Sudetští Němci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Německé osídlení během 30. let 20. století

Sudetští Němci nebo Sudetoněmci (něm. Sudetendeutsche, Deutschböhmen - němečtí Češi nebo Deutschmährer - němečtí Moravané) je označení užívané od počátku 20. století pro lidi německé národnosti, kteří obývali od středověku do 2. poloviny 40. let 20. století především Sudety, tj. přibližně území podél hranic dnešní České republiky, dále Němci obývali i vnitrozemí a to především města. Sudetští Němci tu žijí dodnes, ale v roce 2001 se k nim při sčítání lidu přihlásilo jen necelých 40 000 obyvatel, částečně je to způsobené i tím, že velká část mladých českých Němců je již zcela asimilována a hlásí se k české národnosti, zatímco starší generace vymírá.

Soužití po staletí[editovat | editovat zdroj]

Do Sudet (které v geografickém slova smyslu označují jen Krkonošsko-Jesenickou soustavu) patří z politického hlediska část Čech, jižní a severní část Moravy, asi polovina Českého Slezska kromě východní části slezského území (Český Těšín), které bylo národnostně různorodé, neboť zde žili mnohá staletí pospolu Němci, Češi i Poláci. Téměř celými Sudety prochází hraniční pohoří kolem dnešní České republiky (Novohradské hory, Šumava, Slavkovský les, Krušné hory, Lužické a Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory a Hrubý a Nízký Jeseník).

Německá kolonizace pohraničí počíná nejpozději vládou pozdních Přemyslovců, především Přemysla Otakara I. Kolonisté přišli na pozvání českých panovníků, aby málo nebo zcela neosídlené pohraniční české oblasti kultivovali. Češi totiž žili převážně v nížinách podél říčních toků a neměli zkušenosti s životem v horských oblastech. Příchozí Němci tuto oblast osídlili, půdu zúrodnili a vesměs úspěšně zde hospodařili, nejednalo se jen obyvatelé území dnešního Německa, mezi kolonisty kteří založili velkou část českých měst a obcí, byli i obyvatelé dnešní Francie, Belgie, Nizozemska, Švýcarska a Rakouska, postupem času se však poněmčili.

Tato dvě etnika, tj. Češi a Němci, žila v českém prostoru pospolu po dlouhá staletí, mísila se mezi sebou a německá kultura českou výrazně obohatila, pomáhala ji vytvářet a stala se její pevnou součástí. Situace kolem jejich soužití se začala vyhrocovat až s příchodem nacionalismů 19. století.

Sudetští Němci a Československo[editovat | editovat zdroj]

Většina[zdroj?] sudetských Němců odmítla uznat vytvoření Československa, které naopak Češi chápali jako svůj národní stát, a nechtěla se smířit se ztrátou pozice majoritní národnosti z doby podunajské monarchie.

Po 28. říjnu 1918 se tedy sudetští Němci pokusili odvolat na právo na sebeurčení vycházející z mírové politiky Woodrowa Wilsona, s tím, že by oblasti s německou většinou setrvaly v rámci poválečného rakouského státu. Sudetoněmečtí poslanci z Říšské rady vyhlásili v pohraničí separatistické celky s cílem připojit se ke vznikajícímu Německému Rakousku. Jednalo se o provincie Německé Čechy (Deutschböhmen) s centrem v Liberci a Sudetsko (Sudetenland) s centrem v Opavě, přičemž další převážně německé oblasti na jihu Čech a Moravy měly být připojeny k Horním a Dolním Rakousám, dále se měly stát součástí rakouské republiky i města Brno, Olomouc a Jihlava se svým okolím.

Československá vláda žádnou z těchto separatistických snah neuznala a začala zajišťovat československé území vojenskou operací. Sudetští Němci se uchýlili k víceméně pasivnímu odporu vůči českému vojsku, které od 31. října 1918 do 28. ledna 1919 postupně obsazovalo pohraničí. K bojům nebo krvavým srážkám docházelo pouze sporadicky, což mělo za následek ztráty na životech více jak desítky Němců.

