Rituál

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Rituál (z latinského ritualis = obřadný) je způsob chování založený na tradičních pravidlech. Z pohledu antropologie se jedná o činnost neinstrumentální povahy, která má přesně stanovený postup, velmi často se opakuje a může nabývat zcela rutinního charakteru. Podle R. A. Rappaporta je to „posloupnost jednání, kterou si účastníci nevytvářejí na místě sami“.[1] Významem je velmi blízký pojmům obřad nebo ceremoniál a díky své opakovatelnosti slouží rituál k upevnění společenské organizace.

Z pohledu psychologie je nicméně rituálem každé jednání člověka, které vykazuje stereotypní opakování a je založené na předem daných pravidlech. V určité míře je takové chování obvyklé u každého jedince (například oblíbená ranní káva), v nadměrné míře však může být příznakem duševní poruchy (například obsedantně-kompulzivní).

Charakteristiky[editovat | editovat zdroj]

Rituály nepodléhají účelové racionalitě (nemají konkrétní záměr a racionální cíl), mohou však mít významné funkce:

  • integrační
  • posílení sdílených hodnot: např. sociální rituály, které jsou považovány za součást kultury, pro svou schopnost byly často využívány i pro politické účely.
  • upevnění norem
  • posun jedince v životě od jedné změny k druhé

Rituály jsou součástí kultů a náboženství. Psychologickou funkcí náboženského rituálu je podpora a posílení náboženského cítění: protože je rituál společenský, účastníci se navzájem ujišťují, že patří k sobě a mohou se na sebe spolehnout. Rituál může vést až k extázi, k vytržení. To je podporováno hudbou, zpěvem, osvětlením (může jít i otevřený oheň), užíváním symbolů, vonnými kuřidly apod.

Všechny rituály jsou kolektivní záležitostí. Všichni zúčastnění utvářejí posvátný rámec a podmínku daného rituálu. U náboženských rituálů nebo obřadů je účast skupiny nejdůležitější složkou událostí a je prvkem ve spojení s posvátnými silami.[2]

S rituálem (obřadem) se většinou pojí gesta nebo slova (popř. recitace pevně daných textů), doprovázení tancem v určených šatech. Objevují se i oběti (zvířecí, lidské, rituální sebevraždy).

Typologie rituálů[editovat | editovat zdroj]

Neexistuje žádný jednotící systém, do kterého by bylo možné všechny rituály neomylně zařadit. Možná dělení:

  • Sympatetické - základ tvoří víra v působení podobného na podobné,[3] části na celek a naopak, slovo na čin. Studiem některých forem se zabývala animistická škola.
  • Kontaktní - zde je základ materiálnost, přenosnost vrozených nebo získaných vlastností dotykem i na dálku.[3]

Rituál může působit přímo nebo nepřímo a jejich účinek je pozitivní, či negativní (tabu).

Další dělení[editovat | editovat zdroj]

Existují náboženské i světské. Změna v postavení je obdobím úzkosti a nejistoty pro konkrétního jedince i jeho okolí. Přichází změna role, která na určitou dobu narušuje vazby a mění je. Celý proces má tři fáze: 1.Odloučení od zbytku skupiny - jedinec je izolován a často podroben zkouškám. 2. Období pomezí - podstoupení rituálu, který ho formálně uvádí do nové společenské role. 3. Znovupřijetí nového jedince do společnosti.[4]
    • rituály odluky - nejčastější při pohřebních obřadech
    • rituály sloučení - sňatky
    • rituály pomezní - zásnuby, iniciace[5]
  • Rituály trestání
  • Oslavné rituály
  • Rituály úcty (např. dary)

Kategorie rituálu[editovat | editovat zdroj]

Podle antropologického přístupu má rituál 2 kategorie.

  • symbol (metafora) pro „něco jiného“
  • ceremonie (etiketa): způsob chování

Způsob chování - přeneseném smyslu se jako „rituální“ označuje v psychologii neodbytné opakování stereotypních pohybů, jimiž pacient nic nesleduje, ale které mu však přinášejí úlevu od tenze. Časté jsou rituální chování u řady duševních poruch, například neurotických (kompulze je příkladem takového rituálního chování) nebo poruch autistického spektra.

Výzkum rituálu[editovat | editovat zdroj]

Srovnávací studia

Využívají nejen přímého porovnávání, ale i autoritativní texty, ústní tradici a výpovědi jednotlivých účastníků. Jedním ze zakladatelů je Émile Durkheim, dále pokračovala škola „Myth and Ritual “ S. H. Hooka. Ta prosazovala tezi o blízké souvislosti mýtu a rituálu.

