Sudety

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o českém pohraničí. O geomorfologické jednotce Sudety (něm. Sudeten, pol. Sudety) pojednává článek Krkonošsko-jesenická subprovincie.
Oblasti dnešního Česka, osídlené podle rakouského sčítání lidu v roce 1910 převážně německojazyčným obyvatelstvem (národnost se určovala dle tzv. obcovací řeči)
Oblasti dnešního Česka, osídlené podle československého sčítání lidu v roce 1930 převážně sudetoněmeckým obyvatelstvem (národnost se určovala podle národnostní příslušnosti a mateřské řeči)
Hitler vjíždí triumfálně do Kraslic (Sudety), 4. října 1938

Sudety (též Sudetsko, německy Sudetenland, polsky Kraj Sudetów nebo Kraj Sudecki) je v češtině označení pro ty pohraniční oblasti dnešního Česka, ve kterých do roku 1945 převažovalo německé osídlení. Československý stát v roce 1945 používání slova Sudety vyhláškou zakázal, avšak od 90. let bylo jako historicko-geografický pojem částečně rehabilitováno. Sudety je původně označení Krkonošsko-jesenické subprovincie; v němčině (Sudeten) a polštině (Sudety) zůstalo dosud základním označením, v češtině se již používá méně, protože v roce 1979 byl v české a slovenské geomorfologii nahrazen novotvarem Krkonošsko-jesenická subprovincie.

Toponomastika pojmu Sudety[editovat | editovat zdroj]

Původ názvu Sudety není jednoznačný. Nejčastěji uváděný výklad tvrdí, že původní fyzickogeografický termín Sudéta je slovo keltského původu, složené z gramatického základu sud- (kanec) a přípony -éta (les), dohromady tedy „Les kanců“. Někdy se uvádí jiný výklad, například pomocí starogermánského slova „Sudtha“, překládané jako „les“. Termín je doložený již ve starověku u Klaudia Ptolemaia. Není však jisté, jestli skutečně toto slovo na jeho mapě označovalo stejné pohoří.

Bohaté Sudety a Chudé Sudety[editovat | editovat zdroj]

Sociální geograf Radim Perlín dělí Sudety na tzv. Bohaté Sudety a tzv. Chudé Sudety. Oblast Bohaté Sudety je vymezena na základě bývalé česko-německé etnické hranice rozšíření původního německého obyvatelstva v pásu osídlení podél severozápadní a severovýchodní hranice Česka. Bohaté Sudety se rozkládají v prostoru od ašského výběžku přes Karlovarsko, severočeskou konurbaci, oblast Českého středohoří, Liberecko, krkonošské a orlické podhůří až na Jesenicko a Opavsko. Pro Bohaté Sudety je charakteristická industrializace a urbanizace. Oblast Chudé Sudety se rozkládá podél jihozápadní, jižní a jihovýchodní hranice Česka. Chudé Sudety jsou vymezeny na bázi původní etnické hranice, ale na rozdíl od Bohatých Sudet v rurálním prostředí.[1]

Dějiny Sudet na počátku 20. století[editovat | editovat zdroj]

Již před první světovou válku vzniklo v Sudetech pangermánské hnutí (DAP) z něhož později (nepřímo) vznikla NSDAP a SdP.
Po 1. světové válce vedly spory o přesnou podobu hranic nově vzniklého Československa k několika ozbrojeným konfliktům, z nichž nejdramatičtější byl s Polskem o jižní část Slezska (tehdy ještě nebyly Sudety nijak přesněji vymezeny).