Dne 4. března 1919 téměř všichni[zdroj?] sudetští Němci pokojně demonstrovali za své právo na sebeurčení. Tyto demonstrace byly podpořeny jednodenní generální stávkou německého obyvatelstva. Demonstrace byly potlačeny československou armádou s 54 mrtvými a 84 zraněnými osobami.[1]

Mírová Saint-Germainská smlouva z 10. září 1919 definitivně přiřkla sudetské území československému státu a sudetští Němci tak zůstali v roli početné národnostní menšiny. Podle údajů z roku 1921 bylo obyvatelstvo mnohonárodnostního Československa složeno z 6,6 milionů Čechů, 3,3 milionů Němců, 2 milionů Slováků (kteří byli spolu s Čechy v té době často počítáni do tzv. československého národa, Čechoslováků), 0,7 milionů Maďarů, půl milionu Rusínů, 300 000 Židů a 100 000 Poláků, dále pak z Romů (Cikánů), Chorvatů a dalších etnických skupin. Němci tvořili jednu třetinu veškerého obyvatelstva českých zemí a cca 23,4 procent československé populace (čítající celkem 13,6 milionů).

V oblasti Sudet se nacházel významný podíl republikového chemického, těžebního, textilního a sklářského průmyslu. Nejvýraznějším centrem všeněmeckého nacionalismu bylo město Cheb s okolím. Němci obývali i zaostalé zemědělské oblasti na jihu a jihozápadě Čech. Morava byla většinově německým obyvatelstvem osídlena především na jihu a severu, významnější ale byly německojazyčné „kapsy“ kolem Jihlavy, Brna či Olomouce. Německý nacionalismus byl přitom v těchto částech poněkud utlumen, to stejné platilo i o oblasti Českého Slezska s rozsáhlým těžebním průmyslem, kde se tamní Němci dlouhodobě obávali silné konkurence těžkého průmyslu z Německa.

Zdaleka ne všichni etničtí Němci žili v územně celistvých a snadno vymezitelných oblastech. Z historických důvodů bylo české a německé obyvatelstvo na mnoha místech smíšené a většina zástupců z obou etnických skupin měla alespoň částečné znalosti jazyka druhé skupiny. Od 2. poloviny 19. století vytvářeli Češi a Němci duplicitní etnicky diverzifikované struktury kulturních, vzdělávacích, politických a hospodářských institucí, což prohlubovalo a upevňovalo vzájemnou národnostní izolaci. Tento vývoj pokračoval až do konce druhé světové války.

Počet lidí hlásících se k německé národnosti v ČSR dle ČSÚ
1921 1930 1950
Čechy 2 173 239 2 326 090 -
Morava a Slezsko 799 969 823 730 -
České země 2 973 208 3 149 820 159 938
 % 30 30 2
České země (celá populace) 10 005 734 10 674 386 8 896 133

Zastoupení německých stran v Poslanecké sněmovně PČSR[editovat | editovat zdroj]

Zastoupení německých stran v Poslanecké sněmovně PČSR
1920 1925 1929 1935
Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR 31 17 21 11
Německá národně socialistická strana dělnická 15 7 8 -
Německý svaz zemědělců 11 24 16 5
Německá křesťansko sociální strana lidová 10 13 14 6
Maďarsko-německá křesťansko-sociální strana 5 - - -
Maďarsko-německá sociálně demokratická strana 4 - - -
Německá strana svobodomyslná 5 - - -
Německá národní strana + Sudeto-německý zemědělský svaz - 10 7 -
Krajinská křesťansko-sociální strana + koalice - 4 9 9
Sudetoněmecká strana - - - 44
Všech křesel v Poslanecké sněmovně 281 300 300 300
 % 29 25 25 25

Situace ve 30. letech[editovat | editovat zdroj]

