20. století

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
19. století 20. století 21. století
1901 1902 1903 1904 1905 1906 1907 1908 1909 1910
1911 1912 1913 1914 1915 1916 1917 1918 1919 1920
1921 1922 1923 1924 1925 1926 1927 1928 1929 1930
1931 1932 1933 1934 1935 1936 1937 1938 1939 1940
1941 1942 1943 1944 1945 1946 1947 1948 1949 1950
1951 1952 1953 1954 1955 1956 1957 1958 1959 1960
1961 1962 1963 1964 1965 1966 1967 1968 1969 1970
1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980
1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990
1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000

Dvacáté století je podle Gregoriánského kalendáře perioda mezi 1. lednem 1901 a 31. prosincem 2000. Jedná se o desáté a zároveň poslední století druhého tisíciletí.

První polovina dvacátého století byla ovlivněna především dvěma světovými válkami. Obrovská zkáza a vyčerpání, jež oba celosvětové konflikty přinesly, přispěly ke konci politické a ekonomické dominance Evropy.[1] Druhá polovina století byla charakteristická soupeřením dvou nových světových mocností - Spojených států amerických a Sovětského svazu o světovou hegemonii v tzv. studené válce.[2]

Toto století bylo charakteristické nebývalým technologickým a vědeckým pokrokem, avšak došlo v něm i k dosud nejkrvavějším válkám a k hrůzám masového vyvražďování.[3] Ve druhé polovině století se svět poprvé octl před reálnou hrozbou jaderné války, která by zlikvidovala život na celé planetě. Ve 20. století byl zaznamenán obrovský nárůst světové populace[p. 1] a přes postupující proces globalizace[5] došlo k prohloubení sociálních rozdílů mezi světovým obyvatelstvem.

Stopa Buzze Aldrina na Měsíci. Posádka Apolla 11 v roce 1969 jako první stanula na jeho povrchu

Vymezení[editovat | editovat zdroj]

Dvacáté století, běžně ohraničené 1. lednem 1901 a 31. prosincem 2000, bývá některými historiky vymezováno i s pomocí významných dějinných událostí.[6] Za milník stojící na počátku tohoto věku většina z historiků považuje první světovou válku.[7][8] Tato prekatastrofa totiž Evropu a také zbytek světa, poznamenala do té doby nebývalým způsobem.[9] Za čtyři roky války padlo v bojích nejméně 10 miliónů mužů, obrovské oblasti byly zdevastovány a hospodářská produkce se v mnoha regionech zcela zhroutila.[10] První světová válka zcela vyčerpala Ruské impérium, které se vzápětí ponořilo do stejně krvavé občanské války. Jako vítězové z ní vyšli bolševici, kteří přetvořili Rusko na SSSR.

Za konec tohoto století považují mnozí historici přelom 80. a 90. let, kdy kvůli ekonomickému, vojenskému a diplomatickému tlaku Západu došlo k rozpadu Východního bloku a k rozdrolení Sovětského svazu. Období ohraničené první světovou válkou a pádem Sovětského svazu bývá v kontrastu s dlouhým 19. stoletím označováno jako krátké dvacáté století, charakteristické střetem západu s komunismem.[11][12][13]

Shrnutí[editovat | editovat zdroj]

Politické dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích První světová válka, Druhá světová válka, Studená válka, Dekolonizace, Rozpad Sovětského svazu a Evropská integrace.

Na přelomu 19. a 20. století se evropské mocnosti rozdělily do dvou znepřátelených bloků vzájemně soupeřících o hegemonii.[p. 2] Do otevřeného konfliktu, který byl později znám jako první světová válka, se v letech 19141918 postupně zapojila většina států z celého světa. Hlavním bojištěm zůstala Evropa, kde ničivá válka předznamenala rozpad tradičních monarchií, carského Ruska, Německého císařství, Rakouska-Uherska a Osmanské říše. Odhaduje se, že ve Velké válce zemřelo přes 10 miliónů vojáků.[15] V Rusku, kde světový konflikt přešel v občanskou válku, se moci chopili bolševici, kteří v roce 1922 přeměnili zemi v Sovětský svaz. K tradičním světovým mocnostem Spojenému království a Francii, jež převzaly kolonie poraženého Německa, přibyly po první válce rychle sílící Spojené státy americké, jejichž ekonomika se již v této době stala zdaleka nejsilnější.[16]

Díky iniciativě amerického prezidenta Woodrow Wilsona byla v roce 1919 založena Společnost národů, jež si kladla za cíl udržení světového míru.[17] V poražených a válkou vyčerpaných státech, nebo v zemích, jež neuspokojily výsledky Pařížské mírové konference, se však v poválečných letech i s přispěním hospodářské krize třicátých let ustanovily autoritářské režimy. Svými ambicemi a snahou o revizi Versailského systému v Evropě vyčnívali především nacistické Německo Adolfa Hitlera, fašistická Itálie Benita Mussoliniho či komunistický Sovětský svaz Josifa Vissarionoviče Stalina. Silný militarismus vedl k agresivní zahraniční politice i Japonské císařství.[18] Společnost národů, jejímiž členy se nestaly Spojené státy, nebyla schopna tlaku těchto států účinně vzdorovat.

