Pohraničí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pohraničí (pohraniční území, pohraniční oblasti) je území nacházející se podél nebo blíže státních hranic. Pohraničí nezahrnuje území sousedního státu. Příhraničí je oblast ležící při hranici se sousedním státem a zahrnuje i pohraniční území sousedního státu.[1] Geograf Peter Haggett nepřímo definuje příh­raniční region tvrzením, že „každá hranice vytváří kolem sebe zónu tlaku“, s tím, že se tato zóna tlaku vzdáleností od hranic zeslabuje.[2] Zatímco hraniční linie je jednoznačně definována jako lineární oddělení dvou státních územních celků, jako příhraniční okrajové území je označována oblast územně blízká hraniční linii. Definice této oblasti závisí nejen na specifičnosti místních podmínek. Pro každé pohraničí, ale také různá historická období, ji totiž lze definovat individuálně.[3] James Anderson a Liam O'Dowd poukázali na výjimečnou rozrůzněnost hraničních regionů a úloh hranic konstatováním, že „každá státní hranice a každý pohraniční region jsou unikátní“.[4] Vzhledem k uznávané a nepopiratelné svázanosti hranic a příhraničních oblastí s příslušnými celky (na státní či regionální úrovni) Martin Hampl toto tvrzení zobecnil také na unikátnost všech geografických jevů.[5]

V důsledku předlistopadových zkušeností je v české geografické obci pojem „pohraniční“ často vnímán jako termín pro oblast jednostranně rozloženou podél státní hranice.[6]

Naopak polský geograf Krystian Heffner (v Česku např. geografové Milan Jeřábek a Jaroslav Dokoupil[6]) jako výraz etapy přechodu od periferních k integrujícím se regionům vnímá pod pojmem „pohraniční“ oblast rozloženou po obou stranách hranice a „příhraniční“ oblast podél jedné strany hranice.[7]

Opak pohraničí se nazývá vnitrozemí.

Hraniční regiony často trpí historickými důsledky své periferní polohy, nedostatečnou integrací do převládajících struktur (zejména státních) a z toho vyplývající izolací. Přeshraniční spolupráce v Evropě má pomoci tyto nevýhody vyrovnávat a zlepšovat životní podmínky obyvatel v příhraničních regionech.[8]

České pohraničí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Státní hranice Česka.

O problematice českého pohraničí (respektive o pohraničí českých zemí nebo o pohraničí České republiky, též „naše pohraničí“) se hovoří v našich podmínkách od konce 30. let 20. století. Vždy se jednalo o území výrazně diferencovaná ekonomickým vývojem i národnostním složením (s výrazným zastoupením Němců). Termín „české pohraničí“ a jeho geografické vymezení nejsou jasně definované. Pohraničí Česka nikdy netvořilo samostatný a kompaktní celek ani po stránce geografické ani národnostní, a proto nelze stanovit přesnou hranici mezi pohraničím a vnitrozemím. V roce 1936 byl vládním nařízením vymezen termín pohraničního pásma, který zahrnoval 177 politických okresů sousedících se státní hranicí (55 v Čechách a 22 na Moravě a ve Slezsku).[9]

Z historického hlediska lze jako české pohraničí vymezit území předválečného německého osídlení.

Co se rozumí pojmem pohraničí? První vymezení ("první" dle sociálního geografa Milana Jeřábka) bylo ztotožněno s územím, které okupovala německá armáda ve druhé světové válce. Pro potřeby dosidlovací politiky a uplatňování dalších nástrojů byly v letech 1949, 1960 a 1969 vzhledem k administrativně správnímu členění provedeny dílčí úpravy. Vymezení z let 1986 a 1991 se týkalo pouze jihozápadního pohraničí se západním Německem a s Rakouskem.[10] V roce 1992 byl při hranicích s Polskem, Německem a Rakouskem vymezen pás obcí zahrnutých do vybraného území pohraničních oblastí České republiky.[11]

Geograf Martin Hampl definuje pohraničí Česka jako soubor okresů při státní hranici ČR.[5] Geografové z pobočky Brno Ústavu geoniky AV ČR, v. v. i., definují pohraničí Česka jako soubor správních obvodů obcí s rozšířenou působností při státní hranici ČR nebo jako soubor správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem při státní hranici ČR.[12]

