Římský ritus
Jako římský ritus se označuje způsob slavení liturgie užívaný v Římě od pozdní antiky po současnost. Označení se přitom neomezuje na samotné slavení eucharistie (mše), ale také ostatních svátostí, liturgie hodin, vztahuje se na užívání liturgického kalendáře a svátků západní a v dnešní době římskokatolické církve.
Římský ritus užívá vlastních liturgických knih: římského misálu, pontifikálu, rituálu, lekcionářů a breviáře.
Obsah |
[editovat] Dějiny
Římského ritu se původně užívalo pouze v samotném městě Římě, avšak v průběhu staletí se ritus rozšířil i do ostatních oblastí křesťanského Západu, které uznávaly primát římského biskupa, papeže. Přesto se až do pozdní doby, případně do současnosti, udržely i některé místní tradice (ambrosiánský ritus v Miláně, galikánský ritus v Galii mozarabský ritus v Toledu).
Původním liturgickým jazykem byla v Římě řečtina, není však jasné, kdy ji nahradila latina – prvním papežem, který uvedl latinu jako liturgický jazyk vedle řečtiny, mohl být Viktor I. (190-202), latina však zcela převládla zřejmě až za papeže Damasa I. (366-384). K první velké reformě římského ritu dochází za papeže Řehoře Velikého (590-604), který některé prvky ubral, jiné pozměnil a další přidal.
Ke konci 8. století Karel Veliký přejal římský ritus do své říše, tak došlo k vzájemného ovlivnění římského a galikánského ritu.
Na reformační kritiku zlořádů při slavení bohoslužby odpověděla reforma iniciovaná Tridentským koncilem, na jehož popud roku 1570 papež Pius V. vydává Římský misál, který byl v zásadě přepracováním misálu užívaného v 15. a 16. století římskou kurií. Misálu začala, s výjimkou diecézí a řádů s liturgickou tradicí starší než 200 let, užívat v zásadě celá římskokatolická církev. Tato podoba římské liturgie se s malými obměnami (např. reforma velikonočního tridua provedená Piem XII. roku 1955) až do druhého vatikánského koncilu. Posledním předkoncilní úpravu pak představoval misál Jana XXIII.
Od 19. století v katolické církvi sílilo liturgické hnutí, které volalo po důstojnějším a lidu přístupnějším slavení liturgie; úsilí tohoto hnutí vyvrcholilo v liturgické reformě iniciované konstitucí Sacrosanctum Concilium o liturgii 2. vatikánského koncilu (1963). Na základě této konstituce papež Pavel VI. vydal roku 1970 nové vydání Římského misálu, které nahradilo předchozí vydání téhož misálu. Postupně byly přepracovány i další liturgické knihy a liturgický kalendář.
[editovat] Současná podoba
- Související informace naleznete v článcích Mše Pavla VI. a Tridentská mše.
Misál Pavla VI. se dočkal mírných úprav v podobě 2. vydání z roku 1975 a 3. vydání, vydaného Janem Pavlem II. roku 2002. Slavení liturgie podle tohoto misálu pak představuje současnou řádnou podobu římského ritu (latinsky forma ordinaria, někdy označovanou nepřesně jako Novus Ordo Missae).
Nejviditelnější změnu oproti předchozím podobám římského ritu při slavení mše Pavla VI. představuje užití národních jazyků a rozšíření praxe slavení eucharistie „čelem k lidu“ (latinsky versus populum), kterou však koncil nijak nezmiňuje a ani misál Pavla VI. nepřikazuje. Mše Pavla VI. tak tedy sloužena být nemusí. Celebrace čelem k lidu pak sebou přinesla i obměnu liturgického prostoru kostela zřízením obětního stolu pro toto slavení. Liturgická reforma také zrušila původní čtyři nižší svěcení, která nahradily služby lektora a akolyty (které od této reformy nejsou svěceními). Počet liturgických čtení se rozrostl o jedno, první dvě liturgická čtení čtou lektoři, tj. laici a jako eucharistické modlitby začalo být vedle římského kánonu užíváno dalších dvanáct anafor.
Vedle řádné formy římského ritu existuje ještě starší forma liturgického slavení (tzv. tridentská mše), která nebyla nikdy zrušena a vydáním motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI. se stala mimořádnou formou římského ritu (latinsky forma extraordinaria). Tento dokument slavení tradiční mše usnadňuje, např. kněží, kteří ji chtějí sloužit, již nepotřebují povolení místního biskupa.
Roku 1988 pak schválil papež Jan Pavel II. některé liturgické varianty pro diecéze v tehdejším Zairu, označované někdy jako zairský ritus. Kromě toho existují i starobylé způsoby slavení, které se užívají místně či některými řády, a které jsou někdy taktéž řazeny do římského ritu.[1] Jedná se např. o dominikánský, ambrosiánský či cisterciácký ritus.
Pokoncilní podoba liturgie má taktéž mnoho odpůrců, zejména z řad katolického tradicionalismu a uvnitř římskokatolické církve existují společenství, která stále slouží důsledně mši tridentskou.