Pacifistická politika appeasementu, kterou pro silný odpor k obnovení globálního konfliktu zastávali představitelé Spojeného království a Francie, nezabránila vypuknutí druhé světové války. Třetí říše, ke které se kromě Hitlerových satelitů připojili i Itálie a Japonsko, však byla přes počáteční úspěchy poražena širokou koalicí, v jejímž čele stáli Spojené státy americké, Spojené království a Sovětský svaz. V této doposud nejstrašnější válce bylo v letech 19391945 v boji, v zázemí či systematickým vyvražďováním usmrceno přibližně 50 miliónů lidí.[19] Z války vyšly dvě nové světové mocnosti - Spojené státy a Sovětský svaz.[20][21]

Po porážce společného nepřítele však vztahy mezi západem a východem začaly velice rychle ochlazovat.[22] Přestože byla v roce 1945 založena Organizace spojených národů, Železná opona mezi oběma vojenskými bloky rozdělila Evropu. Obě supervelmoci soupeřící v tzv. studené válce založily své vojenské aliance (NATO a Varšavskou smlouvu), rozdělily si sféry svého vlivu, vedly závody ve zbrojení a konfrontovaly své síly v zástupných válkách.[23]

Válkou vyčerpané západoevropské státy nastoupily počátkem 50. let cestu integrace. Dalším charakteristickým procesem, nastartovaným skončením druhé světové války, byla rychlá dekolonizace zemí v Africe a Asii. Staré koloniální mocnosti Británie a Francie oslabené válkou již nebyly schopné dostát svým závazkům a od 40. do počátku 70. let tak získalo samostatnost na sedm desítek afrických a asijských států. Britská Indie získala samostatnost v roce 1947. O dva roky později, po vítězství v občanské válce, vyhlásil vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung Čínskou lidovou republiku. Mnoho nových afrických států se vyznačovalo značnou nestabilitou a soupeření Západu s Východem v mnoha z nich přispělo k rozpoutání krvavých občanských válek.[24] Země třetího světa, jež nevstoupily ani do jednoho ze soupeřících světových bloků vytvořily v roce 1961 Hnutí nezúčastněných zemí. Jedním z problematických míst poválečné světové politiky se stal Izraelsko-palestinský konflikt, který eskaloval ve válkách Izraele a jeho arabských sousedů.

Hrozba vypuknutí jaderné války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem v průběhu druhé poloviny 20. století několikrát nebezpěčným způsobem zesílila. V letech 1948 až 1949 za sovětské blokády západního Berlína, za Korejské války mezi roky 19501953, za Suezské krize v roce 1956, za druhé berlínská krize v letech 19581961 či při Karibské krizi v roce 1962.[25] Tvrdou porážku přineslo Spojeným státům jejich zapojení se do války ve Vietnamu.[26] Pro Sovětský svaz byla analogií k americké porážce ve Vietnamu jejich vojenská intervence v Afghánistánu. Tato válka v kombinaci se závody ve zbrojení předznamenala hospodářský krach Sovětského svazu.[27]

V 80. letech, kdy USA vystupňovala svůj diplomatický, vojenský a ekonomický tlak proti Sovětům, se generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov rozhodl pro zavedení reforem.[28] Perestrojka a glasnosť, které demokratizovali sovětskou společnost, však na konci roku 1991 vedly k rozpadu Sovětského svazu.[29] Po pádu SSSR rozšířilo NATO svůj vliv mezi bývalými členy Varšavské smlouvy ve střední a východní Evropě. Zbytek 90. let byvá považován za období dominance Spojených států amerických ve světové politice.[30]

Hospodářské dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Velká hospodářská krize, Marshallův plán a Plánovaná ekonomika.

