Černohorština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Černohorština (crnogorski jezik)
Rozšíření: Černá Hora, Srbsko

Počet mluvčích:

144 830

Klasifikace:

Písmo: Latinka, cyrilice
Postavení
Regulátor:
Úřední jazyk: Černá Hora Černá Hora
Kódy
ISO 639-1:
ISO 639-2: není
SIL: srp
Wikipedie

Černohorština (crnogorski jezik) je jihoslovanský jazyk, mateřský jazyk Černohorců a úřední jazyk v Černé Hoře. Po osamostatnění Černé Hory byl jazyk vyhlášen jako samostatný a v říjnu roku 2007 se stal jazykem oficiálním pro Černou Horu. Někteří lingvisté dokládají, že Černohorci, Chorvati, Srbové a Bosňáci hovoří čtyřmi národními variantami jednoho standardního jazyka.[1][2]

Úřední jazyk[editovat | editovat zdroj]

Paragraf 13. černohorské Ústavy upřesňuje jako úřední jazyk v Černé Hoře černohorštinu a varianty jak v latince tak v cyrilici mají rovnocenné postavení.

Vláda Černé Hory na svém zasedání 10. července 2009 obnovila a uznala nový, standardizovaný, pravopis černohorštiny, přičemž byla přijata dvě nová písmena a dvě nové souhlásky. Původně existovaly návrhy na zavedení ještě jedné (znak З, výslovnost [ʣ]), které nakonec byly zamítnuty (v řadě dialektů v oblastech Černé Hory, jižního Srbska a dnešní republiky Makedonie je však tato souhláska široce rozšířena). Momentálně probíhá administrativní zařazení černohorštiny do systému a následné získávání mezinárodního kódu pro tento jazyk.

Plakát na představení Gorski vijenac psaný v Černohorštině

Historie[editovat | editovat zdroj]

Samotný termín černohorský jazyk použil poprvé francouzský autor, plukovník Vialla de Sommieres, ve svém cestopisu z roku 1813 "Voyage historique et politique au Montenegro", která byla publikována v roce 1820 a měla dva díly.

Vuk Stefanović Karadžić ve svém díle v němčině "Montenegro und die Montenegriner" z roku 1837 kde označuje slova Sommiera za nepravdivá, jelikož "on označil jest černohorský jazyk za dialekt jazyka Řeckého". V samém díle Karadžić vysvětluje,

že "Černohorci sice patří k srbské větvi řeckého zákona" (řeckého (pravoslavného) vyznání). Srbský spisovatel Ljubomir Nenadović ve svém známém díle "O Černohorcích" z roku 1856 oznamuje, že při své návštěvě Černé Hory v polovině 19. století usoudil, že Černohorci mluví svým černohorským jazykem. Nenadović ještě napsal, že se v černohorských školách vyučuje srbština a tudíž v budoucnu lze očekávat rozdíly v těchto jazycích a že prý za sto let budou rozdíly ještě větší, než jsou mezi španělštinou a portugalštinou. Také se zmiňuje o své návštěvě města Cetinje, kde přesvědčoval své černohorské kolegy, aby "zavedli ten krásný jazyk, do kterého Bible přeložena jest a kterým se mluví a píše dnes v Bělehradu a Novém Sadu. Tento jazyk, na kterém se doteď nejvíce psalo a překládalo, bude navždy srbským literárním jazykem. Neříkám, který z jazyků je lepší, jen připomínám, aby se kvůli literární jedinečnosti, menšiny přidružily k většinám, a aby všichni kteří na sobě srbské jméno nosí, měli tímto jazykem mluvit a psát". Kolegové z Cetinje ho naprosto ignorovali a jeho slova označili za bláboly.

Maďarský autor Jozsef Bajza ve svém díle "Černohorská otázka" ("A montenegrói kérdés") z roku 1927 napsal: "Válka Černohorců s Turky, válka, jež trvala pět století, Černohorce izolovala od zbytku světa a zahnala je do strmých a nepřístupných roklí. Proto byli Černohorci izolováni i lingvisticky. Jejich jazyk se rozvíjel nezávisle a dostal vlastní, originální, znaky. Dokonce i v jazyce je manifestována státní a nacionální nezávislost Černé Hory." Jako první z černohorských elitních vědců požadoval Radoje Radojević zavedení mateřského, černohorského, jazyka do Ústavy a školství (koncem '60. let 20. století). Lingvista Dr. Vojislav Nikčević během '90. let publikoval hodně, po sobě jdoucích děl, kde zkoumal pověst černohorského jazyka a pokusil se o jeho první kodifikaci. Zvláštnost černohorského jazyka podpořil i 62. Kongres mezinárodního PEN-a (Perth, Austrálie, 1995), kdy byly speciální revolucí pozvány "srpský a černohorský stát, ve jméně povinností a principů obsažených v Chartě UN, UNESCO-a a PEN-a, kvůli ochraně a promoce lingvistických a kulturních prav všech obyvatel Černé Hory."

