Etruskové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Etruský spolek
Etruský spolek dvanácti měst
768264 p.n.l. Římská republika 
geografie
Mapa
Mapa znázorňuje územní rozsah Etruské civilizace a dvanáct etruských měst.
hlavní město:
obyvatelstvo
státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející:
Nástupnické:
Římská republika Římská republika

Etruskové jsou málo poznané starověké etnikum, které sídlilo v Etrurii, na území dnešního Toskánska v Itálii. Jako svébytná kultura existovali zhruba od 8. století př. n. l. a mocenského vrcholu dosahovali v období do 4. století př. n. l.. Poté jejich význam výrazně upadl a postupně splynuli s Římem, jehož občanství získali v roce 90 př. n. l.. Sami sebe označovali jako Rasenna (Rasena) a jméno Etruskové získali z jejich latinského označení Etrusci (či Tusci) - odtud současné označení italské provincie Toscana, Řekové je označovali jménem Τυρσηνοί (tyrsenoi) nebo Τυρρηνοί (tyrrhenoi) - odtud označení moře západně od italského pobřeží jako Tyrhénské moře.

Původ a sídla[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Původ Etrusků.

Spolu s problematikou jazyka není otázka původu Etrusků v současnosti zcela objasněna. Již ve starověku existovaly různé hypotézy. Současné archeologické výzkumy některé z nich na jedné straně zcela či částečně vyloučily, na straně druhé však umožnily vznik teorií nových.

Je třeba si uvědomit, že v etruskologii je samotná otázka původu sice často vznášena a považována za významnou, ale všeobecně dnes platí, že kultura, kterou označujeme jako „etruskou“, se vyvinula teprve na území Etrurie.

Množství teorií o původu Etrusků lze v zásadě rozdělit na dva základní proudy – západní a východní. Podle východní teorie pocházejí Etruskové z Malé Asie a podle západní pocházejí z Alp. Dále je ještě poměrně rozšířena teorie, že jsou původními obyvateli Itálie. Jisté je, že politickou a náboženskou strukturu vytvořili až na území dnešní Itálie.

Etruskové ovládali území mezi Tiberou a Alpami, nicméně stopy jejich činnosti lze najít i výrazně dále. Západní hranici jejich území tvořilo pobřeží Ligurského moře (naproti Korsice) a východní hranicí byl Jadran, kterému dalo jméno etruské město Hadria (či Adria).

Etruskou civilizací dnes nazýváme kulturu a způsob života obyvatel starověké Itálie, kteří se sami označovali jako Rasenna, resp. Rasena, případně Raśna. Římané je nazývali Etrusci nebo Tusci a starověcí Řekové o nich referují jako o Tyrrhenoi, nebo Tyrrsenoi (Τυρσηνοί, Τυρρηνοί). Počátek této civilizace, vymezené vlastním jazykem, není přesně známý a zařazuje se do prehistorického období před založením Říma. V této podobě přetrvává až do doby jejího splynutí s italickým obyvatelstvem římské říše, kde i přes její následný vojenský rozmach přetrvaly četné prvky etruské kultury, charakterizované zejména vysokou úrovní etruského umění.

Největšího rozmachu dosáhli Etruskové v době okolo založení Říma a v období římských králů, kdy se celá etruská civilizace rozvíjela ve třech konfederacích. Na severu Itálie oblast pádské nížiny (v přiložené mapě územního rozsahu Etruské civilizace Po river = řeka Pád), ve střední Itálii oblast Latia (zahrnující i město Řím) a na jihu potom oblast Kampánie. Existuje celá řada důkazů o tom, že raný Řím byl ovládán Etrusky, včetně doložené skutečnosti, že první římští králové byli etruského původu. Řím se tak nacházel pod etruskou nadvládou až do doby, kdy jeho expanzi podlehlo etruské město Véje (Veii) roku 396 př. n. l.