Některé pozdější srovnávací studie ukazují velké množství variant fenoménu kultu, ale zdržují se výkladu jeho smyslu. Naopak některé antropologické studie se snaží o filozofické určení pojmu a následně popisují smysl konkrétních forem rituálu. Jsou i formy výzkumu, které mají za cíl klasifikaci fenoménů a forem.[6]

Další typy výzkumů

Další typy výzkumů se zabývají např. funkcemi, postavením nebo pozicí rituálů. Je nutný předem daný model (vztahující se k celým kultickým obřadům nebo na určitou strukturu kultu), který je určen na konkrétní typ výzkumu. K takovému bádání je potřeba i rozsáhlý etnografický materiál.[6]

Existují i výzkumy, zaměřující se na výklad symbolických souvislostí rituálního jednání - např. Mary Douglasová poukázala na smyslovou souvislost mezi dělením sociální skutečnosti, kosmologickými představami, tělesnými zkušenostmi a rituálním jednáním. Cílem je potvrzení, že náboženské a další způsoby jednání, jsou součástí základních kulturních struktur.[7]

Etnologické výzkumy spojují kulty s přesnými sociologickými kategoriemi. Podle tohoto pojetí lze rituály rozlišit na:

  • manuální
  • ústní (modlitba)
  • negativní (tabu)[8]

Z etnologických výzkumů vychází studie, poukazující na biologickou podmíněnost rituálních způsobů chování.[7]

Náboženský rituál[editovat | editovat zdroj]

Rituál v křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Rituál lze označit jako:

- kult – standardizovaný soubor úkonů vymezující kolektivní i individuální náboženské chovaní. S těmito rituály se setkává „západní svět“ nejčastěji, proto je těžké v popisování dodržet „vědecký odstup“.[9]
- nebo jako úcta k Bohu – vnitřní nebo vnější, soukromá i veřejná. Má význam pro integraci křesťanské pospolitosti. V některých církvích je veřejný kult písemně fixován v podobě zvláštní liturgie nebo ritu.[10]

Obecně rituály nebo obřady v náboženství jsou zinscenované, předem dané události. Jejich funkce je: „...uvádění shromážděných ve spojení s posvátnými silami[2]“. V západní kultuře jsou to výroční rituály Vánoce a Velikonoce. Také obřady pro jednotlivce, např. svatba, biřmování. Účastník je připravován na blízkost posvátna - např. pomocí zpovědi. Tuto „sakralizaci“ považují někteří antropologové (H. Hubert, M. Mauss) za jeden ze společných rysů rituálů.[2]

Ve východních církvích existuje pět hlavních liturgických ritů (rituálů). Východní liturgie byla blíže lidu, díky upřednostňování lidových jazyků a využívání symbolů:

1. byzantský
liturgie sv. Basila
liturgie sv. Jana Zlatoústého
liturgie předposvěcených darů
2. západosyrský neboli antiochejský
liturgie sv. Jakuba
liturgie melchitská
liturgie jakobitská
liturgie maronitská
3. východosyrský neboli chaldejský
liturgie nestoriánská
liturgie chaldejská
liturgie syromalabarská
4. alexandrijský
liturgie sv. Marka
liturgie koptská (sv. Cyrila Alexandrijského, Řehoře z Nazianzu, sv. Basila)
liturgie etiopská
5. arménský
ritus vzešel z byzantského ritu, obsahuje prvky syrské a latinské liturgie[11]

Na západě je užívaný tzv. římský ritus:

Tuto západní klasickou liturgii (v různých malých obměnách) užívá více než polovina křesťanů. Jde o vnější projevy víry, označované jako obřady. Jedná se o sociální jednání smyslově dostupné, kde je důležitý i prostor a čas. Společnými prvky shromáždění církve jsou:

  • čtení z Bible a výklad (kázání, homilie)
  • modlitby: mohou být předem určené i improvizované, individuální, společné a formou mluvenou i zpívanou.
  • symbolické úkony: svátosti (např. křest, biřmování, eucharistie, manželství)
  • místo konání: především kostel (nebo chrám, svatyně), kde jsou viditelně uspořádána místa pro jednotlivé činnosti a osobu vedoucí obřad[12]

