Praindoevropský jazyk
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Praindoevropský jazyk (též protoindoevropský, praindoevropština, protoindoevropština, indoevropština (zkratka ide.), v německé lingvistice se používá většinou pojmu indogermánština) používá se i zkratka PIE) je hypotetický předek všech indoevropských jazyků. Ačkoli většina jazykovědců nepochybuje o někdejší existenci tohoto jazyka, stále existují spory o podobě a vzniku.
Obsah |
[editovat] Název
Zatímco většina světa používá označení indoevropský, indoevropština, používá německá lingvistika před tímto označením (Indoeuropäisches) převážně označení indogermánština (Indogermanisches). Pojem má naznačit, že těmito jazyky se mluví od Indie (jazyky indické) po Irsko, respektive Island (jazyky germánské).[1]
[editovat] Vznik
Existuje několik teorií týkajících se místa a času vzniku jazyka. Je jisté, že tento jazyk musel být rozdělen na dialekty. Většina vědců odhaduje, že mezi dobou, kdy existovala praindoevropština, a dobou, ze které pocházejí nejstarší dochované texty psané v nějakém indoevropském jazyce (19. stol. př. n. l., chetitské texty z Kaneše - dnešní vesnice Kültepe v Turecku ve střední Anatolii), uplynulo asi 1500 až 2500 let (menšinové odhady se mohou lišit až o 100% na obě strany).
Jako místo vzniku praindoevropštiny se často uvádí Malá Asie, jižní Rusko, nebo další místa v okolí Černého či Kaspického moře.
[editovat] Nostratická teorie
Nostratická (z latinského noster, náš, někdy také boreální[2]) teorie, s níž přišel dánský lingvista Holgera Pedersona[3] (1903) a kterou dále rozpracovali ("rehabilitovali"[4]) Rusové Dolgopolsky a známější Vladislav M. Illič Svityč (1934-1966, v posmrtně vdaném díle Opyt sravnenia nostratičeskich jazykov, 1971), který bývá jako autor nostratické teorie často uváděn[5][6] předpokládá existenci nostratické jazykové rodiny, která by byla prarodinou (velekmenem) šesti jazykových prarodin: indoevropské, semitohamitské, kartvelské (jihokavkazské), uralské, altajské a drávidské. Tato teorie dosud nebyla přesvědčivě doložena a tudíž není ani všeobecně přijímána (v české lingvistice ji přijímali například Arnošt Lamprecht, František Kopečný nebo Vladimír Skalička, "velmi zdrženlivě" se k ní stavěl Adolf Erhart.[7]
[editovat] Podoba jazyka
Samozřejmě nemáme žádný záznam praindoevropského jazyka. Vědcům se však podařilo rekonstruovat přibližnou podobu tohoto jazyka pomocí komparativní metody, např. wódr - voda, tréyes - tři (v mužském rodě) a další. Mnohá slova v moderních indoevropských jazycích se vyvinula ze slov praindoevropštiny pravidelnými hláskovými změnami, existují však i výpůjčky z neindoevropských jazyků.
Praindoevropština byla flektivní jazyk, k ohýbání slov docházelo jak pomocí přípon, tak i změnami uvnitř kmene (introflexe). Měla 8 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, ablativ, lokativ a instrumentál), rozlišovala tři rody podstatných jmen (mužský, ženský a střední) v čísle jednotném, dvojném a množném. Časování sloves bylo značně komplikované.
[editovat] Reference
- ↑ Radoslav Večerka a kolektiv: K pramenům slov : uvedení do etymologie. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 25
- ↑ Adolf Erhart: Základy jazykovědy. Praha : SPN 1990, s. 143. Pozn.: Uvádí jako synonymní adjektivum boreální a název jihokavkazské místo kartvelské
- ↑ František čermák: Jazyk a jazykověda. Praha : Karolinum 2007, s. 211 a 266
- ↑ ESČ, s. 155
- ↑ Jiří Černý: Malé dějiny lingvistiky. Praha : Portál 2005, s. 92
- ↑ Václav Blažek: heslo Glottogeneze in: Encyklopedický slovník češtiny, Praha : NLN 2002, s. 155
- ↑ K pramenům slov, s. 28
[editovat] Související články
- Indoevropeistika
- Indoevropské jazyky
- Nostratické jazyky
- První posouvání hlásek (1. Lautverschiebung)
[editovat] Literatura
- Indoevropské jazyky a nostratická teorie V. M. Illiče-Svityče. Slovo a slovesnost, 36, 1975, s. 62-69
Tučný text
