Zlatník (řemeslo)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání


Zlatník je řemeslník, který ručně vyrábí šperky z drahých kovů. Zlatnictví patří mezi velmi stará řemesla a používá mnoha různých technik. Ve větších provozech, kde se zlatníci specializují, se rozlišují:

  • montéři, kteří šperk vyrábějí,
  • zasazovači čili fasři, kteří zasazují drahé kameny,
  • rytci,
  • leštiči a další.

Podle druhu zhotovovaných šperků se mezi montéry ještě odlišují:

  • prstenáři,
  • klenotníci, kteří vyrábějí šperky s brilianty,
  • granátníci, vyrábějící šperky s granáty,
  • řetězáři a další.

Příbuzné řemeslo je stříbrník, který vyrábí větší stříbrné předměty, liturgické nádoby, poháry, pudřenky a podobně.

Obsah

[editovat] Materiál

Zlatnickým materiálem je nejčastěji různě legované zlato s různými ryzostmi a barvou. Zlato se také nejlépe zpracovává. Vzácně se užívají slitiny platiny a v poslední době opět stříbro. Standardní ryzost zlata je 585/1000 čili 14 karátů, někdy se užívá i zlato o ryzosti 250 (6 kar), 333 (8 kar), případně 750 (18 kar) a dukátové zlato (20 kar a více). Ryzosti se přísně kontrolují a každý zlatý výrobek musí být opatřen úředním puncem. Standardní ryzost stříbra je 800/1000.

Protože zlatník pracuje s velmi drahým materiálem, musí se pečlivě starat, aby nic nespadlo na zem, shromažďovat piliny a odřezky, které ve větších provozovnách jednou za čas roztaví, vyzkoušejí na ryzost a dělník je musí přesně na váhu odevzdat. Povolená ztráta činí jen několik procent.

[editovat] Pracovní místo a nástroje

Práce na trnu
(prsten)

Zlatník pracuje u stolu (pret) s půlkruhovým výřezem, v němž je zástěra (šosfel), aby zlaté piliny nepadaly na zem. Sedí na nízké stoličce, takže má stůl ve výši prsou. Uprostřed výřezu je ve stole zasazen dřevěný trn (fajnágl), o nějž si dílo opírá.

Montér užívá běžné nástroje, pilníky, jehlové pilníčky, různé tvary kleští, lupenkovou pilku, různé škrabáky (šábry) na odstranění rýh po pilníku, na vrtání se dříve užíval zvláštní svidřík (trail). Důležitým nástrojem je plamen, jednou košatý, jindy ostrý a bodový. Tradičně to byl lihový kahan a dmuchavka, později plynové pistole s vestavěnou dmuchavkou, dnes obvykle hořáky na kapalný plyn. Dílo přitom leží na plochém kusu dřevěného uhlí, dnes obvykle na lisované cihličce čili uhlu.

Zápustka s kulovými čakany

Kromě toho užívá zlatník různé kovadlinky a kladívko, trny na zkulacování prstenů (ringrýgl), různé čakany (punzn) na vytloukání tvarů z plechu a odpovídající tvarové zápustky (anka). Jednodušší tvary se vytloukají na olověném špalíku, pro složitější tvarování se plech nalepí na prkénko s vrstvou ševcovské smoly. Z větších strojů používá ruční válcovací stolici (valcna) na plech a na drát, tavicí pec a ruční lis. Na přípravu tvarovaných drátků a trubiček se užívají ruční provláčky (cíhajzn), případně protahovací stolice.

Zasazovač pracuje hlavně s různě tvarovanými rydly (štychl) a ručními tlačidly (drukr). Dílo drží v dřevěné svěrce nebo si je připevňuje pryskyřičným tmelem na dřevěný držák (kitštok). Kameny si podává tyčinkou s voskem (vaksštift) a dílo zaprašuje plavuňovým práškem, aby se nelesklo. Rytec má jiná rydla pro rytí na ploše a používá ryteckou kouli, aby si práci mohl libovolně naklonit, případně kulový svěrák na prsteny.