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Čeští uprchlíci ze Sudet

Po vzniku Československa v roce 1918 vyhlásili Němci žijící v pohraničních částech Čech, Moravy a bývalého Rakouského Slezska ve dnech 29. a 30. října následující 4 autonomní celky, známé jako provincie, požadující nezávislost na Československu a přičlenění k Německému Rakousku:

  • Deutschböhmen, zahrnující severozápad a sever Čech, s centrem v Liberci.
  • Sudetenland, zahrnující severovýchod Čech, včetně Orlických hor, severozápad Moravy a západ bývalého Rakouského Slezska, s centrem v Opavě. Mělo rozlohu přibližně 6 543 km² a asi 650 000 obyvatel.
  • Böhmerwaldgau, zahrnující jihozápad, jih a jihovýchod Čech, s centrem v Prachaticích. Představitelé tohoto celku deklarovali spojení s Horními Rakousy.
  • Deutschsüdmähren, zahrnující jih Moravy, s centrem ve Znojmě. Představitelé tohoto celku deklarovali spojení s Dolními Rakousy. Začínala u Břeclavi (Poštorná) a zahrnovala Mikulovsko, Znojemsko a Slavonicko. (Mikulov byl až do roku 1960 okresním městem, pak se stala okresním městem Břeclav). V té době také došlo ve všech obcích k přečíslování všech popisných čísel a všechny domy dostaly nová čísla popisná. Návštěvníci z Německa nebo z Rakouska se pak obraceli na místní kronikáře se žádostí o pomoc při hledání domu, ve kterém kdysi bydleli.

Mimo těchto čtyřech oblastí stálo Novobystřicko [2], připojené rovněž k Dolním Rakousům. Dále ještě jazykový ostrov Jihlava s 22 okolními vesnicemi.

Československo obnovilo svoji územní integritu se všemi odtrženými územími jejich vojenským obsazením prakticky bez větších vojenských akcí mezi 1. – 20. prosincem 1918. Tyto čtyři celky tak přestaly existovat a Československá vláda neuznala právo německé menšiny na sebeurčení.

Hranice Československa po první světové válce byly určovány mírovými smlouvami, které potvrzovaly vítězné mocnosti. Na jihu a východě Československé republiky byly hranice potvrzeny tzv. Trianonskou smlouvou v roce 1920. Hranice se sousedním Německem a Rakouskem byly potvrzeny na Pařížské mírové konferenci už o rok dříve, zde byla také potvrzena územní celistvost Československa. Smlouva s Německem byla uzavřena ve Versailles a v Saint–Germain s Rakouskem.

Po vyhlášení samostatné Československé republiky došlo k pokusu německy hovořících obyvatel v českých zemích o vytvoření čtyř samostatných provincií, které se rozkládaly v oblasti podél hranic s Rakouskem a Německem. Představitelé čtyř provincií, které byly vyhlášené na podzim 1918, požadovali připojeni k nově vzniklému Deutsch-Österreich potažmo k nově vzniklé Německé republice. Mezi těmito oblastmi obývanými převážně německou populací, respektive mezi jejich zástupci, však neexistovala politická spolupráce. Navíc existovaly jen krátce a pokus o odtržení tohoto území se nezdařil.[3]

Tyto pohraniční oblasti byly do prosince 1918 obsazeny československou armádou. Protesty německého obyvatelstva, které se dovolávalo tzv. „práva národů na sebeurčení“, byly potlačeny vojskem za použití síly. V několika střetech, často vyprovokovaných z obou stran, bylo zastřeleno několik desítek občanů převážně německé národnosti. Později byly tyto oběti coby „březnoví padlí“ využívány nacionalisty k eskalaci konfliktů, zejména v pohraničních oblastech, které se samy začaly označovat jako Sudety.

Když přestal tento druh odporu ztrácet na intenzitě, pojem "sudetský" přetrval jako identifikace se zbytkem německého obyvatelstva v Československu. Nicméně toto označení Němců v celém Československu až do třicátých let nebylo v tomto smyslu používáno. Žádná politická strana se po roce 1918 neoznačovala za sudetoněmeckou do doby, než s tímto pojmem začal operovat Henlein na konci roku 1933. Ve 20. a 30. letech 20. století se termín Sudety (Sudetenland) začal užívat pro většinu pohraničních oblastí Českých zemí (včetně Moravy a Slezska), kde žila až do roku 19451946 početná německá menšina (3 až 3,5 miliónů občanů).

