Imperativ

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Imperativ (též rozkazovací způsob) je slovesný způsob, jímž se vyjadřuje přímý rozkaz, požadavek či zákaz. V mnoha případech může znít použití imperativu hrubě a nezdvořile. Rozkaz proto bývá mnohdy opisován zdvořilejší cestou skrze použití jiného způsobu.

Ve většině jazyků se imperativ používá zejména ve 2. osobě, k níž se mluvčí obvykle obrací. Mnohdy však lze vyjádřit rozkaz i v jiné osobě – časté je tzv. trojčlenné paradigma: 2. osoba jednotného čísla a 1. a 2. osoba množného čísla. V 1. osobě množného čísla se používá zpravidla jako výzva do vlastních řad.

V písmu se výpovědi obsahující imperativ ukončují:

  • vykřičníkem, jedná-li se o kategorický požadavek (Okamžitě odejdi!);
  • v ostatních případech tečkou, jedná-li se zejména o zdvořilou žádost (Prosím, otevři okno.).

Čeština[editovat | editovat zdroj]

V češtině se imperativ tvoří od přítomného (prézentního) kmene v 1. osobě množného čísla a ve 2. osobě jednotného i množného čísla.

  • Ve 2. osobě jednotného čísla má buď nulové zakončení, nebo přibírá koncovku -i/-ej (dle třídy).
  • Ve 2. osobě množného čísla přibírá koncovku -te/-ete/-ejte.
  • V 1. osobě množného čísla přibírá koncovku -me/-eme/-ejme.

Příklady:

buď! buďte! buďme!
spi! spěte! spěme!
dělej! dělejte! dělejme!

Rozkazovací způsob a vid[editovat | editovat zdroj]

Jednorázové příkazy se obvykle vyjadřují použitím dokonavého slovesa (např. udělej!), příkazy opakované nebo dlouhodobou platností se vyjádří použitím nedokonavého vidu (např. dělej!).

Zákazy (záporné příkazy) mívají zpravidla dlouhodobou platnost, proto se v záporu tvoří imperativ především od nedokonavých sloves (např. nedělej!). Dokonavá slovesa tvoří imperativ jen ve sděleních zvláštního charakteru (např. No nekupte to, když je to tak levné!).

Angličtina[editovat | editovat zdroj]

V angličtině se imperativ 2. osoby (jednotného i množného čísla) shoduje s infinitivem (bez částice to):

(to) do = dělat, do! = dělej! dělejte!

Lze vyjádřit rozkaz i v jiných osobách, kde se používá vazba se slovesem let (nechat) a předmětovým pádem osobního zájmena, nejčastěji v 1. osobě množného čísla:

let us (= let's) go! = pojďme!

Použití této vazby v jiných osobách se do češtiny překládá jinými způsoby:

let him go = ať jde (doslova „nech ho jít!“)
let me see! = ukaž! (doslova „nech mě vidět!“)

Přenesené významy slova[editovat | editovat zdroj]

Samotné slovo imperativ se občas používá i v dalších přenesených společenských významech - viz sousloví mravní imperativ, morální imperativ, evoluční imperativ, Kantův kategorický imperativ apod. V tomto jazykovém kontextu, že vždy jedná o nějakou formu vyjádření obecného společenského požadavku, dílčí společenské potřeby, která je zrovna v dané době aktuální atd.


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo imperativ ve Wikislovníku