Supinum

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Supinum (latinsky supinus – „obrácený vzhůru“; motivace názvu je nejasná) je neurčitý tvar slovesa (příčestí) v některých jazycích. Využití se v různých jazycích liší.

Slovanské jazyky[editovat | editovat zdroj]

praslovanštině se supinum tvořilo od nedokonavých sloves a užívalo se po slovesech pohybu. Jeho předmět měl genitivní formu. Ve většině slovanských jazyků (včetně češtiny) v pozdější době zaniklo a bylo nahrazeno infinitivem. Zachováno zůstalo ve slovinštině a dolnolužické srbštině.

pračeštině se supinum tvořilo koncovkou –t, méně často –c; u sloves, jejichž infinitiv má dlouhou samohlásku, byla v supinu samohláska krátká, např.:

  • spátispat
  • brátibrat
  • pécipec

Příklad použití: Příde súdit živých i mrtvých.

V období rané staré češtiny bylo supinum nahrazeno infinitivem (např. král šel spáti). Supinum však v češtině nezaniklo beze stopy. Jeho koncovka –t se začala používat u infinitivu, vznikaly dubletní tvary k původním tvarům na –ti (–i). Infinitivní zakončení –t v průběhu 20. století převládlo, infinitivní tvary zakončené –ti se v současnosti považují za zastaralé nebo knižní.

Latina[editovat | editovat zdroj]

latině bývá supinum zakončeno na –tum, méně často –sum. Jeho funkce je v podstatě trojí:

  1. Samostatně se klade po slovesech pohybu (ire, venire apod.) a posílání (mittere) namísto infinitivu a vyjadřuje cíl/ účel daného děje: e. g. Dormitum imus (= Jdeme spát). Zde má stejnou funkci jako zřídka se objevující archaismus v českém spojení Jdu spat. Tento typ se někdy označuje též jako tzv. supinum I. V redukované podobě, zakončené na -tu nebo -su, se supinum klade po určitých adjektivech zpravidla zakončených na -ilis/e: e. g. horribile visu (doslova „strašné k vidění“, tj. strašná věc na pohled, je strašné se na to dívat), difficilis factu (obtížný k provedení) apod. Tento typ se někdy označuje též jako tzv. supinum II.
  2. Od supina se odvozuje tzv. participium perfekta pasiva (≈ české příčestí minulé trpné), např. vocatus/a/um (zavolaný/á/é). Formálně má podobu přídavného jména, stejně jako v češtině, a dále se využívá při tvoření různých pasivních tvarů, např. v perfektu (sanatus (vyléčený) + tvar slovesa esse (být) = sanatus sum (byl jsem vyléčen, resp. jsem vyléčený).
  3. Od supina, resp. od supinového kmene, se odvozuje v latině řada substantiv: e. g. sloveso vincere (vítězit, porážet) má supinum victum, od jehož kmene vict- jsou odvozena substantiva victor (vítěz) a victoria (vítězství).

Švédština[editovat | editovat zdroj]

Švédština jako jediný germánský jazyk používá supinum ve spojení se slovesem ha (mít) k tvoření perfekta a plusquamperfekta: jag har skrivit (napsal jsem).

U slabých sloves má shodný tvar jako pasivní participium (příčestí trpné) ve tvaru středního rodu, např. älskat (milováno), köpt (koupeno). U silných a nepravidelných sloves má supinum zakončení –it, zatímco střední rod trpného příčestí –et: brevet är skrivet (dopis je napsán) × jag har skrivit ett brev (napsal jsem dopis).

Poznámka: Důsledné rozlišení tvarů –it/–et je kodifikováno ve standardní švédštině. V různých nářečích se však tyto tvary často zaměňují podle místních zvyklostí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo supinum ve Wikislovníku

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny. Praha 2002. ISBN 80-7106-484-X.
  • Čermák F. Jazyk a jazykověda. Karolinum. Praha 2004. ISBN 80-246-0154-0.
  • Kábrt J., Kucharský P. Jazyk latinský. Učebnice pro zdravotnické školy. Avicenum. Praha 1973.
  • Mencák F., Frydrich M., Švédština pro samouky, SPN, Praha, 1991, ISBN 80-04-24005-4.
  • Rejzek J. Český etymologický slovník. Leda, Voznice 2001. ISBN 80-85927-85-3.

Související články[editovat | editovat zdroj]