Hinduismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Hinduismus je po křesťanství a islámu třetí nejrozšířenější náboženství na světě, které má téměř jednu miliardu následovníků. Je to označení pro tradiční indický filosofický a náboženský koncept založený na historických duchovních praktikách, které jsou součástí životního stylu. Název pochází z perského slovního kořene hindu (حندو), v sanskrtu sindhu (सिन्धु), což je název řeky Indus. Muslimští Peršané slovem hindu označovali nemuslimské obyvatelstvo, žijící za řekou Indus. Je to v principu podobné označení, jako u křesťanů v Evropě bylo slovo pohan pro obyvatelstvo nekřesťanské. Hinduismus není možno považovat za náboženství v evropském smyslu (jako například judaismus, křesťanství, islám), nýbrž je to dharma (způsob bytí). Toto slovo překládal přední český indolog Vladimír Miltner do češtiny jako držmo a definuje jej jako to, čehož jest se držeti a vysvětluje jej jako všeindické pojetí vesmírného řádu, zákonů přírody i společnosti.[1] V tzv. „hinduismu“ můžeme rozlišit dva základní koncepty dharmy: vaidika dharma (वैदिक धर्म = védské držmo) a sanátana dharma (सनातन धर्म = věčné držmo). K různým druhům dharmy patří i neortodoxní směry, které nevycházejí z učení Véd, jako například buddhismus, džinismus, sikhismus, tantra a další. Původní, před-buddhistickou védskou dharmu reprezentuje dnes především společnost Árjasamádž.
V pravém slova smyslu se nedá mluvit o náboženství jako spíše o nábožensko-sociálním systému, který v sobě zahrnuje právní a společenské normy.[2] K hinduismu se hlásí cca 900 milionů osob[3] a je tím třetím největším společenstvím na světě. Indická ústava zahrnuje do hinduismu i buddhismus, sikhismus a džinismus.
Zatímco v Evropě se pod slovem Hindus rozumí jednoznačně vyznavači „hinduistického náboženství“, v Indii má tento termín spíše politický kontext a označuje příslušníky politické komunity, mnohdy až extremisty. Tito mají v Indii i svoji vlastní politickou stranu, BJP – Bharatíja Džanata Párty = Indická lidová strana, což je pravicová strana prosazující teokratické principy.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hinduismus převládá mimo Indii také v Nepálu a na Mauriciu, významné menšiny najdeme v Bangladéši (9,35%), na Srí Lance (9,3%), v Surinamu, Guyaně, Malajsii, na Fidži (47%), Trinidadu, v Indonésii a v Jihoafrické republice. V Evropě žije cca. milionová hinduistická komunita (1,8%) ve Spojeném království, další najdeme v Nizozemsku (původem ze Surinamu), kteří žijí především v Haagu a okolí (cca. 180 tisíc), a velkou hinduistickou komunitu tamilských šivaistů - uprchlíků z Tamilského Ílamu (33 tisíc) najdeme (spolu s cca. 40 tisíci hinduisty z Indie) v Německu, kde vybudovali větší počet zajímavých šivaistických mandirů (hinduistických chrámů ) v jihoindickém stylu.
V Čechách se podle posledního sčítání lidu hlásí k hinduismu 637 lidí a dalších 675 se hlásí k hnutí Hare Kršna.[4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pojmu „hinduismus“ se v historickém pohledu nepoužívá zcela jednoznačně. Dušan Zbavitel[5] rozlišuje védské (předbuddhistické) a hinduistické období. Existují i rozlišení jiná, ale toto není podstatný problém, jelikož se jedná o postupný vývoj jednoho náboženství, ve kterém nejsou nějaké příliš veliké skoky.

Podle západních názorů (nepodporovaných tradicí ale ani posledními výzkumy) nevznikl hinduismus náhlým zlomem, ale někdy okolo poloviny 1. tisíciletí př. n. l. se postupně vyvinul z původního védského náboženství (védské dharmy, které se zaměřovalo na uctívání přírodních sil jako oheň, vítr, apod. Okolo 2. tis. př. n. l. měli dobýt Árjové Indii, zničit pravděpodobně vyspělou civilizaci (našly se zbytky měst Mohendžo-daro, Harrapa a dalších postavených podle plánu a s pokročilou infrastrukturou jako je kanalizace) a usadit se zde, i když myšlenka o vpádu Árjů do Indie je v současnosti čím dále tím více badateli zpochybňována. Hinduismus pak měl přebírat vlivy i z této původní civilizace (myšlenka osvícení (mókša) už pravděpodobně v této době existovala).

