Franská říše
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Franská říše, nebo též Francká říše, byla státním útvarem, rozkládajícím se na území dnešní Francie, Nizozemska, Belgie a Německa, který založili v době stěhování národů germánští Frankové. Existovala od konce 5. století do poloviny 9. století, kdy její dělení verdunskou smlouvou v roce 843 položilo základy středověkému francouzskému a německému království, a tím i dnešním moderním státům Francii a Německu.
Obsah |
[editovat] Chlodvík a počátky státu
_-_Clovis_roi_des_Francs_(465-511).jpg)
Frankové původně sloužili jako římští spojenci (foederati) sídlící zhruba v oblasti dnešní Mosely a Rýna. Již kolem roku 475 začíná franská expanze za vlády Childericha, kdy franská vojska dobyla Trevír. Avšak říše se začala skutečně vzmáhat až za jeho syna Chlodvíka. Ten sjednotil stále ještě nepříliš těsně spojené franské kmeny a svazy království, aby podnikl roku 486 úspěšné tažení proti římskému vládci v severní Galii Syagriovi. Chlodvík si byl velmi dobře vědom, že většina okolních germánských kmenů vyznává ariánství, křesťanskou herezi, proti níž bojovali jak papežové, tak tehdy ještě mocní byzantští císaři. Přestoupením na víru by si téměř určitě získal jejich podporu a proto se nechal v Remeši spolu s třemi tisícovkami poddaných pokřtít a přijal katolicismus. Chlodvík nejen že propagoval katolictví na celém území své říše, ale také zároveň pomohl obnovit církevní organizaci, čímž si naklonil zejména vyšší církevní kruhy. Přijetím katolictví došlo k zásadnímu obratu ve správě říše - církev se nyní na organizaci státu podílela a po synodě roku 511 si Chlodvík svůj vliv nad církevní organizací ještě více upevnil, získal totiž právo na dosazování biskupů (neboli investitury) podle svého rozhodnutí. V prvních letech 6. století získal vojenskými výboji další území na jihu Galie, po vítězství nad Vizigóty připojil celé území Akvitánie a posléze získal také území Alamanů za Rýnem. Důležitým mezníkem bylo sepsání původního zvykového práva sálských Franků, neboli Lex Salica.
Za vlády Chlodvíka a jeho synů se vytvořily základy primitivního správního systému. Říše byla rozdělena na hrabství, do jejichž čela byli postaveni královští správcové, hrabata, kteří pomáhali králi spravovat říši. Existenčně byli zcela závislí na panovníkovi.
[editovat] Úpadek království a vzestup majordomů
Po Chlodvíkově smrti v listopadu 511 si Franskou říši rozdělili jeho čtyři synové. Navázali na dobyvačnou politiku svého otce a podmanili si kolem roku 531 východní území obývané Durynky a Burgundy. Ze čtyř Chlodvíkových synů nakonec zůstal jen Chlothar I., který na čas opět sjednotil Franskou říši pod svojí vládou. Avšak již o pár let později se říše opět rozpadla a Chlotharovi potomci si říši rozdělili na Austrasii, Neustrii a Burgundsko. Nastalo období vzájemných bojů a vleklých sporů, které nejen že oslabovaly moc celé říše, ale také vliv králů na dění v říši samotné. Do popředí se stále více dostávali královi pobočníci, majordomové, kteří začali fungovat jako prostředníci mezi králem a jeho družinou. V první polovině 7. století si ale králové stále drželi značnou část pravomocí a říše byla opět načas sjednocena Chlotharovým vnukem Dagobertem, avšak již po jeho smrti nastal skutečný úpadek královské moci a posílení vlivu některých jedinců z řad franské šlechty a to zejména majordomů. Tento úřad se brzy stal dědičným, což napomohlo dalšímu posílení jejich moci. Značná část majordomů byla nejen schopnými úředníky, ale také zdatnými vojevůdci.
Již Pipin I. Starší získal značnou část vlivu na dění v zemi, avšak k upevnění majordomovské pozice došlo za jeho vnuka Pipina II. Prostředního, někdy také nazývaného Heristalský. V té době byla říše již po dlouhou dobu rozdělena na Austrasii a Neustrii, přičemž v Austrasii vládl Pipin a v Neustrii Theoderich III. spolu se svým majordomem Bercharem. Pipin se s nimi střetl v bitvě u Tertry, kde nad nimi zvítězil a sjednotil znovu celou říši pod svojí vládou, ačkoliv byl nadále oficiálně panovníkem Theodorich III. Během své vlády vedl další výboje za získáním tehdy velice důležité půdy, a to zejména na východě v Alemanii.
