Citoslovce

Slovní druhy
podstatné jméno přídavné jméno zájmeno číslovka sloveso příslovce předložka spojka částice citoslovce jméno obecné jméno vlastní jméno

Citoslovce (interjekce) je neohebný slovní druh, který vyjadřuje nálady a pocity, vůli mluvčího, označuje hlasy a zvuky. Obyčejně nemá žádnou gramatickou souvislost se zbytkem věty. Citoslovce mohou sloužit také na vyplnění prázdných částí věty. Od ostatních slov (jestliže se cítí jako samostatné) se oddělují čárkou nebo vykřičníkem. Jen některá, zvláště taková, která označují zvuky, někdy nahrazují slovesný přísudek. Taková citoslovce se čárkami neoddělují.

Rozdělení citoslovcí

Citoslovce dělíme na:

• subjektivní:
  • impulzivní - vyjadřují projevy citových hnutí: ach, ouvej, fuj
  • imperativní (rozkazovací) - vyjadřují vůli mluvčího: haló, hybaj
• objektivní (onomatopoická, zvukomalebná) - převádějí zvuky vnějšího světa do artikulované podoby - chacha, haf, buch.Od těchto citoslovcí se tvoří i slova jiná jako chechtat se, břinknout, apod.

Podle původu rozdělujeme citoslovce na:

• vlastní - mají povahu citoslovcí od počátku
• nevlastní - vznikla ustrnutím tvarů jiných slovních druhů , např. panečku, holenku (5. pád podstatného jména), běda (1.pád podstatného jména), hybaj (rozkazovací způsob slovesa)

Příklady

	Ukázky
Nálady a city	au, ach, br, grr, fuj, jé, uí, uf
Vůle mluvčího	hej, nuže, no tak, haló
Označení hlasu a zvuku	bum, prásk, haf, kuku, cink, tiktak, vrkú, mňáu
Slovesný přísudek	Hoši hup do vody.

Související články

• Onomatopoeia
• Pareidolie

Literatura

• NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha : Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5. S. 68-69.