Románský sloh
Románský sloh je umělecký sloh, který se ve středověku v 11. - 13. století rozšířil ve stavitelství a výtvarném umění v západních zemích, jižní a střední Evropy. Na východě Evropy se v té době prosazoval byzantský sloh. Vývoj slohu nebyl jednoduchý, vzniká na území bývalé Západořímské říše.
Románské umění bylo uměním v západních křesťanských zemích od začátku 11. až do pol. 13. století.
Do současnosti se zachovala řada církevních staveb, především kostelů. Kostely v západní Evropě tvořily v období mezi rokem 1000 a koncem 12. století podstatnou část stavební činnosti. Stavěly se však také paláce, hrady, kláštery, špitály a obytné domy - do současnosti se z nich většinou nic nezachovalo.
Obsah |
Předrománské umění [editovat]
Karolinský sloh [editovat]
- Související informace naleznete v článku Karolinská renesance.
Předrománské umění úzce souvisí s historickým vývojem ve střední a západní Evropě v době po stěhování národů. Postupně se na území Západořímské říše rozšiřovali od 5. století barbarské státy Germánů. Nejvýznamnější jsou Frankové – postupem doby tak franská říše pokrývala dnešní Německo, Francii a Belgii. Králové z rodiny Merovejců říši rozšířili jak do střední Evropy, tak na západ. V 8. století, ale jejich vliv začal upadat a do popředí se dostávali majordomové, správci královského domu.[1]
V počátcích se setkáváme hlavně s drobnými drahocennými předměty ze zlata a drahých kamenů, v průběhu 7. a 8. století se v merovejských klášterech a v Irsku rozvíjela knižní malba. Ta je charakterizována dekorací počátečního písmene geometrickým ornamentem s rozetami stylizovanými zvířaty a lidskými postavami. Projevovaly se zde domácí vlivy skytské keltské tradice, ale i vlivy křesťanské syrsko-koptské. Nejvýznamnějšími díly jsou pak knihy Kniha z Durrow a Kniha z Kellsu. V pozadí nezůstávala ani architektura. Z oné doby se dochovala například baptisteria v Poitiers a v Aix.[1]
S narůstajícím vlivem majordomů se ve Franské říši setkáváme se jmény jako Karel Martell (porážka Arabů roku 732 u Poitiers) či Karel Veliký (768–814).[1] Obyvatelstvo se uchylovalo pod ochranu feudálů, vznikla řada opevněných sídel, šířil se feudalismus.[2] Karel Veliký, vnuk Karla Martella, získal od papeže roku 800 císařskou korunu a založil tak de facto Svatou říši římskou, která trvala následujících tisíc let. Karel Veliký se cítil být nástupcem římských císařů, jeho říši se dařilo a tak na svých dvorech podporoval i kulturu. S jeho smrtí však došlo k rozkolu Franské říše ve dví a tak i k zániku karolinské renesance.[2] Roku 843 vznikla Východofranská říše a Západofranská říše – obě spravovány Karlovci.[1] Rozpad dokončujili i vpády Maďarů, Vikingů a Saracénů.[2]
Na dvůr Karla Velikého přicházela řada představitelů kultury hlavně z anglosaského světa, z Irska a Itálie.[1] Obroda umění nacházela nové interpretace antických vzorů. Nejvíce se vyhraňovala architektura, kde oproti dosavadnímu chóru podle římské liturgie směrovanému na východ se připojuje i další na západ. Vzniká tak stavba s lodí ukončená na východ a západ apsidou, ve které se nachází krypta.[2] Pro kostely je také typický pevnostní vstup mezi dvěma věžemi. Z té doby se dochovala například kaple v Cáchách, či v Saint-Germain-des-Prés. Stavěly se hrady a paláce v Cáchách, Ingelheime či Nijmegene, mezi kterými Karel cestoval.[1] Vedle architektury i sochařství značně kopírovalo antiku, např. přebíráním různých antických sloupů,[2], zachovalo se však i vlastní umění, což dokazuje bronzová jezdecká soška Karla Velikého uložená v Louvru. Význačné jsou také karolinské miniatury zdobené irskými pletenci, které se zhotovovaly v Cáchách, Trevíru, Remeši či Tours.[1] Umění té doby je však úzce spjato s Karlem Velikým jako donátorem.[2]
V roce 987 zemřel Ludvík V., poslední Karlovec. S ním také mizí karolinská renesance. V Západofranské říši se ujali vlády Kapetovci, ve Východofranské pak roku 919 nastoupil na trůn Jindřich I. Ptáčník, zakladatel otonské dynastie. Kapetovci se dělí na řadu dynastií a v podstatě vládnou v západní Evropě až do dneška (španělský král Juan Carlos I.). Již v průběhu karolinské renesance, na počátku 11. století, se po ochabnutí spojeném se strachem z konce světa v roce 1000 zrodil v kulturně bohatém prostředí Západofrancké říše sloh románský.[1]
Ottonský sloh [editovat]
- Související informace naleznete v článku Ottonská renesance.
