Jantarová stezka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Přibližná hlavní trasa jantarové stezky

Jantarová stezka nebo též jantarová cesta (litevsky Gintaro kelias; polsky Szlak Bursztynowy, Szlak Bursztynowy; německy Bernsteinstraße; maďarsky Borostyánút; rusky Янтарный путь;slovensky" jantárová cesta" Italsky Via dell'Ambra) označení prastaré obchodní trasy podle nejdůležitějšího zboží po ní přepravovaného, totiž jantaru, spojující sever Evropy (pobřeží Baltu) s jihem (severní Itálie, Řecko a dále Egypt) dlouho před naším letopočtem a po něm.

V době existence Římské říše vedla hlavní cesta na jih od Baltského pobřeží v Prusku, přes území Bojů (současné Česko) k Jadranu. Za její konec je považováno město Aquileia.

Toto označení se objevuje poprvé v písemných zprávách římských autorů Tacita a Plinia Staršího (ten uvádí informaci o urozeném Římanovi, který se za Neronovy vlády po jantarové cestě vypravil k pobřeží Baltského moře s cílem získat zde jantar a dopravit ho do Říma; v období doby římské, tj. první čtyři století n.l., byla také využívána nejintenzivněji). Vycházela ze severoitalské Aquileie, která byla střediskem obchodu s jantarem, podél východní strany Alp vedla k Dunaji, pokračovala patrně po levém břehu Moravy a dále Moravskou bránou (z tohoto prostoru, z Pustějova, pochází zajímavý nález velkého kusu surového jantaru společně s řeckou mincí) do Slezska a na sever přes Kalicz a Toruń k Baltskému moři; jiná větev zřejmě od Dunaje směřovala přes Devín u Bratislavy Povážím, přes Vlárský průsmyk se napojila na výše uvedenou trasu a pokračovala po ní dál přes Polsko až k dolní Visle na baltské pobřeží. Tento intenzivní – u Wroclawi byla objevena tři velká skladiště z pozdně laténské fáze przeworské kultury, obsahující přes 2900 kg (!) jantarové suroviny – dálkový obchod, kdy ze severu byl dopravován především jantar, ale i jiné suroviny jako med, kožešiny, snad i otroci, a z jihu luxusní výrobky středomořských dílen (především bronzové picí soupravy, skleněné nádoby), byl nepochybně jedním z důvodů vzniku a rozkvětu především moravských oppid, která byla jeho nejdůležitějšími středisky v této oblasti. V polovině posledního století před změnou letopočtu však se v jižním sousedství Moravy, kterou můžeme považovat za nejvýhodnější tranzitní území, mění politická situace – dochází ke konfliktu Keltů s norickým královstvím, dácké Burebistovo království expanduje snad až po řeku Moravu, do té doby intenzívní obchod s římským územím je podvázán a posléze se dostává pod kontrolu Římanů; naddunajská keltská oppida tak pozbývají jednu ze svých nejdůležitějších funkcí. Je možné, že vedle dalších vlivů (tlak Germánů a Dáků na sousední území) to byl jeden z důvodů, proč Keltové Moravu opustili.

Jantar byl nalezen až v Egyptě, v pohřební výbavě Egyptského faraona Tutanchamona mohl být dopravován až do svatyně boha Apollóna v Delfách. Od Černého moře cesta pokračovala do Asie. Tato část cesty byla zároveň součástí hedvábné stezky, další významné starověké obchodní cesty.