Celní pohraniční pásmo je část celního území (celní území je území České republiky, včetně vnitrozemských vodních cest, a vzdušný prostor nad ním), směrem 25 km od státních hranic do vnitrozemí a kruh o poloměru 25 km okolo celních letišť. Zbytek celního území je tzv. celní vnitrozemí.[13]

Dalšími možnostmi vymezení pohraničí jsou např. subjektivní vnímání lidí[14] nebo vymezení pohraničí z hlediska prostupnosti hraničních efektů.

Vstup Česka, Slovenska a Polska do Evropské unie 1. května 2004 (a do Schengenského prostoru 21. prosince 2007) znamená plné obnovení a zejména novou kvalitu přeshraničních vazeb.[15]

Pohraničí versus Sudety[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Sudety.

Terminus technicus pohraničí se začal používat po druhé světové válce pro souvislé německé osídlení v českých zemích, odkud bylo německé obyvatelstvo vyhnáno. Pod tento pojem spadalo až 58 okresů.[16] Po druhé světové válce měl termín pohraničí (resp. pohraniční území) nahradit pojem Sudety (něm. Sudetenland). Dne 22. května 1945 vešla v platnost vyhláška, hovořící o nepřípustnosti užívání pojmu Sudety: ”Název ”Sudety” nepřípustný: ministerstvo vnitra upozorňuje, že používání názvu ”Sudety”, jeho odvozenin a podobných výrazů, obvyklých v době okupace, je nepřípustné. Pro označení příslušného území buď užíváno názvu ”pohraniční území”. Opatření tohoto dlužno dbáti zejména v úředním styku veškeré veřejné správy.”[17] Dle Stanoviska Odboru legislativy a koordinace předpisů a kompatibility s právem Evropských společenství Ministerstva vnitra České republiky k používání názvu Sudety ze dne 13. srpna 2004 však není vyhláška z 22. května 1945 součástí platného právního řádu České republiky.[18]

Sudetoněmecký landsmanšaft používá pro vnitrozemí Česka termíny vnitřní Čechy (něm. Innerböhmen) a vnitřní Morava (něm. Innermähren).

Pohraničí vnější a vnitřní[editovat | editovat zdroj]

Sociolog Quido Kastner rozlišuje tzv. české "vnější" pohraničí a tzv. české "vnitřní" pohraničí.[19] České pohraničí (ve významu jazykově a kulturou převážně německého území) mělo během staletí co do svého rozsahu proměnlivý ráz. Ke stabilizaci jeho plochy došlo až koncem 18. století, případně až v první půli století devatenáctého. Tzv. české "vnější" pohraničí je synonymem pojmu Sudety. Vnější pohraničí bylo autonomní oblastí jednotného jazykového úzu spravovanou správními centry ve velkých městech po celém obvodu území, s menšími kulturními kontakty k přirozenému centru státu v Praze, o to však s užšími vztahy k Německu. Po ekonomické stránce však byla tato oblast napojena na dodávky zboží do vnitrozemí a centrem obchodu byla Praha.[20] Tzv. české "vnitřní" pohraničí je území přiléhající k Sudetům, v němž probíhalo prolínání českého a německého kulturního živlu. Uzlovými body českého "vnitřního" pohraničí byla města Plzeň, Žatec, Most, Litoměřice, Turnov, Hradec Králové, Moravská Třebová, Olomouc.[21]

Bohaté Sudety a Chudé Sudety[editovat | editovat zdroj]

Sociální geograf Radim Perlín dále dělí Sudety (= české "vnější" pohraničí) na tzv. Bohaté Sudety a tzv. Chudé Sudety. Oblast Bohaté Sudety je vymezena na základě bývalé česko-německé etnické hranice rozšíření původního německého obyvatelstva v pásu osídlení podél severozápadní a severovýchodní hranice Česka. Bohaté Sudety se rozkládají v prostoru od ašského výběžku přes Karlovarsko, severočeskou konurbaci, oblast Českého středohoří, Liberecko, krkonošské a orlické podhůří až na Jesenicko a Opavsko. Pro Bohaté Sudety je charakteristická industrializace a urbanizace. Oblast Chudé Sudety se rozkládá podél jihozápadní, jižní a jihovýchodní hranice Česka. Chudé Sudety jsou vymezeny na bázi původní etnické hranice, ale na rozdíl od Bohatých Sudet v rurálním prostředí.[22]

Hraniční pásmo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Železná opona.