Pipin se oženil kolem roku 670 s Planktrudou, přičemž toto manželství mu přineslo nejen dva syny Droga a Grimoalda, ale také velký pozemkový majetek, který mu zajistil další upevnění jeho moci. Oba synové však umřeli ještě před svým otcem a záhy skonal někdy po roce 714 i sám Pipin. Přestože oba synové měli děti, na post majordoma se prosadil Karel zvaný Martel, syn Pipina a jeho konkubíny Chalpaidy. V té době (a přinejmenších ještě zhruba dalších sto let) se nemanželský původ nebral jako nevýhoda a Karel donutil ke kapitulaci Pipinovu manželku Plektrudu, která se snažila získat post majordoma pro své vnuky. Karel od ní získal část královského pokladu a aby si svojí vládu natrvalo pojistil, nechal povraždit Drogovy syny. Během své vlády se často spojoval s biskupy, kteří mu pomáhali v boji proti staré franské rodové šlechtě. Část statků (některé získané zabavením klašterního majetku) rozdal svým vazalům, jeho rod totiž stále nebyl plně legitimním vládcem říše, korunu měli v držení Merovejci.
Karel Martel se zapsal do historie zejména vojenskými úspěchy. Od roku 721 napadali Arabové franskou Akvitánii, Karel tedy vyslyšel prosby o pomoc tamějšího vévody Euda a po několika šarvátkách definitvně porazil Araby roku 732 v bitvě u Poitiers. Získal však také území v dnešním Německu. Dobyl Frísko a vpadl také do Saska, trvalým problémem ale zůstávalo Bavorsko. Přestože jej ovládl a dokonce se oženil s příbuznou tamějších vládců Swanahildou, získalo Bavorsko od roku 737 opět nezávislost. Za vlády Karla Martela došlo ke sblížení s papežskou kurií, když Karel vypomohl papeži Řehoři III. v boji proti Langobardům. Po své smrti rozdělil říši mezi své syny Karlomana a Pipina. Karloman ale po několika letech zatoužil po mnišském životě, předal roku 747 svého syna i svou část říše Pipinovi do opatrovnictví a uchýlil se do kláštera. Jediným vládcem franků se tak stal Pipin III. zvaný Krátký. Pipin opět připojil roku 748 k říši Bavorsko a v tomtéž roce oslavil i další úspěch - narodil se mu vytoužený syn a následník trůnu Karel. Tato událost probudila v Pipinovi přání trvale zajistit vládu v říši pro svojí dynastii. Již od roku 749 spolupracoval s papežem Zachariášem na převratu, který by již definitivně odstranil merovejské panovníky a na jejich místo dosadil Pipinův rod. Tehdejší merovejský král Childerich III. i jeho syn putovali do kláštera a papež přikázal korunovat novým franským králem Pipina.
Roku 751 tedy zvolili franští magnáti králem Pipina a ten byl v Soissons pomazán podle starozákonní tradice, čímž se mu dostalo také křesťanského posvěcení. Pipin pak nadále spolupracoval s papežskou kurií, roku 754 zastavil Langobardy, kteří opět ohrožovali Ravennský exarchát, na jehož území se nacházel Řím a tedy i papež. O dva roky později daroval Pipin svojí donací území bývalého Ravennského exarchátu papeži, čímž vznikl Papežský stát trvající až do roku 1870. Ochráncem papežů se tak od nynějška stal namísto byzantského císaře franský král. Pipin se nadále snažil upevňovat svou pozici v Německu boji s částečně stále ještě pohanskými Frísy, ale také s Bavory a Sasy, kteří nadále odmítali přijmout franskou nadvládu. Pipin měl dva syny, Karla a Karlomana a před svou smrtí je roku 768 prohlásil se souhlasem franských velmožů za své následovníky a rovné dědice.
