Kraje v Česku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Samosprávné kraje České republiky
Územní kraje České republiky

Kraje jsou v současné době v České republice označení pro dva různé typy objektů:

  • vyšší územní samosprávné celky (územní společenství občanů, veřejnoprávní korporace), které ustanovuje ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků.
  • územní jednotky (části území republiky), které jsou stanoveny zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, v novelizovaném znění.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Srovnání samosprávných krajů a historických zemí České republiky
Podrobnější informace naleznete v článku Historie krajů v Česku.

Na území dnešní České republiky představovaly kraje původně zcela odlišný typ správní jednotky, než je tomu v současnosti, protože od středověku do 19. století (kdy byla původní koncepce krajů stejně jako kraje zrušeny) se vždy jednalo o správní celky stojící mezi panstvími a zeměmi.

Vznik moderního rozdělení na kraje[editovat | editovat zdroj]

Komunistický režim v Československu nahradil k 1. lednu 1949, tedy brzy po svém vzniku, země nově vymezenými „malými“ kraji. Ty však se brzy ukázaly jako nevhodné: „Pro plánování národního hospodářství byly shledány kraje z roku 1949 malé už brzy po vzniku a mnohé hospodářské obory, jako těžký průmysl, energetika, nákladní doprava, vymykají se úzkým hranicím krajů z roku 1949.”[1] Proto se vedení státu rozhodlo přistoupit k jejich reformě: „Rychlý hospodářský rozvoj, počínající integrační procesy v ekonomice vytvořily předpoklady k reformě krajského zřízení.”[2] „V Česku šlo na konci 50. let 20. století o to vytvořit pět velkých hospodářských/ekonomických oblastí (západočeská, středočeská, východočeská, severomoravská a jihomoravská oblast), které vyrostly v letech socialistické výstavby, navazují na předešlý vývoj i na tehdejší očekávané prosperity. Tyto oblasti jsou vcelku vyrovnané jak velikostí svého území, tak i rozsahem osídlení a hospodářství. Přitom si každá podržuje své vyhraněné ekonomické zaměření i své specifické funkce. Nad průměrem vynikají rozvojem hospodářství i počtem obyvatelstva oblast středočeská (s Prahou) a rozlohou oblast západočeská. Z praktických důvodů řízení a správy byla právě každá z těchto oblastí již v návrhu nových krajů rozdělena na dvě části, takže vedle Západočeského vznikl i kraj Jihočeský a vedle Středočeského kraje i Severočeský. Zároveň bylo vyčleněno i území hlavního města Prahy jako samostatná krajská jednotka.”[3][4]

Socialistické administrativní členění z roku 1960 bylo podle důvodové zprávy k návrhu Zákona o územním členění státu, který předložila vláda, nutností, protože ačkoli se krajské zřízení osvědčilo, v průběhu let „se v naší vlasti vytvořily v podstatě ekonomické oblasti, jejichž další rozvoj je třeba cílevědomě zajišťovat, což dosavadní územní organizace neumožňuje.” A „v důsledku toho ztratilo do značné míry své odůvodnění i dnešní územní uspořádání státu.” Převážily tedy důvody politickoekonomické nad administrativními, záměrem také bylo usnadnit oblastní plánování krajských a okresních národních výborů. Základní tendencí nového územního členění státu tudíž bylo vytvoření větších územních celků, které se budou v zásadě přibližovat zmíněným ekonomickým oblastem. „Kraje jsou vytvořeny převážně z území s obdobným nebo navazujícím hospodářským charakterem, s příbuznou hospodářskou problematikou s podmínkami dalšího jejich rozvoje a s přihlédnutím k přírodním podmínkám a poloze.”[5]

„Malé“ kraje tak existovaly do roku 1960, kdy v průběhu reformy vznikly kraje, jež v současnosti dosud existují jako územní celky. Vznikly 11. dubna 1960 vyhlášením zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu a jejich orgány (krajské národní výbory, KNV) měly být vytvořeny nejpozději do 1. července 1960. Z právního hlediska tyto územní celky existují dosud. KNV byly zrušeny v roce 1990. Zákon č. 36/1960 Sb. byl novelizován právními předpisy č. 69/1967 Sb., 29/1968 Sb., 36/1968 Sb., 175/1968 Sb., 40/1969 Sb., 41/1969 Sb., 71/1969 Sb., 126/1971 Sb., 248/1990 Sb., 425/1990 Sb., 108/1995 Sb., 132/2000 Sb. a 320/2002 Sb.

