Tridentská mše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pontifikální Mše podle misálu Jana XXIII. vedená litoměřickým biskupem Janem Baxantem

Tridentská mše je lidové označení formy mše svaté římského ritu, sloužené podle misálů vydaných za tímto účelem od roku 1570 do roku 1962. Tridentská mše představovala hlavní formu slavení mše svaté v západní církvi až přibližně do 70. let 20. století, kdy byla po 2. vatikánském koncilu za pontifikátu Pavla VI. zavedena nová liturgická forma (viz mše Pavla VI.). V roce 2007 Benedikt XVI. svým motu proprio Summorum pontificum zavedl tridentskou mši jako tzv. mimořádnou formu (forma extraordinaria) římského ritu, čímž podstatně usnadnil možnost jejího slavení, které nebylo nikdy zakázáno, avšak oficiální struktury katolické církve požadovaly pro její slavení povolení místního biskupa.[1][2]

Některé tradicionalistické skupiny (např. Kněžské bratrstvo svatého Pia X.) pohybující se na pomezí či vně římskokatolické církve odmítají reformy ritu vycházející z druhého vatikánského koncilu a pozdějších dodatečných změn a nepovažují novou formu ritu za vhodnou a přiměřenou, případně přímo zpochybňují její právoplatnost. Tridentská mše tak pro ně zůstává hlavní formou římského ritu. Kromě toho existují v samotné římskokatolické církvi různé kněžské a řeholní instituty, které si zachovaly výhradně starší formu slavení eucharistie. Z nich největší je Kněžské bratrstvo svatého Petra.

Tridentská mše v dějinách[editovat | editovat zdroj]

Reforma Tridentského koncilu ujednotila slavení liturgie podle starších liturgických předpisů, zvláště misálu užívaného římskou kurií. Tento způsob slavení vychází z Římského misálu, vydaného Piem V. roku 1570, a představoval běžně užívanou podobu římského ritu až do liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu, a římského misálu, vydaného roku 1970 papežem Pavlem VI. I po této liturgické reformě však bylo možné ve zvláštních případech vysluhovat liturgii podle posledního předkoncilního misálu Jana XXIII. z roku 1962.

Tridentská mše se stala po druhém vatikánském koncilu předmětem tvrdých sporů mezi tzv. liberály a tradicionalisty. Tradicionalisté obvykle považují novou podobu římského ritu zavedenou koncilem a v letech po něm následujících za pokleslou a znevažující (případně dokonce neplatnou) a požadují návrat církve k tridentskému ritu (nebo alespoň možnost si vybrat).

Liberálové, kteří změny prosadili, proti tomu trvali na nové formě natolik, že prosadili i natolik rozsáhlé restrikce omezující sloužení tridentské mše (především šlo o nutnost mít k tomu výslovný souhlas biskupa), že v mnoha diecézích se stala pro věřící nepřístupná, neboť liberálně orientovaní biskupové buďto její veřejné sloužení nepovolovali, nebo je omezovali natolik, že výsledek byl téměř tentýž.

Tuto situaci do značné míry vyřešilo motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007, které prohlásilo mešní řád misálu Jana XXIII. za mimořádnou formu římského ritu, kterou za určitých podmínek smí (a někdy dokonce i má) sloužit každý kněz, aniž by musel biskupa o svolení žádat, faktem však je, že někteří liberální biskupové dekret ignorují: v březnu 2009 např. kardinál Hoyos, prefekt Kongregace pro klérus, oficiálně napomínal manilského arcibiskupa kardinála Rosalese za nepřijatelně restriktivní výklad dokumentu a upozorňoval jej, že je povinen dokument aktivně prosazovat.[3] Dalším příkladem je kanadský biskup André Rivest, který se přímo postavil proti dokumentu a tridentskou mši ve své diecézi zakázal.[4]

Průběh mše[editovat | editovat zdroj]

Původní oltář se stupni. Po II. vatikánském koncilu byly zřizovány oltáře nové, které umožňují sloužení mše čelem k lidu.

Tridentská mše svatá je sloužena výhradně v latinském jazyce. Národního jazyka je povoleno užít při čteních z Písma. Oproti pokoncilní mši celebrant (kněz, biskup) pronáší více modliteb potichu. Věřící přitom mohou text sledovat v misálku, či sami tiše rozjímat. Jak věřící, tak celebrant jsou obráceni jedním směrem, často k východu jako symbolu přicházejícího Krista, popř. prostě směrem ke Kristu ve svatostánku. Celebrant se na věřící obrací jen v okamžicích, kdy mluví přímo k nim. Mluví-li k Bohu, stojí celebrant jako zástupce lidu před ním a všichni jsou obráceni jedním směrem. Tridentská mše svatá je taktéž bohatější na gesta (křižování, klanění, líbání oltáře, atd.) Podle způsobu slavení tridentské mše mluvíme o mši slavné, zpívané, tiché, recitované. Při slavné mši je kromě celebranta přítomen ještě jáhen a podjáhen. Koncelebrace na rozdíl od řádné formy římského ritu při tridenské mši povolena není.

Mše katechumenů[editovat | editovat zdroj]

První část mše se nazývá mší katechumenů, neboť je to ta část celé mše svaté, na které mohli být přítomni i katechumeni, kteří se již neúčastnili následujících částí, kde dochází k proměňování a přijímání.

