesťanství by mohlo způsobit u některých lidí téměř společenskou diskvalifikaci.

Skupiny které se snaží tuto „křesťanopohanství“ praktikovat se hlási ke směrům jako je „Křesťanská Wicca“ (Christian Wicca) a „Trinitarian Wicca“, avšak celkově vyznavačů křesťanopohanství je zanedbatelné množství, shledávají se zejména na sociálních sítích. Stále panuje představa, že jsou tyto náboženské směry vzájemně protichůdné a neslučitelné.

Rozšíření

Šamanské bubnování v Polsku, Noc Kupala, 2010

Ve světě

Novopohanství je rozšířeno především ve Spojených státech, Kanadě, Austrálii a Evropě. Americký badatel Michael Strmiska rozdělil moderní pohanství podle geografických zón na východevropskou, severoevropskou, západoevroskou a transatlantickou formu. Rozšíření pohanství ve světě také nepřímo souvisí s náboženskou svobodou a úpadkem tradičních náboženských představ (zejména v tradičně křesťanských zemích).

Česká republika

Na rozdíl od jiných zemích západní Evropy se pohanství začalo v České republice šířit výrazněji až v devadesátých letech díky pádu železné opony a protinábožensky zaměřeného režimu, což usnadnilo přístup k informacím ze zemí, v nichž se pohanství rozvíjelo a rozrůstalo v průběhu druhé poloviny 20. století. V Česku, podobně jako i v dalších západních zemích, panuje největší zájem o civilizaci Keltů a čarodějnictví, a s nimi spojené náboženské představy (viz např. druidismus). Přítomno je však i germánské náboženství, slovanské, Wicca. V omezené míře se v ČR vyskytuje i hellénské, římské a egyptské pohanství. Jiné novopohanské směry u nás zatím nebyly zaznamenány.

O aktuální zmapování novopohanského proudu v ČR napříč tradicemi a jeho krátké historie se pokouší anglicky psaný článek z roku 2008. Konstatuje, že novopohanské směry se na našem území objevují až koncem 90. let 20. století v souvislosti s vydáním některých západních knih v českém překladu (v případě Wiccy) a vznikem neogermánského společenství Heathen Hearts of Boiohaemum a společenství slovanských rekonstrucionistů Rodná víra.

Sčítání lidu 2011

Mapa rozdělení podle počtu pohanů v příslušných krajích

Mapa rozdělení podle procent pohanů na obyvatele příslušných krajů

V souvislosti se sčítáním 2011 se několik pohanských uskupení (např. česká pobočka Mezinárodní Pohanské federace, Dávný obyčej či Rodná víra) obrátilo na ČSÚ s žádostmi o přidělení vlastního sčítacího kódu pro novopohanství (souhrnně napříč jednotlivými proudy), kterýmžto žádostem bylo 17.2. 2011 vyhověno. Součet osob, které do kolonky náboženství vyplnily jako víru pohanství, tak je k dispozici nejen jejich vyznavačům, ale např. i religionistům, kteří se problematikou nové religiozity zabývají.

Dne 16.12. 2011 byly úřadem zveřejněny výsledky v otázce náboženského vyznání, z nichž mimo jiné vyplynulo, že na tuto dobrovolnou otázku zodpovědělo pouze 54,8% populace. K pohanství se přihlásilo celkem 863 osob.

Výsledky - pohané podle krajů

kraj	počet	procent populace
Hl.m. Praha	147	0,0115503%
Středočeský	99	0,0077669%
Jihočeský	36	0,0056474%
Plzeňský	51	0,0088743%
Karlovarský	33	0,0106368%
Ústecký	69	0,0083095%
Liberecký	56	0,0127487%
Králové-hradecký	31	0,0055787%
Pardubický	42	0,0081045%
Vysočina	25	0,0048759%
Jihomoravský	96	0,0082066%
Olomoucký	42	0,0065631%
Zlínský	47	0,0079599%
Moravsko-slezský	89	0,0072005%
celkem	863	0,0081706%

Odkazy

Literatura

• LUŽNÝ, Dušan. Nová náboženská hnutí. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1997. ISBN 80-210-1645-0.  
• VOJTÍŠEK, Zdeněk. Novopohanství a jeho příromnost v české společnosti [online]. [cit. 2008-12-24]. Dostupné online. (česky) 
• STRMISKA, Michael. Modern Paganism in World Cultures. Santa Barbara : ABC CLIO, 2005. ISBN 1851096086. (anglicky) 

Související články

• Pohanství
• Rekonstrukcionismus
• Monoteismus
• Polyteismus
• Náboženství v Česku

Externí odkazy

• David Zbíral: New Age a novopohanství
• Časopis Dingir 1/2002 - číslo věnováno novopohanství, formát pdf
• Fórum o pohanství