Podle sociálního geografa Martina Hampla ovšem šlo o špatné sociálněgeografické členění jak na úrovni krajů, tak na úrovni okresů.[6] „Kraje z roku 1960 byly neorganickými celky, které nejsou vhodné zvláště pro zavedení regionální samosprávy. Výběr krajských měst a vymezení těchto krajů mimo jiné navozovaly oprávněný regionální patriotismus. Příkladem extrémních řešení odporujících přirozené spádovosti obyvatelstva bylo podřízení Liberce Ústí nad Labem nebo Olomouce Ostravě. Za extrémní „nepřirozenost” je možno označovat i vedení hranic mezi oběma moravskými kraji (např. přerušení vazby Olomouc - Prostějov).”[7] „Kraje z roku 1960 (např. Severomoravský kraj) představují ekonomicky nesourodé a v územně spádové podobě převážně umělé celky.”[8]

Zpočátku měly tyto kraje podobně jako okresy své správní i volené orgány. Podle krajů bylo organizováno mnoho dalších činností, například krajské dopravní podniky ČSAD nebo třídění pošty podle poštovních směrovacích čísel. V současné době jsou už jen územními jednotkami.

Původně zákon vymezoval i území okresů. K zajištění kompatibility se samosprávnými kraji však novelizující zákon č. 320/2002 Sb. tuto část ze zákona vypustil a doplnil zmocňující ustanovení, podle nějž území okresů stanoví ministerstvo vnitra prováděcím předpisem (tím je vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.).

Zrušení starých krajů již bylo v parlamentu vládou v roce 2005 navrhováno,[9] zatím k tomu však nedošlo.

Československo se od roku 1949 nečlenilo na země a ani územní členění z roku 1960 tradiční zemské členění nerespektovalo. VýchodočeskýJihočeský kraj zasahovaly na Moravu, Jihomoravský kraj do ČechSeveromoravský kraj obsahoval kromě severní Moravy i celé České Slezsko. Tři slovenské kraje (Západoslovenský kraj, Středoslovenský kraj a Východoslovenský kraj), byly jako územní celky Československa zřízeny rovněž zákonem č. 36/1960 Sb. Ústavní zákon SNR č. 43/1968 Sb., o hlavnom meste Slovenska Bratislave, byl přijat 14. března 1968 a s účinností od 22. března 1968 přiznal postavení kraje i Bratislavě jako hlavnímu městu Slovenska (Slovenská socialistická republika však vznikla až k 1. lednu 1969). Zákon SNR č. 71/1969 Sb. ze 17. června 1969, o územním členění SSR, s účinností od 1. července 1969 slovenské kraje zrušil a Slovensko dělil pouze na 37 okresů a Bratislavu jako samostatný celek. Zákony č. 130/1970 Sb. a 131/1971 Sb. však opět tři slovenské kraje a jejich krajské národní výbory obnovily, přičemž Bratislavě ponechaly zvláštní status. Zákony č. 369/1990 Sb. a 517/1990 Sb. pak s účinností od 19. prosince 1990 krajské zřízení na Slovensku zcela zrušily. Teprve zákon 221/1996 Z. z. pak zavedl nové slovenské kraje.

Systém územních krajů a okresů České republiky

Názvy a sídla územních krajů z roku 1960[editovat | editovat zdroj]

  1. Středočeský kraj se sídlem v Praze
  2. Jihočeský kraj se sídlem v Českých Budějovicích
  3. Západočeský kraj se sídlem v Plzni
  4. Severočeský kraj se sídlem v Ústí nad Labem
  5. Východočeský kraj se sídlem v Hradci Králové
  6. Jihomoravský kraj se sídlem v Brně
  7. Severomoravský kraj se sídlem v Ostravě

Samostatnou územní jednotkou, která z některých hledisek je postavena na roveň těmto krajům, je podle téhož zákona území hlavního města Prahy.

