Konjunktiv

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Konjunktiv (z pozdně latinského modus coniunctivus, v překladu způsob sloužící k větné vazbě, z lat. coniungere – spojovat) či (v některých jazycích) subjunktiv (česky spojovací způsob) je slovesný způsob, který vyjadřuje zpravidla podmíněnost či hypotetičnost děje. Existoval již v praindoevropském jazyce a udržel se v mnoha živých jazycích. V češtině a některých dalších slovanských jazycích převzal jeho funkci kondicionál a částečně též imperativ. V jiných jazycích splynul konjunktiv s optativem.

Vyjadřuje akce možné, pravděpodobné, hypotetické, žádoucí, obávané nebo potřebné (slouží tak k vyjádření postojové modality mluvčího). Je to způsob akcí myšlených, které se nemusí stát v žádném časovém bodě. Označuje především subjektivnost, pochybnosti či nejistotu sdělení.

Konjunktiv v rodině indoevropských jazyků[editovat | editovat zdroj]

Jak již bylo zmíněno, konjunktiv se spolu s optativem vyskytoval již v praindoevropském jazyce, což je zrekonstruovaný hypotetický jazyk, z kterého vycházejí četné současné jazykové rodiny. Těmi jsou například jazyky románské, keltské, germánské, slovanské, množství jazyků indického subkontinentu a jazyky íránské a perské. Tyto jazyky často konjunktiv zkombinovaly s dalšími způsoby, vytvořivše tak způsoby hybridní, či jej zcela pozbyly.

V tomto praindickém jazyce zajišťoval konjunktiv úlohu nereálna, tedy situací nepravděpodobných či protichůdných. Naproti tomu optativ vyjadřoval přání či tužby.

Pouze albánština, avestánština, starořečtina, sanskrt a do jisté míry i religiózní staroslověnština si zachovaly konjunktiv a optativ jako způsoby oddělené a paralelní. Nicméně v sanskrtu se použití konjunktivu nachází pouze v raném védickém jazyce a optativ s imperativem jsou ještě méně časté. Později, kolem roku 500 po K., konjunktiv upadl v zapomnění, načež jeho místo převzali optativ a imperativ. To však nebránilo tomu, aby se tvary konjunktivu první osoby nadále používaly jako imperativ, který však svůj tvar, odpovídající první osobě, ztratil.

Latina a románské jazyky[editovat | editovat zdroj]

Latinský subjunktiv se skládá především z forem optativu, zatímco některé z tvarů původního subjunktivu vytvořily flexi času budoucího. To je patrné zejména v třetí konjugaci latinských sloves. V latině se *i minulého optativu projevuje tím, že latinský subjunktiv má samohlásky většinou uzavřené, dokonce i když indikativ užívá samohlásky méně uzavřené. Kupříkladu rogamus v indikativu se mění na rogemus v subjunktivu.

V portugalštině, španělštině a italštině (mezi jinými latinskými jazyky) si subjunktiv uchovává tvar snadno odlišitelný téměř pro všechna slovesa. To platí i pro velké množství francouzských sloves. Všechny tyto jazyky totiž zdědily subjunktiv pocházející z latiny, který kombinuje několik forem a použití originální indoevropské inflexe.

Španělština[editovat | editovat zdroj]

Nejčastější použití ve španělštině:

  • vyjádření přání: Mi madre quiere que estudie medicina
    • Moje matka si přeje, abych studoval medicínu.
  • vyjádření pochybností: No creo que llegue a tiempo
    • Nevěřím, že dorazí včas.
  • výskyt ve víceméně ustálených frázích:
    • es probable que (je pravděpodobné, že),
    • cuando (pokud/když),
    • es interesante que (je zajímavé, že) etc.
  • vyjádření negativního příkazu: No tires el papel.
    • Nevyhazuj ten papír!

Tvoření[editovat | editovat zdroj]

Přítomný čas[editovat | editovat zdroj]

Vezměme tvar slovesa v první osobě jednotného čísla přítomného indikativu, získavše kořen slovesa odstranivše infinitivní koncovku (např.: trabajar, kořen trabaj-). K tomu již můžeme dodat následující koncovky, tvoříce tak tvar přítomného subjunktiva:

Slovesa končící na ar Slovesa končící na er či ir
1. yo (já) -e -a
2. tú (ty) -es -as
2. vos (Rioplatense) -es -as
2. vos (Centroamérica) -és -ás
3. él, usted (on, vykání jednotné) -e -a
1. nosotros (my) -emos -amos
2. vosotros (vy) -éis -áis
3. ellos, ustedes (oni, vykání množné) -en -an

Tedy kupříkladu: que yo trabaje, que tú trabajes, que vos trabajes (Rioplatense), 'que vos trabajés (en Centroamérica), que él trabaje, que nosotros trabajemos, que vosotros trabajéis, que ellos trabajen.