Hlava etruského bojovníka sloužící jako "cippus" (náhrobní kámen) v pohřebišti Crocifisso del Tufo u města Orvieto

Jednoznačně etruská kultura se vyvíjela na území Itálie přibližně od roku 800 př. n. l. a navazovala na villanovskou kulturu doby železné. S postupným rozšiřováním etruského vlivu byla konfrontována zejména s helénskou civilizací prostřednictvím řeckých obchodníků a kolonizační expanze řeckých městských států. Protože dodnes existuje řada teorií o etnickém původu etruského obyvatelstva, označujeme nezávazným pojmem „Proto-Etruskové“ skupinu obyvatel etruského regionu s villanovskou kulturou. Pokud by Etruskové nebyli původně na území s villanovskou kulturou, museli by v četném počtu připlout z jejich původních vlastních sídlišť, obsadit území Itálie za předpokladu svedení řady významných bitev, vytlačit původní obyvatelstvo a rozvinout svoji civilizaci na úroveň tří konfederací s 36 městy. To vše by muselo proběhnout za dobu 100 let, aniž by se takto významná událost stala předmětem legend či po sobě zanechala jiné historické důkazy a především archeologické doklady např. v podobě zničených sídel.

Organizace společnosti[editovat | editovat zdroj]

Etruskové nevytvořili jednotný stát, ale řadu městských států, které se spojily do volného uskupení, konfederace, jejíž centrum tvořilo město Volsinie. Každému z těchto městských států původně vládl volený král, ale jeho moc postupně přecházela na vojenskou a kněžskou šlechtu. Většina obyvatel byli poddaní krále nebo šlechty, pravděpodobně existovali i svobodní rolníci a otroci (váleční zajatci, bylo jich poměrně málo).

Symbolem vlády byly svazky prutů se sekerkami (které před králem nosili zvláštní sluhové), tóga s purpurovým lemováním, žezlo a slavnostní křeslo. Základem jejich hospodářství bylo zemědělství, odvodňovali bažiny. Znali také těžbu železa, cínu a mědi. Těžba byla pravděpodobně jediná oblast, kde využívali otroky. Etruskové byli výborní námořníci, o čemž svědčí i fakt, že v této oblasti dost dlouho konkurovali Řekům.

Postavení žen bylo zcela rovnoprávné, a to jak v rodině, tak ve společnosti. Etruské děti dostávaly jméno nejen po otci, ale i po matce. Tuto volnost žen často kritizovali řečtí spisovatelé. Základem konfederace byly městské státy, města měla dlouhé a rovné ulice, byla rozdělena do čtvrtí a obehnána hradbami.

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Etruština

Podle všeobecně uznávané teorie Etruskové nemluvili jazykem indoevropského původu. Za nejpravděpodobnější se považuje, že etruština je příbuzná pouze rodině tyrhenských jazyků, jež je sama o sobě izolovaná a nepříbuzná všem ostatním jazykovým rodinám, které známe. V posledních letech je uznáváno, že rétština a lemnoština patří také do této rodiny. Někteří současní vědci na základě gramatických výzkumů a výzkumů slovní zásoby uvádějí, že tyrhénská jazyková rodina je volně příbuzná s indoevropskou jazykovou rodinou. Pro další závěry však chybí informace a především původní texty v dalších jazycích.

Původ etruského jazyka byl předmětem dlouhodobých spekulací, které se zčásti vyjasnily až na základě nalezení dvoujazyčného textu (tzv. bilingua), který obsahoval stejný text psaný jazykem Féničanů i Etrusků, a který byl objeven roku 1964 v italském městě Pyrgi na třech zlatých destičkách. Obsahoval dvoujazyčné věnování fénické bohyni Aštart od krále etruského města Caere (dnes Cerveteri), jménem Thefarie Velianas.

Etruština byla brzy úplně nahrazena latinou, a tak po ní zbylo pouze nevelké množství psaných památek, některá přejatá latinská slova a některé místní názvy jako například Parma.

Příbuzenské vztahy[editovat | editovat zdroj]

Etruská pohřebiště vypovídají mnoho o jejich společnosti. Byli monogamní, kladli důraz na párový život. Etruské slovo pro sezdaný pár bylo tusurthir. Desky celé řady sarkofágů jsou vyzdobeny sousoším usměvavých, spolu odpočívajících či objímajících se párů v nejlepších letech (i tehdy, když ostatky patří osobě pokročilého věku). Vazba mezi manžely byla zřejmě velice silná a sociálně preferovaná.

Jména osob se všeobecně skládají ze dvou částí, jsou tzv. binomální: Vethur Hathisna, Avile Repesuna, Fasti Aneina. Druhé jméno je typicky patronymické (tj. odvozené od jména otce, či jiného mužského předka), ale často je příponou -na (používaná pro přídavná jména) změněno na rodové (označuje genový původ či rodinu, do které osoba patří). Větší rodové kmeny či klany se zřejmě vyvinuly ve společenstvech vlastnících rozsáhlé pozemky. Zcela obvyklá jsou zasvěcování bohu hranic, Sylvánovi. Etruskové na vrcholu své kultury používali pro vyjádření rodového kmene slovo lautun, zkracované na lautn.