Samosprávné kraje[editovat | editovat zdroj]

Systém samosprávných krajů a obvodů obcí s rozšířenou působností České republiky

Po roce 1989 probíhaly dlouhé diskuse o nutnosti a formě územní samosprávy. Česká ústava z roku 1992 umožňovala i variantu návratu k zemskému zřízení, užívané v Rakousku-Uhersku do roku 1918 a v Československu v letech 1927–1948. Tímto směrem chtěli jít především moravističtí politici, např. ještě v roce 1995 předložili poslanci Jiří Drápela a Jaroslav Sýkora (oba Českomoravská unie středu) návrh ústavního zákona na vytvoření pěti zemí (pražské, východočeské, západočeské, moravské a slezské),[10] který měl vyvážit samosprávné požadavky Moravy a Slezska s obavou politiků z česko-moravského dualismu, a tím i opakování zkušenosti z rozdělení dualistické československé federace v roce 1992, stejně jako eliminovat možnost vytvoření euroregionů.

Nakonec ale po lobbování různých regionálních zájmových skupin[11] zvítězil názor, že bude zavedeno krajské zřízení s omezenými pravomocemi. Variant územního členění státu bylo více, základní však byly tyto dvě:

  1. První varianta počítala s 9 většími kraji, které víceméně odpovídaly krajům po roce 1960, nově by byl zřízen jen Středomoravský kraj. Důvodem bylo vytvoření stavu, kdy by byly prakticky všechny kraje územně a především počtem svých obyvatel srovnatelné. Návrh takového ústavního zákona podala skupina poslanců v čele s Josefem Ježkem (ODA) v roce 1995,[12] ten byl ale tehdy zamítnut.
  2. Druhá byla varianta se 14 drahými,[11] menšími a navzájem rozdílnými kraji, v podstatě kopírujícími kraje z let 1949–1960, která se také nakonec prosadila.[13]

Kraje v současnosti[editovat | editovat zdroj]

Vyšší územní samosprávné celky (zpočátku se užívala zkratka VÚSC) předpokládá článek 99 a následující Ústavy České republiky. Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, stanovil názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.). Novelizuje Ústavu (čl. 99) a nazývá VÚSC kraji. Tyto kraje zhruba kopírují kraje z let 1948–1960, zřízené zákonem č. 280/1948 Sb. Jsou zároveň české NUTS 3. Novelizujícími ústavními zákony č. 176/2001 Sb. a č. 135/2011 Sb. byly mimo jiné některé kraje přejmenovány.

Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Zákon o krajích byl od doby svého přijetí novelizován už více než dvaceti zákony. Volby do krajských zastupitelstev se pak konají podle zákona č. 130/2000 Sb.

Dvakrát byly některé z krajů přejmenovány: poprvé byl k 31. květnu 2001 (dnem vyhlášení) novelizačním ústavním zákonem č. 176/2001 Sb. přejmenován Budějovický kraj na Jihočeský kraj, Jihlavský kraj na kraj Vysočina, Brněnský kraj na Jihomoravský kraj a Ostravský kraj na Moravskoslezský kraj, podruhé pak ústavním zákonem 135/2011 Sb. k 1. srpnu 2011 kraj Vysočina na Kraj Vysočina.

Zákonem 387/2004 Sb. bylo k 1. lednu 2005 přesunuto 25 obcí z kraje Vysočina do Jihomoravského kraje a 3 obce (Huzová, Moravský Beroun, Norberčany) z Moravskoslezského kraje do Olomouckého kraje.

