Karolínská renesance
Karolínská renesance je označení pro obrodu kultury a vzdělanosti říše Karla Velikého trvající přibližně od 8. století do 1. poloviny 9. století. Je vymezena na začátku hlubokým úpadkem v době posledních Merovejců, nově vybudovaná říše ovšem za Karlových nástupců v 9. století též upadla do zmatků, které zapříčinili konec renesance (včetně rozpadu franské říše verdunskou smlouvou roku 843). Karolínská renesance staví na myšlence obnovení antických, respektive římských tradic, vedle kterých se nově výrazněji prosazuje idea křesťanství.
Obsah |
Historické pozadí [editovat]
Zánik římské říše, vzestup křesťanství a Francké říše [editovat]
Starověká Římská říše pokrývala území západní Evropy a Středomoří na přelomu našeho letopočtu. Začala se vyvíjet v okolí Říma a postupně expandovala pokrývajíce značné území tehdejšího Středomoří, západní Evropy až po Británii. Nejenom politickou hierarchií, ale i kulturou kopírovala kulturu starověkého Řecka. Postupně ale docházelo jak k vnitřní krizi, tak k postupným nájezdům Germánů a jiných kočovných kmenů. Zároveň se na jejím území šíří různé sekty, jako je sekta Ježíše Krista. Panovníci zprvu ohrazovali říši valy a podmaňovali si okolní národy, zaváděli jednotnou řeč – římskou latinu a jednotné náboženství. S přibývající krizí se ale tato omezení uvolňovala. Germánů a další kmeny ze severovýchodu se po svých nájezdech usazovali na území říše a jejich přítomnost byla tolerována. Křesťanství se postupně měnilo ze zakázané sekty na jedno z nejdůležitějších náboženství říše. V 5. století pak došlo k rozkolu, který říši rozdělil na východní a západní. Zatímco v západní je více využívána latina, ve východní je to řečtina, se kterou mohou soužít i další jazyky. Jediným problémem jsou zde maďarské nájezdy. Říše se ale udržela déle než její západní sousedka, kterou rozložili germánská království, feudalismus a Franská říše.[1]
V 5. století při rozkolu starověkého Říma na západní a východní říši Římskou to nejsou pouze Germáni, kteří v příhraničních oblastech sužovali říši. I další národy byli vytlačovány ze svých území a tak se dali do pohybu – Burgundi, Vandalové, Vizigótové, Ostrogóti, Hunové a Slované. Tyto národy postupně obsáhli velkou část střední a západní Evropy. V 6. století tak na území Pyrenejského poloostrova vznikla Vizigótská a Svébská říše, v oblasti dnešního Tunisu a Libye, včetně Sardinie to je říše Vandalská, na území Itálie, Rakouska, Chorvatska a Slovinska říše Ostrogótská a na severu v oblasti dnešní Francie jsou to Franská říše a Burgundská. Na území Velké Británie se pak usadili Anglové a Sasové.[2]
Ne všechny tyto germánské říše byly ale schopné se udržet. Postupně byla vyvrácena říše Vandalů, Ostrogótů a Vizigótů; z východu se jižním Středomořím, přes Pyrenejský poloostrov a zpět do střední Evropy šířili Arabové. V této části ale vzkvétala Franská říše. V 5. a 6. století se tak vládcům Franské říše několikrát podařilo připojit k říši různá království a udržet je. Postupem doby docházelo k vnitřnímu narušení moci vládců - do popředí se dostávala mocná aristokracie. V 7. století se tak tito aristokraté chopili ve Franské říši moci a dochází k druhému rozkvětu říše. První z nich, Pipin II., v roce 687 spojuje tři franská království. Jeho syn Karel Martel pak roku 732 porazil Araby v bitvě u Poitiers a zastavil tak arabskou expanzi. Vedl i několik menších bitev se Sasy a Alamany.[3] Jeho syn Pipin III. Krátký pak sesadil posledního franského krále z rodu Merovejců a daroval papeži území kolem Vatikánu.[4] Již dříve pokřtění Frankové tak upevňili svoje vztahy s katolickou mocí. V 7. století pak došlo nečekaně k šíření křesťanství do Británie a Irska.[3]
Karel Veliký a nástup karolínské renesance [editovat]
Když Karel Veliký (768–814) přebral po svém otci trůn, pokračoval v započatém díle. Postupně Franckou říši rozšířil a zcelil.[4] Síla karolínské státu nebyla jen ve sjednocených územích, zatlačených Arabech a ekonomických úspěších, ale i v právní a jazykové toleranci na rozličných územích, které pokrývala. Každoročně se pak říšské záležitosti řešily na sněmu v Cáchách, kam přicházeli vojenští vojevůdci, boháči a významný klérus.[3]
Velkým vítězstvím Karla Velikého bylo i navázání obchodních styků s Byzancí, poté co ji navrátil Benátky a Istrii.[3] Za jeho vlády se daří obchodu i zemědělství, sám Karel zval na své dvorce učence a umělce, které si platil. Vznikla tak karolínská renesance. Karolínská po svém mecenáši Karlu Velikém, renesance z italského rinascenza – znovuzrození, tedy znovuzrození umění starověkého Říma. Karolínská renesance je tedy uměním doby Karla Velikého. Umělci se pohybovali na jeho dvoře, částečně se s uměním setkáváme i v klášterech, které byli v té době centrem vzdělanosti a zvláště po Karlově korunovaci v roce 800 na císaře papežem se značně šířili. Vznikla tak Svatá říše římská trvající následně skoro tisíc let. Karolínská renesance upadala s úpadkem Francké říše po smrti Karla Velikého, stejně tak jako upadala krásná gotika se smrtí Karla IV. a jeho syna Václava IV.[4]
Na karolínskou renesanci ještě navazuje otonská renesance za panování otónských císařů v obnovené Svaté říši římské a dále z ní pak vychází i románský sloh.[4]
Reference [editovat]
- ↑ DELOUCHE, Jacques, et al. Dějiny Evropy. [s.l.] : Argo a Odeon, 1995. 384 s. ISBN 80-85794-06-9. Kapitola Římská Evropa, s. 72–81. (česky)
- ↑ DELOUCHE, Jacques, et al. Dějiny Evropy. [s.l.] : Argo a Odeon, 1995. 384 s. ISBN 80-85794-06-9. Kapitola Ve znamení Říma, s. 63–71. (česky)
- ↑ a b c d DELOUCHE, Jacques, et al. Dějiny Evropy. [s.l.] : Argo a Odeon, 1995. 384 s. ISBN 80-85794-06-9. Kapitola Byzantská říše a západní Evropa, s. 94–123. (česky)
- ↑ a b c d ČERNÁ, Marie. Dějiny výtvarného umění. Praha : IDEA Servis, 1999. 216 s. ISBN 80-85970-26-0. Kapitola Oblast románsko-germánská, s. 48–50. (česky)
