Velké Bulharsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Staré Velké Bulharsko
Παλαιά Μεγάλη Βουλγαρία
Beek Bolgar ile
 Onogurové
 Kutrigurové
 Západoturkucký kaganát
 Avaři
 Alani
632–668 Chazarská říše 
První bulharská říše 
Volžské Bulharsko 
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Velké Bulharsko roku 640:     Turkité     Staromaďaři
hlavní město:
Fanagorie (632–665)
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Onogurové Onogurové
Kutrigurové Kutrigurové
Západoturkucký kaganát Západoturkucký kaganát
Avaři Avaři
Alani Alani
Nástupnické:
Chazarská říše Chazarská říše
První bulharská říše První bulharská říše
Volžské Bulharsko Volžské Bulharsko
Historie Turkických národů
Historie Turkických národů
do 14. století
Turkucké kaganáty 552–744
  Turkuti
  Západní Turkuti
  Východní Turkuti
  Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
  Velké Bulharsko 632–668
  Volžské Bulharsko
  Dunajské Bulharsko
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karachánský chanát 840–1212
  Západní Karachánové
  Východní Karachánové
Pečeněžský chanát
860–1091
Kimacko-Kypčacký chanát
743–1035
Kypčacko-Kumáský chanát
1067–1239
Stát Oguzský jabguluk
750–1055
Dynastie Šato 923–979
  Dynastie Pozdní Tchang
  Dynastie Pozdní Ťin
  Dynastie Pozdní Chan (Severní Chan)
Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
  Dynastie otroků (Dillí)
  Dynastie Chaldží
  Dynastie Tughlakovců
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
  Dynastie Bahríovců

Velké Bulharsko nebo Onogurský chanát (bulharsky Стара Велика България, řecky Η παλαιά μεγάλη Βουλγαρία) byl historický státní útvar, v letech 632–668, který se rozkládal mezi řekou Dněstrem, dolním tokem Volhy a zasahoval též na Krymský poloostrov. Vznikl konsolidaci několika hunobulharských kmenů, v jejichž čele stál kmen 10-Ogurů (Onogurové). Jeho zakladatelem byl chán Kubrat, a obyvateli byli Starobulhaři s jejich jednotlivými kmeny a také nebulharské polousedlé místní kmeny (hlavně ugričtí Protomaďaři a sarmatští Alani), které byly v tom čase podřízené Avarskému a Západoturkuckému kaganátu.

Historické dělení Protobulharů

Do 8. století byli Bulhaři a příbuzensky blízké národy rozděleni do čtyř velkých skupin.

  1. První skupinu tvořili Dunajští Bulhaři.
  2. Druhou skupinou byli Černí Bulhaři, čili západní Bulhaři na Ukrajině. Do této doby jejich stát prošel několika fázemi: knížectvími Altınoba a Duloba, říší Velkého Bulharska (Onogurie) a královstvím Kara Bulgar (683-855).
  3. Třetí skupinou byli dagestánští Bulhaři anebo Burdžané. Jejich stát se vyvinul do formy knížectví.
  4. Čtvrtá skupina, úzce propojená s bulharskými Utigy, kteří od 1. století žili v regionu středního Itilu (Volha), byli Buljaři. Založili stát který se také vyvinul do formy knížectví. Vazalem Velkého Bulharska se stalo nejprve Buljarské knížectví a později království Kara Bulgar.

Vývoj před utvořením prabulharského státu

Asie

Původní kmeny Protobulharů byly pravděpodobně turkoaltajské větve Onogurů, Tie-leského → Čı-leského (Tieleové) původu [pozn. 3], o čemž se zmiňují Orchonské runové texty (v Mongolsku), a taky čínské kroniky, v nichž jejich označení nese název Pu-ku-chun (Bul-gar-chun) (Hunobulhaři).

Evropa

Protobulharské kmeny původně sídlily na sever od Kavkazu, poté se postupně přesunuly zejména do oblasti kolem Azovského moře, Předkavkazí a poříčí Dněpru a Dněstru. Již ve svém původním domově se Hunobulhaři rozdělily na dva kmeny – Utigury a Kutrigury. Tyto dva kmeny mezi sebou často soupeřily. V 6. století zasáhli do vývoje tohoto etnika Avaři, kteří porazili Utigury a poté společně s Kutrigury táhli dál na západ do panonské nížiny. Utrigurové poté kolem roku 570 upadli do závislosti na Západoturkuckém kaganátu s centrem v dnešním Turkestánu (Kaspické moře).[3] Ten se ale létech 628–630 rozpadl a utrigurské kmeny se opět osamostatnily. Někdy v této době začali Utrigurové znovu zvát sami sebe původním jménem Bulhaři.[3] Protobulharské kmeny se poté sjednocují pod vládou chána Kubrata (Hunobulharské historické názvy: Kurt, Kur-bat) do prvního státu známého jako Velké Bulharsko (latinsky Magna Bulgaria).

Kubratova vláda

Související informace naleznete také v článku Kubrat.