Podle tajného nařízení ministerstva národní bezpečnosti z dubna 1951 se zřídilo podél hranic (se západním Německem a s Rakouskem) zakázané pásmo hluboké dva kilometry, na ně navazovalo hraniční pásmo o hloubce dalších dvou až šesti kilometrů, místy i více (podle terénu). V zakázaném pásmu nesměl nikdo bydlet, což znamenalo nucené vysídlení. Totéž se týkalo i tzv. státně nespolehlivých (státu nepohodlných) osob z hraničního pásma. Tímto způsobem bylo do konce dubna 1952 vysídleno 1249 rodin, přibližně 4300 osob. Hraniční pásmo bylo přísně střeženo příslušníky Pohraniční stráže.[23]

Regionalizace pohraničí Česka[editovat | editovat zdroj]

V hrubém členění pohraničí ČR lze hovořit o česko-rakouském pohraničí (s RR), česko-německém pohraničí (se SRN[24]; resp. vzhledem k historickému vývoji o česko-bavorském pohraničí (s NSR) a o česko-saském pohraničí (s býv. NDR)), česko-polském pohraničí (s PR) a česko-slovenském pohraničí (se SR).

Sociální geograf Martin Hampl definuje z důvodu dosažitelné datové základny pohraničí Česka jako soubor okresů při státní hranici. Pohraniční regiony člení Martin Hampl do dvou typů: pohraniční regiony funkčního (nodálního) typu se silnými regionálními středisky a s tím související vyšší intenzitou osídlení, industrializace a urbanizace (regiony odpovídají přibližné střediskové působnosti pěti center mezoregionálního řádu a současně center krajů od roku 1997) a pohraniční regiony homogenního (zonálního) typu, které mají charakter periferní zóny s jasným spádem k vnějším - vnitrozemským - centrům.[5]