Slezsko, Polsko[editovat | editovat zdroj]

V roce 1920 bylo k ČSR připojeno i území Hlučínska, dále část Vitorazska a Valticko. Po bojových střetnutích a následném arbitrážním rozhodnutí Spojenců se rozdělila oblast Těšínska mezi ČSR a obnovené Polsko, hranicí se stala řeka Olše. V tomto regionu šlo především o velké zásoby kamenného uhlí a vysokou koncentraci průmyslových podniků.[3]

Sudety zpočátku zřejmě zahrnovaly pouze pohoří na jihozápadě Slezska, ale záhy tento pojem označoval celou soustavu pohoří (Sudety = Sudetská soustava/subprovincie = Krkonošsko-jesenická subprovincie) od dolního toku řeky Ohře až po řeku Odru, tedy severní část Krušných hor, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory a Jeseníky. V polštině termín Sudety (čes. Krkonošsko-jesenická subprovincie) označuje horské pásmo od Labského údolí až po Moravskou bránu.

Sudetské země, sudetští Němci[editovat | editovat zdroj]

V roce 1903 použil politický aktivista a publicista Franz Jesser v jedné ze svých studií poprvé termín sudetendeutsch (Sudetští Němci), podle horstva, které bylo v Čechách, na Moravě i v rakouském Slezsku, jako označení pro německojazyčné obyvatelstvo Českých zemí (na rozdíl od alpendeutsch - tedy Němců ze zemí dnešního Rakouska, popřípadě Slovinska). Během následujících dekád se toto slovo prosadilo a bylo široce užíváno.[4] České země začali rakouští Němci označovat termínem Sudetské země (něm. Sudetische Länder nebo Sudetenländer). V roce 1927 vydal geograf Fritz Machatschek geografii Československa (ČSR) pod názvem Landeskunde der Sudeten- und Westkarpatenländer.

Jako součást Německa[editovat | editovat zdroj]

Sudetští Němci nadšeně odstraňují československý hraniční orientační sloup
Sudetští Němci vítají vojáky nacistického Německa v Žatci
Pohřeb českých padlých v Sokolově, byli zabiti sudetskými Němci
Vítání německých vojáků sudetskými Němkami v Chebu
Německý tank projíždí slavnostně vyzdobenými ulicemi Chomutova
Jednotky sudetoněmeckých Freikorps
Českoslovenští vojáci v Krásné Lípě - říjen 1938

Termín, který nabyl územně politického obsahu, byl využit německými nacisty za podpory části německého obyvatelstva Sudet (zejména Sudetoněmecké strany, SdP) k rozbití demokratického Československa. Toto území bylo totiž od 10. století nikdy nezpochybněnou součástí Českého státu, resp. zemí Koruny české (které byly až do roku 1918 součástí mnohonárodnostní Svaté říše římské respektive Rakouska-Uherska), třebaže tu od 13. století žilo německé obyvatelstvo, které zde mělo většinu.

Po mnichovské dohodě (1938) bylo jako Sudetenland označováno veškeré území odstoupené pod nátlakem velmocí Československem hitlerovskému Německu. Obyvatelé české národnosti se mohli přihlásit k obnovenému občanství Československé republiky a přestěhovat se do ní. Češi, kteří zde zůstali, byli diskriminováni v zaměstnání i ve školách. České obyvatelstvo vidělo v sudetských Němcích své úhlavní nepřátele. Na tomto území byla ustavena Sudetoněmecká území, která se podle zákona „O opětovném sjednocení sudetoněmeckých území s Německou říší“ (Gesetz über die Wiedervereinigung der sudetendeutschen Gebiete mit dem Deutschen Reich)[5] oficiálně stala 21. listopadu 1938 součástí nacistického Německa. Říšská marka byla na území Sudet zavedena 11. října 1938 [6], ale teprve 15. listopadu 1938 zde byla ukončena souběžná platnost československé měny.