Národnostní politika Československa vycházela sice z idey národního státu „Čechoslováků“, jehož systém měl mnohé nedostatky, Československo se přesto chovalo k menšinám na tehdy existující poměry vzorně, což doložily i předválečné výzkumy zahraničních organizací. Počet volených zástupců Němců v prvorepublikové správě, počet německých základních, středních i vysokých škol či vydavatelství a tím i knih v německém jazyce byl daleko široko v Evropě nejvyšší. Na území, kde byla více než 20procentní menšina, byl druhým úředním jazykem jazyk menšiny. Národnostní menšiny mohly svobodně zakládat organizace a různé spolky. Vztah státu a občanů nebyl na národnostním, ale na občanském principu. Je však třeba říci, že Němci se s Československem jako se svojí vlastí ve valné většině případů neztotožňovali (byť situaci mírně napomohl fakt, že míra svobody v zemi byla po roce 1933 ve srovnání s Německem nesrovnatelně vyšší); Praha dávala jasně najevo, že stát se bude profilovat na představách "státního národa Československého", nikoliv menšin. Československá vláda se pokoušela oslabit vliv německých politických hnutí a organizací také tím, že upravovala volební obvody takovým způsobem, aby v nich Češi vždy získali většinu.

Sudetští Němci vítají německá vojska


Světová hospodářská krize ve 30. letech zasáhla německé obyvatelstvo mnohem více než české. Pohraničí bylo navázáno na další závody v Německu, odkud získávalo jak dodávky, tak tam vyváželo svoje výrobky. Nedobrá hospodářská situace v regionu, prudký růst nezaměstnanosti (až přibližně na úroveň 30 %) se výrazně projevil na faktu, že stále více sudetských Němců začínalo sympatizovat s krajně nacionalistickými názory, které představoval Konrád Henlein a jeho Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF), přeměněné později na Sudetendeutsche Partei (SdP). Henlein vyzýval k otevřenému odporu proti české vládě a mnoho Němců se začalo s jeho názory ztotožňovat.

Situace vyvrcholila ke konci dekády. Němci zahájili rozsáhlé protesty a masový odpor, kterého využilo nacistické Německo k propagaci vlastní politiky rozšiřování svého území a svolání konference do Mnichova, známého pro Čechy nechvalně proslulou Mnichovskou dohodou. Tehdy byly Sudety připojeny k Německé říši, sudetští Němci se stali občany Říše a museli narukovat do Wehrmachtu. Již bývalí čeští Němci přivítali tuto úpravu hranic, viděnou v Praze jako krutou daň za zachování míru, s nadšením. Sudetští Němci za války povětšinou sloužili v německé armádě (Wehrmachtu), jen zanedbatelná část se stala aktivními odpůrci nacismu.

Vysídlení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vysídlení Němců z Československa.
Transport vysídlených českých Němců po druhé světové válce

S koncem války byli téměř bez výjimek sudetští Němci odsunuti, majetek byl zabavován a mnoho jich vysídlení do Německa a Rakouska nepřežilo. Dnes je vysídlení těchto obyvatel tématem mnoha diskusí, protože ne všichni Sudetští Němci se ztotožňovali s nacistickou ideologií a nebyli v NSDAP.

Většina obyvatel a politiků České republiky, stejně jako současná česká i někdejší komunistická historiografie, používá termínů odsun či vysídlení. Vysídlení Němci, jako jejichž mluvčí vystupuje především Sudetoněmecké krajanské sdružení (něm. Sudetendeutsche Landsmannschaft), hovoří o vyhnání (něm. Vertreibung).

Příčinou této jazykové dvojkolejnosti je, že v současné době v češtině ani v němčině neexistuje pro tyto deportace bezpříznakové označení: kdo hovoří o odsunu nebo vysídlení, bývá automaticky považován za jeho obhájce, kdo o vyhnání, za kritika. Pro úplnost je třeba dodat, že v angličtině se pro deportace užívá výrazu transfer (tento termín používá i Postupimská deklarace), jenž však nemá v tomto kontextu v češtině odpovídající ekvivalent – pouze přibližně mu odpovídá výraz přesun. Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji používá slovní spojení „poválečné vyhnání, jakož i nucené vysídlení“ (v německé verzi textu „Vertreibung sowie zwangsweise Aussiedlung“). Pro částečně analogickou situaci, kdy po Mnichovské dohodě byli nuceni opustit území Sudet Češi, se používá termín vyhnání (nikoliv odsun Čechů či vysídlení). Nelze ovšem tvrdit, že by byli všichni Češi ze Sudet vyhnáni. Přímo vyhnáni byli jen aktivní odpůrci henleinovců, pokud se jim nepodařilo včas utéci. Hodně Čechů přišlo do Sudet v roce 1918 při vzniku ČSR. Byli to poštmistři, výpravčí a další státní zaměstnanci. Ti byli hned propuštěni a na jejich místo přišel Němec. Tito Češi odešli sami z existenčních důvodů, nebyli vyhnáni, ale neměli tam práci. Odcházely také rodiny, které měly více synů - báli se, že by mohli být povoláni do Wehrmachtu. Pokud však nějaký Čech byl ve Wehrmachtu, tak jen dobrovolně, Češi rukovat nemuseli.