Poté, co se kněz oblékne do liturgických rouch, přistupuje k oltáři, položí na něj kalich a misál a sestoupí zpátky dolů. Dole u stupňů oltáře nejdříve vyjadřuje svou touhu po něm, vyznává své hříchy (Stupňová modlitba) a prosí za odpuštění. Při tom mu tiše odpovídá ministrant, který zastupuje přítomný lid. Poté následuje krátká modlitba (Introit – Vstup), s kterou kněz přistupuje k oltáři, následována další prosbou o smilování v podobě Kyrie. Následně, dovoluje-li to liturgická doba, se vzdává chvála modlitbou Gloria. Po skončení následuje modlitba, která je dle misálu určena na daný den (Orace – Modlitba). Poté kněz čte (či zpívá) výňatek z Písma, obvykle z některého apoštolského listu (Epištola). Po ní následuje část evangelia, při kterém lid stojí. Je-li na daný den předepsáno, zpívají lid se scholou a celebrantem střídavě Credo, popř. v nezpívané mši jej recituje sám celebrant.

Obětování (Offertorium)[editovat | editovat zdroj]

Na začátku obětování kněz pozdravuje věřící slovy: „Dominus vobiscum!“ (Pán s vámi). Lid se s ním spojuje: „Et cum spiritu tuo!“ (I s duchem tvým). Zatímco chór (je-li přítomen, jinak kněz předčítá) zpívá Offertorium, které je pro každou mši jiné, odkrývá kalich s hostií a nalévá do něj víno a kapku vody. Chléb a víno následně obětuje Bohu. Žehná dary a vzývá Ducha svatého, popř. ještě kadidlem okuřuje oltář. Následně si za pomoci ministranta omývá ruce, přičemž opět prosí Boha o smilování. Poté, co dokončí modlitby a prosby o přímluvu ke světcům, obrací se k věřícím a slovy „Orate fratres ut meum ac vestrum sacrificium acceptabile fiat apud Deum, Patrem omnipotentem“ (Modlete se bratři, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu) je vyzývá, aby jej podporovali. Ministrant (dle místních zvyků popř. celý lid) odpoví a následuje tzv. Secreta (Tichá modlitba), která je pro každou mši různá. Její zakončení přechází přímo do Preface (Předmluva). Celá část obětování pak končí zpěvem Sanctus.

Mešní kánon (Canon Missae)[editovat | editovat zdroj]

Mešním kánonem začíná starobylá neproměnná část mše, jejíž obsah se skládá ze slov Páně, apoštolských podání nebo z přídatků papežů. Od počátku 7. století se však již žádné změny na kánonu neděly. V řádné formě po II. vatikánském koncilu mu odpovídá 1. eucharistická modlitba.

Proměňování[editovat | editovat zdroj]

Po vzpomínce a přímluvách za všechny živé, kterým má mše svatá prospět (Memento vivorum), a ve společenství se všemi svatými pak kněz slovy Ježíše Krista, dle víry církve, proměňuje přítomné dary chleba a vína v Tělo a Krev Páně. Před proměněnou hostií pokleká a pozdvihuje ji, aby se poklonil i přítomný lid. Podobně se děje s kalichem.

Po proměňování kněz vzpomíná na mrtvé a prosí, aby taktéž on a přítomní lidé došli spásy. Po ukončení těchto modliteb přichází čas na Modlitbu Páně (Pater noster), kterou kněz pronáší sám nahlas, lid se připojuje až na poslední prosbu modlitby „sed libera nos a malo“ (ale zbav nás od zlého). Následuje prosba o smilování v podobě Agnus Dei, čímž počíná část Přijímání (Communio).

Přijímání[editovat | editovat zdroj]

Nejdříve kněz prosí o milost, aby přijímal hodně a pak vyjadřuje pokoru třikrát opakovanými slovy pokorného setníka z evangelia: „Dómine, non sum dignus, ut intres sub tectum meum: sed tantum dic verbo, et sanábitur anima mea.“ (Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.) Hostii ukazuje i ministrantům a lidem, kteří taktéž třikrát opakují, přičemž se bijí v prsa, slova setníka. Při přijímání věřící poklekají u mřížky. Kněz před podáním dělá nad věřícím s hostií znamení kříže a pronáší slova: „Corpus Domini nostri Iesu Christi custodiat animam tuam in vitam aeternam. Amen.“ (Tělo našeho Pána Ježíše Krista zachovej duši tvou k životu věčnému. Amen.) Věřící nic neodpovídá, pouze vkleče přijme hostii přímo do úst.

Po přijímání kněz ještě jednou děkuje za vykonanou oběť, dává lidu požehnání a propouští ho. Mše končí závěrečným evangeliem – závěrečnou recitací kněze začátku Janova enangelia: „In principio erat Verbum...“ (Na počátku bylo Slovo... atd.) Na konci evangelia se odpoví „Deo gratias“ (Bohu díky), čímž celá mše končí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rádio Vaticana: Summorum Pontificum, o užívání římské liturgie, předcházející reformě z roku 1970
  2. Rádio Vaticana: List Benedikta XVI. biskupům k vydání apoštolského listu o volném užití latinského misálu z roku 1962
  3. http://summorum-pontificum.de/index.shtml
  4. Te Deum 2009/2, str. 6

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu