Panslavismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Země obývané Slovany. Západní, východní a jižní Slované jsou odlišnými barvami.

Panslavismus je idea jednoty slovanských národů, také je často známa jako tzv. Slovanská vzájemnost. Může mít politický, nebo kulturní charakter (buď sjednocení politické, náboženské, nebo kulturní).

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Obrozenecké panslavistické myšlenky[editovat | editovat zdroj]

Všeslovanská vlajka schválena na všeslovanské konvenci v Praze v roce 1848

Již v dobách humanismu a renesance se objevily první vlaštovky budoucího relativně vlivného a silného panslavistického hnutí (Vinko Pribojević, Mavro Orbini etc). Byli však nadchnuti slávou dávných impérií a podobnou optikou viděli i slovanské národy. Nicméně až v dobách, kdy se po Evropě šířily myšlenky nacionalismu a především pangermanismu začaly živnou půdu hledat také i ideje panslavistické. Všeslovanská idea, ať už kulturní, či politická se proto začala šířit v první polovině 19. století. Slovanské národy již delší dobu procházely obrodnými procesy, rozvíjela se nová kultura a literatura.

Mnozí Slované však stále žili v mnohonárodnostních říších, jejichž cíle nebyly slučitelné s národnostními a obrozeneckými záměry. Západní Slované (Češi, Moravané, Slováci, Poláci) žili v područí Rakousko-Uherska, jižní Slované pak byli součástí jak Vídně, tak i Osmanské říše. Myšlenky francouzské revoluce, či v jihoslovanském prostředí francouzská správa ukázaly mnohým, že spravedlnější společnost existuje.

Panslavistické hnutí šířili tehdejší spisovatelé a další umělci. V Čechách a dalších zemích, například jihoslovanských, našlo velkou odezvu. Vznikala díla, písně, práce oslavující jednotu slovanských národů. Rozvíjela se slavistika. Někteří ze spisovatelů dokonce začali hlásat myšlenku jediného slovanského národa. V českém prostředí byla populární idea, že Slované mají být zastřešeni nejmocnějším příbuzným státem, tedy Ruskou říší. Rusofilské nálady lze vysledovat i u některých dalších zemí, například v Srby obývaném jižním Uhersku.

Panslavistické ideje a názory se střetávaly s realitou tehdejšího světa, kdy mnohé velmoci (včetně Ruska) bojovaly tvrdě v Evropě o rozšíření vlivu a jakákoliv idea, která byl pomohla získat sympatie místního lidu byla klíčová. V mnohých zemích, a nejsilněji snad v Bulharsku myšlenky osvoboditelské a spasitelské role Ruska padly na úrodnou půdu. Srbové i Bulhaři často cestovali do Ruska, kde mohli (na rozdíl od Turecka) získat vzdělání a mnohdy se ani nevraceli, z obav, že je bude osmanská moc trestat za separatistické aktivity. Většina obyvatelstva slovanských zemí však byla v této době stále ještě negramotná; vyšší vzdělání bylo možné získat pouze v zahraničí (ať už v Rusku, či Itálii, Francii, nebo Německu - výjimkou však byly české země, kam také chodila studovat řada obrozenců) a proto byly spolky vzdělanců podporující jednotu slovanských národů víceméně po dlouhou dobu jen okrajovou záležitostí.

V Chorvatsku se rozvíjelo za přispění českých i slovenských umělců hnutí známé jako ilyrismus, které však stálo proti cílům centra říše, což vedlo k jeho postupnému útlumu a zániku. V mnohých dalších zemích se objevovala podobná hnutí, mnohdy s velkolepějšími záměry. Na Ukrajině byla na krátkou dobu zformována Cyrilometodějská společnost, která hlásala rovnost slovanských národů a žádala jejich spojení do jednoho státu.

Všeslovanský sjezd[editovat | editovat zdroj]

Panslovanská aktivita vyvrcholila Slovanský sjezd v Praze v roce 1848. Na sjezdu se probírala celá řada témat, tehdy slovanské národy tížící; kromě rakouských Slovanů přicestovali také i zástupci Ruska. Z těch hlavních otázek se do popředí dostalo to, jak čelit pangermanismu a jak uplatnit právo na sebeurčení národů. Tehdy byla vytvořena také i všeslovanská vlajka[zdroj?] (tu později převzala jako státní vlajku Jugoslávie) a píseň Hej Slované.

Aktivity požadující prosazování zájmů slovanských národů v rámci Rakouska později oslabovaly a do popředí se dostal další proud, austroslavismus. Na jeho úspěch měl především vliv ten fakt, že celá řada lidí (např. Ľudovít Štúr, Karel Havlíček Borovský etc), která původně prosazovala myšlenku sjednocení Slovanů pod ruským carem, po návštěvě Ruska pochopila kulturní odlišnost střední i východní Evropy a hledala umírněné a politicky průchodné řešení, ovšem bez potřeby rezignovat na vlastní ideály.

Konec 19. století[editovat | editovat zdroj]

Na konci 19. století zesílilo slovanské cítění v souvislosti s likvidací evropské části Osmanské říše. Nově vznikající slovanské národy získávaly svobodu, což oživilo myšlenku, že vybudování národních států není tak nereálné, jak se zdá. Češi, Rusové, Poláci a druzí vycestovali do nově nezávislého Srbska a Bulharska a jali se pomáhat s obnovou zaostalých a válkou poničených zemí. Mnohdy však hlavním zájmem v tomto případě nebyla nezištná snaha pomoci druhým, ale fakt, že se nyní pro rakousko-uherský obchod otevřely nové destinace. Češi pomáhali stavět pivovary, rozvíjet školství etc.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Za první světové války vydal Karel Kramář dokument známý jako Slovanská ústava, kde popsal fungování eventuálního všeslovanského státu. Taková slovanská federace, která by vznikla by fungovala pod patronací Ruska a ruština by v ní byla hlavním a komunikativním jazykem.

Zatímco po vzniku Československa se mezi západoslovanskými národy od panslavismu upustilo, pro nově vzniklé Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se stal hlavní ideologií; za panslavistické byly vybrány i státní symboly, které tak měly reprezentovat jednotu národů země. Nemalý vliv na úpadek panslavismu u západních Slovanů měl československo-polský spor o Těšínsko, Oravu a Spiš. Rovněž bolševická revoluce v Rusku a odklon Ruska od svých tradičních hodnot vedl k úpadku slovanské myšlenky u západních Slovanů. Názorový rozkol mezi bývalými tzv. "rakouskými" Slovany a východní Evropou se totiž dramaticky prohloubil. Naproti tomu v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se panslovanství stalo nutností z důvodu snahy o sjednocení historicky a kulturně rozdílných slovanských národů v jednom státě.

Za druhé světové války byli Slované nacistickým Německem považováni za třetí "rasu" (po Židech a Romech) určenou k likvidaci nebo zotročení. Ovšem ani tato skutečnost nevedla po skončení konfliktu (jak by se dalo předpokládat) k novému rozmachu panslavismu. Bylo to dáno i tím, že ve všech slovanských státech byly nastoleny komunistické režimy. V sovětském bloku se sice občas panslavistická argumentace používala k zdůvodnění spojenectví mezi Sovětským svazem a dalšími slovanskými státy, ale obvykle byla překryta "socialistickým internacionalismem".

Panslavismus v současné době[editovat | editovat zdroj]

Panslavistické myšlenky se objevují i dnes, většinou v různých politických i nepolitických sdruženích a spolcích.[zdroj?] Spektrum těchto myšlenek je poměrně rozsáhlé - od názorů na potřebu vytvoření společného slovanského státu na federativním principu, až po volnou spolupráci mezi slovanskými národy. Na určitý vzestup panslavismu mají, mimo jiné, vliv události v bývalé Jugoslávii[zdroj?] - zejména války mezi Chorvaty, Srby a Bosňáky, považované panslavisty za bratrovražedné boje, kterým je nutno v budoucnosti zabránit. Objevují se i vzpomínky na germanizaci, maďarizaci, druhou světovou válku, tureckou okupaci Balkánu a další negativní historické zkušenosti slovanských národů.

Vláda žádného slovanského státu, v současné době, neprosazuje panslovanství jako svoji nosnou myšlenku.

V České republice je za panslavistickou stranu považováno České hnutí za národní jednotu, někdy i Národní strana.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • STELLNER, František. Slovanství v české a ruské společnosti v první polovině 19. století. Historický obzor, 2004, 15 (9/10), s. 206-211. ISSN 1210-6097.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]