Počet odsunutých Němců[editovat | editovat zdroj]

Znak sudetských Němců.
Sudetoněmecký prapor.

Podle předválečného sčítání žilo v Československu 3,1 mil. osob, které se přihlásily k německé národnosti. Dle těchto oficiálních čísel se odvíjí i odhad počtu odsunutých Němců po II. světové válce. Avšak i této skupiny obyvatelstva se dotkly válečné události. Odhaduje se, že zhruba 300 až 500[zdroj?] tisíc Sudetských Němců padlo jako vojáci wehrmachtu a SS[zdroj?] na frontách 2. světové války, nebo bylo zabito při válečných událostech.

Podle některých zdrojů bylo do konference vítězných mocností v Postupimi dne 2. srpna 1945 minimálně 700 tisíc sudetských Němců divoce vyhnáno anebo sami uprchli. Z toho jich cca 300 tisíc uteklo samo před postupující Rudou armádou na základě tzv. Neronova rozkazu, který vydal Adolf Hitler 20. března 1945. Jednalo se zejména o Němce ze severní Moravy a Slezska.

Dalších cca 400 tisíc jich bylo vyhnáno při tzv. divokém odsunu. Dle údajů ze společné komise českých a německých historiků při něm zahynulo 19 až 30 tisíc Němců. Počet nezvěstných je odhadován na 200 tisíc. Mnoho lidí zahynulo nebo zmizelo až v Německu nebo Rakousku. Jsou známy případy, kdy se sudetští Němci stali obětí starousedlíků, kteří je považovali za příčinu války, při které o vše přišli.

Počátkem roku 1947 obdržel tehdejší prezident republiky Edvard Beneš výkaz - pamětní spis od zplnomocněnce pro odsun, ve kterém se psalo, že do 1. listopadu roku 1946 bylo z českých zemí odsunuto celkem 2 170 598 Němců, z toho počtu 1 420 598 osob do americké a 750 000 do sovětské okupační zóny Německa.

Po roce 1945 byla oblast Sudet znovu dosídlena převážně lidmi z vnitrozemí, kteří zde začali hospodařit (někdy však i ničit a rozkrádat) na chalupách po odešlých Němcích. Dosídlování pohraničí byl problém, najednou bylo mnohem více volných objektů než zájemců. Dosídlování trvalo zhruba tři desítky let. Teprve kolem roku 1975 se říkalo, že se pohraničí vyrovnalo vnitrozemí a že je to už jen historický pojem. Dosídlování probíhalo postupně a nepravidelně. Nejprve byla dosídlena bohatá města, např. Liberec, dosídlenci získali i vilky nebo rodinné domky. Současně byly také obsazeny bohaté vesnice. Naproti tomu do chudých vsí, pro odlehlost navíc špatně dopravně přístupných, nechtěl nikdo. Byli tam posláni např chudí rumunští dosídlenci nebo Romové, aby tam alespoň někdo bydlel. V celé vsi bydlely dvě nebo tři rodiny. Vládly tam dnes těžko pochopitelné poměry. Když si někdo opravoval domek, bylo zcela běžné, že si z nějakého neobydleného domku vzal tašky ze střechy, vyboural si okna nebo dveře. Domek se změnil časem v dezolátní objekt, přičemž nebylo v silách úřadů vše uhlídat. Takovéto poměry přetrvávaly asi do poloviny let šedesátých. Začátkem let šedesátých proběhla druhá vlna dosídlování. Byly točeny filmy (i televizní), jak mladí lidé nemohou v Praze sehnat byt a nakonec se rozhodnou dosídlit pohraničí, kde byt nebo domek ihned dostanou.

