Dunaj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dunaj
Dunaj u vesnice Vardim Velikotarnovské oblasti
Dunaj u vesnice Vardim Velikotarnovské oblasti
Základní informace
Délka toku 2811 km,
Bregem 2857 km km
Plocha povodí 801 463 [1] km²
Průměrný průtok u ústí: 6 500 m³/s
Světadíl Evropa
Pramen
Schwarzwald (Německo)
1078 m n. m.
Ústí
Černé moře (Delta Dunaje)
0 m n. m.
Protéká
NěmeckoNěmecko Německo, RakouskoRakousko Rakousko,
SlovenskoSlovensko Slovensko, MaďarskoMaďarsko Maďarsko,
ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko, SrbskoSrbsko Srbsko,
BulharskoBulharsko Bulharsko, RumunskoRumunsko Rumunsko,
MoldavskoMoldavsko Moldavsko, UkrajinaUkrajina Ukrajina
Úmoří, povodí
Atlantský oceán, Černé moře, Povodí Dunaje (Rumunsko 28,93%, Maďarsko 11,74%, Rakousko 10,32%, Srbsko* 9,4%, Německo 7,47%, Slovensko 5,77%, Bulharsko 5,17%, Bosna a Hercegovina 4,83%, Chorvatsko 4,54%, Česko 2,59%, Slovinsko 2,18%, Moldavsko 1,76%, Černá Hora* 0,9%, Švýcarsko 0,32%, Itálie 0,15%, Polsko 0,09%, Albánie 0,03%, Makedonie* 0,01 %)[1]
Verlaufskarte Donau (de).png

Dunaj (německy Donau, slovensky Dunaj, slovinsky Donava, maďarsky Duna, chorvatsky Dunav, srbsky Дунав, bulharsky Дунав, rumunsky Dunărea, ukrajinsky Дунай, anglicky Danube) je po Volze druhá nejdelší řeka Evropy (30. nejdelší na světě), která protéká nebo tvoří státní hranici celkem 10 zemí (Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Bulharsko, Rumunsko, Moldavsko, Ukrajina). Délka toku činí 2811 km (s nejdelší zdrojnicí Breg 2857 km). Povodí má rozlohu 801 463 km² (7,9 % plochy Evropy) a zasahuje do 19 evropských států. Na Dunaji leží 4 hlavní města suverénních států (Vídeň, Bratislava, Budapešť a Bělehrad), což je u jediné řeky nejvíce na světě.

Název[editovat | editovat zdroj]

Název Dunaj (a příbuzné tvary v jiných jazycích) pochází z latinského jména římského boha Danubia. Toto slovo může být keltského, skytského nebo sarmatského původu. Dunaj byl označován také jako Tonach, později také Donaw. Starým jménem (zejména) dolního Dunaje bylo latinské Hister, Ister, pocházející z řeckého Ἴστρος (Ístros). Řeckou podobu zmiňuje Hésiodos ve své Theogonii, označuje jím syna Ókeána a Téthydy (Theogonia 339).

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Zdrojnice Dunaje pramení ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa a vzniklý veletok ústí mohutnou deltou do Černého moře. Dunaj protéká geologicky a geomorfologicky velmi pestrým a složitým územím, mezi Českým masivem a Alpami, Karpatskou kotlinou, Valašskou nížinou a několika velkými průlomy.

Pramen[editovat | editovat zdroj]

Už staří Římané znali řeku, která z velké části tvořila severní hranici jejich impéria, pod latinským názvem Danubius. Podle legendy vyslal římský vojevůdce své vojáky hledat pramen řeky. Ti narazili na úpatí Schwarzwaldu v místech, kde dnes leží město Donaueschingen, na silný minerální pramen, který zde sice do řeky vyvěrá, ale není to její počátek. Vojákům se nechtělo prodírat černými lesy ke skutečnému prameni a označili toto místo za pramen Dunaje. Toto pojetí se vžilo a i dnes nese řeka své jméno až od města Donaueschingen, kde je dokonce zřídlo obezděné jako její symbolický pramen. Ve skutečnosti na území města vzniká Dunaj především soutokem říček Breg a Brigach, v nadmořské výšce 672 m. Větší a delší zdrojnicí je Breg. Jeho pramen je sice v mapách označen jen jako Bregquelle („pramen Bregu“), ale informační tabulky v okolí ho nazývají Donauquelle („pramen Dunaje“), aby zvýšily turistickou přitažlivost místa. Pramen se nachází pouhých 100 m od hlavního evropského rozvodí mezi Dunajem a Rýnem, v nadmořské výšce 1078 m. Je třikrát blíže Severnímu moři a čtyřikrát blíže Středozemnímu moři, než Černému moři, do nějž jeho vody odtékají.

