Praindoevropský jazyk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Praindoevropský jazyk (též protoindoevropský, praindoevropština, protoindoevropština, indoevropština (zkratka ide.), v německé lingvistice se používá většinou pojmu indogermánština) používá se i zkratka PIE) je hypotetický předek všech indoevropských jazyků. Ačkoli většina jazykovědců nepochybuje o někdejší existenci tohoto jazyka, stále existují spory o podobě a vzniku.

Název[editovat | editovat zdroj]

Zatímco většina světa používá označení indoevropský, indoevropština, používá německá lingvistika před tímto označením (Indoeuropäisches) převážně označení indogermánština (Indogermanisches). Pojem má naznačit, že těmito jazyky se mluví od Indie (jazyky indické) po Irsko, respektive Island (jazyky germánské).[1]

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Existuje několik teorií týkajících se místa a času vzniku jazyka. Je jisté, že tento jazyk musel být rozdělen na dialekty. Většina vědců odhaduje, že mezi dobou, kdy existovala praindoevropština, a dobou, ze které pocházejí nejstarší dochované texty psané v nějakém indoevropském jazyce (19. stol. př. n. l., chetitské texty z Kaneše - dnešní vesnice Kültepe v Turecku ve střední Anatolii), uplynulo asi 1500 až 2500 let (menšinové odhady se mohou lišit až o 100% na obě strany).

Jako místo vzniku praindoevropštiny se často uvádí Malá Asie, jižní Rusko, nebo další místa v okolí Černého či Kaspického moře.

Nostratická teorie[editovat | editovat zdroj]

Nostratická (z latinského noster, náš, někdy také boreální[2]) teorie, s níž přišel dánský lingvista Holgera Pedersona[3] (1903) a kterou dále rozpracovali ("rehabilitovali"[4]) Rusové Dolgopolsky a známější Vladislav M. Illič Svityč (1934-1966, v posmrtně vydaném díle Opyt sravnenia nostratičeskich jazykov, 1971), který bývá jako autor nostratické teorie často uváděn[5][6] předpokládá existenci nostratické jazykové rodiny, která by byla prarodinou (velekmenem) šesti jazykových prarodin: indoevropské, semitohamitské, kartvelské (jihokavkazské), uralské, altajské a drávidské. Tato teorie dosud nebyla přesvědčivě doložena a tudíž není ani všeobecně přijímána (v české lingvistice ji přijímali například Arnošt Lamprecht, František Kopečný nebo Vladimír Skalička, "velmi zdrženlivě" se k ní stavěl Adolf Erhart.[7]

Podoba jazyka[editovat | editovat zdroj]

Samozřejmě nemáme žádný záznam praindoevropského jazyka. Vědcům se však podařilo rekonstruovat přibližnou podobu tohoto jazyka pomocí komparativní metody, např. wódr - voda, tréyes - tři (v mužském rodě), (ty) a další. Mnohá slova v moderních indoevropských jazycích se vyvinula ze slov praindoevropštiny pravidelnými hláskovými změnami, existují však i výpůjčky z neindoevropských jazyků.

Praindoevropština byla flektivní jazyk, k ohýbání slov docházelo jak pomocí přípon, tak i změnami uvnitř kmene (introflexe). Měla 8 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, ablativ, lokativ a instrumentál), rozlišovala tři rody podstatných jmen (mužský, ženský a střední) v čísle jednotném, dvojném a množném. Časování sloves bylo značně komplikované.

Příklady praindoevropštiny[editovat | editovat zdroj]

Nejznámějším pokusem o rekonstrukci hypotetické podoby praindoevropštiny je Schleicherova bajka.

Verze Lehmanna a Zgusty z roku 1979[editovat | editovat zdroj]

Owis eḱwōskʷe

Gʷərēi owis, kʷesjo wl̥hnā ne ēst, eḱwōns espeḱet, oinom ghe gʷr̥um woǵhom weǵhontm̥, oinomkʷe meǵam bhorom, oinomkʷe ǵhm̥enm̥ ōḱu bherontm̥. Owis nu eḱwobh(j)os (eḱwomos) ewewkʷet: "Ḱēr aghnutoi moi eḱwōns aǵontm̥ nerm̥ widn̥tei". Eḱwōs tu ewewkʷont: "Ḱludhi, owei, ḱēr ghe aghnutoi n̥smei widn̥tbh(j)os (widn̥tmos): nēr, potis, owiōm r̥ wl̥hnām sebhi gʷhermom westrom kʷrn̥euti. Neǵhi owiōm wl̥hnā esti". Tod ḱeḱluwōs owis aǵrom ebhuget.

Český překlad[editovat | editovat zdroj]

Ovce a koně

Ovce, která neměla vlnu, uviděla koně - jeden tahal těžký povoz, druhý nesl velký náklad, třetí rychle nesl člověka. Ovce řekla koním: "Srdce mě bolí, když vidím, jak člověk jezdí na koni". Koně odpověděli: "Poslyš ovce, nás bolí srdce, když vidíme, jak člověk, pán, bere ovci vlnu a dělá si z ní teplý oděv. A ovce nemá žádnou vlnu." Ovce, uslyšavši to, uprchla do pole.

Literatura a odkazy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Radoslav Večerka a kolektiv: K pramenům slov : uvedení do etymologie. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 25
  2. Adolf Erhart: Základy jazykovědy. Praha : SPN 1990, s. 143. Pozn.: Uvádí jako synonymní adjektivum boreální a název jihokavkazské místo kartvelské
  3. František Čermák: Jazyk a jazykověda. Praha : Karolinum 2007, s. 211 a 266
  4. ESČ, s. 155
  5. Jiří Černý: Malé dějiny lingvistiky. Praha : Portál 2005, s. 92
  6. Václav Blažek: heslo Glottogeneze in: Encyklopedický slovník češtiny, Praha : NLN 2002, s. 155
  7. K pramenům slov, s. 28

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Indoevropské jazyky a nostratická teorie V. M. Illiče-Svityče. Slovo a slovesnost, 36, 1975, s. 62-69