Čeští Němci versus sudetští Němci[editovat | editovat zdroj]

V roce 1903 použil politický aktivista a publicista Franz Jesser v jedné ze svých studií poprvé termín sudetendeutsch (Sudetští Němci) jako označení pro německojazyčné obyvatelstvo Českých zemí (na rozdíl od alpendeutsch - tedy Němců ze zemí dnešního Rakouska, popřípadě Slovinska). Během následujících dekád se toto slovo prosadilo a bylo široce užíváno.[2]

Je logické, že utvářející se nacistické hnutí tzv. sudetských Němců nemohlo užít označení čeští Němci (nebo aspoň böhmische nebo mährische Deutschen, Deutschböhmen nebo Deutschmährer [de]), které bylo a je zeměpisně, historicky atd. správné, stejně jako zcela běžné označení slovenští, rakouští, američtí, brazilští apod. Češi, němečtí Turci, Kurdové apod. Označení „tschechische Deutschen“ by totiž vyjadřovalo a upevňovalo integritu vícenárodnostního českého státu, skládajícího se dnes z již jen historických zemí Böhmen, Mähren a Schlesien. Proto zbytek Česka dostal označení Protektorat Böhmen und Mähren, nikoliv Protektorat Tschechei (nebo Protektorat Tschechien). Přesnější název než „sudetští Němci“ je „čeští, moravští Němci“ (německy „böhmische, mährische Deutschen“), resp. „Němci z Čech, z Moravy, ze Slezska (kterého ale?)“. Jelikož zemské zřízení u nás definitivně skončilo v roce 1949 a nebylo obnoveno ani po roce 1989, je geograficky správným označením těch z nich, kteří v ČR žijí, „čeští Němci“ (německy „tschechische Deutschen“ případně „Tschechien-Deutschen“). Označení těch českých Němců, kteří byli odsunuti a žijí v Německu či jinde, je spíše „Němci z Česka“ (německy „Deutschen aus Tschechien“). Označení čeští Němci (někdy i "naši Němci") užívali jak T. G. Masaryk, tak E. Beneš - srov. jeho Paměti.[3] [4] [5]

Prvním oficiálním polistopadovým dokumentem, kde se objevuje termín sudetští Němci, je Česko-německá deklarace z roku 1997. Přední český znalec ústavního práva prof. Václav Pavlíček k tomu uvedl: "V deklaraci se objevil zcela nový pojem sudetští Němci. Podle mezinárodního práva to však doposud vždy byli bývalí čs. občané. Sudetští Němci je zkreslující termín, který sotva může být použit s jiným záměrem, než učinit z národnostní menšiny samostatný národ." Zavedení pojmů "Sudety", "sudetský Němec" apod. bylo základním předpokladem pro formulování politické role Němců žijících dříve na území Čech, Moravy a Slezska, pro formulování jejich místa v expanzivní velkoněmecké politice a pro specifikaci termínů "národní společenství", "sudetoněmecký kmen", hlavně však termínu "národní skupina" (Volksgruppe). Tento termín má v poválečné době z hlediska prostředků a cílů politiky "Drang nach Osten" velmi důležitou a nezastupitelnou úlohu.[6]

Sudeťáci versus sudeťáci[editovat | editovat zdroj]

V češtině existují také pojmy sudeťáci a Sudeťáci.