Propadání[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Propadání Dunaje.

Nedaleko za soutokem Brigachu a Bregu prochází Dunaj jižní částí krasového pohoří Švábská Alba, nazývaného také Švábská Jura. V oblasti mezi obcí Immendingen a městem Fridingen dochází k tzv. propadání Dunaje (Donauversinkung). Značná část vod Dunaje zde prosakuje do podzemních jeskynních systémů a vyvěrá asi 12 km jižněji u města Aach jako stejnojmenná řeka. Řeka Aach pak ústí do Bodamského jezera na Rýnu. Povodí nejhořejšího Dunaje nad touto oblastí tak vlastně patří současně do úmoří Severního i Černého moře.

Horní tok[editovat | editovat zdroj]

Na horním toku je Dunaj náhorní řekou postupně rostoucí ve veletok. Teče zhruba po hranici mezi hercynikem (Jihozápadoněmecká stupňovina, Český masiv) na severu a alpinikem (Alpenvorland) na jihu. Pravý břeh je nižší a Dunaj z této strany přijímá větší přítoky: Iller, Lech, Isar, Vils a zejména Inn. Díky nim získává Dunaj průtokové charakteristiky (vodní režim) alpských řek, přestože jí sám není. Na území Rakouska se Dunaj zařezává do jižního okraje Českého masivu a protéká malebnými kaňony, z nichž největší je Wachau. Zprava se vlévají Traun, Enže, Ybbs, zleva Aist. Pod Kremží vstupuje Dunaj do Tullnské kotliny, přijímá zleva Kamp a zprava Traisen, a Vídeňskou (či Korneuburskou) branou se prolamuje do Panonie.

Šířka koryta nad Ulmem dosahuje 20 až 100 m a níže roste na 350 m ve Vídni. Rychlost toku se pohybuje od 1 do 2,8 m/s. Místy je koryto obehnáno napřimovacími a protipovodňovými hrázemi.

Střední tok[editovat | editovat zdroj]

Železná vrata

Střední tok začíná nad Vídní a končí soutěskou Železná vrata. Řeka zde protéká Panonskou pánví neboli Karpatskou kotlinou. Říční údolí je široké 5 až 20 km a často zaplavované. Koryto je členité, rozvětvené a rychlost toku se pohybuje od 0,3 do 1,1 m/s. Výjimkou jsou místa, kde Dunaj překonává příčná horská pásma a jeho tok se zužuje (až na 150 m, údolí na 0,6 až 1,5 km), prohlubuje (na 15 až 20 m) a zrychluje (na 2,2 až 4,7 m/s). V důsledku regulačních prací bylo hlavní koryto mnohde napřímeno a kolem dunajské nivy s mnoha rameny, meandry a lužními lesy byly postaveny ochranné hráze.

Pod Vídní protéká Dunaj Vídeňskou pánví (jižně od Moravského pole), kde je jeho zachovalý přirozený tok chráněn v národním parku Donau-Auen. Ihned poté, co přijme svůj dosud největší levý přítok, Moravu, vstupuje do Devínské brány, jíž překonává jižní okraj Malých Karpat. Zde se rozkládá slovenská metropole Bratislava. Za ní se otevírá Malá uherská nížina (na slovenské straně Podunajská nížina), kde Dunaj tvoří hranici mezi Slovenskem a Maďarskem a rozlévá se do rozsáhlé ploché vnitrozemské delty, tvořené vedle hlavního toku rameny Malý Dunaj na severu a Mošonský Dunaj na jihu. Tyto obtékají velké říční ostrovy Žitný a Szigetköz. Do Mošonského Dunaje se zprava vlévají Litava a Rába. Delta končí v Komárně opětovným sjednocením dunajských ramen, obohacených zleva o přítok Váhu.