Okolo 1. tis. př. n. l. dochází k úpadku nejvyšší společenské vrstvy bráhmanů, které má jako následek od 8. stol. př. n. l. vznik mnoha „heretických“ hnutí – různých duchovních škol hledající mókšu jinak než skrze bráhmanské obřady (mimo jiné takto vznikl džinismus a buddhismus).

V této době se hinduismus zakládá předně na rituální praxi prováděné bráhmany (cesta obřadů – karmamárga), takže obyčejný člověk má přístup k božství zprostředkovaný. V době šramanského hnutí (podle západních názorů okolo 6. stol. př. n. l.) vznikají Upanišady, které umožňují dosáhnout vysvobození (mókši) také díky poznání či moudrosti (cesta moudrosti – džňánamárga). Tím se cesta k vysvobození otevřela i pro kšatrije, ale ostatní varny se začaly přiklánět k buddhismu, protože ten umožňoval dosáhnout vysvobození i jim. Za vlády císaře Ašóky (3. stol. př. n. l.) dochází k velikému rozšíření buddhismu. Okolo přelomu letopočtu ale hinduismus nabírá novou sílu a znovu se šíří. Je to mimo jiné i díky Bhagavadgítě, která nabízí cestu k vysvobození pomocí uctívání božstva (cesta oddanosti – bhaktimárga). Tak vzniká klasický hinduismus.

Základní náboženské představy[editovat | editovat zdroj]

Svět a čas[editovat | editovat zdroj]

Nejautoritativnější teorie vzniku světa pochází z Manuova zákoníku (Manu smrti), podle níž je stvořitelem celého světa bůh (déva) Brahma. Svět netrvá věčně, ale je periodicky ničen a znovu tvořen (čas je v hinduismu cyklický).

Postupně prochází čtyřmi jugami (věky):

  • Krtajuga, která trvá 1 728 000 let,
  • Tretájuga trvá 1 296 000 let, poté následuje
  • Dváparajuga trvající 842 000 let a nakonec
  • Kalijuga v délce 432 000 let

Mezi každými dvěma věky je navíc 400 let soumraku předchozího a poté 400 let svítání následujícího věku. Krta-jugam (též juga) představuje počáteční zlatý věk, každý další věk je o něco horší: upadají mravy, snižuje se délka života i inteligence (nyní žijeme v Kali-juze). Cyklus těchto čtyř věků se nazývá mahájuga (velká juga) a trvá 4 320 000 let. Až skončí, nastane pralaja - rozplynutí. 1000 mahájug tvoří jednu kalpu. Po uplynutí každé kalpy následuje mahápralaja – velké rozplynutí. Dvě kalpy také představují jeden Brahmův den (jedna kalpa pro den a jedna pro noc). Brahma se dožije 100 „svých let“ (50 kalp, 5000 velkých rozplynutí, asi 200 miliard let), poté umírá, ale kosmický cyklus pak začne znovu. Existují i další podobné systémy, ale tento je nejrozšířenější.[6]

Stvoření[editovat | editovat zdroj]

Zajímavý je přístup ke stvoření světa ve Védách. Nejzákladnějším hymnem celého Rgvédu je Píseň o stvoření světa (RV 10.129). Autor této písně se v jejích prvních dvou strofách snaží zbavit různých rozšířených představ tím, že ukazuje, že při vzniku světa nebylo vůbec nic („Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy…“). Poté dochází k tomu, že na počátku byla voda (což je rozšířená představa v Indii) – pravděpodobně ve smyslu „chaos“. Motivem stvoření pak byla touha (káma, smyslná touha), což je myšlenka, která se objevuje i jinde. Sám proces stvoření ale nemůžeme pochopit – „Nemůžeme jej pochopit jinak než působením, podnětem vyšší moci“.[7] Sám básník píše:

5. Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,
odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.
Bozi se zrodili později s tímto světem.
Kdo tedy ví, z čeho svět povstal

6. Ten, jenž toto stvořil svou mocí,
ať sám vše vykonal nebo ne,
on, bdící nad světem v nejvyšším nebi,
jistě to ví - nebo neví to ani on sám.[8]

Hinduismus má většinou více různých verzí jednotlivých mýtů, takže i variant stvoření existuje veliké množství.

