Citoslovce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Citoslovce (interjekce) je neohebný slovní druh, který vyjadřuje nálady a pocity, vůli mluvčího, označuje hlasy a zvuky. Obyčejně nemá žádnou gramatickou souvislost se zbytkem věty. Citoslovce mohou sloužit také na vyplnění prázdných částí věty. Od ostatních slov (jestliže se cítí jako samostatné) se oddělují čárkou nebo vykřičníkem. Jen některá, zvláště taková, která označují zvuky, někdy nahrazují slovesný přísudek. Taková citoslovce se čárkami neoddělují. Citoslovce se zřejmě vyskytují ve všech jazycích.[1]

Rozdělení citoslovcí[editovat | editovat zdroj]

Citoslovce dělíme na:

  • subjektivní:
    • impulzivní - vyjadřují projevy citových hnutí: ach, ouvej, fuj
    • imperativní (rozkazovací) - vyjadřují vůli mluvčího: haló, hybaj
  • objektivní (onomatopoická, zvukomalebná) - převádějí zvuky vnějšího světa do artikulované podoby - chacha, haf, buch.Od těchto citoslovcí se tvoří i slova jiná jako chechtat se, břinknout, apod.

Podle původu rozdělujeme citoslovce na:

Příklady[editovat | editovat zdroj]

Ukázky
Nálady a city au, ach, br, grr, fuj, jé, uí, uf
Vůle mluvčího hej, nuže, no tak, haló
Označení hlasu a zvuku bum, prásk, haf, kuku, cink, tiktak, vrkú, mňáu, vrr, cukrú
Slovesný přísudek Hoši hup do vody.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Praha : Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0154-0. S. 181.   Podle Searla.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha : Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5. S. 68-69.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]