  • Slovo Sudeťák s velkým s je jednoslovné označení pro sudetského Němce, Sudetoněmce, Sudeťana, obyvatele Sudet. Sudeťák je Sudetoněmec a zároveň tehdejší obyvatel Sudet (Skopčák).[7]
  • Slovo sudeťák s malým s je podle pravidel českého pravopisu příslušník nacistického (henleinovského) hnutí mezi bývalými československými Němci; henleinovec.[7] Slovo "Sudeťák" tak přebralo od slova "sudeťák" pejorativní nádech. Převážně díky komunistické propagandě, jež měla eminentní zájem na udržování obrazu německého nepřítele a tím pádem i ospravedlnění "ochrany" Sovětského svazu, je od konce druhé světové války slovní spojení "sudetští Němci" spojováno se slovy jako "nacisté", "revanšisté" a podobně.[8] Komunisté a nacionalisté mají antisudeťáctví (součást antiněmectví[9]) v programu - dodnes hovoří pouze o tzv. sudetských Němcích ("KSČM se zavazuje vystupovat „proti neoprávněným nárokům tzv. sudetských Němců“", "...proti odškodnění tzv. vyhnaných sudetských Němců"), popř. o "revanšistických organizacích odsunutých Němců".[10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Suppan, Arnold: Austrians, Czechs, and Sudeten Germans as a Community of Conflict in the Twentieth Century, strana 9
  2. Hahn, Hans-Henning: Hundert Jahre sudeten-deutsche Geschichte: eine völkische Bewegung in drei ... [online]. Google Books, [cit. 2011-11-27]. Dostupné online. (německy) 
  3. JELEČEK, Leoš. Sudeťáci. [s.l.] : Neviditelný pes. Dostupné online.  
  4. JELEČEK, Leoš. Sudetští Němci - etymologie a historický, geografický a geopolitický vývoj obsahu pojmu a smyslu jeho užívání I. [s.l.] : Neviditelný pes. Dostupné online.  
  5. JELEČEK, Leoš. Sudetští Němci - etymologie a historický, geografický a geopolitický vývoj obsahu pojmu a smyslu jeho užívání II. [s.l.] : Neviditelný pes. Dostupné online.  
  6. HRUŠKA, Emil. Pohoří divočáků aneb Sudetoněmecké kapitoly (Jiskry v kapse; sv. 13). [s.l.] : Futura, Praha.  
  7. a b HAVRÁNEK, Bohuslav. Slovník spisovného jazyka českého. [s.l.] : Academia.  
  8. KUČERA, Ondřej. Sudetoněmecký landsmanšaft - historie, struktura, cíle. [s.l.] : Glosy.info. Dostupné online.  
  9. Finrod Felagund: Odpor k sudetským Němcům = legální obdoba antisemitismu?, URL: http://www.nekorektne.com/2008/08/sudety-odpor-k-sudetskm-nmcm-legln.html
  10. DOLEŽAL, Bohumil. Chystá KSČM reformy?. [s.l.] : Události - politický zápisník Boumila Doležala. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRANDES, Detlef. Sudetští Němci v krizovém roce 1938. Praha : Argo, 2012. 430 s. ISBN 978-80-257-0605-3.  
  • DE ZAYAS, Alfred M. A terrible Revenge. Palgrave/Macmillan, New York, 1994. ISBN 1-4039-7308-3.
  • DE ZAYAS, Alfred M. Nemesis at Potsdam. London, 1977. ISBN 0-8032-4910-1.
  • DOUGLAS, R.M. Orderly and Humane. The Expulsion of the Germans after the Second World War. Yale University Press, 2012. ISBN 978-0300166606.
  • Franzel, Emil: Sudetendeutsche Geschichte. Mannheim, 1978. ISBN 3-8083-1141-X.
  • Кретинин С.В. Судетские немцы: народ без родины. 1918—1945. Воронеж, 2000. ISBN 5-7455-1135-4
  • Ján Štefanica: Odsuny a výmeny skupín obyvateľstva európskych štátov v prvej polovici 20. storočia, Historia et theoria iuris, Roč. 2, č. 4 (2010), s. 78-93 Dostupné online.
  • Ján Štefanica: Problematika právneho postavenia národnostných menšín v európskom priestore po ukončení II. svetovej vojny a riešenie tejto otázky, Historické právne systémy a integrácia Európy, Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, 2011 S. 155-161
  • Meixner, Rudolf: Geschichte der Sudetendeutschen. Nürnberg, 1988. ISBN 3-921332-97-4.
  • Naimark, Norman: Fires of Hatred. Ethnic Cleansing in Twentieth-Century Europe. Cambridge, Harvard University Press, 2001.
  • Prauser, Steffen and Rees, Arfon: The Expulsion of the "German" Communities from Eastern Europe at the End of the 2nd World War. Florence, Italy, European University Institute, 2004.
  • SUPPAN, Arnold. Österreicher, Tschechen und Sudetendeutschen als Konfliktgeleinschaft im 20. Jahrhundert. Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 157-209. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-042-7. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]