Po přijetí Hronu a Ipľu (oba zleva) vstupuje Dunaj do další velké soutěsky, na přechodu Maďarského středohoří. Místo je známo jako Dunajské ohbí, neboť Dunaj zde svůj dosud zhruba východní směr ostře mění na směr jižní. Následně protéká Budapeští, vytváří velký ostrov Csepel a pokračuje po západním okraji Velké uherské nížiny. V tomto úseku nepřijímá žádné velké přítoky a vlivem suchého stepního klimatu vodu spíše ztrácí. Teprve na dně Karpatské kotliny v Srbsku, kde opět mění směr na východ, se do něj vlévá několik velkých řek: Dráva, Tisa (nejdelší přítok), srbská Morava a přímo v Bělehradě vůbec nejmohutnější dunajský přítok Sáva.

Na hranici Srbska a Rumunska vede Dunaj největším ze svých průlomových údolí, Železnými vraty. Jeho původně rychlý a peřejnatý tok je zde od 70. let vzedmut a zastaven stejnojmennou přehradou. Hloubka toku v nejužším místě, Velké Kazanské soutěsce, už před regulací přesahovala 50 metrů.

Dolní tok[editovat | editovat zdroj]

Po opuštění Železných vrat Dunaj teče jako nížinná řeka Dolnodunajskou rovinou. Zaplavované údolí je široké 7 až 20 km a řeka se v něm rozvětvuje na mnohá ramena a průtoky. Šířka toku místy dosahuje 1 až 2 km, hloubka je průměrně 5 až 7 m a rychlost toku 0,5 až 1 m/s. Na skoro 500 km dlouhé hranici mezi Rumunskem a Bulharskem překlenují Dunaj pouze dva mosty, jiné spojení je možné jen trajektem. Přítoky dolního toku jsou oproti Dunaji řádově menší, přesto nejsou bezvýznamné: zleva Jiu, Olt, Argeș, Siret, Prut, zprava Iskar, Osam, Jantra. Běžně se zde vyskytují limanová ústí. Asi 50 km před černomořským pobřežím Dunaj ještě uhýbá k severu, a u Galați, posledního velkoměsta na toku, se teprve obrací definitivně na východ k moři. Na hranici Rumunska a Ukrajiny, před městem Tulcea, začíná jeho deltové ústí.

Delta[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Delta Dunaje.

V deltě o rozloze 3500 km² se Dunaj dělí na tři hlavní ramena: od severu Kilijské (pohraniční a nejmohutnější), Sulinské (nejpřímější) a Svatojiřské. Naprostá většina delty leží v Rumunsku a je přírodní lokalitou světového významu, chráněnou UNESCO. Do Černého moře se Dunaj vlévá jako jeho největší přítok.

Přítoky[editovat | editovat zdroj]

Dunaj přijímá více než 300 přítoků, z nichž na 34 je možná vodní doprava. Nejvýznamnější zachycuje tabulka.