Při výkladu světa se uplatňuje také pět živlů a tři guny (kvality). Mezi pět živlů, které tvoří tento svět, patří oheň, vzduch, voda, země a pátý je prostor (akáša). Těchto pět živlů je doloženo už u Jádžňavalkji (640–610 pr. Kr., který často vystupuje v Upanišadách).[9]

Tři guny jsou jakési kvality, ve kterých se může nacházet všechno existující.

  • 1. sattva - čistota,
  • 2. radžas - neklid,
  • 3. tamas - temnota.

Tyto kvality jsou často definovány ve vztahu k člověku - např. o mase se soudí, že je kvality radžas, protože člověka zneklidňuje, činí aktivním a obrací ho ke světským věcem. Nejčastěji jsou zmiňovány v souvislosti se stavem mysli. Věnuje se jim celý čtrnáctý zpěv Bhagavadgíty.

Člověk[editovat | editovat zdroj]

Poměrně starou a důležitou myšlenkou je nauka o reinkarnaci (v plné šíři se objevuje už v Upanišadách). Lidská duše se podle ní po smrti znovu narodí do jiného těla. Kde a v jakých podmínkách se narodí určuje tzv. karmanový zákon (od karman = čin). Člověk si svými činy vytváří buď dobrou nebo špatnou karmu, která se postupně hromadí a projevuje se v tomto a příštích zrozeních. Tento zákon je zcela nezávislý na bozích – je to prostě příčina a následek a člověk se dopadu své karmy nemůže vyhnout. Karmu vytváří i mluva. Negativní karma není dána „neposlušností vůči Bohu“, ale porušením vesmírných zákonů dharmy. Příčinou toho je nevědomost (avidja), která je postupně odstraněna a nahrazena poznáním – „Satjaméva džajaté“ (Mundakópanišada), „Pravda vždy vítězí“.[10]

Z tohoto koloběhu zrození (samsára), který je považován za velice strastný, je možno se dostat jedině vysvobozením (mókša) – to je doména mnoha spirituálních směrů. Zásadní předěl tedy pro hinduismus není smrt (jako ku příkladu v západních náboženstvích), ale dosažení mókši.

Život muže (předně bráhmana) by měl být podle Manuova zákoníku rozdělen na 4 období (ášramy):

  • 1. brahmačárin – student, učí se védy a další písma pod vedením gurua,
  • 2. grhastha – hospodář, věnuje se rodinnému životu,
  • 3. vánaprastha – poustevník, odchází do lesů, aby hledal spirituální poznání,
  • 4. sannjásin – svatý muž, stav, který usnadňuje vysvobození.

Uspořádání společnosti[editovat | editovat zdroj]

Často zaměňované pojmy jsou varna a kasty. Původně byla varna a kasta definována vlastnostmi a činnostmi[11], ale později začala být příslušnost definována pouhým narozením (děděna po rodičích) a do konce života se neměnila (bylo možné jen klesnout).

Obyvatelstvo se dělí na čtyři varny (stavy, třídy, někdy nesprávně kasty) + nedotýkatelní (dříve nedotknutelní), kteří se nacházejí mimo varny. Kasta (džáti, dosl. „zrození“, významem rod nebo původ) je podrobnější rozdělení jednotlivých varen a dělí obyvatelstvo podle povolání na kastu hrnčířů, kastu hudebníků, atd.

Varny[editovat | editovat zdroj]

Varna (třída, stav, rasa) doslova znamená barva – vyšší varny mají (či spíše mívaly, přišly totiž na jih později) světlejší barvu pleti, i když dnes už to fakticky neplatí. Podle starověkých Indů čtyři varny měly rovnocenné postavení ve společnosti, byly rozděleny podle povinností vůči společnosti a společně pracovaly ve prospěch všech. Podle některých názorů jde zřejmě o představu o zlatých časech všeobecné rovnosti do mytologických knih.