[editovat] Technologie

Zlatník vyrábí šperk od začátku až do konce a používá mnoho různých technik. Pokud má pracovat s doneseným materiálem, musí jej nejprve roztavit, případně i legovat (stříbrem, mědí atd. k dosažení potřebné ryzosti a barvy). Menší množství se taví na uhlu, větší v peci a v tyglíku. Slitý materiál se nejdříve rozková, potom válcuje na plech nebo na čtverhranný drát, tenčí profily se vyrábějí ručním protahováním průvlačkou. Během zpracování se materiál žíhá a ochlazuje vodou nebo lihem. Některé typy šperků, například pečetní prsteny, se odlévají do formy, buď odstředivým litím do sádrové formy, nebo nahrubo do sépiové kosti.

Vlastní montáž zahrnuje přípravu součástek (obruby na kameny, ozdoby a přístavky, obroučka pro prsten atd.), které se pak spájejí na tvrdo, zlatou nebo stříbrnou pájkou příslušné ryzosti. Na pájená místa se štětcem, namočeným v tavidle (borax rozetřený s vodou nebo speciální vodička), nakladou malé ústřižky pájky a celé dílo se plamenem spájí. Po spájení se výrobek zbaví tavidla mořením (zředěnou kyselinou sírovou), opiluje, oškrabe a ohladí jemným smirkovým papírem.

Kameny se zasazují do obruby (cargle), na příchytky (krapny), klenotnickým způsobem na zrnka do čtverečku, případně i temováním a podobně. Nejjednodušší je zasazování na krapny: kámen se vloží na obrubu a příchytky přes něj ohnou; přesahující kousky krapen se odříznou a zapilují. Do obruby se pro kámen musí nejprve rydlem připravit lůžko (justovat), pak se kámen do lůžka vtlačí a zeslabený okraj obruby postupně kolem dokola přehne. Nakonec se okraj ještě opiluje a začistí. Při zasazování na zrnka se připraví lůžko a pak se zvláštním rydlem vypíchnou v rozích čtverečku čtyři zrnka, která kámen drží na místě. Celá zbývající plocha čtverečku se pak jinými rydly vyčistí a okraj čtverečku ozrnkuje (milgrif).

Zvláštní techniku představuje výroba řetízků a řetězů. Běžné řetízky se vyrábějí strojem, ručně jen některé masivnější ploché řetězy (pancr) a tzv. Walisovy řetízky, které vypadají jako kroucená šňůra. Vyrábějí se z tenkostěnných trubiček, montují a pájejí i ručně. Jinou speciální technologií je výroba granátových šperků, kde se používají i jiné techniky zasazování.

V současnosti se stále víc užívá strojních technik, hlavně lisování a odstředivého lití do přesných forem. Montéři pak jen součástky spájí dohromady.

Leštění může být

  • mechanické, otáčivými kartáči a kotouči s lešticí pastou,
  • v otáčivém bubnu, naplněném drobnými ocelovými kuličkami,
  • galvanické odzlacování.

[editovat] Slavní zlatníci

Sv. Eligius ve své dílně
(P. Christus, 1449)

[editovat] Odkazy

[editovat] Související články

[editovat] Externí odkazy

[editovat] Literatura

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Zlatník (řemeslo)
  • A. Braniš, Materiály pro zlatníky a klenotníky. Praha: SPN 1992
  • A. Braniš, Technologie pro obor zlatník a klenotník. Praha: SPN 1985
  • Struž – Studýnka, Zlato – příběh neobyčejného kovu. Praha: Grada 2005
  • K. Täubl, Zlatnictví. Praha: SNTL 1976
  • K. Täubl, Zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví. Praha: SNTL 1989
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Zlatn%C3%ADk_(%C5%99emeslo)“