Příbuzenství je definováno ve vztahu k vnímání ega („já“). Pojem „já“ tedy může vyjadřovat vše, co „já“ jsem vůči druhým či oni vůči mě. Žena se proto mohla uvádět jako dcera svého otce, sec či sech a jako manželka svého muže puia. Oproti tomu se muž nikdy neoznačoval za manžela určité ženy. Etruská společnost byla tudíž patrilineální (systém, ve kterém jedinec patří do linie po svém otci. Zpravidla to zahrnuje i dědictví majetků, jmen či titulů po mužské linii) a zřejmě i patriarchální (v Řečtině patria = otec a arché = vládnout. Jako antropologický termín patriarchie definuje sociální podmínky ve společnosti, kde jedinci mužského pohlaví dominují ve výkonných a všeobecně významných pozicích)

Příbuzenství mezi Etrusky probíhalo vertikálně, neboli generačně, přičemž sledovali až 6 předchozích generací. Kromě mi („já“) jednotlivci rozlišovali clan („syn“) a sec („dcera“), nefts („vnuk“) a prumaths („pravnuk“). Každý měl svého apa a svoji ati („otce a matku“) a starší příbuzné.

Zdá se že existovaly kategorie příbuzných po mužských a ženských předcích: apa nachna a ati nachna byli dědovi a babiččini příbuzní. Zajímavé je, že chybí označení pro tetu, strýce, sestřenici a bratrance. Nejspíše bylo apa generační označení, které zahrnovalo otce, nebo všechny jeho mužské příbuzné. Podobně ati by pak zahrnovalo všechny ženské příbuzné z matčiny generace. Existuje pojmenování ruva označující „bratra“, ale jméno pro „sestru“ chybí. Je možné, i když těžko prokazatelné, že slovo ruva mělo širší význam a zahrnovalo "jakéhokoli příbuzného muže ve vlastní generaci popisované osobnosti ("já„)“

Taková horizontální příbuznost se nepřímo aplikuje rovněž ve vztahu k osobnosti („já“). Telals jsou „vnuci či vnučky“ od babičky a papals od děda. Je obtížné určit, zda nefts znamená „vnuk“, nebo „synovec“, ačkoliv zde by mohly hrát úlohu mezikulturální vlivy, čili latinské označení „nepos“, které je odvozeno od příbuzenství Omažského typu, ve kterém je stejné slovo používáno pro vnuka i synovce. Tento způsob ovšem zase typicky nepoužívá terminologii pro „příbuzné určité generace“, jak se předpokládá u Etrusků.

Etruskové rovněž kladli důraz na rozlišení statutu uvnitř rodiny. Existovala „nevlastní dcera“ a „nevlastní syn“, sech fanthana a clan thuncultha (i když toto označení může ve skutečnosti znamenat také „prvorozený syn“. Tento názor se opírá o fakt, že thun- znamená „jedna“). Dále pojmenování pro nevlastní matku je ativu (doslova „malá matka“) a adoptovaný syn je označován clanti, tchyně netei. Ostatní pojmenování nebyla už tak významného, či demokratického charakteru. Systém byl podobný římskému. Etera byli otroci, přesněji řečeno cizí otroci. Pokud jim byla udělena svoboda, byli označováni lautni (muži), či lautnitha (ženy) a měli tradičně velice blízké vztahy s rodinou, která jim zajišťovala živobytí odměnou za prováděné služby a projevovaný respekt.

Z několika formálních rodových klasifikací byl etruský systém by byl zřejmě nejpodobnější hawaiskému, který rozlišuje pohlaví a generace, ale v rámci těchto tříd již jednotlivé obyvatele, kteří do nich spadají, dále nevymezuje. Chybějící označení pro „sestru“ do této představy sice nezapadá, ale na slovníku etruských pojmů se neustále pracuje. Je možné, že se časem s probíhajícími archeologickými a jinými vědeckými pracemi na toto téma objeví.

