Chorvatsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Chorvatská republika
Republika Hrvatska
Vlajka Chorvatska
vlajka
Znak Chorvatska
znak
Hymna: Lijepa naša domovino
Geografie

Poloha Chorvatska

Hlavní město: Záhřeb
Rozloha: 56 542 km² (123. na světě)
z toho 0,01 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Sinjal (1831 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 45°15′ s. š., 15°28′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 4 290 612 (116. na světě, 2011)
Hustota zalidnění: 76 ob. / km² (114. na světě)
HDI: 0,805 (vysoký) (47. na světě, 2012)
Jazyk: chorvatština
Národnostní složení: Chorvati 90 %
Náboženství: římsko-katolické 90 %, ortodoxní 4,44 %, islám 1,3 %
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: vyhlášeno 25. června 1991 (rozpad Jugoslávie)
Prezident: Ivo Josipović
Předseda vlády: Zoran Milanović
Měna: kuna (100 lipa) (HRK)
HDP/obyv. (PPP): 20 532 USD (50. na světě, 2012)
Giniho koeficient: 29 (2005)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 191 HRV HR
MPZ: HR
Telefonní předvolba: +385
Národní TLD: .hr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Orientační mapka Chorvatska

Chorvatsko (starší název Charvátsko, chorvatsky Hrvatska) je evropský stát, který se geograficky nachází na pomezí střední a jižní Evropy; jde o jeden z nástupnických států bývalé Jugoslávie. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Chorvatsko je členem OBSE (od 24. 3. 1992), OSN (od 22. 5. 1992), Rady Evropy (od 6. 11. 1996), WTO (od 30. 11. 2000), NATO (od 1. 4. 2009) a Evropské unie (od 1.7. 2013).[1] Hlavním městem je Záhřeb.

Úřední název Chorvatska[editovat | editovat zdroj]

Úřední název státu zní od června 1990 Republika Hrvatska.

Úřední název v dalších jazycích[editovat | editovat zdroj]

Starší úřední názvy Chorvatska[editovat | editovat zdroj]

Historické země[editovat | editovat zdroj]

Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji) (přirozeným centrem je Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník), Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ, ke Slavonii však historicky náleží také Sremský okruh v dnešní Srbské autonomní oblasti Vojvodině), přirozeným centrem je Osijek, z většiny bývalého markrabství Istrie, tj. Istrijského poloostrova na západě Chorvatska, centrem je město Pula. Dále pak k Chorvatsku patří ještě původně uherské oblasti Mezimuří a jižní části Baranje.

Znaky hlavních zemí jsou vyobrazeny i ve složeném znaku dnešního Chorvatska, který obsahuje kromě červenostříbrného šachovnicového štítu vlastního Chorvatska též znaky Slavonie (černá kuna mezi dvěma řekami), Dalmácie (tři zlaté korunované lví hlavy na modrém poli), Istrie (zlatá koza na modrém poli), Dubrovníku (stříbrné vodorovné pruhy na červeném poli) a Středního Chorvatska (půlměsíc s hvězdou).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Znak Rakouska-Uherska
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Chorvatska.

V dobách před naším letopočtem žily v dnešním Chorvatsku ilyrské kmeny, které se později stáhly na území dnešní Albánie. Během 2.1. století př. n. l. vytvořili Římané na Balkáně rozsáhlou provincii nazývanou Illyricum, která zahrnula také toto území. Od 7. století se zde začali usazovat Slované, kteří později vytvořili jednotný chorvatský stát. Prvním chorvatským králem byl Tomislav I. z dynastie Trpimírovců. Roku 1102 bylo chorvatské království spojeno personální unií s uherským státem. někteří historici se však domnívají, že šlo spíše o anexi.

Za dob Rakouska-Uherska byla země pod uherskou nadvládou, a byla jediným přístupem Uherska k moři. V té době ale také čelila výbojům z Osmanské říše. 1. prosince 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS), a to spojením Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, který se na podzim 1918 utvořil z jihoslovanských území Rakousko-Uherska (Centrální Chorvatsko, Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina, Kraňsko a Dolní Štýrsko), se Srbským královstvím, které se z v letech 19131918 rozšířilo o Vardarskou Makedonii, Kosovo, Vojvodinu a Černou Horu. Roku 1929 se Království SHS přejmenovalo na Království Jugoslávie. V rámci královské Jugoslávie získalo roku 1939 Chorvatsko jistou autonomii vytvořením Chorvatské bánoviny. Po faktické likvidaci Jugoslávie nacistickým Německem 1941 vyhlásili chorvatští ustašovci Nezávislý stát Chorvatsko, obsahující větší část chorvatských zemí a rovněž Bosnu a Hercegovinu. V poválečném období je Chorvatsko Lidovou (19451963), resp. Socialistickou (19631990) republikou v rámci Federativní lidové, resp. Socialistické federativní republiky Jugoslávie. V období 19451990 bylo Chorvatsko po Slovinsku druhou nejrozvinutější jugoslávskou republikou. V roce 1990 byl oficiální název změněn na Republiku Chorvatsko a v červnu 1991 vyhlásilo Chorvatsko spolu se Slovinskem nezávislost, což rozpoutalo válečný konflikt, který se s přestávkami vlekl až do roku 1995. Po roce 2000 začalo Chorvatsko směřovat do NATO a EU. V roce 2004 se stalo kandidátskou zemí EU, která s ním zahájila přístupová jednání 3. října 2005 (v týž den jako s Tureckem). Do poslední chvíle nebylo jisté, zda přístupová jednání vůbec začnou, a to kvůli dřívější neochotě Chorvatska spolupracovat s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii; krátce předtím však Chorvatsko udělalo pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových jednání. 1. dubna 2009 vstoupilo Chorvatsko do NATO. 1. července 2013 se Chorvatsko stalo 28. členem EU.[2][2][3][3][4]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Přístav v Rijece
Zemědělská krajina okolo řeky Neretvy

Chorvatská ekonomika by se dala charakterizovat jako středně rozvinutá v rámci Evropy. HDP na obyvatele je zde přibližně o 7 000 USD nižší, než v Česku. V dobách Jugoslávie patřilo Chorvatsko k nejrozvinutějším zemím tohoto soustátí. Bylo zde povoleno soukromé podnikání, dobře rozvinutý turistický průmysl a bylo zde koncentrováno i několik větších zahraničních investic.

Ekonomika země velice silně utrpěla v letech 199195, během vleklého válečného konfliktu se Srby a Bosňany. Nejenže tato válka zemi finančně vyčerpala, ale navíc se jí vyhnula velká vlna zahraničních investic, které přitáhly zejména země střední Evropy. Po skončení války se Chorvatsko začalo silně zaměřovat na rozvoj turistiky, čímž došlo k oživení ekonomiky díky přílivu zahraničních měn.

Od roku 2000 se ekonomická situace znatelně lepší a roční růst HDP se pohybuje v rozmezí 4–6 %. Velkou měrou se na ekonomickém růstu podílí spotřeba domácností a snadná dostupnost úvěrů. Inflace je pod kontrolou a chorvatská měna stabilní. Přesto se Chorvatsko i nadále potýká s mnoha ekonomickými problémy. Je zde velká nezaměstnanost, až 20 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Dalším problémem je silně záporná bilance zahraničního obchodu a velká státní účast v hospodářství, díky neochotě vlád dát zelenou privatizacím větších podniků, což je i způsobeno odporem veřejnosti. V neposlední řadě se Chorvatsko potýká s velkými rozdíly mezi regiony, což je způsobeno nerovnoměrnou politikou regionálního rozvoje. Zatímco se vlády soustředí na dynamický rozvoj pobřežních oblastí, vnitrozemí zůstává stranou, bez větších šancí na získání státních prostředků, které nutně potřebují k rozvoji.

Hospodářské ukazatele
  • HDP – $ 78,09 mld. (2010)
  • Růst HDP – -1,5 % (2010)
  • HDP na obyvatele – $ 17 700 (2010)
  • Složení ekonomiky – zemědělství: 7,2 %, průmysl: 31,7 %, služby: 61,2 %
  • Nezaměstnanost – 20 % (březen 2011)
  • Veřejný dluh – 46,4 % HDP (2009)
  • Inflace – 2,4 % (2010)
  • Průměrný hrubý příjem – $ 1 530,– (4. čtvrtletí 2010)
Hlavní vývozní komodity
  • dopravní prostředky, textil, chemikálie, potraviny, paliva
Hlavní dovozní komodity
  • stroje, dopravní a elektrická zařízení, chemické látky, paliva a maziva, potraviny

Turistika[editovat | editovat zdroj]

Kostel sv. Donáta v Zadaru

Chorvatské ekonomice dominuje turistický ruch, který vytváří až 20 % celkového HDP země. V roce 2011 byl roční příjem z turistiky odhadován na 6,61 miliardy EUR. V roce 2013 do země přijelo přes 14 milionů zahraničních turistů, nejvíce Němců, Slovinců a Rakušanů. Na čtvrtém místě jsou Češi, kterých přijíždí více než 600 000.[5] V letním období proto česká média poskytují informační servis o cestách do Chorvatska[6], v samotném Chorvatsku je možné poslouchat stanici Českého rozhlasu Radiožurnál a chorvatské policii přijíždí pomáhat i čeští policisté[7].

Mezi první hojně navštěvovaná turistická místa patří od poloviny 19. století Opatija, která byla v roce 1890 jedním z nejvýznamnějších evropských lázeňských středisek. Další střediska postupně vyrostla po celé délce pobřeží. V současné době turisté navštěvují především členité pobřeží Jaderského moře s mnoha ostrovy a historickými městy, jako Dubrovník, Split, Zadar, Trogir, Šibenik nebo Rijeka. Z vnitrozemí je nejnavštěvovanější národní park Plitvická jezera, zapsaný mezi památky světového dědictví UNESCO a hlavní město Záhřeb. V zemi je 8 národních parků a 7 památek světového dědictví.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 mělo Chorvatsko 28 344 km silnic, z toho 23 979 km zpevněných a 4 365 km nezpevněných. V posledních letech probíhala v zemi rozsáhlá výstavba dálniční sítě. V roce 2011 zde bylo celkem 1 100 km dálnic. V roce 2013 se objevily úvahy o propojení pevniny s některými ostrovy pomocí tunelů.[8]

V zemi je vybudováno celkem 2 722 km železnic, z toho 985 km je elektrifikováno a 254 km je dvoukolejných. Mezinárodní letiště jsou v Záhřebu, Zadaru, Splitu, Dubrovníku, Rijece, Osijeku a Pule. Největší nákladní přístav je Rijeka, pro osobní dopravu jsou pak především přístavy ve Splitu a Zadaru. Existuje ovšem spousta malých přístavů na celém pobřeží, zajišťující trajektovou přepravu na ostrovy a do některých italských měst přes Jaderské moře. Největším vnitrozemským říčním přístavem je Vukovar na Dunaji.

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Budova Vlády Chorvatské republiky
Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Chorvatska.

Chorvatsko je republikou v čele s prezidentem. Výkonnou moc zastávají prezident (volen na 5 let), předseda vlády, Rada ministrů (vláda); zákonodárnou moc: jednokomorový parlament (Sabor – 100-160 poslanců, 4leté volební období). Současným předsedou vlády je Zoran Milanović, předseda sociálně-demokratické strany v Chorvatsku a vůdce koalice čtyř středo-levých stran zvané Kykyryky (chorvatsky Kukuriku), která ve volbách v prosinci 2011 porazila 8 let vládnoucí pravicovou HDZ (Chorvatské demokratické společenství) v čele s premiérkou Jadrankou Kosorovou.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Demografická pyramida
Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Chorvatska.

Podle sčítání lidu z roku 2001 v Chorvatsku žije 4 437 460 obyvatel, z nichž je 2 301 560 žen a 2 135 900 mužů.

Průměrný věk je 39,3 (muži 37,5, ženy 41,0). Průměrná délka života je 75 let, gramotných je 98,5 % obyvatel. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva: 0,40 % v roce 1992 (z 0,82 % v r. 1948)

Národnostní složení[editovat | editovat zdroj]

Národnostní složení

V roce 1991:

V roce 2001:

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Procentuální zastoupení v podstatě kopíruje etnické složení: katolíci jsou Chorvati, s pravoslavím se ztotožňují Srbové, s islámem Bosňáci.

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Župy Chorvatska
Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Chorvatska.

Chorvatsko se od roku 1992 dělí na 21 žup, ty se dále dělí na opčiny (v průměru kolem 10-20) které mají podobné postavení, jako české obce.

Státní svátky a dny pracovního klidu[editovat | editovat zdroj]

Státní svátky[editovat | editovat zdroj]

Dny pracovního klidu[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Chorvaté řekli v referendu „ano“ Evropské unii. Pro je i Ante Gotovina - iDNES.cz
  2. a b Croatia's EU bid facing delays thanks to Britain and France
  3. a b Berliner Zeitung: Croatia to join EU on 1 July 2013
  4. Chorvati dostali od Evropské komise zelenou ke vstupu do EU
  5. PAŘÍZKOVÁ, Lucie. Češi milují Chorvatsko, za cestu se jim však utrácet nechce. Týden.cz [online]. 2013-05-11 [cit. 2014-06-14]. Dostupné online.  (česky) 
  6. ŠVIDRNOCH, Roman. Autem do Chorvatska 2014: tipy na nejšikovnější cestu na Jadran. iDNES.cz [online]. 2014-06-09 [cit. 2014-06-14]. Dostupné online.  (česky) 
  7. KLANG, Mikuláš. Chorvatsko a nově i Bulharsko. Čeští policisté budou pomáhat turistům. iDNES.cz [online]. 2013-07-01 [cit. 2014-06-14]. Dostupné online.  (česky) 
  8. Chorvatsko líčí na turisty. Chystá tunely mezi pevninou a ostrovy. iDNES.cz [online]. 2013-03-04 [cit. 2014-06-14]. Dostupné online.  (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]