Po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se podle rozhodnutí Hitlera z 25. března 1939 větší část území Sudet, tzv. Sudetengau (Gau-Sudetenland), stalo 15. dubna 1939[7] územně správní jednotkou Třetí říše a zahrnovalo oblast od Domažlicka po Moravskou Ostravu s centrem v Liberci (Reichenberg), kde měl sídlo říšský župní správce Konrad Henlein; území se dělilo na 3 vládní obvody: Cheb (Eger), Ústí nad Labem (Aussig) a Opavu (Troppau). Území na jihozápadě Čech bylo připojeno k Bavorsku, stalo se tak součástí župy Bavorská Východní marka (Reichsgau Bayerische Ostmark). V roce 1942 bylo území přejmenováno na říšskou župu Bayreuth (Reichsgau Bayreuth). Zbytek území na jihu byl připojen k bývalému Rakousku (Ostmark) a v jeho rámci rozdělen mezi říšské župy Dolní Podunají a Horní Podunají.

Obnovené Československo[editovat | editovat zdroj]

Odsun

Po porážce Třetí říše bylo veškeré odstoupené pohraniční území připojeno zpět k ČSR a zároveň na základě článku XI. až XII. závěrů Postupimské dohody vítězných velmocí (1945) byla drtivá většina československého obyvatelstva hlásícího se k německé národnosti "odsunuta" z Československa do americké a sovětské okupační zóny v Německu (a připravena prakticky o veškerý majetek). Nezákonné, tzv. divoké vyhánění probíhalo již od května 1945.

Při divokém vyhánění docházelo i k zabíjení německých civilistů. Tzv. amnestijní zákon (Zákon č.115/1946 Sb.) toto zabíjení neexkulpoval - vztahoval se jen na „jednání, k němuž došlo od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945 a … které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“, nikoliv na činy spáchané z "pohnutek nízkých a nečestných".[8]

Masivní úbytek německého obyvatelstva Sudet byl alespoň z části nahrazen lidmi z vnitrozemí Českých zemí a Slovenska a také přistěhovalci ze zahraničí, například Řeky, Rumuny a Volyňskými Čechy.[9] Imigrantů z ciziny bylo úhrnem asi 200 000. Do Sudet později za podpory komunistické vlády přesídlilo i mnoho slovenských Cikánů a Maďarů, tehdejší tisk psal, že budou zdrojem pracovní síly v pohraničí. Existovala zde totiž iniciativa československé vlády na osídlení prázdného českého pohraničí, kde byl soustředěn průmysl.[10]

Od konce let čtyřicátých až asi do poloviny let osmdesátých československý tisk, rozhlas a televize nazývali odsunuté sudetské Němce revanšisty. (Údajně mysleli na odvetu, na revanš).[zdroj?]

Kvůli vlivu rozsáhlé migrace v Sudetech zde na několik desetiletí prakticky zanikl veřejný život. Lidé se často cítili a stále ještě cítí vykořeněni. Situace se začala výrazně lepšit až v 90. letech 20. století poté, co se o problému vůbec mohlo otevřeně mluvit.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Zatímco československo-rakouskou smlouvou byla otázka odškodnění odsunutého německého obyvatelstva do Rakouska fakticky vyřešena, někteří sudetští Němci, vzdor uzavřené česko-německé deklaraci (ratifikovaná 1997), nepovažují problém svého odsunu a zabavení majetku na základě „kolektivní viny“ (podle Benešových dekretů) za uzavřený.

K zákazu používání pojmu "Sudety" v Česku a na Slovensku[editovat | editovat zdroj]

Československý exilový prezident Edvard Beneš napsal v červnu 1942 Wenzelu Jakschovi:[11]