Vládní zřízení[editovat | editovat zdroj]

Etruská společnost dosáhla úrovně státního systému s prvky rodového a kmenového zřízení. V tomto ohledu byli vyvinutější než okolní italické kmeny, které stále žily v rodovém a kmenovém společenství. Řím byl v podstatě prvním italickým státem, ovšem při jeho založení to byl stát etruský.

Etruské vládní zřízení byla v podstatě teokracie. Vláda byla vnímána jako centrální autorita, stojící nad kmenovými a rodovými organizacemi. Držela si moc vykonávání „života a smrti“, což dokládá existence gorgonu (starověkého symbolu této moci) na četných etruských dekoracích. Lid byl k této vládě vázán prostřednictvím vyznávaného náboženství.

Politickou jednotkou etruského zřízení byl městský stát, zřejmě označovaný jako methlum. Etruské texty také zmiňují značný počet magistrátů, aniž by však blíže popisovaly jejich funkce. Jako příklad lze uvést parnich, purth, tamera, macstrev atd. Lid byl označován mech, jméno pro vládce jednotlivých methlum bylo zřejmě zilach.

Všechny etruské městské státy byly sloučeny do konfederací či lig. Podle dosud zjištěných zdrojů existovaly takové jednotky tři. Každá liga, zřejmě z náboženských důvodů, musela obsahovat 12 městských států. Slovo pro označení ligy bylo také mech. Každoročně se zástupci států setkávali na fanu, čili posvátném místě (latinsky fanum), k diskusi o vojenských a politických záležitostech a ke zvolení vládce označovaného jako lucimo. Jeho vládní období trvalo 1 rok. Konfederace se setkávaly na Fanum Voltumnae (svatyně bohyně Voltumny, jejíž kult města spojoval), která zřejmě ležela poblíž města Volsinií. Jejich společenství se latinsky nazývalo duodecim populi Etruriae.

Vztah mezi Římem a Etrusky nebyl ve smyslu dobývání cizího území. Etruskové považovali Řím za jeden z jejich městských států, původně zřejmě součást laténsko-kampanské ligy. Po revoluci roku 510 př. n. l., spojované mj. se zneuctěním Lukrécie, se v Římě svržený poslední král etruského původu Lucius Tarquinius Superbus obrátil na pomoc s potlačením vznikající Římské republiky k etruskému králi města Clusium, Larsu Porsenovi, který byl v tomto roce lucimem a zřejmě měl dokonce povinnost mu žádanou pomoc poskytnout. Je dokonce možné, že někteří předchozí římští králové zároveň zastávali i úřad lucima.

Římané postupně dobývali jednotlivé etruské městské státy v období od 510 př. n. l. do 265 př. n. l.. Etruskové nebyli schopni se sjednotit, aby odolali Římskému nátlaku. Důvodem pro tento vývoj mohlo být teokratické zřízení, které nedokázalo reagovat na stoupající moc Říma, či postupný vnitřní rozpad Etruského společenství. Nejednalo se o jednorázové vojenské tažení, etruská a římská populace byla v mnoha ohledech provázaná. Např. po dobytí a vypálení Říma Gály (390/387? př.n.l.) byla zvažována možnost přesunutí města do teprve „nedávno“ dobytých (396 př.n.l.) etruských Véjí, o čemž by se zřejmě nediskutovalo, pokud by Véje byly považovány za zcela cizí. Řím také preferoval sjednávání dohod s jednotlivými etruskými městskými státy před Etrurií jako celkem. Postupně se úloha Etruských lig a vládního zřízení vytrácí, vzhledem k permanentní hegemonii Říma a narůstající asimilaci etruského obyvatelstva. Tento vývoj lze považovat za přirozený, vzhledem k tomu, že římská civilizace byla do značné míry také etruská.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Etruské náboženství

Etruské náboženství bylo polyteistické náboženství a později ovlivnilo některé prvky náboženství římského. Předpokládá se, že toto náboženství vzniklo až na území Itálie, jisté je že mytologie s ním spojená nese některé maloasijské prvky a je na ní patrné vzájemné ovlivnění s řeckou mytologií.

Etruské dědictví Římu[editovat | editovat zdroj]

Stoupenci teorie, podle které byl Řím založen italickým obyvatelstvem a poté obsazen Etrusky, tradičně mluví o etruském „vlivu“ na římskou kulturu ve smyslu kulturních prvků ze sousední Etrurie adoptovaných v Římě. V současné době však již převládá názor, že Řím byl původně založen Etrusky a teprve později v něm docházelo k vzestupu italického obyvatelstva. V takovém případě se nemluví o kulturních vlivech, ale o etruském dědictví Římu.

