Srbština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Srbština (rozcestník).
Srbština (српски jезик, srpski jezik)
Rozšíření: Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Makedonie, Rumunsko, Rusko, Srbsko, Turecko

Počet mluvčích:

12 miliónů[1]

Klasifikace:

Písmo: Cyrilice, Latinka
Postavení
Regulátor: Rada pro standardizaci srbského jazyka
Úřední jazyk: Srbsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, uznávána jako jazyk menšiny v Makedonii
Kódy
ISO 639-1: sr
---
scc (B) srp (T)
SIL: SDD
Wikipedie
sr.wikipedia.org
Srbština v srbochorvatštiny (2006)

Srbština je jazyk srbského obyvatelstva v Srbsku, Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a dalších zemích v Evropě, Americe a Asii. V podstatě jde o jiný název pro v Srbsku užívanou variantu[2] srbochorvatštiny, která byla úředním jazykem v Jugoslávii do roku 1992.

Dialekty[editovat | editovat zdroj]

Spisovný srbský jazyk je založen na štokavském nářečí srbochorvatštiny, a rozlišují se východní (ekavská) a západní (ijekavská) varianta.

  • ekavština (jat se vyslovuje jako é) – používá se pouze v Srbsku, kde je z velké míry převažující výslovnost (Bělehrad, Vojvodina, Kosovo, východní, centrální a jižní Srbsko).
  • jekavština (jat se vyslovuje jako ě) – jediná výslovnost v Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Chorvatsku, v Srbsku pouze ve západní části (pořád ustupuje pod vlivem médií)

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Počty mluvčích podle zemí:

Podle Statutu Rady vlády pro národnostní menšiny je srbština jeden z 12 menšinových jazyků v ČR.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Historický vývoj srbštiny.

Nejstarší srbská literatura pochází ze středověku a patří do ní taková díla jako Miroslavljevo jevanđelje (Мирослављево јеванђеље, 1192) a Dušanov zakonik (Душанов законик). Zachovalo se jen málo ze sekulární středověké literatury, ale to, co zbylo, ukazuje, že tehdejší srbské písemnictví šlo s dobou[zdroj?]. Například Alexandreida (Роман о Александруepos o Alexandru Velikém) nebo srbský překlad Tristana a Isoldy.

Koncem 15. století bylo Srbsko dobyto Osmanskou říší a po příštích 345 let nebylo moc příležitostí pro sekulární psanou tvorbu. Konzervoval se tak do jisté míry středověký stav. Přesto z té doby pocházejí některá nejlepší srbská díla. Nejdůležitější je srbská epická poezie. Je známo, že Goethe se učil srbsky, aby si mohl číst srbské eposy v originále. Hlavním útočištěm psaného jazyka v té době byly kláštery, ty se však držely církevní staroslověnštiny. Šířila se také lidová slovesnost a vznikaly různé ústně předávané příběhy a mýty.

Ve středověku došlo k několika změnám, na základě kterých se srbský jazyk odchýlil od ostatních slovanských. Podobně jako i v jiných jazycích se například L na konci některých slov (čital, sokol, oral, sol) změnilo postupně v současné O (čitao, soko, orao, so). První tištěná srbská kniha byla vyrobena v Cetinje v roce 1494, pouhých 40 let po Gutenbergově vynálezu knihtisku.

Vuk Karadžić, reformátor jazyka

Během středověku se ustálil systém čtyř přízvuků v srbštině (krátký a dlouhý kombinovaný se stoupavým a klesavým), které se poprvé objevily v Hercegovině a postupně se rozšířily do celého Srbska ale i dalších oblastí.

Koncem 18. století se psaný jazyk již značně vzdaloval od hovorového. V oblastech, které byly obývané Srby, navíc dominovala němčina a tendence pro podporu srbského jazyka byly velmi malé. Politicky se začalo angažovat Rusko, odkud se pašovaly náboženské knihy. V atmosféře, kdy bylo Rusko považované za patrona všech Slovanů a rozvíjejícího se panslavismu začala ruština nabývat na významu. Jednalo se ale jen o krátkodobý jev, neboť i ruský jazyk byl obyvatelům Srbska velmi vzdálen, stejně jako němčina ale i staroslověnština. Vznikl proto jazyk slavenosrbský, který se pokoušel integrovat všechny tři části. Nebyl však důsledně zkonstruován a mnohé při psaní textu v něm záviselo na autorovi. Ve slavenosrbském jazyce tak začaly postupem času převažovat hlavně lidové prvky.