Již první desetiletí 20. století se neslo ve znamení vzrůstajících nákladů na zbrojení. První světová válka pak způsobila totální mobilizaci lidských i materiálních zdrojů všech zapojených států, jejichž domácí hospodářství se postupně přeorientovaly na válečnou ekonomiku.[31] Hospodářskými vítězi Velké války byly Spojené státy americké, jejichž konfliktem nezasažená ekonomika profitovala z válečných zakázek. Nenasytná evropská poptávka podpořila ekonomický rozvoj i v koloniích a zemích latinské Ameriky.[32]

Hospodářské vyčerpání Ruska vedlo k pádu carského režimu, občanské válce a v konečné důsledku i k ustanovení Sovětského svazu. Bolševici po uchopení moci zestátnili průmysl, provedli pozemkovou reformu, zakázali soukromý obchod, zavedli všeobecnou pracovní povinnost a centralizovali řízení hospodářské výroby. Důsledkem byl katastrofální propad zemědělské produkce, což donutilo vedení strany upustit od tzv. válečného komunismu a v roce 1921 zčásti obnovit tržní hospodářství (Novaja ekonomičeskaja politika - NEP). Tento kompromis v roce 1928 opustil Leninův nástupce Stalin, který podporoval centralizaci izolovaného sovětského hospodářství, militarizaci a kolektivizaci zemědělství. Stalinova politika nastartovala v Sovětském svazu ohromný rozvoj těžkého průmyslu, avšak vyvolala odpor venkova, kde na mnoha místech vypukl hladomor.[33]

Ekonomiky evropských států, jejichž hospodářství byla válkou nejsilněji zasažena, se v mnoha případech zotavovaly velmi pomalu. V Německu, které muselo zplácet vysoké válečné reparace, vypukla nekontrolovatelná hyperinflace. Ta postihla i Maďarsko, Rakousko nebo Polsko.[34] Pozvolný hospodářský vzestup a stabilizace světové ekonomiky byli přerušeny krachem na newyorské burze v říjnu 1929.[35]

Američanka obsluhující v roce 1940 revolverový soustruh

V důsledku krachu zasáhla počátkem třicátých let většinu světa - s vyjímkou izolovaného SSSR - Velká hospodářská krize. V jejím důsledku došlo k obrovskému nárustu nezaměstnanosti a kolapsu světového obchodu. Americké hospodářství se z krize vzpamatovalo i díky reformám prezidenta Franklina D. Roosevelta známým jako New Deal. Evropské ekonomiky vybředly z deprese s pomocí státních zakázek a zvýšujících se ivestic na zbrojení.[36] Druhou světovou válku vyhráli Spojenci i díky obrovské převaze v materiálních a lidských zdrojích. V totální válce byly zpustošeny obrovské oblasti Evropy, severní Afriky a Asie. Válka opět posílila ekonomiku Spojených států amerických,[37] které se spolu se Sovětským svazem staly světovou supervelmocí.

Po válce pomohli americké investice obnovit Japonsko a západoevropské státy (Německý hospodářský zázrak).[38] Východní blok však kvůli odmítavému postoji Sovětského svazu Marshallův plán nepřijal a jako alternativa byla založena Rada vzájemné hospodářské pomoci. Přesto zažívala celosvětová ekonomika od 50. do 70. let období nebývalého růstu a pro období do roku 1973 hovoří někteří autoři o tzv. zlatém věku.[39] Socialistický tábor rozšířila v roce 1949 Čínská lidová republika, jejíž vůdce Mao Ce-Tung se na přelomu 50. a 60. let pokusil modernizovat čínské hospodářství za tzv. Velkého skoku.[40]

V roce 1973 Ropný šok vyvolaný státy OPEC prudce zvýšil ceny světové ropy.[41] Západ se propadl do hluboké recese, ekonomické problémy se nevyhnuly ani východnímu bloku a většina zemí třetího světa se velkým způsobem zadlužila.[42] Sovětský svaz hospodářské vypětí, násobené závody ve zbrojení s USA, nezvládl a přes Gorbačovovy reformy se na počátku 90. let rozpadl.[43]

V závěru 20. století nadále dominovaly světové ekonomice Spojené státy americké. Oživění hospodářství zažila integrující se západní Evropa, kde výrazně posílilo sjednocené Německo.[44] Po obrozeném Japonsku zažili hospodářský boom i státy jihovýchodní Asie známí jako Asijští tygři.[p. 3] Ekonomický růst zažívali před koncem tisíciletí i Indie, komunistická Čína, která přistoupila k ekonomickým reformám, a nakonec i stabilizované Rusko. Na vývozu ropy bohatly arabské země Středního východu. Ekonomické problémy zásahly na konci 90. let latinskou Ameriku, avšak nejzaostalejším světovým regionem zůstala na konci 20. století většina afrických států.[46]

Kulturní dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Umění 20. století.