Povodí a hlavní toky v Evropě
Řeka Místo soutoku s Dunajem Strana přítoku Délka (km)
Iller Německo, Ulm pravá 147
Lech Německo, Marxheim pravá 264
Altmühl Německo, Kelheim levá 234
Nába Německo, Řezno levá 165
Isar Německo, blízko Deggendorfu pravá 286
Inn Německo, Pasov pravá 517
Traun Rakousko, Linec pravá 153
Enže Rakousko, Mauthausen pravá 254
Ybbs Rakousko, Ybbs an der Donau pravá 130
Kamp Rakousko, pod Kremží levá 153
Morava Rakousko/Slovensko, Devín levá 358
Litava Maďarsko, Mosonmagyaróvár pravá 182
Rába Maďarsko, Győr pravá 283
Váh Slovensko, Kolárovo/Komárno levá 403
Hron Slovensko, Štúrovo levá 298
Ipeľ Slovensko/Maďarsko, Szob levá 232
Sió Maďarsko, Szekszárd pravá 121
Dráva Chorvatsko, pod Osijekem pravá 725
Tisa Srbsko, Titel levá 1026
Sáva Srbsko, Bělehrad pravá 990
Tamiš Srbsko, Pančevo levá 340
Morava Srbsko, Smederevo pravá 493
Timok Srbsko/Bulharsko, Kudelin pravá 203
Jiu Rumunsko, Zăval levá 331
Iskar Bulharsko, Gigen pravá 368
Olt Rumunsko, Turnu Măgurele levá 709
Osam Bulharsko, Nikopol pravá 314
Jantra Bulharsko, Novgrad pravá 285
Vedea Rumunsko levá 224
Argeș Rumunsko, Oltenița levá 335
Ialomița Rumunsko, Giurgeni levá 400
Siret Rumunsko, Galați levá 726
Prut Rumunsko/Moldavsko, Giurgiulești levá 953

Vodní režim[editovat | editovat zdroj]

Řeka má složitý vodní režim, ve kterém jsou výrazné tři fáze. Na jaře je nejvyšší vodní stav, v létě a na podzim dochází k nárazovým povodním a na konci podzimu a v zimě je vodní stav nejnižší. Hladina začíná stoupat v únorudubnu a na horním a středním toku se udržuje vysoká do května zatímco na dolním až do června. Celý vzestup hladiny se skládá ze dvou vln. První je způsobena táním sněhu v rovinách a druhá smíšená dešti a táním sněhu na horách. Nerovnoměrnost tání sněhu a srážek v různých částech povodí způsobují prudké kolísání hladiny. Když povodňové vlny z hlavních přítoků (Dráva, Tisa, Sáva) přijdou ve stejný čas, vytvoří se na Dunaji mohutná vlna, která může způsobit povodně. Ve druhé polovině léta hladina klesá, což je však přerušováno náhlými vzestupy při deštích. V říjnu a v listopadu deště způsobují podzimní povodně. V případě, že je teplá zima, může setrvat vysoký vodní stav a vzestupy hladiny mohou být způsobeny také ledovými zátarasy, což může vést až k vylití řeky z břehů a zatopení pobřežní roviny. Když je zima studená, tak má řeka nejnižší vodní stav.

Roční amplituda kolísání úrovně hladiny činí u Reni v deltě 4,5 až 5,5 m a v Budapešti 6 až 8 m. Průměrný roční průtok činí v Řezně 420 m³/s, ve Vídni 1900 m³/s a v ústí 6430 m³/s. Průměrně tak odvede za rok 203 km³ vody. Nejvyšší průtok na dolním toku je 20 000 m³/s a nejmenší 1800 m³/s. Do moře odnáší přibližně 120 Mt nánosů a rozpuštěných minerálních látek za rok. Zamrzá pouze v přiměřeně chladných zimách a to přibližně na 1,5 měsíce.


Dunaj ve Visegrádu
Dunaj ve Visegrádu

Využití[editovat | editovat zdroj]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Dunaj už odedávna hrál důležitou roli v dopravě mezi střední a jihovýchodní Evropou. Je jednou z nejvýznamnější vodních cest na kontinentě, ačkoliv intenzitu jeho využití snižuje relativně nízké soustředění průmyslové výroby na jeho březích (v porovnání se západoevropskými toky). Splavný je od Ulmu, resp. od Řezna pro větší lodě. Od Brăily jej mohou využívat i námořní lodě. V deltě je vodní doprava vedena Sulinským ramenem.

Dunajská vodní cesta je prostřednictvím kanálu Rýn-Mohan-Dunaj propojena se zbytkem Německa, západní Evropou a Severním i Středozemním mořem. Dlouhodobě plánované splavné propojení Dunaje přes české území s povodím Odry a Labe, tzv. kanál Dunaj-Odra-Labe, je prozatím stále jen ve stadiu zvažování. V Rumunsku lze zkrátit cestu do Černého moře plavbou průplavem do přístavu Konstanca.