Počátkem 19. století Vuk Karadžić reformoval srbskou cyrilici na fonetickém principu (podle zásady známé v srbštině jako Piši kao što govoriš i čitaj kako je napisano) a propagoval hovorový lidový jazyk jako novou literární normu. Svoji práci dokončil v roce 1814; o čtyři roky později do něj přeložil i Srpski rečnik.[3] Taková radikální změna sice byla zpočátku vnímána s nelibostí. Proti novému jazyku se postavila nejen církev s metropolitou Stevanem Stratimirovićem[4] (protože mnohé z řečtiny přijaté výrazy byly nyní odstraňovány), ale i řada literátů - z nichž byl nejznámější tehdejší jihouherský spisovatel Milovan Vidaković. V druhé polovině 19. století - roku 1864[3] - si však reformovaná verze jazyka podle Karadžiće našla cestu a rozšířila se. Nebylo by tomu ovšem bez nastupující nové generace srbských literátů v čele s Brankem Radičevićem a dalšími.

Během 20. století byla srbština považována za východní větev srbochorvatského jazyka, který se snažil efektivním způsobem využít blízkosti Srbů a Chorvatů a jejich jazyků, které jsou oba v moderní podobě založené na štokavském nářečí. Po roce 1990 se však v souvislosti s politickými událostmi kodifikovaly oba jazyky odděleně jako srbský a chorvatský. Odpadla tak potřeba řešit mnohé věci unikátním způsobem; připouštěním značného množství synonym (pro chorvatskou i srbskou verzi). V Srbsku začala přirozeně dominovat ekavština, která však v Bosně a Hercegovině používána nikdy nebyla, avšak v souvislosti s událostmi poloviny 90. let začala mírně pronikat i tam.

Odlišnosti od ostatních jazyků[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl například od češtiny, ale i dalších jazyků, základ psané srbštiny vychází z mluveného slova. Odstraňují se tak nadbytečné samohlásky a psaná podoba doslova kopíruje výslovnost slova (francuski místo francuzski). Cizí slova se přejímají takto také, a to z důvodu, aby jejich podoba v cyrilici byla dobře vyslovitelná.

Od chorvatštiny a dalších jazyků, které tvořily spolu jednu srbochorvatštinu, se srbština liší jednak slovy, která byla převzata z východní řecké vzdělanosti a přejímáním cizích slov ve fonetickém tvaru. Mezi další velké odlišnosti pak patří také odlišné časování některých sloves. Srbská slovesa si uchovávají původní tvar, kdežto časování chorvatských je ovlivněno německým jazykem.

Rysy srbského pravopisu[editovat | editovat zdroj]

Srbský pravopis je z historických důvodů založen na výrazně fonetickém principu, byť se místy objevují i prvky opačného přístupu, tedy pravopisu etymologického. Oproti češtině je proto větší tendence odstraňovat nadbytečné skupiny hlásek.[5] Dochází k časté asimilaci (pod + pisati → potpisati), nebo odstraňování jednotlivých hlásek pro zjednodušení výslovnosti (bez + šuma → bešumni). Vypadává skupina -stn- a některé jí podobné (rastao → rasla, mesto → mesni). Kromě toho se také často využívá vkladného A[6], které odděluje složitější shluky hlásek a umožňuje tak opět zjednodušit výslovnost. Toto vkladné A se objevuje ve skloňování v různých případech, v jiných zase mizí (paspsovi).

Pro tvary infinitivu se používá tzv. dakanje, tedy tvar s určitou osobou spojený se slovem "da", například "da gledaš" pro sloveso "gledati" (vidět).