Základní kritérium pro určení, zda jistý kulturní prvek vznikl v Římě a byl převzat Etrusky, či obráceně, je jeho datování. Většina, pokud ne všechna etruská města, byla starší než Řím. Pokud se prokáže, že zkoumaný prvek existoval v jednom z nich, nemohl pocházet z Říma. Druhým kritériem jsou vyjádření ve starověkých zdrojích. Ty nám jednoznačně sdělují, že některé instituce a zvyky pochází od Etrusků a byly od nich převzaty.

Kdo založil Řím?[editovat | editovat zdroj]

Díky tomu, že byla velká část Říma (kromě kapitolského pahorku) zničena v tažení keltského vojevůdce Brenna "prvního" krátce po bitvě u řeky Allie (390/387? př.n.l.), jejíž vítězství otevřelo Keltům (Galům) cestu do města, byla také ztracena většina písemné evidence z období rané historie města, i když se Římanům podařilo z úplné porážky vykoupit a později průběh galského tažení zvrátit, protože neshody o váze výkupného poskytly čas exilovanému diktátorovi Marku Furiu Camilliovi, aby se navrátil s posilou a galská vojska z města vytlačil (podle Tita Livia, římského historika žijícího na přelomu letopočtu). Archeologie tento fakt dokládá nálezy stop rozsáhlého ničivého požáru, který datově odpovídá bitvě s Galy.

Pozdější historické dokumenty uvádí, že etruská část obyvatelstva Říma žila v Tuscus vicus (etruské čtvrti), kde existovala linie etruských králů jako protiklad k neetruské královské linii. Tento pohled zřejmě vznikl na základě pozdějšího vývoje, kdy etruská města upadala či byla dobyta Římem a jejich populace byla absorbována římským státem. Pokud bychom jmenovali všechny instituce a osobnosti, které jsou považovány za etruské a srovnali dané kulturní prvky s těmi, kde je etruský původ doložen, vyvstane nám bezpochyby obraz původně etruského Říma. Dnes víme, že Řím byl založen Etrusky, všichni římští králové byli etruského původu, stejně tak jako byla i nejranější římská vláda.

Řím byl založen na etruském území. I přesto, že podle doložených historických údajů byla Kampánie a Latium součástí etruského území, badatelé zastávali názor, že Řím ležel na hranici etruského teritoria. O etruských městech, identifikovaných na území jižně od této hranice, se potom domnívali, že vznikla až v době po založení Říma, tedy v souvislosti s etruskou expanzí na jih. V dnešní době už je však doloženo, že i tyto osady byly založeny ještě před existencí Říma. Na etruské půdě přistáli i Řekové okolo roku 1000 př. n. l.

Etruská města byla vždy zakládána na vyvýšeném terénu, pokud možno na co nejstrmějších kopcích, a byla obehnána silnými hradbami. Když Romulus a Remus podle legendy zakládali Řím, učinili tak na „palatinském pahorku“, podle etruských rituálů. To znamená, že jako první provedli pomerium (posvátnou brázdu, vyoranou okolo celého městského obvodu), poté pokračovali s výstavbou hradeb. Romulus prý zabil svého bratra poté, co Remus přeskočil zeď a zlomil tak magický význam zakládacího aktu.

Název „Řím“ je dokonce podle některých názorů etruského původu a objevuje se ve formě „místa odkud“: Velzna-χ, “z města Velsinie Sveama-χ, “z města Sveama”, Ruma-χ, “z města Ruma”. O významu těchto obratů se však spekuluje. Co víme je, že pokud „Tiberius“ pochází z etruského pojmenování řeky Tiber θefarie, potom „Ruma“ je místo položené na řece „Tiber“.

Populus[editovat | editovat zdroj]

Vše nasvědčuje tomu, že původní povaha Říma měla zřejmý etruský charakter. Lid byl dělen v souladu s magickými čísly: Existovaly 3 rody, dělené na 12 kurií. Dnes je již známo, že četná slova etruského původu byla mylně identifikována coby indoevropská. Tato otázka je předmětem četných debat.