V nákladní dopravě převažují rudné i nerudné suroviny a také šrot. Dále to jsou cement, uhlí, ropa a její produkty. V posledních letech stoupá i přeprava kontejnerů. Na řece se nachází více než 100 přístavů. Největší jsou Reni, Ismail, Budapešť, Linec, Bělehrad. Po březích Dunaje vede známá cyklistická trasa Dunajská cyklostezka, součást Eurovelo 6.

Energetika[editovat | editovat zdroj]

Největší vodní elektrárna na řece je vybudována v soutěsce Železná vrata na hranicích Rumunska a Srbska. Další velká (Gabčíkovo) vznikla na Slovensku. V Rakousku bylo vybudováno několik vodních elektráren. V současné době není ve stavbě žádné vodní dílo, které by dunajský veletok přehradilo, od některých projektů bylo po roce 1990 upuštěno, například od elektrárny v Nagymarosi v Maďarsku.

Z přítoků jsou nejvíce využívány Váh, Dráva, Tisa, Iskar, Argeș, na kterých se nacházejí jak jednotlivé přehrady, tak i složité kaskády.

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

Voda z řeky se využívá na zavlažování suchých oblastí zvláště v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a Srbsku. Také se využívá na zásobování měst a průmyslových center vodou. Důležité je taky rekreační využití.

Průměrný výlov ryb představuje 550 až 650 tisíc tun, z čehož převážná část připadá na dolní tok. V deltě roste na ploše 3000 km² skřípinec jezerní, který se využívá na výrobu celulózy.

Státy, kterými Dunaj protéká[editovat | editovat zdroj]

Dunaj jako jediná řeka na Zemi protéká územím 10 států.

Čtyři z nich mají přístup jen k jednomu břehu řeky – jsou to Chorvatsko, Bulharsko, Moldavsko a Ukrajina. Pro pět států (Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Moldavsko) plní Dunaj jistou náhradu za chybějící přístup k moři. 37 % délky toku (1  070,9 km) tvoří zároveň státní hranice Německo/Rakousko, Slovensko/Maďarsko, Chorvatsko/Srbsko, Srbsko/Rumunsko, Rumunsko/Bulharsko, Rumunsko/Moldavsko a Rumunsko/Ukrajina.

Délka břehu na území příslušného státu- od pramene k ústí
Pravý břeh Říční
kilometr
Levý břeh
Země Délka břehu v km Délka břehu v km Země
Německo Německo 658,6 2888,77 687,0 Německo Německo
2230,20
Rakousko  Rakousko 357,5
2201,77
321,5 Rakousko Rakousko
1880,26
172,1 Slovensko Slovensko
1872,70
Slovensko  Slovensko 22,5
1850,20
Maďarsko Maďarsko 417,2
1708,20
275,2 Maďarsko Maďarsko
1433,00
Chorvatsko Chorvatsko 137,5 358,0 Srbsko Srbsko
1295,50
Srbsko  Srbsko 449,9
1075,00
940,9 Rumunsko Rumunsko
845,65
Bulharsko  Bulharsko 471,6
374,10
Rumunsko  Rumunsko 374,1
134,14
0,6 Moldavsko Moldavsko
133,57
53,9 Ukrajina Ukrajina
79,63
79,6 Rumunsko Rumunsko
0,00

Významná města[editovat | editovat zdroj]

Povodí[editovat | editovat zdroj]

Povodí Dunaje

Velikostí povodí přes 800 tisíc km² je Dunaj v Evropě na druhém místě za Volhou. Jeho povodí zasahuje na území 19 států (nebo 20, počítáme-li zvlášť Kosovo), což je téměř polovina všech států Evropy a nejvíce států na povodí jediné řeky na světě. Kromě zemí, jimiž Dunaj přímo protéká, jsou to ještě Švýcarsko, Česko, Polsko, Itálie, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Albánie, Kosovo a Makedonie, byť v některých případech se jedná o nepatrné zásahy.

