Praslovanština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Praslovanština náleží do rodiny indoevropských jazyků a je společným prajazykem dávných Slovanů, z něhož se později vyvinuly všechny ostatní slovanské jazyky. Tento jazyk se používal ještě v dobách slovanského stěhování z pravlasti, pro rostoucí vzdálenost mezi jednotlivými slovanskými kmeny však v něm začaly růst nářeční rozdíly. Přesto se slovanská jazyková jednota udržovala ještě několik dalších století. Konec praslovanštiny lze klást na přelom 9. a 10. století, kdy proběhly poslední jazykové změny společné pro celé Slovanstvo.

Praslovanština není přímo zaznamenána písemnými památkami, je zrekonstruována metodami historické (srovnávací) lingvistiky – studiem hláskových, morfologických a lexikálních změn jazyků z něj vzešlých a jazyků, jež na něj mohly mít vliv (germánských, keltských, íránských). Za písemné zachycení pozdního stádia praslovanštiny lze však považovat staroslověnštinu, která má mnoho rysů ve všech oblastech jazyka shodných nebo velice blízkých rysům praslovanštiny získaným lingvistickou rekonstrukcí. Jedinou větší výjimkou je skladba staroslověnštiny, která byla utvořena do značné míry uměle nápodobou vyspělejších jazyků (především řečtiny) a vymyká se tak soudobému stavu skladby v praslovanštině.

Praslovanština patří k satemové skupině indoevropských jazyků spolu s jazyky indickými, íránskými, s arménštinou, albánštinou a jazyky baltskými. S poslední skupinou jazyků má praslovanština nejužší vazby, proto se většinou v jazykovědě uvažuje o baltoslovanské jednotě, jejímž rozpadem měla vzniknout jazyková skupina baltská a skupina slovanská. Počátky samostatného vývoje praslovanštiny se kladou do širokého rozmezí v 1. tisíciletí př. n. l., i když bývá někdy umísťován již do poloviny 2. tisíciletí př. n. l.

Fonologie[editovat | editovat zdroj]

Samohlásky[editovat | editovat zdroj]

Praslovanština disponovala ve své pozdní fázi 11 samohláskami, jež mohly být (s výjimkou jerů) dlouhé i krátké. Obvykle jsou ve slavistice znázorňovány takto: i, ь, e, ę, ě, a, o, ǫ, ъ, y, u.

  • ь, ъ – jery, velmi krátké (redukované) samohlásky, neboli polosamohlásky, pravděpodobně [ɪ], resp. [ɯ]
  • ę, ǫ – přední a zadní nosové samohlásky
  • ě – jať, pravděpodobně [æː]
  • y – pravděpodobně [ɨː] nebo [ɯi]
  • existence slabikotvorných souhlásek l̥, ĺ̥, r̥, ŕ̥ je v praslovanštině sporná. Místo nich předpokládají někteří jazykovědci skupiny ъl, ьl, ъr, ьr.

Souhlásky[editovat | editovat zdroj]

Stav pozdní praslovanštiny je charakterizován následující tabulkou:

  Bilabiála Dentála Palatalizovaná dentála Alveolára Palatalizovaná alveolára Palatála Velára
Ploziva p, b t, d t’, d’       k, g
Afrikáta     c, ʒ   č, ǯ    
Frikativa v s, z s’   š, ž   x
Nazála m n   n’      
Likvida   l l’ r r’ j  
  • párový zápis v tabulce vždy označuje neznělou (vlevo) a odpovídající znělou souhlásku
  • c představuje neznělou afrikátu [ʦ]
  • ʒ představuje znělou afrikátu [ʣ]
  • x představuje neznělou velární frikativu [x]
  • š, č, ž a ǯ představují hlásky [ʃ], [ʧ], [ʒ] a [ʤ]
  • představuje měkčící znaménko, tzn. změkčení předchozí hlásky

Zápis[editovat | editovat zdroj]

Ve slavistice se obvykle provádí transkripce praslovanských hlásek (a slov), jež je představována výše použitými symboly a nikoli odpovídajícími symboly v mezinárodní fonetické abecedě (IPA).

Slovní zásoba[editovat | editovat zdroj]

Většina slovní zásoby dnešních slovanských jazyků pochází z praslovanštiny, kromě přejímek z cizích jazyků v nich nová slova vznikají na základě slov zděděných ze slovanského prajazyka. Následující tabulka ukazuje, jak se do některých slovanských jazyků změnila vybraná slova praslovanštiny (praslovanský tvar jakožto předpokládaný ale písemně nedoložený je označen *hvězdičkou).

praslovansky staroslověnsky slovensky česky polsky rusky ukrajinsky slovinsky srbochorvatsky bulharsky makedonsky bělorusky
*golvà glava hlava hlava głowa golová holová gláva gláva glavá glava hałava
*nȏsъ - nos nos nos nos nis nȏs nȏs nos nos nos
*rǫkà rǫka ruka ruka ręka ruká ruká róka rúka răká raka ruka
*sь̑rdьce srьdьce srdce srdce serce sérdce sérce srcȇ sȑce sărcé srce serca
*màti mati matka matka matka mat’ máty máti mȁti májka majka maci
*otьcь otьcь otec otec ojciec otéc otéc’ óče òtac otéc otec (baćka)
*dъkti dъĉi dcéra dcera córka doč’ dočká hčȋ kćȋ dăšterjá erka dačka
*mě̀sęcь měsęcь mesiac měsíc miesiąc mésjac mísjac' mȇsec mjȅsec mésec mesec miesiac
*bě́lъ bělъ biely bílý biały bélyj bílyj bél bȉjeo bjal bel bieły
*pę̑tь pętь päť pět pięć pjať p'jať pjĩnc pȇt pet pet piać
*sỳpati sypati sypať sypat sypać sýpat' sýpaty sípati sȉpati sípvam sipa sypać

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HORÁLEK, Karel. Úvod do studia slovanských jazyků. Československá akademie věd. Praha 1955, 488 s.
  • VEČERKA, Radoslav. Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Skriptum, 5., nezměněné vydání, FF MU, Brno 2002.

Související články[editovat | editovat zdroj]