Rodová jména Ramnes, Luceres, Tities jsou etruská, stejně jako slovo curiae (kurie). Král byl nejspíše označován etruským pojmem lucimo a jisté je, že symboly monarchie byly rovněž tradičně etruské. Tyto jsou: Zlatá koruna, žezlo, trůn, tóga palmata (specifický plášťový oděv), nad nimiž významově dominuje svazek (latinsky fascis) prutů obepínajících dvoubřitou sekeru, označovaný jako fasces, symbol spojení moci a práva. Podle římské tradice 12 prutů zastupuje 12 liktorů , služebníků zastávajících významné státní funkce (svazek liktorů latinsky: Fasces lictoriae). Symbol „Fasces“ je využíván i v současnosti. Lze ho například najít ve dvojím vydání přímo ve sněmovně reprezentantů, ve Washingtonu USA, kdy jedno symbolizuje moc lidu, druhé pak moc státní. V napoleonských dobách zdobil titulní stranu francouzských pasů a za zmínku jistě stojí jeho využití ve 20. letech dvacátého století, kdy se pod tímto symbolem sjednocovali příslušníci italského fašistického hnutí s odkazem na tradici Římské říše s pointou rostoucí moci jedince, který se stane součástí hnutí, tedy svazku.

Pozůstatky jednoho exempláře tohoto znaku, který se skládá z bronzových prutů obepínajících dvoubřitou sekeru, byly nalezeny v hrobce v etruském městě „Vetulonia“. Později byla s držením stejného symbolu identifikována náhrobní malba bojovníka Avele Feluske.

Postupem času vliv etruské části obyvatelstva v Římě upadal, což se později projevuje mj. stoupajícím počtem indoevropských jazykových obratů, které postupně nahrazovaly původní etruské. V období okolo založení Římské Republiky měli již Etruskové minoritní podíl a podle historických údajů žili v etruské čtvrti Tuscus vicus.

Etruské umění[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Etruské umění

Hlavně díky vysoké úrovni umění Etrusků si dnes můžeme udělat poměrně slušnou představu o jejich životě, zvycích, rituálech i každodenním životě. Techniky, jako granulování šperků, oblast malířství, sochařství či zpracování keramiky, často dokládají vyspělost etruské civilizace a jsou cennými zdroji informací pro pochopení tehdejšího způsobu života. Četné odkazy etruského umění můžeme najít později v umění římském, etruské vlivy se podílely i na vzniku umění a stylu doby laténské, jejímiž nositeli byli Keltové.

Etruská architektura[editovat | editovat zdroj]

V blízkosti etruského sídliště Viterbo existují zachovalé pozůstatky původního etruského hradiště Acquarossa, které bylo zničeno okolo roku 500 př. n. l.. V pozdějších dobách nedošlo k jeho rekonstrukci a díky tomu se zachovaly relativně nenarušené původní etruské struktury. Pro zdění budov bylo použito různých konstrukčních technik, některé byly stavěny z tufových kvádrů, jiné z na slunci sušených cihel vyzděných v dřevěném rámování (technika nápadně připomínající hrázděnou architekturu). Dále byly nalezeny pozůstatky zdiva tvořeného propletenými pruty, zamazanými jílem. Domy byly dispozičně řešeny jako 2-3 místnosti v řadě, přičemž vchod byl tradičně z delší strany. Ohniště bylo umístěno buďto uprostřed místnosti, nebo vestavěno k zádové stěně domu. Interiér a dispoziční řešení hrobek, pocházejících ze stejného období, které byly vytesány do skalního masivu, vykazuje četné podobnosti s těmito domy. V Acquarosse byly rovněž nalezeny terakotové dekorační prvky, většinou spojované s chrámovými konstrukcemi, jako je akroterion (ornament umístěný na podstavci v průčelí na nejvyšším bodě budovy, v sedle trojúhelníkového štítu, tzv. pedimentu), malované střešní tašky a antefix (vertikální ornament umístěný před poslední taškou v řadě, tedy na okraji střechy, zakrývající spojnicové řady tašek).

Etruské architektonické prvky jsou v rámci římské architektury velice významné. Nejstarší římská hradba, datovaná do raného období Římského Království, je vystavěna ve stylu zvaném opus quadratum, který byl využit v etruských městech Suti, Falerii, Ardea a Tarquinie.