Abeceda a výslovnost[editovat | editovat zdroj]

Hlavním písmem pro zápis srbštiny je cyrilice, používá se však i latinka (v hojné míře např. na internetu). Srbská abeceda je následující:

velké: А Б В Г Д Ђ Е Ж З И Ј К Л Љ М Н Њ О П Р С Т Ћ У Ф Х Ц Ч Џ Ш
malé: а б в г д ђ е ж з и ј к л љ м н њ о п р с т ћ у ф х ц ч џ ш
přepis: a b v g d đ, dj e ž z i j k l lj m n nj o p r s t ć u f h c č š
výslovnost: a b v g d e ž z i j k l ľ m n ň o p r s t č-ť u f ch c č š

Všechny hlásky odpovídají zhruba těm českým. Výjimkou je ć a đ, které jsou pro české mluvící (ale i pro jiné národy) obtížně vyslovitelné. Dvouhlásky v srbštině prakticky neexistují, pouze v ijekavské variantě se zachovalo -ie-, to se však vyslovuje běžně jako -je-.[7] Dalším místem, kde se lze v srbštině s dvojhláskami setkat, jsou citoslovce, nebo slova přejatá z cizích jazyků, a to hlavně angličtiny a francouzštiny.[7]

Slovní zásoba[editovat | editovat zdroj]

Srbská slovní zásoba je původem z různých zdrojů. Původní staroslovanská slova, která má srbština společná třeba s dnešní češtinou a ruštinou, doplnila v pozdějších dobách i výraziva jiná. Srbský jazyk byl dlouho ovlivněn nadvládou Osmanské říše, během které se do jazyka rozšířily tzv. turcismy, tedy přejímky hlavně v oblasti gastronomie, armády, vlastnictví majetku či státní správy. Jakmile byl turecký prvek odstraněn, začaly pronikat vlivy jiné, například německé či ruské. V moderní době přicházejí do srbského jazyka slova mezinárodního charakteru, hlavně z angličtiny. Tato slova však nezdomácňují tak rychle, jako je tomu v jiných jazycích,[zdroj?] byť na první pohled je možné vidět jisté zdání, které vytváří hlavně fonetický přepis. Ve skloňování slova zůstávají celá (metro, genitiv metroa), někdy se neskloňují vůbec.

Dvě srbská slova se rozšířila do mnoha dalších jazyků: vampýr (вампир) a slivovice (шљивовица).[zdroj?]

Vzorový text[editovat | editovat zdroj]

Všeobecná deklarace lidských práv

srbsky

Сви људи се рађају слободни и једнаки у достојанству и правима. Они су обдарени разумом и свешћу и треба да се односе једни према другима у духу братства.

přepis

Svi ljudi se rađaju slobodni i jednaki u dostojanstvu i pravima. Oni su obdareni razumom i svešću i treba da se odnose jedna prema drugima u duhu bratstva.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [1]
  2. KORDIĆ, Snježana. Nationale Varietäten der serbokroatischen Sprache. In GOLUBOVIĆ, Biljana; RAECKE, Jochen. Bosnisch - Kroatisch - Serbisch als Fremdsprachen an den Universitäten der Welt. München : Sagner, 2008. Dostupné online. ISBN 978-3-86688-032-0. S. 93–102. (němčina)
  3. a b MILOŠEVIĆ, Miloš. Gramatika srpskoga jezika. Bělehrad : Draganić, 2003. Kapitola Pisma srpskoga jezika, s. 13. (srbština) 
  4. MILOŠEVIĆ, Miloš. Gramatika srpskoga jezika. Bělehrad : Draganić, 2003. Kapitola Protivnici Vukove reforme, s. 9. (srbština) 
  5. SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha : Academia, 1989. Kapitola §8, s. 18. (čeština) 
  6. SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha : Academia, 1989. Kapitola §9, s. 20. (čeština) 
  7. a b SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha : Academia, 1989. Kapitola §2, s. 11. (čeština) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Wikipedia
Srbská edice Wikipedie, svobodné encyklopedie

Kategorie Serbian language ve Wikimedia Commons