Zlatník (řemeslo)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zlatník při práci

Zlatník je řemeslník, který ručně zhotovuje zlaté šperky, klenoty nebo jiné předměty z drahých kovů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Zlatnictví patří mezi velmi stará řemesla, známá od pravěku. Zlatníci pracovali již na keltských oppidech, ve starověkém Egyptě či v orientálních říších, jakými byla Mezopotámie, Persie nebo Čína. Dále vynikli zlatníci v antickém Řecku, kde se tepání a cizelování nazývalo toreutika.

Techniky[editovat | editovat zdroj]

Zlatnictví používá mnoha různých technik. Ve větších provozech, kde se zlatníci specializují, se rozlišují:

  • zlatolitci, kteří zlato taví a legují je s mědí či s dalšími příměsemi.
  • montéři, kteří zhotovují šperky,
  • zasazovači čili faséři, kteří zasazují drahé kameny,
  • rytci čili gravéři, kteří se dělí podle toho, zda používají ruční nástroje nebo mechanické stroje
  • leštiči

a další.

Šperkaři-montéři se podle typu a druhu zhotovovaných šperků mohou ještě dále specializovat na:

  • prstenáře,
  • klenotníky, kteří vyrábějí klenoty, šperky s brilianty a drahými kameny
  • granátníky, vyrábějící šperky s granáty,
  • řetězáře, kteří se specializují na řetězy a řetízky,

a další.

Příbuzná řemesla jsou:

  • zlatotepec, který zlaté destičky roztepává na tenké fólie (pozlátko), dnes normalizované velikosti a vázané zpravidla po 10 kusech do tzv. knížek
  • stříbrník, který zhotovuje stříbrné předměty, a to chrámové tj. liturgické nádobí, náčiní a nářadí, stříbrný šperk, stříbrné nádobí, příbory nebo stříbrnou galanterii.
  • pasíř, který zhotovuje podobné předměty jako stříbrník, ale z obecných kovů.
  • výrobce bižuterie, který vyrábí zpravidla průmyslově kovový nebo skleněný šperk.

Materiál[editovat | editovat zdroj]

Zlatnickým materiálem je nejčastěji zlato různé ryzosti dané různým legováním. Ryzí zlato je velmi měkké, proto ve šperkařství obvykle leguje mědí ("červené zlato") a stříbrem ("žluté nebo zelené zlato"). Vzácněji se užívají slitiny zlata a platiny, niklu a dalších ("bílé zlato"). Historicky běžné ryzosti zlata jsou dukátové zlato 986/1000, 900/1000 a 750/1000 (18 karátů). Nejužívanější ryzost zlata je 585/1000 čili 14 karátů, což je poslední přípustná ryzost, která ještě podléhá puncovní povinnosti. Slitiny s nižším podílem zlata se již nesmí nazývát zlato. Ryzosti 250 (6 karátů) a 333 (8 karátů) nejsou drahým kovem, v Čechách se někdy označovaly jako granátové nebo nové zlato.

Ryzost je úředně schvalovaný údaj, který kontroluje a potvrzuje Puncovní úřad příslušného kraje. Každý nový zlatý výrobek musí být opatřen úředním puncem. Pro historické šperky, na nichž by vyražení puncovní značky mohlo způsobit poškození konstrukce či výzdoby, Puncovní úřad vydává písemný certifikát o ryzosti, na němž musí být vyznačena hmotnost zkoušeného předmětů s přesností na desetiny gramu.

Protože zlatník pracuje s velmi drahým materiálem, musí se pečlivě starat, aby nic nespadlo na zem, shromažďovat piliny a odřezky, které se jednou za čas roztaví, vyzkoušejí na ryzost a ve větších provozovnách je dělník musí přesně na váhu odevzdat. Povolená ztráta činí jen několik procent.

Pracovní místo a nástroje[editovat | editovat zdroj]

Práce na trnu (prsten)

Zlatník pracuje u stolu (pret) s půlkruhovým výřezem, v němž je zástěra (šosfel), aby zlaté piliny nepadaly na zem. Sedí na nízké stoličce, takže má stůl ve výši prsou. Uprostřed výřezu je ve stole zasazen dřevěný trn (fajnágl), o nějž si dílo opírá.

Montér užívá běžné nástroje, pilníky, jehlové pilníčky, různé tvary kleští, lupenkovou pilku, různé škrabáky (šábry) na odstranění rýh po pilníku, na vrtání se dříve užíval zvláštní svidřík (trail). Důležitým nástrojem je plamen, jednou košatý, jindy ostrý a bodový. Tradičně to byl lihový kahan a dmuchavka, později plynové pistole s vestavěnou dmuchavkou, dnes obvykle hořáky na kapalný plyn. Dílo přitom leží na plochém kusu dřevěného uhlí, dnes obvykle na lisované cihličce čili uhlu.