Mimoto Etruskové také stojí za vybudováním odvodňovacích a kanalizačních systémů, které byly rozšířeny ve všech etruských městech. Římský kanalizační systém cloaca maxima je etruského původu, stejně tak jako původní systém cest, hrází, drenážních jam a derivačních kanálů. Ještě významnějším přínosem Etrusků bylo používání obloukové klenby, kterou můžeme pozorovat např. na konstrukcích bran, mostů a klenutých průchodů.

Římské domy byly také budovány v pozdějším etruském stylu, tzn. místnosti stavěné ve čtyřhranném půdorysu okolo otevřeného dvora, který byl umístěn v centru stavby. Střecha byla klasicky typu zvaného cavoedium tuscanicum, tedy střešní konstrukce ponechávající v centru otvor pro otevřený dvůr.

Významným rysem etruské architektury bylo její silné ovlivnění náboženskými pravidly. Zejména při zakládání měst, či budování významných objektů bylo precizně dbáno na dodržení náboženských předpisů (např. topografická orientace ulic apod.) a četných rituálů, které postupně ztrácely na významu a byly časem zapomenuty v souvislosti se stoupající mocí Říma. Oproti tomu techniky výstavby a četné architektonické prvky byly Římem v širokém rozsahu převzaty.

Další vlivy[editovat | editovat zdroj]

Etruská společnost zanechala své otisky ve vývoji Říma v mnoha dalších oblastech. Můžeme zmínit gladiátorské zápasy, pořádání banketů a zábavních divadelních, hudebních či tanečních představení a nad to vše římskou literaturu, jejíž zárodky jsou sledovány v etruských kruzích. I stručné informace obsažené v tomto článku postačí k znázornění toho, jak Etruskové přispěli mnohem více než pouhými vnějšími vlivy k utváření Říma a římské společnosti.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V 8. století př. n. l. Etruskové začali zakládat první města a během 7. století př. n. l. ovládli celou severní Itálii, což nutně muselo vést ke střetu s řeckými osadami, proti kterým se Etruskové spojili s Kartágem. Společně pak roku 540 př. n. l. někdy bývá udáváno 535 př. n. l. Řeky porazili v bitvě u Alarie (někdy též Alalie); díky této bitvě ovládli Korsiku. V roce 524 byli Etruskové s Umbry poraženi v bitvě u Kymy, Řekové je po této bitvě pronásledovali a roku 506 př. n. l. je znovu porazili u Aricie. Při dalším pokusu ovládnout tuto řeckou osadu byli poraženi v námořní bitvě u Kymy, kde přišli o velkou část svého loďstva. Z této porážky se již Etruskové nevzpamatovali a jejich moc začala postupně upadat. V průběhu 4. století př. n. l. je Keltové postupně donutili opustit pádskou nížinu.

Jejich moc postupně upadala, až v roce 265 př. n. l. Římané dobyli Volsinii. Během spojenecké války (91 př. n. l.89 př. n. l.) bojovali na straně Říma, ale v následné občanské válce se postavili proti Sullovi a v roce 79 př. n. l. se stali veteránskou kolonií. Pak během sta let splynuli s Římany.

Nejstarší archeologické nálezy byly učiněny na pohřebištích pocházejících z 9. století př. n. l.. Jedná se o urny, uložené v mělkých hrobech, označovaných jako hroby pozzo. Tato skutečnost dokládá u Proto-Etrusků zvyk pohřbívání žehem. (viz Původ Etrusků - kultura popelnicových polí - archeologické předpoklady). Od 8. století př. n. l. se potom setkáváme s novým způsobem pohřbívání, kdy celé tělo je uloženo do prohlubně a zakryto deskou.

Okolo roku 750 př. n. l. Etruskové získávají námořní hegemonii v Tyrhénském moři, což napomáhá k rozvoji městských států zejména na jihu Etrurie. Okolo roku 600 př. n. l. dosáhla etruská civilizace vrcholu své moci. Dohromady se spojeneckým Kartágem námořně ovládali celé západní středomoří a na pevnině Etruskové expandovali jak do Pádské nížiny na sever, tak do Kampánie na jih.

Na pobřeží a v jižní části Etrurie byla lokalizována nejdůležitější centra etruské kultury spojená s extenzivním těžením železné rudy na ostrově Elba, zpracováním bronzu v Tarquiniích a mědi, železa a olova ve městě Caere (Cerveti), které využívalo naleziští v Tolfských horách. Mezi významná centra jižního vnitrozemí patřila města Vulci a Véje.

