Čas (mluvnice)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Čas (tempus) v lingvistice znamená určitý tvar slovesa vyjadřující časové období, ve kterém daný děj probíhal/probíhá/bude probíhat. Většina časů je ohraničena současností. Řadí se mezi gramatické slovesné kategorie spolu s osobou, číslem, způsobem, rodem, videm, třídou a vzorem.
V různých jazycích se mohou časy rozlišovat na aktuální (minulý, přítomný, budoucí) a relativní (např. předminulý, předpřítomný, předbudoucí), které slouží k vyjádření předčasnosti či následnosti dějů.
Mohou se též rozlišovat časy z hlediska probíhání nebo opakování děje, stavu a podobně.
Obsah |
[editovat] V češtině
V češtině se používají pouze aktuální časy:
- Minulý čas (préteritum) – tvoří se pomocí příčestí minulého a přítomných tvarů slovesa být (ve 3. osobě odpadají).
- např. dělal jsem, dělal jsi, dělal; dělali jsme, dělali jste, dělali
- Příčestí minulé rozlišuje tvary podle rodu podmětu (dělal, dělala, dělalo; dělali, dělaly, dělala). Tvoří se přidání „elové“ koncovky k minulému kmeni.
- Přítomný čas (prezens) se v češtině používá pouze u nedokonavých sloves. Tvoří se přidáním osobních koncovek k přítomnému kmeni.
- např. dělám, děláš, dělá; děláme, děláte, dělají
- Budoucí čas (futurum) – tvoří se dvojím způsobem:
- U dokonavých sloves tvar přítomného času vyjadřuje budoucnost (např. udělám).
- U nedokonavých sloves pomocí budoucích tvarů slovesa být a infinitivu.
- např. budu dělat, budeš dělat, bude dělat; budeme dělat, budete dělat, budou dělat
Relativnost (předčasnost a následnost dějů) se v češtině vyjadřuje zejména pomocí větných vazeb, slovesného vidu, příp. pomocí přechodníků. Současný děj ve vedlejší větě se zpravidla vyjadřuje pomocí přítomného času, bez ohledu na čas věty hlavní: Slyšel, že ho volají. Až uslyšíte, že vás volají, vstupte.
V některých případech dochází k posunům v čase (temporálním transpozicím). Jsou to zejména tyto případy:
- Budoucí čas se vyjádří přítomným časem: Zítra jedu do Prahy.
- Minulý čas se vyjádří přítomným časem (tzv. prézens zpřítomňovací). Toho se užívá zejména ve vyprávěních ve snaze dodat příběhu aktuálnosti: Prodíral jsem se lesem a najednou na mě někdo vyběhne z houští.
- Budoucí čas vyjadřuje nejistotu: To bude asi pravda.
- Přítomný čas vyjadřuje mimočasové děje (prézens gnómický). Užívá se:
- v příslovích: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
- ve rčeních: Jako když hrách na stěnu hází.
- v anekdotách: Jdou dvě nuly po poušti a v dálce vidí nekonečno...
- někdy i v jiných souvislostech: Petr nekouří (= je nekuřák).
[editovat] V jiných jazycích
[editovat] Slovanské jazyky
V ostatních slovanských jazycích se používá stejný systém časů jako v češtině.
V ruštině chybějí přítomné tvary pomocného slovesa být, nepoužívají se tedy ani při tvoření minulého času, minulý čas se tvoří pomocí samotného příčestí minulého (př. я был, [ja byl] - byl jsem). V ruštině je závazné použití osobních zájmen v podmětu.
V jihoslovanských jazycích je v minulém čase zachován tvar pomocného slovesa být i ve 3. osobě.
V bulharštině se zachoval původní praslovanský systém 4 minulých časů, které se nazývají aorist, imperfektum, perfektum a plusquamperfektum. Budoucí čas se tvoří pomocí částice ще [šte] a přítomného tvaru slovesa, a to jak u dokonavých, tak i nedokonavých sloves (př. ще чакам [šte čakam] – budu čekat, ще почакам [šte počakam] – počkám).
V polštině se zkrácené tvary pomocného slovesa být připojují ke slovesu nebo jinému slovu (např. byłem - byl jsem, byłeś - byl jsi, byls).
[editovat] Angličtina
Angličtina používá 3 základní (aktuální) časy - minulý (preteritum), přítomný (prezens) a budoucí (futurum) - a 3 relativní časy - předminulý (plusquamperfektum), předpřítomný (perfektum) a předbudoucí - které slouží v vyjádření předčasnosti či následnosti dějů a vyjádření ukončenosti dějů. Podobný systém časů je i v ostatních germánských jazycích.
- např. I had done (předmin.) it before he came (min.). - Udělal jsem to (= měl jsem to udělané) dříve, než přišel.
Kromě toho se ve všech časových rovinách rozlišuje průběhovost a neprůběhovost děje.
- např. I go - chodím x I am going - jdu (právě teď, doslova: jsem chodící)
[editovat] Literatura
- NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha : Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5. s. 83-84.
[editovat] Související články
 |
Související články obsahuje Portál Jazyk |