Jednotlivé varny jsou:

  • 1. bráhmani, kněží (jako jediní mohou provádět tradiční védské rituály) – „Zklidnění, sebevláda a pokání, čistota, snášenlivost a přímost, poznání, rozpoznávání a náboženské přesvědčení tvoří činy bráhmanů a rodí se z jejich podstaty“[12]
  • 2. kšatrijové, válečníci, panovníci, šlechta – „Chrabrost a životnost, vytrvalost a obratnost, neochvějnost v boji, štědrost a svrchovanost patří k činům kšatrijů zrozeným z jejich podstaty“[13]
  • 3. vaišjové, obchodníci, zemědělci a řemeslníci, střední stav – „Obdělávání polí, chov dobytka a obchod patří k činům vaišjů zrozeným z jejich podstaty“[14]
  • 4. šúdrové, služebníci ostatních varen – „A činností šúdry, zrozenou z jeho podstaty, je služba.“[14]

Každá varna má podrobně stanovené povinnosti, které rozebírá Manuův zákoník. Tyto povinnosti se týkaly mužů. Ženy se neúčastnily společenského života a jejich povinností byla oddanost manželovi a mateřství.

Nedotýkatelní[editovat | editovat zdroj]

Tzv. nedotýkatelní (také "nedotknutelní"; Mahátma Gándhí razil termín haridžan, „boží lid“, nebo dalit, „utlačovaný“, v sanskrtu dalita - दलित) nepřísluší k žádné varně a jsou zcela naspodu tradiční sociální hierarchie (obdoba otroků, ale bez pána). Mohou vykonávat jen rituálně nečisté práce a platí pro ně mnohá přísná omezení, např. člověk s varnou by se znečistil už tím, kdyby na něj padl stín nedotýkatelného.

Gótra[editovat | editovat zdroj]

Dalším atributem, který hinduisty společensky zařazuje, je gótra (dosl. „ohrada pro krávy“, významově podobná slovu „rod“ či dynastie). Ta hraje roli především při svatbě – ženich a nevěsta musejí mít stejnou kastu, ale odlišnou gótru (těch je poměrně velký počet, například v Bengálsku je bráhmanských góter okolo čtyřiceti). Ohledně svatby platí mnoho dalších nařízení (jsou i jemnější rozlišení než gótry, atd.).[15]

Proti kastovnímu systému[editovat | editovat zdroj]

Mnoho v Indii vzniklých duchovních směrů bylo proti úpadkovému kastovnímu systému (zcela explicitně a jasně např. buddhismus). Ty ale většinou neměly za cíl reformovat celou společnost (spíše se odtrhly od většinové společnosti). O reformu v pravém slova smyslu začaly usilovat až později vzniklé organizace.

  • Už roku 1828 založil Rámmóhan Ráj v Bengálsku společnost Brahmo samádž, která měla za svůj cíl zrušit diskriminaci na základě varen i kast.
  • Další, ještě populárnější hnutí, byl Árja samádž (Společenství Árjů, zal. 1875), které se snažilo očistit hinduismus od domnělých pozdějších zvyků, hlásalo návrat k védám a reformu sociálního systému hinduismu (žádná dědičná privilegia vyšších kast, apod.).
  • Od roku 1950 jsou dle ústavy Indické republiky všechny varny i další společenská rozdělení rovnoprávné a diskriminace na základě varen je zakázaná. Toto se ale nepodařilo zcela prosadit. Ve městech se už většinou na varnu či kastu nehledí, ale na vesnicích tento systém často přetrvává. (Společná gótra jako překážka sňatku je ale zakotvena v zákoně z roku 1955, který dosud platí).

Bůh a bohové[editovat | editovat zdroj]

Tři hlavní bohové - Brahma, Višnu a Šiva

Označení hinduismu za polyteismus není přesné a je opět další zavádějící doktrínou vytvořenou portugalskými křesťanskými misionáři z řádu Jezuitů, podobně jako systém kast. (A také samotné slovo kasta je portugalského původu.)

L. Ondračka parafrázuje Mahábháratu (1.56.33): „Na co religionista narazí v Indii, může nalézt i jinde, co však v Indii není, těžko někde objeví.“[16] Toto náboženství je totiž rozšířené po celém subkontinentu a navíc se vyznačuje velikou tolerantností. Vedle sebe zde existují filosofické školy, které se různým způsobem snaží božství „promyslet“, poté mystici, kteří o něm nechtějí přemýšlet, ale chtějí ho dosáhnout, a samozřejmě i prostí lidé, kteří to řeší spíše vlastním názorem. Většina lidí uctívá stejného Boha/bohy jako jejich rodiče.