Věda a technologie[editovat | editovat zdroj]

Životní prostředí[editovat | editovat zdroj]

Významné události[editovat | editovat zdroj]

1901 až 1910[editovat | editovat zdroj]

1910 až 1920[editovat | editovat zdroj]

Evropa v roce 1914.
Americké sufražetky v roce 1920

1920 až 1930[editovat | editovat zdroj]

1930 až 1940[editovat | editovat zdroj]

1940 až 1950[editovat | editovat zdroj]

Americké noviny oslavující Hitlerovu smrt
Hřibovitý mrak po výbuchu atomové bomby svržené 9. srpna 1945 na Nagasaki

1950 až 1960[editovat | editovat zdroj]

1960 až 1970[editovat | editovat zdroj]

1970 až 1980[editovat | editovat zdroj]

Evakuace při pádu Saigonu

1980 až 1990[editovat | editovat zdroj]

Demonstranti na Staroměstském náměstí v Praze

1990 až 2000[editovat | editovat zdroj]

Poslední generální tajemník ÚV KSSS Michail Sergejevič Gorbačov
Lebky usmrcených během genocidy ve Rwandě
Odstupujícího ruského prezidenta Borise Jelcina střídá dosavadní premiér Vladimir Putin

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Světová populace dosáhla první miliardy na počátku 19. století. Druhé miliardy dosáhla za 120 let, třetí za 35 let a čtvrté za 15 let. Pěti miliard dosáhla v 80. letech a na konci tisíciletí se vyšplhala již na šest miliard.[4]
  2. Trojspolek vznikl v roce 1882, kdy se k spojenecké smlouvě mezi Německým císařstvím a Rakousko-Uherskem z roku 1879 připojilo Italské království. Trojdohoda, neboli aliance mezi Spojeným královstvím, Francouzskou republikou a Ruským impériem se zformovala po uzavření smluv mezi Francií a Ruskem v roce 1894, Británií a Francií v roce 1904 a konečně Británií a Ruskem v roce 1907.[14]
  3. Mezi první generaci těchto států patřily Jižní Korea, Hongkong, Tchaj-wan, či Singapur. V další vlně je následovaly Malajsie, Thajsko či Indonésie.[45]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Roberts, John Morris. Dvacátého století. Dějiny světa od roku 1901 do současnosti Praha; Plzeň: 2004. [dále jen Roberts (2004]. Str. 189 - 190.
  2. Diner, Dan. Porozumět 20. století Brno: 2010. [dále jen Diner (2010)]. Str. 35 - 36.
  3. Hobsbawm, Eric. Věk extrémů : Krátké 20. století 1914–1991 Praha: 1998. [dále jen Hobsbawm (1998]. Str. 24 - 26.
  4. Hobsbawm (1998), s. 356.
  5. Roberts (2004), Str. 449 - 450.
  6. Roberts (2004), Str. 21 - 22.
  7. Hobsbawm (1998), s. 16 - 17.
  8. Vinen, Richard. Evropa dvacátého století Praha: 2007. [dále jen Vinen (2007)]. Str. 16 - 17.
  9. Křen, Jan. Dvě století střední Evropy Praha: 2005. [dále jen Křen (2005)]. Str. 323.
  10. Roberts (2004), Str. 206.
  11. Vinen (2007), s. 16 - 17.
  12. Hobsbawm (1998), s. 18.
  13. Diner (2010), s. 5 - 6.
  14. Křen (2005), s. 294 - 296.
  15. Vinen (2007), s. 68.
  16. Hobsbawm (1998), s. 27.
  17. Roberts (2004), Str. 212.
  18. Johnson, Paul. Dějiny 20. století Praha: 2008. [dále jen Johnson (2008)]. Str. 306 - 308.
  19. Roberts (2004), Str. 319 - 322.
  20. Hobsbawm (1998), s. 233.
  21. Roberts (2004), Str. 332.
  22. Roberts (2004), Str. 335 - 337.
  23. Vinen (2007), s. 256 - 261.
  24. Johson (2008), s. 503.
  25. Vinen (2007), s. 261 - 262.
  26. Roberts (2004), Str. 495.
  27. Roberts (2004), Str. 547.
  28. Roberts (2004), Str. 547 - 549.
  29. Hobsbawm (1998), s. 492 - 495.
  30. Hobsbawm (1998), s. 571.
  31. Stellner, František. Hospodářské dějiny (16.-20. století Praha: 2006. [dále jen Stellner (2006]. Str. 49 - 51.
  32. Roberts (2004), Str. 215.
  33. Stellner (2006), s. 56 - 59.
  34. Stellner (2006), s. 63 a 66.
  35. Stellner (2006), s. 71.
  36. Stellner (2006), s. 71 - 75.
  37. Stellner (2006), s. 87.
  38. Stellner (2006), s. 87 - 91.
  39. Hobsbawm (1998), s. 265 - 267.
  40. Stellner (2006), s. 104.
  41. Stellner (2006), s. 93.
  42. Hobsbawm (1998), s. 429 a 433.
  43. Stellner (2006), s. 118 - 123.
  44. Stellner (2006), s. 124 - 126.
  45. Roberts (2004), Str. 530.
  46. Stellner (2006), s. 127 - 129.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu 20. století ve Wikimedia Commons

1. tisíciletí 2. tisíciletí 3. tisíciletí
11. století   12. století   13. století   14. století   15. století
16. století   17. století   18. století   19. století   20. století