Na severu a ve vnitrozemí se nejvíce rozvinula města Cortona, Arezzo, Perugia, Chiusi a Volterra. Zde převládala těžba a zpracování kovů, výroba keramiky a zemědělských produktů. Z pohledu kultury probíhaly navzdory různým vojenským konfliktům bohaté obchodní a kulturní vztahy s řeckým světem.

Jednotný etruský stát nikdy neexistoval, městské státy se sdružovaly do spolků po 12 městech a tato sdružení měla spíše náboženský než politický charakter (viz výše v tomto článku vládní zřízení). Domníváme se, že k postupnému potlačování etruského vlivu v Římě došlo v období po roce 510 př. n. l., tedy po vyhnání posledního krále etruského původu Lucia Tarquinia Superba. Od této doby upadá i význam a moc etruských městských států.

Porážka řeckým loďstvem v bitvě u Kýmy v roce 474 př. n. l. natrvalo oslabila etruský námořní vliv. Roku 396 př. n. l. byly Véje dobyty Římem. Krátce nato bylo etruské území poznamenáno pohybem galských vojsk, kdy byla napadena města Siena a Clusia. Až do roku 265 př. n. l. byla města v jižní Etrurii postupně dobývána Římem. Města na severu (Arezzo, Volterra, Perugia, Cortona) uzavřela s Římany dohody a dosáhla tak méně dramatického vývoje asimilace s Římskou říší, která byla Etruskům formálně potvrzena roku 90 př. n. l. udělením neomezeného římského občanství.

Etruská kultura postupem času v rámci Římské říše upadala jednak díky probíhající asimilaci etruského obyvatelstva a také díky „propagaci“ římské státnosti a římských tradic, v souvislosti s nimiž byl etruský odkaz často záměrně zamlčován či zkreslován tak, aby v rámci budoucích generací vznikala představa silné a původní římské tradice. Některé, zejména etruské náboženské rituály byly postupně zapovídány, i když existují důkazy o tom, že například výklady budoucnosti z jater obětních zvířat, letu ptáků či blesků byly provozovány i v pozdějších dobách a často se k etruským „haruspikům“ o tyto prognózy obraceli i vysocí představitelé Říma před učiněním významných rozhodnutí. Římané jsou také známi pro jejich vysoký stupeň „pověrčivosti“. Velký význam pro uchování některých etruských odkazů zejména v oblasti umění měl Gaius Cilnius Maecenas (70 př. n. l. - 8 př. n. l.), který pocházel ze starého šlechtického etruského rodu a byl politickým poradcem prvního římského císaře Octaviana Augusta. Byl známý svoji zálibou v umění, které štědře podporoval (odtud přenesený význam jména „mecenáš“).

Časová osa významných událostí[editovat | editovat zdroj]

Genetika[editovat | editovat zdroj]

I poté, co byli Etruskové jako etnikum pohlceni římským impériem, jejich geny přežívaly až do středověku. Mitochondriální DNA z etruských hrobů se shoduje s DNA v toskánských hrobech ještě v 15.století. U současných Toskánců je DNA již odlišná patrně díky rozsáhlé migraci. Viz též články Původ Etrusků a Genetické výzkumy o Etruscích

Obrazová galerie etruského umění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. V této podobě byla abeceda používána Etrusky rozšířena na území od jihu Itálie (od Kampánie) až po severní alpský region. Postupně ji adoptovaly umberské, venétské a pravděpodobně i latinské kmeny, včetně Římanů, kteří převzali písmeno „C" pro fonetické vyjádření „K". Pravděpodobně některé prvky etruské abecedy pronikly také mezi germánské runové znaky. geocities (anglicky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bouzek, Jan. Etruskové - jiní, než všechny ostatní národy. Praha: Karolinum. 2003.
  • Burian, Jan - Mouchová, Bohumila. Záhadní Etruskové. Praha: Mladá Fronta. 1966.
  • Pallotino, Massimo. Etruscologia. Milano. 1963.
  • Prayon, Friedhelm. Etruskové: dějiny - náboženství - umění. Praha: Svoboda. 2002.
  • Bianchi Bandinelli, Ranuccio - Giuliano, Antonio. Etrusker und Italiker. Mnichov: Beck. 1974. 442 S.
  • Keller, Werner. Etruskové. Praha: Orbis. 1970/4. 388 S. (Překlad: Radislav Hošek)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]