V roce 962 byl korunován na císaře Ota I. Veliký, čímž došlo k upevnění Svaté říše římské. Otonští císaři upevnili vztahy s Vatikánem – zakládajíce církevní stavby. Stejně jako Karel Veliký podporovali vzdělávání a umění. Vzniká tak otonská renesance, která se rozvíjela i za panování Oty II., Oty III. a Jindřicha II..[1]
Otonské umění se opět soustřeďovalo na dvorech císařů a jeho cílem bylo velebení císařova obrazu. Inspirovalo se v karolinské renesanci, přejímalo však i vlivy byzantské.[2] Typickou ukázkou karolinské renesance tak může být kostel svatého Cyriaka v Olpe s apsidami, kryptami a opevněnou částí mezi věžemi, který již předznamenává nástup slohu románského jak dispozicí tak výzdobou.[1] Postupně se stále více staví kostely s dvěma chóry, které v 9. století zmohutní až do hmoty, kterou můžeme nalézt v kostele svatého Michala v Hildesheimu.[2] Z malířství se zachovaly fresky v kostele svatého Jiří v Oberzellu na ostrově Reichenau na Bodamském jezeře charakteristické lineární abstraktní kresbou s kolorovanými postavami zvýrazňujícími tvar. Ze stejného místa pocházejí i četné iluminace. Význačné je i sochařství, které se reprezentuje zvláště reliéfní prací. Jedná se například o antependium basilejské tvořené dřevěným reliéfem ve zlatě zobrazujícím Ježíše Krista a Jindřicha II. s manželkou, nebo dveře hildesheimského domů s výjevy z Bible.[1] Byzantské vlivy se pak projevily zvláště v oblasti uměleckého řemesla vytříbeností linie.[2]
Románské umění [editovat]
Románské umění pak začíná v raném románském slohu.
Malířství [editovat]
- Související informace naleznete v článku Románské malířství.
Fresky, z nichž se mnohé nezachovaly, byly v románských kostelech zcela běžné. Podobně jako plastiky také malby pokrývaly všechna volná místa. Respektovaly architekturu, aniž by se zabývaly perspektivou. Inspirovaly se miniaturami v rukopisných knihách. Ve čtyřech barvách (červenohnědá, bílá, šedozelená a modrá) líčily výjevy z Bible nebo ze života světců. Kristus je znázorněn jako soudce, nebo vládce, většinou při posledním soudu.
Nástěnná malba měla sloužit především prostým lidem, kteří neuměli číst (tzv. bible chudých). Apsidu často ovládala postava Krista v mandorle (svatozáři kolem celého těla) obklopená evangelisty, nebo jejich symboly (lev - Marek, býk - Lukáš, orel - Jan, anděl - Matouš) a apoštoly.
V Itálii, kde se silně uplatňoval vliv byzantského umění, se rozvinula i malba desková, a to především v Toskánsku, kde v Pise a Lucce malovali Giunta Pisano a bratři Berlingierové velké obrazy Ukřižování a madon. Knižní malba byla určena lidem, kteří uměli číst a byli dostatečně bohatí, aby si knihu mohli dovolit, tj. především kněžím a vysokým feudálům. Většina knih byla liturgická (evangeliáře, evangelistáře, epištoláře, bible), daleko méně bylo knih světských - např. rytířských románů. Psalo se a malovalo kvašovými barvami na pergamen (kvaš = vodové barvy zahuštěné temperovou bělobou, pergamen byl z vydělávané oslí kůže), hojně se používalo zlato. Iniciály byly bohatě zdobeny miniaturními malbami ornamentálními i figurálními, miniatury však často byly i celostránkové. Knihy se vytvářely především v klášterech, v tzv. skriptoriích.
Architektura [editovat]
- Související informace naleznete v článku Románská architektura.
Románský sloh se prosadil ve stavitelství a výtvarném umění v zemích západní, jižní a střední Evropy v 11.-13. století. Východ Evropy byl v té době ovlivněn byzantským stylem.
V architektuře šlo o postupně rozvíjenou, v rámci Evropy a dané epochy víceméně jednotnou tradici konstruování staveb a použití materiálu. Termín „románská“ v sobě zahrnuje pokus vyjádřit vztah tohoto stavebního slohu k stavebnímu slohu antického Říma, jímž byl do značné míry inspirován a sdílel s ním některé stavební prvky (viz klasická řádová architektura).
Relativní rozšířenost slohu a vzájemnou podobnost stavebních struktur po Evropě byla umožněna poměrně značnou mobilitou středověkého lidu. Navzdory mnoha moderním představám o životě před průmyslovou revolucí nejen šlechta a rytíři, ale i kupci, řemeslníci, mniši, misionáři a putovali Evropou a roznášeli a sdíleli tak mimo jiné znalosti potřebné ke konstrukci staveb.
Stavby byly budovány z kamene. Vyznačovaly se silnými, mohutnými zdmi. Zpočátku dřevěné, rovné stropy, později nahrazeny klenbou - silné podpěrné sloupy. Vchody zdobené portály. Stěny zdobené freskami. Nejvíce se budovaly chrámy.
 |
Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte. |
Odkazy [editovat]
Reference [editovat]
- ↑ a b c d e f g h i j k ČERNÁ, Marie. Dějiny výtvarného umění. Praha : IDEA Servis, 1999. 216 s. ISBN 80-85970-26-0. Kapitola Oblast románsko-germánská, s. 48–50. (česky)
- ↑ a b c d e f g h i DEBICKY, Jacek, a kol Dějiny umění. Praha : Argo, 1998. 319 s. ISBN 80-7203076-0. Kapitola Románské umění, s. 66–81. (česky)
Související články [editovat]
Externí odkazy [editovat]
| Umělecký sloh | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: antika a raněkřesťanský sloh |
11. století–13. století Románský sloh |
Nástupce: gotika |