Další změnu hranic krajů chystá ministerstvo obrany a vláda v souvislosti s redukcí vojenských újezdů. Převedení části historického území obce Valeč, nyní ležícího ve vojenském újezdu Hradiště, do Ústeckého kraje se však setkalo v dubnu 2012 se zásadním nesouhlasem této obce.[14] V srpnu 2012 byl zveřejněn záměr převést, v souladu s výsledky ankety uspořádané mezi místními obyvateli, z Karlovarského kraje na Ústecký území o 7 hektarech se 3 osadami (Bukovina, Střelnice a Ořkov) a 20 obyvateli, které má spádově blíž k Podbořanům. Karlovarský kraj po počátečním nesouhlasu nakonec vyjádřil souhlas.[15]

Na hlavní město Prahu se ale zákon o krajích nevztahuje, Praze přiznává postavení a pravomoci obce a zároveň kraje zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Volby do zastupitelstva hlavního města Prahy se konají v termínech obecních voleb a podle jejich volebního systému.

Osm krajských ředitelství policie se dne 1. 1. 2010 změnilo na 14, která odpovídají územně správnímu členění České republiky.[16] Pouze organizace krajských soudů a krajských státních zastupitelství tak stále odpovídá dřívějšímu stavu, v nově ustavených krajských městech (vyjma Karlových Varů a v případě státního zastupitelství i Pardubic) jsou ale jejich pobočky.

14 krajů je uvedeno v číslovaném pořadí podle zákona, za pomlčkou je uvedeno sídlo kraje (tzv. krajské město).

  1. Hlavní město Praha
    2004 Praha.png
     
  2. Středočeský krajPraha
    2004 Stredocesky kraj.PNG
     
  3. Jihočeský kraj (do 30. 5. 2001 Budějovický kraj) – České Budějovice
    2004 Jihocesky kraj.PNG
     
  4. Plzeňský krajPlzeň
    2004 Plzensky kraj.png
     
  5. Karlovarský krajKarlovy Vary
    2004 Karlovarsky kraj.PNG
     
  6. Ústecký krajÚstí nad Labem
    2004 Ustecky kraj.PNG
     
  7. Liberecký krajLiberec
    2004 Liberecky kraj.PNG
     
8. Královéhradecký krajHradec Králové
2004 Kralovehradecky kraj.PNG
 
9. Pardubický krajPardubice
2004 Pardubicky kraj.PNG
 
10. Kraj Vysočina (do 30. 5. 2001 Jihlavský kraj, poté do 1. 8. 2011 jen Vysočina) – Jihlava
2004 Kraj Vysocina.PNG
 
11. Jihomoravský kraj (do 30. 5. 2001 Brněnský kraj) – Brno
2004 Jihomoravsky kraj.PNG
 
12. Olomoucký krajOlomouc
2004 Olomoucky kraj.PNG
 
13. Moravskoslezský kraj (do 30. 5. 2001 Ostravský kraj) – Ostrava
2004 Moravskoslezsky kraj.PNG
 
14. Zlínský krajZlín
2004 Zlinsky kraj.PNG
 

Symboly krajů[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Symboly krajů České republiky.
Přehled krajů České republiky a jejich znaky

Skladebnost krajů[editovat | editovat zdroj]

Samosprávné kraje jsou menší než územní kraje, avšak některé ze samosprávných krajů zasahují do dvou územních krajů.

Skladebnost územního členění narušují:

Návrhy změn[editovat | editovat zdroj]

Po podzimních krajských a doplňovacích senátních volbách 2012 se ozývaly i hlasy volající po možném budoucím snížení počtu krajů.[17][18][19] Jinou možností je úplné zrušení krajů, jak naznačil v rozhovoru pro Dvacet minut Radiožurnálu Martin Půta. „Když se podívám do Saska, tak to je velké jako polovina České republiky a žádný mezistupeň jako kraje tam neexistuje. Čeká nás debata, kolik samostatných stupňů ČR potřebuje. Náklady na výkon samosprávy jsou poměrně vysoké,“ míní 15. října 2012 kandidát na hejtmana Libereckého kraje.[20][21] Místopředseda strany Moravané Ondřej Hýsek, kritizoval dne 4. ledna 2014 kraje jako nefunkční a drahé.[22]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podnikání[editovat | editovat zdroj]

Počet podnikatelských subjektů k 1. 1. 2014[23]

Firmy Fyzické osoby Ostatní Celkem
Hlavní město Praha 157 771 243 715 60 600 462 086
Středočeský kraj 28 959 191 907 29 070 249 936
Jihočeský kraj 12 980 94 576 16 821 124 377
Plzeňský kraj 12 859 84 094 15 958 112 911
Karlovarský kraj 8 397 42 429 9 111 59 937
Ústecký kraj 15 090 98 541 17 845 131 476
Liberecký kraj 9 480 71 740 10 142 91 362
Královéhradecký kraj 10 645 76 876 13 137 100 658
Pardubický kraj 8 781 71 305 12 097 92 183
Kraj Vysočina 7 046 64 947 11 765 83 758
Jihomoravský kraj 39 352 167 515 28 831 235 698
Olomoucký kraj 10 813 84 330 13 525 108 668
Zlínský kraj 12 223 84 994 11 514 108 731
Moravskoslezský kraj 23 308 150 090 21 802 195 200
Celkem 357 704 1 527 059 272 218 2 156 981

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MACEK, Jaroslav; ŽÁČEK, Václav. Krajská správa v českých zemích a její archivní fondy (1605–1868). Praha : Archivní správa Ministerstva vnitra, 1958. 350, [2] s., [8], [3] mapy.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vlastislav Häufler, Jaromír Korčák, Václav Král (1960): Zeměpis Československa. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1960, 667 s.
  2. MIŠTERA, Ludvík a kol.. Geografie krajů ČSSR [online]. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1984. (česky)
  3. STŘÍDA, Miroslav a kol.. Oblasti Československa [online]. Praha: SPN, 1963. (česky) 
  4. Mapka hospodářských oblastí a krajů
  5. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu
  6. HAMPL, Martin. Sociálněgeografické regionální systémy (přednáška) [online]. (česky)
  7. HAMPL, Martin. Geografická organizace společnosti v České republice: transformační procesy a jejich obecný kontext [online]. Praha: DemoArt pro Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, 2005. Dostupné online. (česky) 
  8. Radim Prokop (1996): Historická hranice Moravy a Slezska ve vývoji ostravské aglomerace a širšího zázemí. Geografické rozhledy, číslo 1, ročník 1996–1997.
  9. Sněmovní tisk č. 1047 – Vládní návrh zákona o územně správním členění státu, Sněmovní tisk č. 1048 – novely souvisejících zákonů (18. červenec 2005, při pokračování přerušeného prvního čtení 27. prosince 2005 vzaty vládou zpět)
  10. PČR, PS 1993–1996, tisk 1915/0
  11. a b http://brnensky.denik.cz/z-regionu/krajske-usporadani-vadi-i-po-ctrnacti-letech-20140102.html
  12. PČR, PS 1993–1996, tisk 1912/0
  13. Zásady ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, Pracovní návrh stálé komise Poslanecké sněmovny, Usnesení právního výboru Poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, Poslanecký návrh na vydání ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků v roce 1995, Poslanecký návrh na vydání ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků v roce 1997
  14. Kraj střeží hranice. Nedá je, Karlovarský deník, 13. 4. 2012
  15. Ústecký kraj se zřejmě zvětší na úkor Karlovarského, ČT24, 15. 8. 2012
  16. Jmenování krajských ředitelů policie, URL: http://www.policie.cz/clanek/jmenovani-krajskych-reditelu-policie.aspx
  17. Strany: Je nutné debatovat o počtu a racionalizaci krajského zřízení
  18. Počet krajů by se mohl v budoucnu snížit
  19. Méně krajů v Česku? V budoucnu možná ano
  20. Koalice s Korytářem a ODS je na Liberecku stále otevřená, věří šéf Starostů
  21. http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2743645 čas 16:40, Dvacet minut Radiožurnálu - Rozhovor s lídrem Starostů na Liberecku Martinem Půtou
  22. čas 15:54
  23. Počet podnikatelských subjektů k 1. 1. 2014 - rozděleno podle krajů a podle typu subjektu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Právní předpisy[editovat | editovat zdroj]