  • ”A: vědecky, geograficky, historicky slovo ”sudetský” znamená zcela něco jiného, nežli to, v jakém smyslu se ho nyní používá.
  • B: slovo to je výrazem politického podvodu, jaký z německé otázky v Československu učinil Henlein a německý fašismus. Chtěl zvláštní terminologií vytvořit politické skutečnosti. Byl to od něho podvod a je to podvod. Snad by bylo možno chápat, když se ze stran jiných chtělo u nás proti podvodné politické agitaci Henleinově působit tím, že se proti tomu reagovalo a termínu toho z důvodů taktických také užívalo. Byla to politická chyba: obtíže se nikdy nevyřeší následováním chyb nebo demagogie odpůrcovy. Chceme-li se však od henleinismu a nacismu definitivně emancipovat, dělejme to důsledně a nepodléhejme jeho metodám! Vraťme se ke své dobré dřívější tradici!
  • C: Slovo ”sudetský”, ”Sudetenland”, ”sudeťák” bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krizi před a po roce 1938. Musíme se snažit o novou dohodu zbavení se i těch smutných, politicky osudných a pro nás nepřijatelných rekvizit nacistické politiky.
  • D: Češi po dnešní válce toto slovo nepřijmou, budou je perhoreskovat; a je tudíž v našem zájmu, abychom se včas shodli, že z naší politiky na obou stranách zmizí. Je v zájmu dobré politiky, aby se to nemuselo dělat zákony a nařízeními. Bylo by směšné, kdyby i českoslovenští antihenleinovci a antinacističtí demokraté se po válce mezi sebou hádali o slova a dělali z henleinovského dědictví a z terminologie politické aféry. Soudíme, že naši němečtí občané dobře to uváží a vše potřebné k tomu připraví.”

Dne 31. VIII. 1942 přijalo exilové Prezidium čs. Ministerské rady (na návrh čs. exilového ministerstva vnitra z 14. II. 1942) vyhlášku, podle které se užívání pojmů spojených se slovem sudetský Němec stává protiústavním a může být i trestné.[12]

Deska v Andělské Hoře na památku premiéry i derniéry Cimrmanovy vlastenecké hry Sudety krásné, Sudety mé, která byla údajně uvedena v původním českém znění s německými titulky roku 1912 v místním hostinci Gasthaus zum Goldenen Kreuz.

Dne 22. května 1945 vešla v platnost vyhláška, hovořící o nepřípustnosti užívání pojmu Sudety: ”Název ”Sudety” nepřípustný: ministerstvo vnitra upozorňuje, že používání názvu ”Sudety”, jeho odvozenin a podobných výrazů, obvyklých v době okupace, je nepřípustné. Pro označení příslušného území buď užíváno názvu ”pohraniční území”. Opatření tohoto dlužno dbáti zejména v úředním styku veškeré veřejné správy.”[13]

V Československu bylo v roce 1945 tiskovou normou Ministerstva vnitra ČSR také mj. zakázáno použít v tisku názvu "Podkarpatská Rus".[14]

O problematice pohraničí se hovoří v našich podmínkách od konce 30. let 20. století. Vždy se jednalo o území výrazně diferencovaná ekonomickým vývojem i národnostním složením (s výrazným zastoupením Němců). Co se rozumí pojmem pohraničí? První vymezení bylo ztotožněno s územím, které okupovala německá armáda ve druhé světové válce. Pro potřeby dosidlovací politiky a uplatňování dalších nástrojů byly v letech 1949, 1960 a 1969 vzhledem k administrativně správnímu členění provedeny dílčí úpravy.[15]

Dle Stanoviska Odboru legislativy a koordinace předpisů a kompatibility s právem Evropských společenství Ministerstva vnitra České republiky k používání názvu Sudety ze dne 13. srpna 2004 však nejsou vyhlášky z 22. května 1945 a z 31. srpna 1942 (navržená 14. února 1942) součástí platného právního řádu České republiky.[16]