Během existence socialistické Jugoslávie byla otázka jazyková otázkou velmi klíčovou. Komunistické vedení se pokoušelo za každou cenu všechny projevy jazykového separatismu umlčovat buď silou, nebo pokusem o dohodu. Největší problém však byl především ve vztazích chorvatsko-srbských, nikoliv srbsko-černohorských. Černohorci z různých důvodů označení "černohorský jazyk" pro svojí řeč nepoužívali a otázka samostatného černohorského jazyka byla nastolována podstatně méně častěji, než v případě např. chorvatštiny.

Černohorský autor Borislav Jovanović ve své knize "Černohorská literární zdvořilost" z roku 2005 konfrontoval dlouhodobou koncepci jazykového unitarismu, který podporovala především srbská strana: "Na černohorský jazyk se lidé ještě dívají jako na nějaký jazykový diluvilijal, na varianty a podvarianty, provincialismy, černohorismy - vše v souladu s unitárními a asimilatorskými filoloskými koncepcemi. Mezitím, černohorský jazyk není, i přes zapírání, jazyk vyčerpaný či naopak mrtvý jazyk. Naopak, jedná se jazyk holosterický, živý. Přečkal vše co se mu stalo za posledních 100 let. I toto mluví v jeho prospěch o jeho živosti. ... To, co není uložené v živé, mluvené řeči (a je skoro všechno), je uloženo v knihách. Živá jazyková praxe v Černé Hoře je charakteristická v pohledu návratu původní ijekavštiny, což je skutečný základ černohorského jazyka. Černohorští spisovatelé odkázali národu svůj jazyk, dali mu a dávají jeho nespornou vědeckou a nacionální legitimitu. A tak černohorský jazyk nezůstal bez svého domova; jeho literární využití se stalo jeho nejeminentnější citadelou. Svou mateřskou paměť zanechal jazyk právě na stránkách psané a mluvené literatury. Čím byl víc utlačován, tím více byl oživován a tím více se ozýval a černohorští spisovatelé věřili v jeho nezničitelnost, věřili ve svůj mateřský jazyk." Teprve v roce 2003, vlastně poprvé, během soupisu (v rubrice ostatní jazyky, vedle úřední srbštiny) bylo možné vyjádřit se a uznat černohorštinu jako mateřský jazyk. Přes 144 000 obyvatel Černé Hory, neboli přes 22 %, uznává jako svůj mateřský jazyk černohorský.

Abeceda/azbuka[editovat | editovat zdroj]

Černohorština, na rozdíl od jiných jihoslovanských jazyků, má celkově 32 grafémů a fonémů (nejvíce ze všech jihoslovanských jazyků). Ke 30 grafémům a fonémům, které jsou společné i pro ostatní západní jihoslovanské jazyky, má ještě měkké Š (foném získaný spojením S a J, označení Ś) a měkké Ž (foném získaný spojením Z a J, označení Ź). Tyto fonémy má černohorština již od 16. století a jsou výsledkem procesu, který je znám jako tzv. ijekavská jotace (proces, který zachvátil řadu nářečí jižních Slovanů, avšak pouze v Černé Hoře a některých oblastech jihu Hercegoviny vedl k vzniku nových hlásek.

Ś a Ź jsou lingvistickým dědictvím dvou dialektů černohorského jazyka: zetsko-sjenického a východohercegovinského, které v jiných oblastech srbochorvatského jazykového prostoru nedominují a jsou z něj vytlačovány.

latinka:
azbuka:
A B C Č Ć D Đ E F G H I J K L Lj M N Nj O P R S Š Ś T U V Z Ž Ź
A Б Ц Ч Ћ Д Џ Ђ E Ф Г Х И J К Л Љ M H Њ O П P C Ш С́ T У B З Ж З'

Charakteristiky[editovat | editovat zdroj]

První (a z češtinářského pohledu nejdůležitější) rozdíl mezi černohorštinou a češtinou jsou I/Y. V černohorštině měkké I nezměkčuje, používá se jako Y (s tím, že v černohorštině ypsilon neexistuje). Příklady: snijeg [čteme: snyje:g] (sníh), dijete [čteme: dyje:te] (dítě), tijesto [čteme: tyje:sto].

S tím je spojen další problém oproti češtině; v černohorštině neexistují čárky nad samohláskami, délku a její zapamatování zvládají rodilí mluvčí a ostatní jižní Slované, ale pro všechny, kteří se učí černohorštinu, správné zapamatování délky může být problém. Např.: Sava (Sa:va - řeka Sáva), glagol (gla:gol - sloveso), rijeka (rije:ka - řeka) atd.

Černohorský jazyk má dva dialekty: východohercegovinský dialekt na západě a severo-západě a zetsko-sijenický dialekt na zbytku území. Černohorský jazyk má zvláštní typ ijekavice (jeden z rozdílů oproti srbštině i chorvatštině). Černohorský jazyk se rozvíjel za unikátních podmínek[zdroj?] a proto je jedinečný kvůli své socio-lingvistické entitě; zároveň má své fonologické, morfologické, pravopisné a další literární jedinečnosti oproti jiným jihoslovanským jazykům.

