Rituál

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Rituál (z latinského ritualis = obřadný) je způsob chování založený na tradičních pravidlech. Z pohledu antropologie se jedná o činnost neinstrumentální povahy, která má přesně stanovený postup, velmi často se opakuje a může nabývat zcela rutinního charakteru. Podle R. A. Rappaporta je to „posloupnost jednání, kterou si účastníci nevytvářejí na místě sami“. Významem je velmi blízký pojmům obřad nebo ceremoniál a díky své opakovatelnosti slouží rituál k upevnění společenské organizace.

Z pohledu psychologie je nicméně rituálem každé jednání člověka, které vykazuje stereotypní opakování a je založené na předem daných pravidlech. V určité míře je takové chování obvyklé u každého jedince (například oblíbená ranní káva), v nadměrné míře však může být příznakem duševní poruchy (například obsedantně-kompulzivní).

Charakteristiky

Rituály nepodléhají účelové racionalitě (nemají konkrétní záměr a racionální cíl), mohou však mít významné funkce:

• integrační
• posílení sdílených hodnot: např. sociální rituály, které jsou považovány za součást kultury, pro svou schopnost byly často využívány i pro politické účely.
• upevnění norem
• posun jedince v životě od jedné změny k druhé

Rituály jsou součástí kultů a náboženství. Psychologickou funkcí náboženského rituálu je podpora a posílení náboženského cítění: protože je rituál společenský, účastníci se navzájem ujišťují, že patří k sobě a mohou se na sebe spolehnout. Rituál může vést až k extázi, k vytržení. To je podporováno hudbou, zpěvem, osvětlením (může jít i otevřený oheň), užíváním symbolů, vonnými kuřidly apod.

Všechny rituály jsou kolektivní záležitostí. Všichni zúčastnění utvářejí posvátný rámec a podmínku daného rituálu. U náboženských rituálů nebo obřadů je účast skupiny nejdůležitější složkou událostí a je prvkem ve spojení s posvátnými silami.

S rituálem (obřadem) se většinou pojí gesta nebo slova (popř. recitace pevně daných textů), doprovázení tancem v určených šatech. Objevují se i oběti (zvířecí, lidské, rituální sebevraždy).

Typologie rituálů

Neexistuje žádný jednotící systém, do kterého by bylo možné všechny rituály neomylně zařadit. Možná dělení:

• Sympatetické - základ tvoří víra v působení podobného na podobné, části na celek a naopak, slovo na čin. Studiem některých forem se zabývala animistická škola.
• Kontaktní - zde je základ materiálnost, přenosnost vrozených nebo získaných vlastností dotykem i na dálku.

Rituál může působit přímo nebo nepřímo a jejich účinek je pozitivní, či negativní (tabu).

Další dělení

• Rituály nebezpečí
• Přechodové rituály (Rite of passage, ritual de paso, např. pohřební rituály, maturita, promoce)

Existují náboženské i světské. Změna v postavení je obdobím úzkosti a nejistoty pro konkrétního jedince i jeho okolí. Přichází změna role, která na určitou dobu narušuje vazby a mění je. Celý proces má tři fáze: 1.Odloučení od zbytku skupiny - jedinec je izolován a často podroben zkouškám. 2. Období pomezí - podstoupení rituálu, který ho formálně uvádí do nové společenské role. 3. Znovupřijetí nového jedince do společnosti.

• • rituály odluky - nejčastější při pohřebních obřadech
  • rituály sloučení - sňatky
  • rituály pomezní - zásnuby, iniciace
• Rituály trestání
• Oslavné rituály
• Rituály úcty (např. dary)

Kategorie rituálu

Podle antropologického přístupu má rituál 2 kategorie.

• symbol (metafora) pro „něco jiného“
• ceremonie (etiketa): způsob chování

Způsob chování - přeneseném smyslu se jako „rituální“ označuje v psychologii neodbytné opakování stereotypních pohybů, jimiž pacient nic nesleduje, ale které mu však přinášejí úlevu od tenze. Časté jsou rituální chování u řady duševních poruch, například neurotických (kompulze je příkladem takového rituálního chování) nebo poruch autistického spektra.

Výzkum rituálu

Srovnávací studia

Využívají nejen přímého porovnávání, ale i autoritativní texty, ústní tradici a výpovědi jednotlivých účastníků. Jedním ze zakladatelů je Émile Durkheim, dále pokračovala škola „Myth and Ritual “ S. H. Hooka. Ta prosazovala tezi o blízké souvislosti mýtu a rituálu.

Některé pozdější srovnávací studie ukazují velké množství variant fenoménu kultu, ale zdržují se výkladu jeho smyslu. Naopak některé antropologické studie se snaží o filozofické určení pojmu a následně popisují smysl konkrétních forem rituálu. Jsou i formy výzkumu, které mají za cíl klasifikaci fenoménů a forem.

Další typy výzkumů

Další typy výzkumů se zabývají např. funkcemi, postavením nebo pozicí rituálů. Je nutný předem daný model (vztahující se k celým kultickým obřadům nebo na určitou strukturu kultu), který je určen na konkrétní typ výzkumu. K takovému bádání je potřeba i rozsáhlý etnografický materiál.

Existují i výzkumy, zaměřující se na výklad symbolických souvislostí rituálního jednání - např. Mary Douglasová poukázala na smyslovou souvislost mezi dělením sociální skutečnosti, kosmologickými představami, tělesnými zkušenostmi a rituálním jednáním. Cílem je potvrzení, že náboženské a další způsoby jednání, jsou součástí základních kulturních struktur.