V roce 1993 píše o rehabilitaci historicko-geografického pojmu Sudety Václav Král.[17] V roce 1994 použili Ivan Bičík a Vít Štěpánek v názvu své studie Case Study of the Prague’s Environs and the Czech Sudetenland termínu Czech Sudetenland („české Sudety“).[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Radim Perlín: Venkov, typologie venkovského prostoru. URL: http://web.archive.org/web/20110928135236/http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/odbor/reforma/perlin.pdf
  2. http://is.muni.cz/th/63542/prif_d_b1/Jen_text-finIV.txt
  3. a b Arburg, Adrian von, Staněk, Tomáš (ed.). Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. I. Středokluky: Zdeněk Susa, 2010. s. 28 – 32.
  4. Hahn, Hans-Henning: Hundert Jahre sudeten-deutsche Geschichte: eine völkische Bewegung in drei ... [online]. Google Books, [cit. 2011-11-27]. Dostupné online. (německy) 
  5. http://www.verfassungen.de/de/de33-45/sudetenland-vereinigung38.htm
  6. 'Kronika Větřkovic z let 1298-1945' [online]. [cit. 2010-09-06]. Dostupné online. (čeština) 
  7. http://www.verfassungen.de/de/de33-45/sudetenland-verwaltung39.htm
  8. Pořad Historie.cs Ve skutečnosti se o amnestii nejednalo, protože za tyto skutky nikdo nebyl souzen. Problematické také je datum, do kdy se tento zákon vztahoval, jelikož se týkal i činů spáchaných po oficiálním konci druhé světové války.
  9. Čapka, Fr.; Slezák, L.; Vaculík, J.: Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno 2005.
  10. Prezentace o novoosídlencích Problematika nového osídlení pohraničí je už jinou kapitolou dějin tohoto území.
  11. BENEŠ, Edvard. Zásadní stanovisko k usnesení představenstva SdS, (odevzdané W. Jakschovi 1. XII. 1942), 7. VI. 1942. [s.l.] : [s.n.].  
  12. JAKSCH, Wenzel. Dopis R. Bechyněmu, 25. X. 1940. [s.l.] : [s.n.].  
  13. Úřední list Republiky československé, 24. V. 1945.. [s.l.] : [s.n.].  
  14. AUGUST, František. Ve znamení temna. Sovětská špionážní a podvratná činnost proti Československu v letech 1918-1969. [s.l.] : Votobia, Praha.  
  15. JEŘÁBEK, Milan. Pohraničí v regionálním rozvoji a jeho výzkum (Geografie - Sborník ČGS, 105, č. 1). [s.l.] : Česká geografická společnost, Praha.  
  16. KAUCKÝ, Jiří. Stanovisko Odboru legislativy a koordinace předpisů a kompatibility s právem Evropských společenství Ministerstva vnitra České republiky ze dne 13. srpna 2004 k používání názvu Sudety, Č. j. LG-1242/2004, 13. VIII. 2004. [s.l.] : [s.n.].  
  17. KRÁL, Václav. Rehabilitujme název Sudety (Geografické rozhledy, ročník 2, č. 4/1992-1993). [s.l.] : Terra klub, Praha.  
  18. BIČÍK, Ivan. Long-Term and the Current Tendendies in Land-Use: Case Study of the Prague’s Environs and the Czech Sudetenland (Acta Universitatis Carolinae, Geographica, č. 1). [s.l.] : Univerzita Karlova, Praha.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Arburg, Adrian von, Staněk, Tomáš (ed.). Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. I. Středokluky: Zdeněk Susa, 2010.
  • Brügel, Johann Wolfgang: Češi a Němci 1918 – 1938. Praha 2006.
  • Zykmund, Neuvirt, Kuranda, Špaček: Turn, 100 let města Trnovany-Teplice, Europrinty 2010.
  • Zmizelé Sudety / 4. upr. a rozš. vyd. Domažlice : Český les, 2006. 656 s. : il., mapy ; 21 cm.ISBN 80-86125-73-4
  • Mikšíček, Petr, Sudetská pouť, aneb, Waldgang / 1. vyd. Praha : Dokořán, 2005. 165 s., [16] s. barev. obr. příl. : il.ISBN 80-7363-009-5
  • Proměny sudetské krajiny / 1. vyd. [Praha] : Antikomplex, 2006. 238 s. : il. ISBN 80-86125-75-0
  • Glotz, Peter, Vyhnání: České země jako poučný případ / Vyd. 1. Praha : Paseka, 2006. 222 s. : il., portréty ; 21 cm.ISBN 80-7185-705-X (váz.)
  • SUPPAN, Arnold. Österreicher, Tschechen und Sudetendeutschen als Konfliktgeleinschaft im 20. Jahrhundert. Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 157-209. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-042-7. 
  • Werner Flach, Christa Kouschilová: "Organizovaný revanšismus a jeho strůjci" , Svoboda Praha 1986
  • SLEZÁK, Lubomír. Zemědělské osídlování pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno : Nakladatelství Blok, 1978. 174 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]