Už v nejstarších písemných pramenech nacházíme pochybnosti o bozích (pravděpodobně způsobené jejich velkým počtem). To nasvědčuje tomu, že za vnější různorodostí se skrývá jednota. V Rgvédu se nachází velice známý verš: „Různě nazývají věštci, co jest jedno“ (RV 1.164.46; př. O. Friš).[17] Obdobný názor je možné nalézt v Upanišadách i Bhagavadgítě.

Védská božstva[editovat | editovat zdroj]

„Védské náboženství“ je popisováno ve Védách. Většina védských dévů je spojena s různými přírodními silami (např. Váju – vítr, Agni – oheň atd.). Přední místo pantheonu náleží Indrovi, který je atmosférickým bohem (tzn. vládne hlavně počasí) a bohem válečníků. Dalším významným dévou je Varuna, strážce vesmírného řádu (rta).

Aditi je androgynní bohyní, od níž pochází celý vesmír a vše živé. Je také matkou dévů, mezi něž patří veškerá božstva védského pantheonu i většina hlavních bohů jako Višnu, Šiva, atd. Diti a Danu jsou matky asurů, kteří jsou sice mocní téměř jako dévové, ale většinou se pokoušejí ovládnou svět, ale dévové je přemohou nebo přelstí, někdy s pomocí Višnua či Šivy. Otcem dévů i asurů je mudrc Kašjapa.[18]

Obřady k uctění posvátné řeky Gangy.

Mezi dévy patří i posvátná řeka Ganga a Sarasvatí (tato řeka již dnes neexistuje a vedou se debaty, jestli vůbec existovala, nedávno bylo ovšem objeveno vyschlé řečiště, které by jí mohlo patřit[19]). Ganga je zobrazována i v personifikované podobě a má stále veliký počet uctívačů (na rozdíl od většiny ostatních védských dévů).

Různé védské hymny označují různé dévy za nejvyšší, protože jsou představiteli svrchovaného brahma.[20]

Klasický hinduismus[editovat | editovat zdroj]

Hlavními bohy (dá-li se to tak říci) je trojice Brahma, Višnu a Šiva (dohromady označovaní jako Trimúrti). Brahmani zase považují za hlavního a jediného boha Šivu. Obě skupiny ale nejsou většinou nepřátelské a chodí do stejných chrámů.

Tito bohové mají i své ženské protějšky (šakti). Sarasvatí je Brahmova dcera a podle jedné verze i manželka. Je uctívána jako bohyně literatury a umění. Lakšmí, bohyně štěstí, je manželkou Višnua. Manželkou Šivy je Párvatí, které má mnoho rozličných podob. Jednou z jejích nejznámějších forem je bohyně Kálí (na západě je chápaná jako jakési „ďábelské božstvo“, ale to neodpovídá pravdě - je spíše symbolem pomíjivosti a nového zrození).

Světci, kteří milují[editovat | editovat zdroj]

Mezi bohy hinduismu je třeba počítat i různé světce či mudrce. Z hlediska hinduismu je totiž pro člověka možné narodit se jako déva a naopak. Konkrétní interpretace stavu světce záleží na duchovním směru. Světci jsou považováni za inkarnace brahma, určitého dévy nebo lidi, kteří dosáhli vysvobození (mókša). Existují školy, které gurua (duchovního učitele) považují za vyššího a důležitějšího než jsou běžní dévové. Oblíbený je např. verš z Guru gíty (součást Uttara Khandy Skanda Purány) - gurur Brahma, gurur Višnu, gururdévo Mahéšvara gurur eva parabrahma tasmai šrí gurave namah (32) - „Guru je Brahma, Guru je Višnu, Guru je Mahéšvara (Šiva). Guru je Parabrahma. Tomuto guruovi se klaním“.

V mnoha puránských příbězích je postavení dévů, hlavně Indry, domněle ohroženo nějakým světcem, který přísnou askezí, oddaností či různými duchovními technikami získal příliš velikou moc a je ho třeba zastavit. Indra v takových případech často posílá apsary, nebeské kurtizány, aby daného světce rozptýlily. Jindy dévům hrozí nebezpečí od asurů a v takových případech dévům často pomáhají Višnu nebo Šiva. Např. Višnu se zrodil jako Narasinha, aby zabil asuru Hiranjakašipua, který oddaností Brahmovi získal velikou moc a stal se téměř nesmrtelným.

Mezi nejznámější indické světce patří Vjása (podle tradice napsal Mahábháratu a provedl konečnou redakci Véd), Šankaráčárja (významný filosof, 788-820?), Kannappa (významný oddaný Šivy), Míra Báí (oblíbená oddaná Kršny, 1498-1547), atd. Existuje mnoho dalších legendárních i historicky doložených světců a dodnes není v Indii málo těch, kteří jsou za světce považováni.

Hinduismus v Česku[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Miltner Vladimír, PhDr.,CSc.: Malá encyklopedie buddhismu, Praha 1997, ISBN 80-208-0394-7, str.77
  2. B. Knotková-Čapková a kol., Základy asijských náboženství I, Univerzita Karlova v Praze 2004, str. 111.
  3. http://www.adherents.com/adh_branches.html#Hinduism
  4. Sčítání hinduistů je velmi problematickou záležitostí. Nepanuje jasná shoda ohledně toho, zdali by se mezi hinduisty měli počítat i západní vyznavači tohoto náboženství (např. příslušníci hnutí Hare Kršna, apod.).
  5. D. Zbavitel: Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti. DharmaGaia 1993, str. 6.
  6. M. Eliade: Mýtus o věčném návratu. Oikoymenh 2003, str. 76 an.
  7. Védské hymny (př. O Friš). DharmaGaia 2000, str. 101.
  8. Védské hymny (př. O Friš). DharmaGaia 2000, str. 100 an.
  9. J. Olmrová & B. Blažek: Jací jsme a jací nejsme. Albatros 1982.
  10. B. Knotková-Čapková a kol.: Základy asijských náboženství I. Univerzita Karlova v Praze 2004, str. 116 an.
  11. Bhagavadgíta 4.13
  12. Bhagavadgíta XVIII.42 (př. J. Filipský, J. Vacek)
  13. Bhagavadgíta XVIII.43 (př. J. Filipský, J. Vacek)
  14. a b Bhagavadgíta XVIII.44 (př. J. Filipský, J. Vacek)
  15. H. Preinhaelterová: Hinduista od zrození do zrození. Vyšehrad 1997, str. 49 an.)
  16. Kol. autorů: Bůh a bohové, pojetí božství v náboženských tradicích světa. DharmaGaia 2004, str. 131.
  17. O. Friš: O védské literatuře, in: Védské hymny (př. O. Friš). DharmaGaia, Praha 2000, 1. vydání, str. 17 an.
  18. Bhágavata Purána 8.7.5, 8.9.7
  19. http://www.tantrajoga.cz/hlavniokno.php?rub=zaklady_0_1
  20. Vedánta sútra 1.4.28, etena sarve vyaakhyaataa vyaakhyaatah

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Bhagavadgíta (př. J. Filipský & J. Vacek). Odeon, Praha 1976, 1. vydání.
  • Upanišady (př. D. Zbavitel). DharmaGaia, Praha 2004, 1. vydání, ISBN 80-86685-34-9.
  • Védské hymny (př. O. Friš, studii napsal P. Vavroušek). DharmaGaia, Praha 2000, 3. rozšířené a revidované vydání, ISBN 80-85905-62-0.
  • Preinhaelterová, H.: Hinduista od zrození do zrození. Vyšehrad, Praha 1997, 1. vydání, ISBN 80-7021-211-X.
  • Zbavitel, D.: Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti. DharmaGaia, Praha 1993, 1. vydání ISBN 80-901225-5-8.
  • Zbavitel, D. (hl. red.): Bozi, bráhmani a lidé. Čtyři tisíciletí hinduismu. ČSAV, Praha 1964, 1.ydání.
  • Zbavitel, D. & Vacek, J.: Průvodce dějinami staroindické literatury. Arca JiMfa, Třebíč 1996, 1. vydání, ISBN 80-85766-34-5.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Související náboženství[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu