Osoba (mluvnice)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Osoba je mluvnická kategorie sloves, zájmen a někdy i dalších slovních druhů (např. v češtině spojek abych / abys / aby).

V některých jazycích se osoba, která se účastní děje, označuje pouze příslušným zájmenem a tvar slovesa se nemění. V řadě jazyků včetně češtiny se podle osoby mění i sloveso.

Typicky existují tři kategorie osoby, které rozlišují, kdo je podmětem věty, zda je to:

  • mluvčí (první osoba)
  • posluchač (druhá osoba)
  • někdo jiný (třetí osoba)

V některých jazycích se od tohoto systému objevují odchylky. Například v telugštině je první osoba množného čísla rozštěpena na tvar inkluzivní (já + ty + on) a exkluzivní (já + on, ale bez tebe). V kríjštině se objevuje 4. osoba, jejíž pomocí se rozlišují dvě 3. osoby (např. ve větě On ho viděl).[1]

V literatuře se jako vyprávěcí osoba užívá osoba třetí, v případě, že se autor staví do role vypravěče, je příběh v první osobě (tzv. ich-forma). Druhá osoba jako hlavní vyprávěcí osoba je v literatuře spíše ojedinělá, užívije se např. v tzv. gamebooku, v němž čtenář může do jisté míry ovlivňovat chod příběhu.

Čeština[editovat | editovat zdroj]

Slovesné tvary v češtině mohou být kromě infinitivu v těchto osobách

  • 1. osoba (já, my),
  • 2. osoba (ty, vy),
  • 3. osoba (on, ona, ono, oni, ony, ona). Pomocí třetí osoby se vyjadřují také stavy neosobní: sněží, prší.

V mluvě někdy dochází k posunům v osobě (personálním transpozicím), konkrétně jde o oslovení posluchače (druhá osoba) pomocí třetí osoby jednotného nebo množného čísla, tzv. onkání a onikání, které je v češtině chápáno jako zastaralé: Tak se u nás posadila. Oni jsou skutečný muž. Někdy také dochází k záměně první osoby (mluvčí) za třetí, pokud chce mluvčí vyjádřit určitou odtažitost, nadhled: Vinnetou (o sobě): Vinnetou zná mnoho jiných cest. Jiným příkladem personální transpozice je tzv. empatický plurál, kdy místo druhé osoby je použito množné číslo první osoby (Vyčuráme se a půjdeme spinkat. Tak copak nás bolí, paní Nováková? Nudle scedíme a necháme odstát.)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Praha : Pražská imaginace, 1997. ISBN 80-7110-183-4. S. 184.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha : Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5. S. 83.  

Související články[editovat | editovat zdroj]