Je třeba také podotknout, že ačkoliv jsou koncovky vždy pravidelné, slovesa, která mají nepravidelný tvar v první osobě čísla jednotného, jej přebírají také do subjunktivu. Několik desítek nejpoužívanějších sloves má navíc v subjunktivu zcela nepravidelný kořen.

Minulý čas[editovat | editovat zdroj]

Imperfektum[editovat | editovat zdroj]

Následující koncovky platí pro případ imperfekta subjunktivu:

Slovesa končící na -ar Slovesa končící na -er nebo -ir
yo -ara/-ase -iera/iese
tú/vos -aras/-ases -ieras/-ieses
él -ara/-ase -iera/-iese
nosotros -áramos/-ásemos -iéramos/-iésemos
vosotros -arais/-aseis -ierais/-ieseis
ellos -aran/-asen -ieran/-iesen

Zatímco tvar -se je odvozen přímo z latinského subjunktivu, forma -ra byla odvozena později od španělského plusquamperfekta.

Budoucí čas[editovat | editovat zdroj]

Budoucí subjunktiv se již přestal používat v běžném jazyce. Nadále je možné jej nalézt pouze ve formálním kontextu ve třetí osobě. V moderním jazyce je nahrazen jinými formami subjunktivu.

  • Quien insultare a la reina... (dnes „Quien insulte“ – Kdo by urazil královnu...)
  • Sea lo que fuere (dnes „Sea lo que sea“ – Ať už se stane cokoliv).

Budoucí subjunktiv se užívá především v právním prostředí. Obzvlážtě jej můžeme nalézt v článcích volebních zákonů, např.:

  • Serán castigados con uno a seis meses de prisión:
    • los que introdujeren en el sobre...
    • los que dañaren las boletas...
    • los que condujeren a otros electores...
  • Potrestáni jedním až šesti měsíci vězení budou:
    • ti, jenž by vložili do obálky...
    • ti, jenž by poškodili hlasovací lístky...
    • ti, jenž by naváděli ostatní volitele...
Budoucí čas jednoduchý subjunktivu Budoucí perfekt subjunktivu
Ser que yo fuere
que tú fueres
que él fuere
que nosotros fuéremos
que vosotros fuereis
que ustedes fueren
que ellos fueren
que yo hubiere sido
que tú hubieres sido
que él hubiere sido
que nosotros hubiéremos sido
que vosotros hubiereis sido
que ustedes hubieren sido
que ellos hubieren sido
Estar que yo estuviere
que tú estuvieres
que él estuviere
que nosotros estuviéremos
que vosotros estuviereis
que ustedes estuvieren
que ellos estuvieren
que yo hubiere estado
que tú hubieres estado
que él hubiere estado
que nosotros hubiéremos estado
que vosotros hubiereis estado
que ustedes hubieren estado
que ellos hubieren estado

Postupem času stále více převažuje užití přítomného subjunktivu nad ostatními formami. Stejně tak méně záleží na psaném či ústním, formálním či neformálním kontextu.

Němčina[editovat | editovat zdroj]

V němčině existuje konjunktiv I neboli konjunktiv prézenta (např. er sei, er habe) a konjunktiv II neboli konjunktiv préterita (er wäre, er hätte) (pojem kondicionál němčina nezná). Konjunktiv I často vyjadřuje cizí mínění, z pohledu mluvčího často nevěrohodné (indikativ: Er sagt, dass niemand zu Hause ist.Říká, že nikdo není doma. x konjunktiv: Er sagt, dass niemand zu Hause sei.Říká, že (prý) nikdo není doma.). Konjunktiv II odpovídá českému kondicionálu, v hovorové němčině se (mimo sloves haben, sein a werden) často nahrazuje opisnou formou „würde + infinitiv“ – Ich hülfe (neobvykle a zastarale) x častěji Ich würde helfen.Pomohl bych.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Modo subjuntivo na španělské Wikipedii a Konjunktiv na německé Wikipedii.