[editovat] Karel Veliký - první středověký císař v západní Evropě
Největšího rozmachu dosáhla Franská říše za Pipinova syna Karla Velikého (vládl 768 - 814), podle něhož se celý rod nazývá Karlovci. Hlavní náplní Karlova panování byly výboje, za nichž se franský stát nebývale rozšířil. Přes třicet let vedli franští bojovníci urputné boje na východě za Rýnem s germánskými Sasy. Na území dnešního Maďarska se králi podařilo úplně zničit říši Avarů. Podnikl také výpravu proti Slovanům v našich zemích a přiměl je odvádět poplatky (805). Na jihu zvětšil svoji říši o severní Itálii a pronikl až na Pyrenejský poloostrov. Karlova první španělská výprava však skončila tragicky. Zadní voj franského vojska byl tehdy přepaden a všichni vojáci pobiti. Hrdinně zahynul i jeho velitel Roland. O tři století později sepsal neznámý autor nádherný hrdinský epos Píseň o Rolandovi. V něm oslavil hrdinu, který do posledního dechu bojuje za svého krále. Franská říše Karlovců se postupně stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou byzantské říše na východě. Tomu odpovídal císařský titul jejího panovníka. Roku 800 korunoval papež Lev III. během vánočních bohoslužeb v Římě Karla Velikého císařem. Tak byla na západě obnovena římská říše, která se ovšem vůbec nepodobala starověkému otrokářskému impériu. Nový význam dala její existenci církev. Středověký římský císař se měl stát vládcem a ochráncem všech západních křesťanů. Tato představa byla zcela neuskutečnitelná. Přesto panovala po celý středověk.
[editovat] Správa říše
Karel se i po císařské korunovaci snažil být především vládcem Franků. Rozlehlou říši rozdělil jako kdysi merovejci na hrabství, která spravovala hrabata, vybíraná panovníkem. V pohraničí byly místo hrabství zřizovány marky v čele s markrabími. Marky byly obsazovány vojáky, kteří měli za úkol bránit říši před útoky zvenčí. Středisky správy byly falce, královské dvorce s palácem, rozmístěné v různých částech země. K nim příslušely statky. Kontrolu nad celým územím prováděl král, který se svojí družinou objížděl zemi. Říše neměla hlavní město, v němž by trvale sídlil. Při tehdejší malé úrodnosti totiž početný královský dvůr rychle spotřeboval zásoby potravin i pícnin z širokého okolí. Panovník byl proto nucen cestovat po statcích, na nichž mu poddaní vždy přichystali dostatek obživy a čerstvé koně pro něho osobně i jeho družinu. Karel ovšem nejraději pobýval v Cáchách, kde si nechal postavit výstavný císařský palác. Z rozlehlého objektu se jako jediná dochovala pouze osmiboká kaple (Oktogon), v níž byl císař pohřben. Nese výrazné znaky byzantského slohu.
[editovat] Karolinská renesance
Dvůr Karla Velikého se stal významným střediskem kultury, jaké bychom v tehdejší Evropě - s výjimkou Byzance - marně hledali. Po pádu římské říše se kulturní vývoj na západě ubíral složitými cestami. Barbarské národy neuměly číst ani psát a vědění starověkého Říma upadalo pozvolna v zapomnění. Určitého vzdělání se dostávalo pouze kněžím a mnichům, kteří potřebovali číst církevní spisy, především Bibli, aby ji mohli vykládat věřícím. Teprve ve Franské říši za panování Karla Velikého a mnohdy právě z jeho popudu došlo k rozkvětu vzdělanosti, výtvarného umění a stavitelství. Tato snaha po obnově kulturního života bývá nazývána karolinskou renesancí (znovuzrození, ve smyslu obnovení antické kultury). Karolinská doba však nevzkřísila ducha antické vzdělanosti, spíše se jím jen inspirovala a snažila se ho napodobit. Dala však pevné základy dalšímu vývoji kultury a umění, který později dospěl k vytvoření románského slohu.
Novými nositeli kultury se staly především kláštery. V jejich písařských dílnách (skriptoriích) se opisovaly staré rukopisy a zdobily se malbami. Jednalo se především o biblické texty, ale také o spisy antických autorů. Ty byly využívány především pro zlepšení znalostí spisovné latiny - jazyka církve. Svým obsahem byla antická díla chápání středověkých křesťanů již značně vzdálená. Díky těmto opisům se však řada z nich dochovala do pozdější doby.