Etnologické výzkumy spojují kulty s přesnými sociologickými kategoriemi. Podle tohoto pojetí lze rituály rozlišit na:

• manuální
• ústní (modlitba)
• negativní (tabu)

Z etnologických výzkumů vychází studie, poukazující na biologickou podmíněnost rituálních způsobů chování.

Náboženský rituál

Rituál v křesťanství

Rituál lze označit jako:

- kult – standardizovaný soubor úkonů vymezující kolektivní i individuální náboženské chovaní. S těmito rituály se setkává „západní svět“ nejčastěji, proto je těžké v popisování dodržet „vědecký odstup“.

- nebo jako úcta k Bohu – vnitřní nebo vnější, soukromá i veřejná. Má význam pro integraci křesťanské pospolitosti. V některých církvích je veřejný kult písemně fixován v podobě zvláštní liturgie nebo ritu.

Obecně rituály nebo obřady v náboženství jsou zinscenované, předem dané události. Jejich funkce je: „...uvádění shromážděných ve spojení s posvátnými silami“. V západní kultuře jsou to výroční rituály Vánoce a Velikonoce. Také obřady pro jednotlivce, např. svatba, biřmování. Účastník je připravován na blízkost posvátna - např. pomocí zpovědi. Tuto „sakralizaci“ považují někteří antropologové (H. Hubert, M. Mauss) za jeden ze společných rysů rituálů.“

Ve východních církvích existuje pět hlavních liturgických ritů (rituálů). Východní liturgie byla blíže lidu, díky upřednostňování lidových jazyků a využívání symbolů:

1. byzantský

liturgie sv. Basila

liturgie sv. Jana Zlatoústého

liturgie předposvěcených darů

2. západosyrský neboli antiochejský

liturgie sv. Jakuba

liturgie melchitská

liturgie jakobitská

liturgie maronitská

3. východosyrský neboli chaldejský

liturgie nestoriánská

liturgie chaldejská

liturgie syromalabarská

4. alexandrijský

liturgie sv. Marka

liturgie koptská (sv. Cyrila Alexandrijského, Řehoře z Nazianzu, sv. Basila)

liturgie etiopská

5. arménský

ritus vzešel z byzantského ritu, obsahuje prvky syrské a latinské liturgie

Na západě je užívaný tzv. římský ritus:

Tuto západní klasickou liturgii (v různých malých obměnách) užívá více než polovina křesťanů. Jde o vnější projevy víry, označované jako obřady. Jedná se o sociální jednání smyslově dostupné, kde je důležitý i prostor a čas. Společnými prvky shromáždění církve jsou:

• čtení z Bible a výklad (kázání, homilie)
• modlitby: mohou být předem určené i improvizované, individuální, společné a formou mluvenou i zpívanou.
• symbolické úkony: svátosti (např. křest, biřmování, eucharistie, manželství)
• místo konání: především kostel (nebo chrám, svatyně), kde jsou viditelně uspořádána místa pro jednotlivé činnosti a osobu vedoucí obřad

Jedním z obřadů je bohoslužba. Většinou má daný řád, ale není vyloučena možnost improvizace. Podle liturgického kalendáře se čtou předepsané pasáže Bible. Křesťanskou bohoslužbu můžeme rozdělit na mši (hlavní bohoslužba, čtení z Písma a kázání, eucharistie), bohoslužbu slova a liturgii hodin.

Liturgický čas je určen liturgickým kalendářem. Začíná nedělí (den odpočinku a začátek týdne). Křesťanský rok má několik období (odlišnosti jsou v pravoslavné liturgii): advent, vánoční období, předvelikonoční půst, Velikonoce a seslání Ducha svatého. S kalendářem je spojené i slavení světců.

Rituál v judaismu

Rituál je v judaismu považován za obřad nebo řád, tj. pravidelné, kultickou tradicí určené opakování bohoslužebných (někdy i magických) úkonů. Každý rituál je vázán na určité místo a dějinnou událost. Typickým židovským obřadem je vyzdvihování tóry ze svaté schrány a její ukládání za doprovodu zpěvu a modlitby.

Odkazy

Související články

• Náboženství
• Liturgie
• Oltář
• Obětní stůl
• Oběť
• Spasitelský komplex
• Psychologie náboženství
• Ritus
• Kult
• Svátost
• Liturgika
• Mýtus

Literatura

• COPANS, Jean. Základy antropologie a etnologie. Praha : Portál, 2001. (čeština) 
• DURKHEIM, Emile. Elementární formy náboženského života: Systém totemismu v Austrálii. Praha : Oikúmené, 2002.  
• ELIADE, Mircea. Posvátné a profánní. Praha : Oikúmené, 1994.  
• FRAZER, James George. Zlatá ratolest. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 18-58.  
• VAN GENNEP, Arnold. Přechodové rituály: Systematické studium rituálů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002.  
• HELLER, Jan; MRÁZEK, Milan. Nástin religionistiky. Praha : [s.n.], 1988.  
• MURPHY, Robert F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 1998. s. 186-187.  
• PAVLINCOVÁ, Helena et al.. Judaismus, Křesťanství, Islám. Praha : Mladá Fronta, 1994.  
• RAPPAPORT, Roy A. Ritual and religion in the making of humanity. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. (english) 
• SOKOL, Jan. Člověk a náboženství: Proměny vztahu člověka k posvátnému. Praha : Portál, 2003.  
• ŠTAMPACH, Ivan O. Přehled religionistiky. Praha : Portál, 2008.  
• WAARDENBURG, Jacques. Bohové zblízka: Systematický úvod do religionistiky. Brno : Masarykova univerzita, 1997.  
• WATTS, Alan W. Mýtus a rituál v křesťanství. Brno : Nakladatelství Tomáše Janečka, 1995.