Největší rozkvět zažilo Velké Bulharsko za chána Kubrata, který prožil část svého života v Byzantské říši. Zde získal řecké vzdělání a během svého pobytu přijal i křesťanskou víru. Po svém nástupu na trůn skoncoval Kubrat za pomoci Byzance[3] s avarskou nadvládou a dokázal uhájit svoji pozici i proti Západoturkuckému kaganátu na východě. To se podařilo v letech 630635 hlavně díky sjednocení starobulharských kmenů do silné aliance, která byla dost mocná na to, aby si zajistila svoji existenci bez závislosti na ostatních státech. Hlavním městem říše bylo pravděpodobně město Fanagorie na Tamanském poloostrově. Po smrti Kubrata se stal chánem nejstarší z jeho synů Bat-Bajan.

Úpadek a podrobení Chazary

Migrace Bulharů po rozpadu Velkého Bulharska

Záhy po smrti svého otce se ostatní synové začali bouřit. Onogurie, zmítaná v boji o moc, se pak stala snadným terčem Chazarské expanze (668). Rozdělené kmeny, které byly dále vytlačovány Chazary ze svého území, hledaly nová místa, kde se usadit.

Bulhaři vedení Bojanem (Bat-bajan) (nazývaní též Černí Bulhaři) se pravděpodobně stáhli na Krym, kde později splynuli s Tatary. Existuje teorie, která tvrdí, že potomci Bat-Bajanovy hordy jsou dnešní Balkaři, tedy turkický národ žijící na Kavkaze.[zdroj?]

Část Starobulharů se pod vedením dalšího Kotraga (pravděpodobně mohlo jít o dalšího syna, ale jeho existence není prokázána)[4] vydala po proudu řeky na sever, usadila se u řeky Volhy a vytvořila tam pozdější stát volžských Bulharů.

Asi nejslavnější z Kubratových synů Asparuch vedl více než sto tisíc Bulharů na Balkán a po dobytí Dobrudžy a Moesie zde založil první bulharskou říši.

Posledním z Kubratových synů byl Kuber, který se usadil pravděpodobně v dnešní Makedonii či východní Albánii. Také tito Bulhaři se rychle včlenili do slovanské společnosti a během sto let přijali i zdejší slovanský jazyk.

Poznámky

  1. Ugrové (Pramaďaři), Alani, Turkuti, Antové, Gótové, Byzantínci a ostatní
  2. lokálně se mluvilo také různými oguzskými, ogurskými, ugrickými a slovanskými jazyky
  3. Tili (Tiele) (čínsky v českém přepisu Tili, pchin-jinem dílì, znaky 狄历, obvyklou fonetikou: Ty-ly) nebo také
    Tiele (čínsky v českém přepisu Tchie-lej, pchin-jinem tiělēi, znaky 鐵勒, obvyklou fonetikou: Tye-le) nebo také
    Čıle (Tiele) (čínsky v českém přepisu Čch'-lej, pchin-jinem chìlēi, znaky 敕勒, obvyklou fonetikou: Čı-le) nebo také
    Kaoke (Tiele) (čínsky v českém přepisu Kao-kche; doslova „vysoké kočáry“, pchin-jinem gāochē, znaky 高車 nazev, který nesli v období Severního Wej (Tabgačové), nebo také
    Čulu (Tiele) čínsky v českém přepisu Čchu-lu, pchin-jinem chulù, znaky 楚騄 což je alternativní název „Tiele“. Tieleové byli sbírkou kmenů z různých etnik Hunobulharský původu. V Hunobulharský jazycích také nazývání Tele, byli roku 357 vytlačení z Mongolska Sien-piy a založili stát v Turpanu. Tato skupina zahrnovala kmeny Sır-Tardušů (Se-jenta), Basmalů (Pa-si), Oguzů (Wu-chu), Chazarů (Che-san), Alanů (A-lan), J. Kyrgyzů (Che-ku), Tuvānců (Tuva-la) a Jakutů (Kuli-kan) z Bajkalského regionu. [1][2]

Reference

  1. TUAN, Lian-čchin. (丁零, 高车与铁勒 → Ting-ling, Kao-kche jü Tchie-lej) - Ting-ling, Kaoke a Tiele. Šanghaj : (上海人民出版社出版 → Šangchaj Žen-min čchu-pan-še Čchu-pan 1988) - Šanghajské Vydavatelství Lidového Domu 1988, 1935. 566 s. ISBN 7208001103, ISBN 9787208001107. S. 11-12. (čínsky) 
  2. PULLEYBLANK, Edwin George. Central Asia and the non-Chinese peoples of ancient China - Střední Asie a ne-čínské národy starověké Číny V. Variorum collected studies series. Aldershot : Ashgate Publishing, 2002. 731 s. ISBN 0860788598, ISBN 978-0-86078-859-1. Kapitola VII, s. 21-26. (anglicky) 
  3. a b c RYCHLÍK, Jan a kol. Dějiny Bulharska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000. Dále jen [Rychlík]. ISBN 80-7106-404-1. S. 31.  
  4. Rychlík, str. 32

Literatura

  • RYCHLÍK, Jan a kol. Dějiny Bulharska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-404-1.  

Externí odkazy

Související články

"Velké" koncepty