Germánské novopohanství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sigurblót, obětování pro vítězství, v roce 2009 na Islandu

Germánské novopohanství, též Heidenismus, je souhrnné označení pro nová náboženská hnutí hlásící se k odkazu předkřesťanských Germánů. Zahrnuje polyteistický rekonstrukcionismus kladoucí důraz na historickou autenticitu, tak eklektické, mystické a okultní formy.

Jeho kořeny sahají do období romantismu a jeho současná většinová podoba vznikla v 70. letech 20. století. Je praktikováno především ve Skandinávii, Spojeném království a v Severní Americe.

Terminologie[editovat | editovat zdroj]

Heidenismus (staroseversky heiðinn, staroanglicky hæðen, starohornoněmecky heidan) je germánskou obdobou latinského slova paganus – pohan. Někteří zastánci tohoto označení jej používají pouze pro přísně rekonstrukcionistické přístupy a synkretické, okultní a mystické tradice do něj nezařazují. Často je preferováno zastřešujícími organizacemi jako je British Heathen Alliance, American Heathen Nation a Canadian Heathen House.

Podskupiny[editovat | editovat zdroj]

Ásatrú[editovat | editovat zdroj]

Termín Ásatrú se používá především ve Skandinávii a Spojených státech amerických. Čerpá inspiraci především z náboženství Skandinávie vikinského období, tedy 8.11. století, jak je mimo jiné popsané v Eddách.

Ásatrú je staroseverským a islandským překladem slova Asetro, používaným romantickými nacionalisty v 19. století. V norštině je jeho ekvivalentem Åsatru, v švédštině Asatro, v dánštině Asetro a v anglosaštině Ēsatrēowð, tyto formy se začali používat v 90. letech. V Anglosféře a německy mluvící Evropě se často slovem Ásatrú označuje veškeré germánské novopohanství. Existuje také termín Vanatrú, odkazující na uctívání Vanů, druhé božské rodiny staroseverského panteonu.

Skandinávské Ásatrú, představované například islandskou organizací Ásatrúarfélagið, založenou v roce 1972, klade důraz na panteismus a skandinávský folklór. V současnosti se preferující spíše termíny jako Forn Siðr "dávný obyčej" nebo Nordisk sed "severský zvyk". V USA je Ásatrú chápáno domorodé náboženství Severní Evropy sahající hluboko do historie. Michael Strmiska také poukazuje na více zbožný a emocionální ráz amerického Ásatrú.

Forn Siðr[editovat | editovat zdroj]

Staroseverské Forn Siðr, anglosaské Fyrnsidu, starohornoněmecké Firner situ, současné skandinávské Forn Sed a německé Firne Sitte jsou analogická sousloví znamenající "starý/dávný obyčej/zvyk". Užívá se především ve Skandinávii a Německu a to jak pro germánskou předkřesťanskou kulturu obecně, tak konkrétně pro náboženství. Forn Siðr je také název největší dánské novopohanské organizace, která je od roku 2003 v Dánsku oficiálně uznaným náboženstvím.

Ódinismus[editovat | editovat zdroj]

Termín ódinismus odvozený od Ódina, hlavního boha severského panteonu, zpravidla označuje hnutí spojené s rasovou nebo völkisch ideologií. Podobné je označení wotanismus, používané pro hnutí založené na myšlenkách amerického neonacisty Davida Lanea.

Theodismus[editovat | editovat zdroj]

Theodismus nebo Þéodisc Geléafa (staroanglicky "kmenová víra") původně označoval hnutí usilující o rekonstrukci anglosaského náboženství. V současnosti se používá i pro ostatní germánské novopohany, především ty kteří obhajují či praktikují neotribalismus.

Víra[editovat | editovat zdroj]

Germánské novopohanství je zpravidla rekonstrukcionistické a jeho vyznavači uctívají více bohů a bohyní. Běžný je však také panteismus a měkký polyteismus, například Ásatrúarfélagið definuje Ásatrú jako "severský panteismus". Většina z tradic sdílí pohled na svět zahrnující víru Wyrd, osud a božský řád světa.

Bohové a jim podobné bytosti jsou tradičně rozdělováni na tři "rodiny", Ásy spojené především s válkou a právem, Vany spojené s bohatstvím a přírodou, a Jotuny, rasu obrů spojené s primordiálními živly a chaosem. Důležitou funkci mají různí duchové jako álfové, landvættir a další. Dále jsou uctíváni předkové.

Praxe[editovat | editovat zdroj]

Blót[editovat | editovat zdroj]

Blót je staroseverský výraz pro obětování nebo rituální porážku. Ačkoliv původně označoval především obětování hospodářských zvířat, v současnosti se takto obvykle nepraktikuje. Dnes zahrnuje především pozvání božstva a nabídnutí jídla a nápojů, z nichž část je zkonzumovaná účastníky a většina obětována, v případě nápojů ve formě úlitby.Nejčastěji obětovaným nápojem je medovina či jiný alkohol, nabídnuta může být i píseň či báseň zvláště složená pro blót.

Některé skupiny, především theodisté, se striktně drží historických rituálních textů, jiné používají modernizované varianty. Oblečení bývá zpravidla přizpůsobeno ročnímu období, protože obětování se často odehrávají ve volné přírodě. Theodisté preferují obřadní oděv odpovídající oděvu původních pohanů. V případě skupinových rituálů je obřad zpravidla veden knězem, který je nazýván goði, nebo kněžkou nazývanou gyðja. Posvátná místa ve volné přírodě a háje se nazývají , chrámy hof.

Sumbel[editovat | editovat zdroj]

Staroseverské slovo sumbel a staroanglické symbel znamená "oslava, hostina, shromáždění" a označuje vážné a slavnostní zahrnující konzumaci medoviny či piva z rohu, proslovy a rozdávání darů.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Germánský mysticismus v období romantismu[editovat | editovat zdroj]

První pokus o oživení germánského pohanství proběhl v 19. století během pozdního romantismu, kdy došlo k oživení zájmu o tradiční germánskou kulturu. Týkalo se to především romantického nacionalismu ve Skandinávii a vikinského revivalu ve Velké Británii.

Na počátku 20. století došlo ke vzniku germánského mysticismu jako byl armanismus Guido von Lista a irminismus Karl Maria Wiliguta. V roce 1936 byla v australském Melbourne založena First Anglecyn Church of Odin.

Nacismus[editovat | editovat zdroj]

Někteří z členů rané NSDAP bylo členy Společnosti Thulé, která se zabývala germánským mysticismem a i pozdější nacismus se inspiroval germánským pohanstvím, což se projevilo například v širokém použití run.

V praxi však nacistický režim snahy o obnovení germánského náboženství odmítal a prosazoval naopak svojí ideu "pozitivního křesťanství", které se mělo očistit od židovských prvků. Někteří následovníci germánského mysticismu byly i pronásledováni, například Friedrich Bernhard Marby strávil přes osm měsíců v koncentračních táborech jako vězeň.

Druhá obnova[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu 60. a 70. let došlo k jinak pojaté obnově germánského náboženství, založené spíše na folklóru a vědeckém bádání spíše než na mystické spekulaci. V roce 1973 bylo na Islandu oficiálně uznáno Ásatrúarfélagið a v téže době v USA začala Elsa Christensen publikovat zpravodaj The Odinist a Stephen McNallen zpravodaj The Runestone. Druhý jmenovaný pak v roce 1974 založil organizaci Asatru Free Assembly. Ve stejné době získal oficiální statut ódinismus v Austrálii.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Množství germánských novopohanských organizací lze nalézt především Skandinávii, Německu, Spojeném království, Severní Americe, Austrálii a Jihoafrické republice. Další organizace a jednotliví vyznavači ovšem existují i ve zbytku Evropy a v Latinské Americe.

Přesný počet následovníků je neznámý, už proto že chybí jasné definice odlišující Ásatrú či ódinismus od jiných podobných náboženství. Několik tisíc vyznavačů žije v Severní Americe (10 000-20 000 podle McNallena), okolo 1290 na Islandu, tisíc či více v Melbourne a 350 organizovaných v Německu.

Struktura[editovat | editovat zdroj]

Germánské novopohanství se běžně praktikuje samostatně nebo v malých rodinných či přátelských kruzích. Ty jsou často nazývány kindred (příbuzní, rodní) nebo hearth ("krb"). Organizace působí od 70. let 20. století, ale ve většině případů se jedná o volná sdružení bez centrální autority a své členy nezavazují podobným způsobem jako církve.

Etnicita a tradice[editovat | editovat zdroj]

Jedním z velkých témat germánského novopohanství je přístup k otázce etnicity. Ten může sahat od etnického nacionalismu představovaném neo-volkisch hnutím, přes tribalismus, který klade důraz na etnicitu založenou na tradici a kultuře, po universalismus, který neklade důraz na rozdíl mezi etnickými tradicemi.

Různý je také přístup k historické přesnosti. Na jedné straně stojí rekonstrunisté, jejichž cílem je porozumět předkřestanskému germánskému náboženství pomocí akademického výzkumu a jeho aplikace. Na druhé straně stojí tradicionalisté či folkloristé, ve Skandinávii známí jako Folketro, kteří zdůrazňují jako základ svého náboženství živé lokální tradice. Mimo tuto škálu stojí eklektické proudy, často kladoucí na "osobní gnózi".

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Germanic neopaganism na anglické Wikipedii.