Kompletně v povodí Dunaje se nachází Maďarsko, z drtivé většiny také Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a Srbsko. Dále většina Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, značná část Bulharska, Moldavska, Kosova a Česka (povodí Moravy a okrajové části Šumavy) a nezanedbatelná část Německa, Ukrajiny a Černé Hory. Pro Itálii, Polsko a Švýcarsko jde jen o marginální zásah a u Albánie a Makedonie jde prakticky jen o odchylku státní hranice od přesné rozvodnice.

Z geopolitického hlediska patří povodí Dunaje k dosti nestabilním oblastem, kde se jen během 20. století několikrát výrazně proměnily státní hranice. Současný rekordní počet států na toku a povodí Dunaje je důsledkem ústupu či rozpadu několika větších státních celků - v 19. století Osmanská říše, 1918 Rakousko-Uhersko, po roce 1990 Jugoslávie, Sovětský svaz a Československo. Komplikovaná etnická skladba dunajského povodí měla a má na tyto procesy významný vliv.

Právní režim[editovat | editovat zdroj]

Dunaj je mezinárodní řeka a pravidla jejího používání stanoví mezinárodní dohody. Celkem nastaly tři etapy regulace problémů s používáním řeky. Nejprve to bylo období dvoustranných dohod (1774-1856), poté období mnohostranných dohod s účastí nedunajských vlád (1856-1945) a nakonec demokratický status řeky po druhé světové válce.

Důležitý význam měla Küçük-kaynarcká mírová dohoda mezi Ruskem a Tureckem z roku 1774, na základě níž dosáhlo Rusko práva plavby po dolním toku Dunaje. Na základě dalších dohod z let 1812, 1826 a 1829 získalo Rusko plnou kontrolu nad všemi třemi základními rameny dunajské delty a nad plavbou po dolním toku řeky. Anglo-rakouská a rusko-rakouská dohoda z let 1838 a 1840 navrhla princip svobodné dopravy po řece.

Etapa regulace systémem mnohostranných dohod začala po Krymské válce. Na základě Pařížské smlouvy (1856) byla založena Evropská dunajská komise, která se skládala z Rakouska, Ruska a řady nedunajských zemí (Francie, Velká Británie, Prusko, Sardínie, Turecko). Prakticky se tato dohoda stala prostředkem nadvlády nedunajských zemí nad řekou a existovala do 1.světové války. Komise měla svou vlajku, administrativu, flotilu, policii, soud a mohla zakázat podunajským státům stavbu přístavních a hydrotechnických zařízení. Po skončení 1. světové války byla ujednána v srpnu 1920 dohoda v Paříži za účasti převážně nedunajských zemí. Poté byly 23. července 1921 přijaty konvence a závěrečný protokol o režimu plavby. Pro tok řeky od ústí do Ulmem byla znovu ustanovena Evropská dunajská komise (Francie, Velká Británie, Itálie, Rumunsko). Pro tok mezi Brăilou a Ulmem a síť říčních cest, jež byly stanoveny mezinárodními byla ustavena Mezinárodní dunajská komise s účastí dunajských (Německo, Rakousko, Maďarsko, Československo, Jugoslávie, Rumunsko) i nedunajských (Velká Británie, Itálie, Francie) zemí. Tyto komise měly široké pravomoce, které nebyly vždy v souladu podunajských zemí. Mezinárodní dunajskou komisi opustilo v roce 1936 Německo a po zabrání Německem také Rakousko (1938) a Československo (1938-39).

Po druhé světové válce se otázka Dunaje projednávala na postupimské konferenci, na shromáždění ministrů zahraničních věcí a na Pařížské konferenci v roce 1946. Nový status plavby byl vypracován na Bělehradské konferenci v roce 1948 za účasti podunajských (Sovětský svaz, Rumunsko, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Jugoslávie) i nepodunajských (USA, Velká Británie, Francie) zemí. Rakousko mělo poradní hlas. Nová konvence o plavbě byla podepsána 18. srpna 1948 a vstoupila v platnost 11. května 1949. Nedunajské země ji odmítly podepsat. Byla založena nová Dunajská komise, která se skládala ze zástupců podunajských zemí.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Mezinárodní povodí řek v Evropě , Danube (hvězdičkou jsou označené bývalé republiky Jugoslávie, které jsou ve zdroji uvedeny souhrnně)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]