V oblasti Černé Hory bylo mnohem důslednější tzv. Ijekavské jotování (písmeno J (jot) + další písmeno). Ve srovnání se standardní srbštinou byly jotovány i hlásky Š a Ž a vznikly tak jejich měkčí varianty - Ś a Ź.

Např. D a J vždy dávají Đ ((dj); d+ź); příklady: đevojka (dívka), niđe (nikde), poneđeljak (pondělí), ovđe (tady), đed (děd). Možnost jotování existuje i u písmena C; C a J dávají Ć (odpovídá polskému Ć); příklady: ćepanica (kláda), šćeti (chtít), ćelokupni (celkový).

Zvláštní černohorská fonologická ijekavština: sijeno (seno), bijelo (bílé), nijesam (nejsem)

Zvláštní černohorská morfonologická ijekavština: ovijeh (těchto), ovijema (těmito), tijema (těmi)

Místo šestého pádu se v každodenní, hovorové černohorštině používá čtvrtý pád; např.: Živi u grad (žije v město), ćera đecu po ulica (honí děti po ulice), voda u krš (voda v skála). Černohorské dialekty jsou v řadě rysů podobné dialektům oblastí rozhraní Srbska, Makedonie a Bulharska, kde lze sledovat pronikání analytických tendencí, což se projevuje především ustupováním 6. a 7. pádu a pronikání některého z prvních čtyř na jeho místo.

Osobní zájmena - já, ty - v druhém, třetím, čtvrtém a pátém pádě mají koncovku -e, takže se používá: Daj mene tu knjigu (dej mě tu knihu), nebo Tebe ću vrnuti oni dug (tebe vrátím tamten dluh).

Příklady pro nově zavedené fonémy a grafémy Ś a Ź:

Ś: śekira (sekera), śutra (zítra), śever (sever), śeme (sémě), ośetiti (ucítit), śediti (sedět), Śćepan (Štěpán). Standardní například chorvatská ijekavština používají formy bez jotace - sjekira, sjutra, sjever, sjeme, osjetit, sjediti, Stjepan.

Ź: źevati (zívat), iźutra (po ránu), źenica (zornice), iźede (vyžere hovorově), iźelica (jedlík), źapiti (zapít), Źaga (přezdívka od jména Žarko)

Slovní zásoba[editovat | editovat zdroj]

Černohorský jazyk byl dlouho ovlivněn nadvládou Osmanské říše, během které se do jazyka rozšířily tzv. turcismy, tedy přejímky hlavně v oblasti gastronomie, armády, vlastnictví majetku či státní správy. Jakmile byl turecký prvek odstraněn, začaly pronikat vlivy jiné, například německé či ruské.

Turcismy

  • at (oř) z tureckého at
  • avlija (dvůr)
  • bakar (měď) z tureckého bakır
  • boja (barva) z tureckého boya
  • bubreg (ledvina) z tureckého böbrek
  • bunar (studna) z tureckého pınar
  • budala (hlupák) z tureckého budala
  • čarapa (ponožka) z tureckého çorap
  • čelik (ocel) z tureckého çelik
  • dućan (obchod) z tureckého dükkân
  • džep (kapsa) z tureckého cep
  • jastuk (polštář) z tureckého yastık
  • kat (kat) z tureckého kat
  • kula (věž) z tureckého kule
  • kutija (krabice) z tureckého kutu
  • majmun (opice) z tureckého maymun
  • pamuk (bavlna) z tureckého pamuk
  • pekmez (povidla) z tureckého pekmez
  • pilić (kuře) z tureckého piliç
  • rakija (rakija) z tureckého rakı
  • sapun (mýdlo) z tureckého sabun
  • sat (hodina) z tureckého sati
  • šećer (cukr) z tureckého şeker
  • temelj (základ) z tureckého temel
  • torba (sáček) z tureckého torba

Germanismy

  • blic (blesk u fotoaparátu) z německého Blitz (blesk)
  • cimer (spolubydlící) z německého Zimmer (pokoj)
  • fakat (skutečnost, fakt) z německého Fakt
  • fruštuk (snídaně) z německého Frühstück
  • šajbna (matka - u šroubu) z německého Scheibe (kolečko)
  • vic (vtip) z německého Witz

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KORDIĆ, Snježana. Crnogorska standardna varijanta policentričnog standardnog jezika. In OSTOJIĆ, Branislav. Jezička situacija u Crnoj Gori – norma i standardizacija: radovi sa međunarodnog naučnog skupa, Podgorica 24.-25.5.2007. Podgorica : Crnogorska akademija nauka i umjetnosti, 2008. Dostupné online. ISBN 978-86-7215-207-4. S. 35–47. (srbochorvatština)
  2. GRÖSCHEL, Bernhard. Das Serbokroatische zwischen Linguistik und Politik: mit einer Bibliographie zum postjugoslavischen Sprachenstreit. München : Lincom Europa, 2009. 451 s. (Lincom Studies in Slavic Linguistics ; vol 34) ISBN 978-3-929075-79-3. (němčina) 

Související články[editovat | editovat zdroj]