Podle Martina Hampla má okres České Budějovice i přes polohu u státní hranice převážně „vnitrozemský“ charakter jak z hlediska stability osídlení a rozvojových tendencí, tak z hlediska nevýznamné úlohy „pravého“ - poválečně znovu osídlovaného - pohraničí (Novohradska).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Věra Schmiedtová: Příhraničí. Radio Praha, 26. 3 2006. URL: http://www.radio.cz/cz/rubrika/cestina/prihranici
  2. Peter Haggett: Geography and Modern Synthesis, Harper International Edition, London 1975. IN: Vít Dočkal: Vybrané problémy ze studia přeshraničních struktur v EU. Global Politics: časopis pro politiku a mezinárodní vztahy, 6. květen 2004, URL: http://www.globalpolitics.cz/clanky/preshranicni-struktury-eu
  3. Přeshraniční spolupráce v rámci Evropské unie, URL: http://www1.osu.cz/home/Rumpel/JEAN%20MONET/Texty/Preshranicni_spoluprace_text_Wilam.pdf
  4. Anderson, James; O'Dowd, Liam(1999): Borders, Border Regions and Territoriality: Contradictory Meanings, Changing Significance. Regional Studies, Vol. 33.7, s. 593 – 604. In: EVROPSKÉ SESKUPENÍ ÚZEMNÍ SPOLUPRÁCE II: PŘÍKLADY: vzdělávací kurz zaměřený na přeshraniční spolupráci. URL: http://www.euroschola.cz/Files/File/Skripta%20ESUS_priklady.pdf
  5. a b c Martin Hampl: Pohraniční regiony České republiky: současné tendence rozvojové diferenciace. Geografie: sborník České geografické společnosti, Praha, č. 3, ročník 105, 2000, s. 241-254.
  6. a b Jaroslav Dokoupil: Hranice a hraniční efekt. IN: Milan Jeřábek, Jaroslav Dokoupil, Tomáš Havlíček a kol.: České pohraničí - bariéra nebo prostor zprostředkování? Academia, Praha, 2004, s. 47
  7. Krystian Heffner: Zmiany ludnościowe i procesy rozwoju w strefie pogranicza Polski z Czechami. In: Krystian Heffner, Wiesław Drobek (ed.): Strefa pogranicza Polska-Czechy, Procesy transformacji i rozwoju. PIN-Instytut Śląski, Opole, 1996, s. 108-134.
  8. Melecký, Lukáš: Přeshraniční spolupráce – pohled z akademické sféry. In Příklady úspěšných projektů přeshraniční spolupráce. Třinec: Institut EuroSchola, 2006.
  9. David Kovařík: Demoliční akce v českém pohraničí v letech 1945-1960. Historický ústav, Brno, 2009. URL: http://is.muni.cz/th/22975/ff_d/disertacni_prace.pdf
  10. Milan Jeřábek: Pohraničí v regionálním rozvoji a jeho výzkum. Geografie - Sborník ČGS, ročník 105, číslo 1, Česká geografická společnost, Praha, 2000, s. 1-9.
  11. Obce zahrnuté do vybraného území pohraničních oblastí České republiky ; Přechody na hranicích s Polskem, s Rakouskem, se Spolkovou republikou Německo. Odbor souborných statistických informací, ČSÚ, Praha, 1992, 35 s.
  12. Informace týkající se pohraničních POU. URL: http://www.geonika.cz/CZ/CZresearch/CZpohranici/CZpoh_mapy.html
  13. Celní správa České republiky. URL: http://www.celnisprava.cz
  14. Jana Stachová, Daniel Čermák: Subjektivní vnímání českého pohraničí. Socioweb 02/2010. URL: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=425&lst=105
  15. Martin Hampl, Milan Körner: Osídlení České republiky a jeho středoevropské souvislosti. Str. 4-8. IN: Urbanistická koncepce & územní plánování: sborník semináře, Krnov, 12. - 16. 4. 2004. Asociace pro urbanismus a územní plánování ČR, Ústav územního rozvoje Brno, Brno, 2004, 57 s.
  16. Milan Jeřábek, Jaroslav Dokoupil, Tomáš Havlíček a kol.: České pohraničí - bariéra nebo prostor zprostředkování? Academia, Praha, 2004, 296 s,, ISBN 80-200-1051-3. URL: http://krystlik.blog.cz/1112/pohranici
  17. Úřední list Republiky československé, 24. V. 1945.
  18. Jiří Kaucký: Stanovisko Odboru legislativy a koordinace předpisů a kompatibility s právem Evropských společenství Ministerstva vnitra České republiky ze dne 13. srpna 2004 k používání názvu Sudety, Č. j. LG-1242/2004, 13. VIII. 2004
  19. Quido Kastner: Procesy formování obyvatelstva českého pohraničí od května 1945. http://studie.soc.cas.cz/upl/texty/files/180_96-12wptext.pdf
  20. Quido Kastner: Pohraničí vnitřní a vnější. Veřejná správa 23/2000. URL: http://www.pohranici.cz/main.php?CID=58&CUser=34&TID=11&TUser=17&Apli=1
  21. Roman Kočí: Zmizelé Sudety. Koktejl, říjen 2003. URL: http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=2146%3Azmizele-sudety&Itemid=4
  22. Radim Perlín: Venkov, typologie venkovského prostoru. URL: http://web.archive.org/web/20110928135236/http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/odbor/reforma/perlin.pdf
  23. Pavel Vaněk: Konstituování pohraničního území v letech 1948-1951 jako prvku ochrany státní hranice. In: Západočeský sborník historický, sv. 7. Plzeň, Státní oblastní archiv Plzeň 2001. URL: http://is.muni.cz/th/22975/ff_d/disertacni_prace.pdf
  24. Programy 2007 — 2013: Evropská územní spolupráce: OP Přeshraniční spolupráce. Strukturální fondy EU. URL: http://www.strukturalni-fondy.cz/Programy-2007-2013/Evropska-uzemni-spoluprace

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]