Zápustka s kulovými čakany

Kromě toho užívá zlatník různé kovadlinky a kladívko, trny na zkulacování prstenů (ringrýgl), různé čakany (punzn) na vytloukání tvarů z plechu a odpovídající tvarové zápustky (anka). Jednodušší tvary se vytloukají na olověném špalíku, pro složitější tvarování se plech nalepí na prkénko s vrstvou ševcovské smoly. Z větších strojů používá ruční válcovací stolici (valcna) na plech a na drát, tavicí pec a ruční lis. Na přípravu tvarovaných drátků a trubiček se užívají ruční provláčky (cíhajzn), případně protahovací stolice.

Zasazovač pracuje hlavně s různě tvarovanými rydly (štychl) a ručními tlačidly (drukr). Dílo drží v dřevěné svěrce nebo si je připevňuje pryskyřičným tmelem na dřevěný držák (kitštok). Kameny si podává tyčinkou s voskem (vaksštift) a dílo zaprašuje plavuňovým práškem, aby se nelesklo. Rytec má jiná rydla pro rytí na ploše a používá ryteckou kouli, aby si práci mohl libovolně naklonit, případně kulový svěrák na prsteny.

Technologie[editovat | editovat zdroj]

Moderně vybavená zlatnická dílna

Zlatník vyrábí šperk od začátku až do konce a používá mnoho různých technik. Pokud má pracovat s doneseným materiálem, musí jej nejprve roztavit, případně i legovat (stříbrem, mědí atd. k dosažení potřebné ryzosti a barvy). Menší množství se taví na uhlu, větší v peci a v tyglíku. Slitý materiál se nejdříve rozková, potom válcuje na plech nebo na čtverhranný drát, tenčí profily se vyrábějí ručním protahováním průvlačkou. Během zpracování se materiál žíhá a ochlazuje vodou nebo lihem. Některé typy šperků, například pečetní prsteny, se odlévají do formy, buď odstředivým litím do sádrové formy, nebo nahrubo do sépiové kosti.

Vlastní montáž zahrnuje přípravu součástek (obruby na kameny, ozdoby a přístavky, obroučka pro prsten atd.), které se pak spájejí na tvrdo, zlatou nebo stříbrnou pájkou příslušné ryzosti. Na pájená místa se štětcem, namočeným v tavidle (borax rozetřený s vodou nebo speciální vodička), nakladou malé ústřižky pájky a celé dílo se plamenem spájí. Po spájení se výrobek zbaví tavidla mořením (zředěnou kyselinou sírovou), opiluje, oškrabe a ohladí jemným smirkovým papírem.

Kameny se zasazují do obruby (cargle), na příchytky (krapny), klenotnickým způsobem na zrnka do čtverečku, případně i temováním a podobně. Nejjednodušší je zasazování na krapny: kámen se vloží na obrubu a příchytky přes něj ohnou; přesahující kousky krapen se odříznou a zapilují. Do obruby se pro kámen musí nejprve rydlem připravit lůžko (justovat), pak se kámen do lůžka vtlačí a zeslabený okraj obruby postupně kolem dokola přehne. Nakonec se okraj ještě opiluje a začistí. Při zasazování na zrnka se připraví lůžko a pak se zvláštním rydlem vypíchnou v rozích čtverečku čtyři zrnka, která kámen drží na místě. Celá zbývající plocha čtverečku se pak jinými rydly vyčistí a okraj čtverečku ozrnkuje (milgrif).

Zvláštní techniku představuje výroba řetízků a řetězů. Běžné řetízky se vyrábějí strojem, ručně jen některé masivnější ploché řetězy (pancr) a tzv. waleské řetízky, které vypadají jako kroucená šňůra. Vyrábějí se z tenkostěnných trubiček, montují a pájejí i ručně. Jinou speciální technologií je výroba granátových šperků, kde se používají i jiné techniky zasazování.

V současnosti se stále víc užívá strojních technik, hlavně lisování a odstředivého lití do přesných forem. Montéři pak jen součástky spájí dohromady.

Leštění může být

  • ruční, obvykle achátovým hladítkem,
  • mechanické, otáčivými kartáči a kotouči s lešticí pastou,
  • v otáčivém bubnu, naplněném drobnými ocelovými kuličkami,
  • galvanické odzlacování.

Slavní zlatníci evropské historie[editovat | editovat zdroj]

Sv. Eligius ve své dílně (P. Christus, 1449)

Slavní historičtí zlatníci v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Antonín Braniš, Materiály pro zlatníky a klenotníky. Praha: SPN 1992
  • Antonín Braniš, Technologie pro obor zlatník a klenotník. Praha: SPN 1985
  • Jan STRUŽ, Bohumil STUDÝNKA, Zlato : od magie až po finanční spekulace. Praha 1985
  • Jan Struž, Bohumil Studýnka, Zlato – příběh neobyčejného kovu. Praha: Grada 2005
  • Karel TÄUBL, Zlatnictví. Praha: SNTL 1968 (1. vydání); 1976 (3. vydání)
  • Karel TÄUBL, Zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví. Praha: SNTL 1989 (doplněné a rozšířené vydání)
  • Dana STEHLÍKOVÁ, Encyklopedie českého zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví. Praha : Libri 2003

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]