Jedním z obřadů je bohoslužba. Většinou má daný řád, ale není vyloučena možnost improvizace. Podle liturgického kalendáře se čtou předepsané pasáže Bible. Křesťanskou bohoslužbu můžeme rozdělit na mši (hlavní bohoslužba, čtení z Písma a kázání, eucharistie), bohoslužbu slova a liturgii hodin.[12]

Liturgický čas je určen liturgickým kalendářem. Začíná nedělí (den odpočinku a začátek týdne). Křesťanský rok má několik období (odlišnosti jsou v pravoslavné liturgii): advent, vánoční období, předvelikonoční půst, Velikonoce a seslání Ducha svatého. S kalendářem je spojené i slavení světců.[13]

Rituál v judaismu[editovat | editovat zdroj]

Rituál je v judaismu považován za obřad nebo řád, tj. pravidelné, kultickou tradicí určené opakování bohoslužebných (někdy i magických) úkonů. Každý rituál je vázán na určité místo a dějinnou událost. Typickým židovským obřadem je vyzdvihování tóry ze svaté schrány a její ukládání za doprovodu zpěvu a modlitby.[14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Rituál ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. R. A. Rappaport, Ritual and religion in the making of humanity. Cambridgge 1988.
  2. a b c Robert F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie, Sociologické nakladatelství, Praha 1998, s. 186.
  3. a b J.G. Frazer, Zlatá ratolest. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, c2007, s. 18-58.
  4. Robert F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie, Sociologické nakladatelství, Praha 1998, s. 186-187.
  5. A. Van Gennep, Přechodové rituály. Praha 2002, s. 11-21.
  6. a b J. Waardenburg, Bohové zblízka: Systematický úvod do religionistiky , Brno: Masarykova univerzita 1997, s. 72.
  7. a b J. Waardenburg, Bohové zblízka: Systematický úvod do religionistiky , Brno: Masarykova univerzita 1997, s. 73.
  8. J. Copans, Základy antropologie a etnologie, Praha: Portál 2001, s. 77.
  9. Alan W. Watts, Mýtus a rituál v křesťanství. Nakladatelství Tomáše Janečka 1995, s. 13.
  10. Dalibor Papoušek, „Kult“, in: Helena Pavlicová a kol., Slovník Judaismus, Křesťanství, Islám, Praha: Mladá Fronta 1994, s. 223.
  11. Dalibor Papoušek, Pavel Aleš, „Ritus“, in: Helena Pavlicová a kol., Slovník Judaismus, Křesťanství, Islám, Praha: Mladá Fronta 1994, s. 274.
  12. a b Ivan O., Štampach, Přehled religionistiky, Praha: Portál 2008, s. 119-120.
  13. Ivan O., Štampach, Přehled religionistiky, Praha: Portál 2008, s. 120.
  14. Milan Balabán, „Rituál“, in: Helena Pavlicová a kol., Slovník Judaismus, Křesťanství, Islám, Praha: Mladá Fronta 1994, s. 89-90.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • COPANS, Jean. Základy antropologie a etnologie. Praha : Portál, 2001. (čeština) 
  • DURKHEIM, Emile. Elementární formy náboženského života: Systém totemismu v Austrálii. Praha : Oikúmené, 2002.  
  • ELIADE, Mircea. Posvátné a profánní. Praha : Oikúmené, 1994.  
  • FRAZER, James George. Zlatá ratolest. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. S. 18-58.  
  • VAN GENNEP, Arnold. Přechodové rituály: Systematické studium rituálů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002.  
  • HELLER, Jan; MRÁZEK, Milan. Nástin religionistiky. Praha : [s.n.], 1988.  
  • MURPHY, Robert F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 1998. S. 186-187.  
  • PAVLINCOVÁ, Helena et al.. Judaismus, Křesťanství, Islám. Praha : Mladá Fronta, 1994.  
  • RAPPAPORT, Roy A. Ritual and religion in the making of humanity. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. (english) 
  • SOKOL, Jan. Člověk a náboženství: Proměny vztahu člověka k posvátnému. Praha : Portál, 2003.  
  • ŠTAMPACH, Ivan O. Přehled religionistiky. Praha : Portál, 2008.  
  • WAARDENBURG, Jacques. Bohové zblízka: Systematický úvod do religionistiky. Brno : Masarykova univerzita, 1997.  
  • WATTS, Alan W. Mýtus a rituál v křesťanství. Brno : Nakladatelství Tomáše Janečka, 1995.  

Související články[editovat | editovat zdroj]