Karel Veliký se od počátku své vlády snažil, aby duchovní získali dobré vzdělání. Podporoval proto zakládání škol při klášterech a biskupstvích. Ke svému dvoru povolal mnohé učence z Anglie, Itálie a Španělska. Ti pak působili na církevních školách i v Karlově družině. Patřil do ní například všestranně vzdělaný anglosaský mnich Alkuin z Yorku, Karlův přítel, nebo historik Langobardů Paulus Diaconus. Právě Alkuin z Yorku nepochybně podnítil vznik řady významných děl v oblasti umělecké, literární i stavební. Do okruhu rádců Karla Velikého patřil také učenec a básník Einhard (Ajnhart). Po císařově smrti sepsal jeho životopis, Vita Caroli, který se stal jedním z nejpozoruhodnějších literárních děl své doby.
Vynikající úrovně dosáhly vzácné rukopisné knihy, které byly zhotovovány v palácové dílně v Cáchách. Karel jim osobně věnoval velkou péči. Byly to hlavně Bible a evangeliáře (výňatky z evangelií). Tyto skvostné nákladné knihy vytvářeli nejlepší umělci a zdobili je malbami, především miniaturami (drobnými obrázky). Také jejich vazby byly malými uměleckými díly. Nejstarší dochovaný rukopis z palácové dílny si objednal Karel Veliký se svou manželkou Hildegardou. Je psán zlatým a stříbrným písmem na purpurovém pergamenu.
[editovat] "Umění" číst a psát
Pro karolinskou renesanci je typický nejen rozvoj učenosti mnichů, ale i rozšíření základní znalosti čtení a psaní. Týkalo se to však pouze úzkého okruhu lidí z císařova okolí. Karel vydával svá nařízení písemně, neboť to usnadňovalo správu říše. Proto vyžadoval, aby jeho úředníci a dvořané uměli číst a psát. Sám se naučil psát až v dospělém věku. Ve franských klášterech bylo v době Karla Velikého vytvořeno nové písmo, které se nazývá karolinská minuskule. Bylo velmi jednoduché, praktické a rychle se rozšířilo. Z karolinské minuskuly vznikla později malá písmena abecedy, kterou používáme dnes i my - nazývá se latinka. Velká písmena (majuskule) byla převzata z antických nápisů.
[editovat] Rozdělení Franské říše
Franská říše dospěla za vlády Karla Velikého ke svému vrcholu, ale její rychlý vzestup už v sobě skrýval zárodky úpadku. Nebylo v silách ani nejschopnějšího z panovníků, aby dokázal prostředky běžnými v té době udržet tak ohromnou říši pod jedinou vládou. Výboje, které přinášely bohatství a rozšiřovaly moc krále, skončily. Bohatí a vlivní šlechtici o mocného vládce nestáli, a tak využívali každé příležitosti k odboji proti němu.
Karlův syn a nástupce císař Ludvík zvaný Zbožný (vládl 814 - 840) rozhodně energickým vládcem nebyl. Aby předešel sporům o trůn, rozhodl, že říše bude napříště rozdělena mezi jeho syny. Bez úspěchu pak usiloval o to, aby nejstaršímu z nich, Lotharovi, připadla s císařským titulem i vláda nad bratry. Rozbroje mezi Ludvíkovými syny vypukly ještě za otcova života a po jeho smrti vyvrcholily rozdělením franského státu, které bylo roku 843 potvrzeno smlouvou uzavřenou ve Verdunu. Nejmladší Ludvíkův syn Karel zvaný Holý získal západofranskou říši, jež dala základ středověkému francouzskému království. Francie se stala přímou pokračovatelkou Franské říše a památku na germánské Franky si dodnes nese ve svém názvu. Ludvíkovi zvanému Němec připadla východofranská říše, budoucí Německo. Lotharovi zůstal jen nesourodý pás území mezi oběma říšemi včetně Itálie, na němž se nikdy nevytvořil jednotný státní útvar, a císařský titul, ovšem bez pravomoci nad mladšími bratry a jejich državami. Severní část Lotharovy země, nazvaná podle jeho stejnojmenného syna Lotharingia (Lotrinsko), se brzy stala předmětem častých územních sporů mezi Francií a Německem.
Karlovští vládci následujících generací byli většinou jen slabými panovníky. Později přestali usilovat o císařskou korunovaci a titul římského císaře v západní Evropě opět zanikl.
[editovat] Literatura
- BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Frankové a Evropa. Praha : Vyšehrad, 2009. 335 s. ISBN 978-80-7021-942-3.
