Dolnolužická srbština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dolnolužická srbština (Dolnoserbska rěc)
Rozšíření: Dolní Lužice, Braniborsko (Německo)

Počet mluvčích:

13 000

Klasifikace:

slovanské jazyky

Písmo: Latinka
Postavení
Regulátor: Dolnoserbska rěcna

komisija

Úřední jazyk: uznávána jako jazyk

menšiny v Braniborsku (Německo)

Kódy
ISO 639-1: není
---
dsb (B) dsb (T)
ISO 639-3: dsb
SIL: DSB
Wikipedie
http://dsb.wikipedia.org

Dolnolužická srbština nebo též dolnolužičtina je z obou vymírajících lužických jazyků hůře zachovalá co do znalosti mezi dvojjazyčným obyvatelstvem a co do kulturního zázemí. Oblast jejího rozšíření, Dolní Lužice, leží severněji a dále od českých hranic.

Lužickosrbské jazyky patří do západní větve slovanské jazykové skupiny a hovoří se jimi ve východním Německu. Jsou také známy pod vágním pojmem vendština, který ovšem někdy také označuje jazyk polabských Slovanů, polabštinu. Ve standardu ISO 639-2 dříve sdílely jediný třípísmenný kód wen, jde však o dva spisovné, byť vzájemně srozumitelné jazyky, postavené na dvou různých nářečích. V roce 2005 byl oběma jazykům přidělen samostatný kód dsb pro dolní lužickou srbštinu a hsb pro horní lužickou srbštinu.

Historie a rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Mapa ukazující oblast obydlenou Lužickými Srby
Nápis v němčině a dolnolužické srbštině

První kniha vznikla v roce 1574, k národnímu obrození v Dolní Lužici došlo až koncem 19. století. Dnes jde o chráněný menšinový jazyk, vznikají mateřské školky, kde se mu mají děti naučit, když jim ho vlastní rodiče nedokázali předat (projekt WITAJ).

Za centrum dolnolužické kultury se považuje město Chotěbuz (Chośebuz, Cottbus).

Malá komunita lužických emigrantů si také uchovává svůj jazyk v Texasu v Lee County. Je pod vlivem okolní němčiny i angličtiny.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Od hornolužické srbštiny se liší mj. zachováním G a změnou R na Š po hláskách P, T, K (tráva = tšawa), dále změnou Č na C (čas = cas).

Zvláštností je dvojné číslo, které bylo i v češtině, ale téměř z ní vymizelo.

Další zvláštní tvary jsou u sloves: aorist a imperfektum.

Slovní zásoba je němčinou ovlivněna ještě více než u hornolužičtiny.

Abeceda a výslovnost[editovat | editovat zdroj]

Dolnolužická srbština má na rozdíl od hornolužické písmena Ŕ, Ś a Ź a naopak postrádá Ř. Písmeno Ř je často nahrazeno písmenem Š (pšawy), písmeno DŹ je často nahrazeno písmenem Ź (źiwadło), v několika málo případech existuje i DŹ (pózdźej). Písmeno Ś se nejčastěji vyskytuje místo českého -t (-ti) v infinitivu (graś, biś). S písmenem Ó je to složitější. Od reformy z roku 1952 se Ó psalo jako O. Od roku 1996 se Ó používalo v pedagogicky zaměřených tiscích jako výslovnostní znaménko a od roku 2007 se znovu zavedlo. Existuje i kniha o dolnosrbské mluvnici[1].

Majuskule A B C Č Ć D E Ě F G H CH I J K Ł L M N Ń O Ó P R Ŕ S Š Ś T U W Y Z Ž Ź
Minuskule a b c č ć d e ě f g h ch i j k ł l m n ń o ó p r ŕ s š ś t u w y z ž ź
Název a bej cej čej ćej dej e jet
ět
ef gej ha cha i jot ka el em en o o pej er
veke eŕ
es śej tej u wej y zet žet źej

Výslovnost je v zásadě podobná jako u českých protějšků písmen. Dále jsou uvedeny pouze rozdíly.

  • ć - vyslovuje se jako měkké Č
  • ě - vyslovuje se jako IE (nebo téměř jako I)
  • i, y - tyto dvě samohlásky se vyslovují rozdílně - podobně jako ruské I/Y
  • ł - vyslovuje se jako zvuk mezi V a U (nebo téměř jako L) (po Ł nemůže následovat E nebo I; avšak pozor mały-małe atd.)
  • ł, r - na konci slov po souhláskách se nevyslovují
  • ń - vyslovuje se jako Ň
  • ó - vyslovuje se jako otevřené e (v některých nářečích se blíží y nebo uo)
  • ŕ - vyslovuje se jako měkké R
  • ś - vyslovuje se jako měkké Š
  • w - vyslovuje se jako zvuk mezi V a U (nebo téměř jako U), na konci slov nebo před souhláskou se vyslovuje jako U (na konci slov se -OW čte jako -OU)
  • w - na začátku slova před samohlaskou se vyslovuje téměř jako h (v některých textech se i tak píše)
  • ź - vyslovuje se jako měkké Ž
  • f - výskyt v cizích nebo zvuk napodobujících slovech
  • q, v, x - použití naprosto výjimečně v cizích slovech
  • o, u - pokud je na začátku slova, je vždy předraženo písmenem w
  • po h, ch, k se vždy píše i (výjimky cizí slova)
  • po c, z, s se vždy píše y (výjimky cizí slova)
  • č, š, ž - tvrdé souhlásky (měkké protějšky jsou Ć, Ś a Ź)

Dolnolužicko srbská literatura[editovat | editovat zdroj]

Germanizační tlak pruské vlády na dolnolužické Srby byl mimořádně silný, o čemž svědčí skutečnost, že např. v roce 1731 bylo srbským mužům, kteří neovládali němčinu, zakázáno uzavírat sňatky. Zájem o pěstování jazyka byl minimální a tak pouze Christian Friedrich Stempel (Kito Fryco Stempel) sbíral místní báje a zkazky a přeložil několik klasických básní. K většímu rozvoji dolnolužické literatury dochází pod vlivem národního hnutí v  Horní Lužici ve druhé polovině 19.  století. Největším básníkem té doby se stává Mato Kosyk (Mathias Kossick), který se národně uvědomil v Lipsku. Pro děti píše verše Fryco Rocha (Friedrich Rocho). Zajímavou postavou je Němec Georg Sauerwein. Tento filolog zvládnul dolnolužickou srbštinu tak dobře, že v ní psal básně, které publikoval pod jménem Juro Surowin.

Po první světové válce začala publikovat své básně Mina Witkojc (Wilhelmine Wittka), jejíž talent náhodou objevil významný hornolužický sorabista Arnošt Muka (Ernst Mucke). Mezi básníky píšící v dolnolužické srbštině se zařadil také Václav Srb (Wěcsław Serb Chejnicański), který mimo jiné přeložil některé části Máchova Máje. Protože byly tyto práce tištěny latinkou, starší generace dolnolužických Srbů je málo četla, neboť ovládala pouze švabach.

Po druhé světové válce byly pravidelně vydávány noviny Nowy Casnik a dětský časopis Płomjo. Největšímu čtenářskému zájmu se doposud těší pravidelně vydávaný kalendář Pratyja.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. Pětr Janaš: Dolnosrbská mluvnice, Karolinum, Praha, 2011.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Wikipedia
Dolnolužickosrbská edice Wikipedie, svobodné encyklopedie