Liberec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
statutární město Liberec
Liberecká radnice

Liberecká radnice

NUTS 5: CZ0513 563889
kraj (NUTS 3): Liberecký (CZ051)
okres (NUTS 4): Liberec (CZ0513)
historická země: Čechy
katastrální výměra: 106,09 km²
počet obyvatel: 102 301 (bydlících dle ČSÚ)
104 878 (evidovaných dle MV)  (1. 1. 2014[1][2])
rozpočtové výdaje: 1655[3] mil. Kč  (2013)
nadmořská výška: 374 m
PSČ: 460 01
zákl. sídelní jednotky: 102
části obce: 33
městské části / obvody: 1
katastrální území: 26
adresa magistrátu: Magistrát města Liberce
nám. dr. E. Beneše 1
460 59 Liberec
info@magistrat.liberec.cz
primátor(ka): Martina Rosenbergová (ČSSD)
www.liberec.cz
Liberec (Česko)
Red pog.png
Liberec, Česko

Liberec (německy Reichenberg) je statutární město na severu Čech a krajské město Libereckého kraje. Má přes 100 tisíc obyvatel a je tak pátým největším městem ČR (třetím v Čechách). Spolu se sousedním Jabloncem nad Nisou a okolními nejbližšími obcemi[p 1] vytváří aglomeraci, která má zhruba 170 tisíc obyvatel. Katastr města obsahuje jako enklávu obec Stráž nad Nisou.

Je zakládajícím členem Euroregionu Nisa, od roku 2004 i jeho hlavním městem. Okres Liberec se skládá z 59 obcí, liberecký obvod obce s rozšířenou působností z 28 obcí.

Působí zde okresní soud i pobočka soudu krajského.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Pohled na Liberec z Ještědu

Liberec se nachází zhruba 91 km severo-severovýchodně od Prahy a 99 km severo-severozápadně od Hradce Králové. Město leží v Liberecké kotlině Žitavské pánve mezi Ještědsko-kozákovským hřbetem jižně a Jizerskými horami severovýchodně. Pata radnice je ve výšce 374 m n. m., nejvyšším bodem katastru města je vrchol Ještědu (1012 m n. m.), nejnižší je hladina Nisy v severní části Machnín (325 m n. m.) Městem protéká Lužická Nisa a její přítoky, například Černá Nisa a Harcovský potok, na němž leží Harcovská přehrada. Přirozenými vodními plochami jsou rybníky: například Vesecký (tzv. Teich), Kačák (Žabák) v Krásné Studánce či rybník Seba (hráz) v Janově Dole.

Liberec se do roku 1939 rozprostíral na ploše 6,2 km², což dnes představuje historický střed města. Po připojení 11 obcí 1. května 1939 se město rozrostlo o dalších 23 obcí v letech 1954, 1963, 1976, 1980 a 1986. Po roce 1989 se naopak čtyři obce od města oddělily. Rozloha katastru města tak činí 106,09 km². Z toho tvoří 35,2 % zemědělská půda, přes polovinu jí jsou louky a pastviny. Dvě třetiny nezemědělské půdy tvoří půda lesní (celkem 39,9 % rozlohy).

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Podnebí Liberce určuje jeho poloha v kotlině mezi dvojicí horských masivů. Protože jsou tyto horské hřebeny překážkou proudění vlhkého atlantického vzduchu, jsou ve městě poměrně hojné srážky. Jejich průměrný úhrn je 803,4 mm ročně – nejdeštivějším měsícem je srpen s 88,4 mm, nejsušší je únor s 46,2 mm. Průměrná teplota vzduchu je 7,2 °C, nejteplejším měsícem je červenec s 16,2 °C, nejchladnější leden, kdy je průměrná teplota −2,5 °C.

Jméno[editovat | editovat zdroj]

Původ jména města je stále nejasný, býval předmětem mnoha diskusí, často dokonce národnostně podbarvených. Patrně nejstarším uváděným názvem je Reychinberch z roku 1352 a Raichmberg (1369). Přípona -berg znamená německy „hora“ a reich „bohatý“. Protože však tehdejší osada zvláštním bohatstvím neoplývala, považuje se jméno buď za přání osadníků, nebo za jméno přinesené z Německa.

Český ekvivalent jména vznikl zkomolením: Rychberk (1545), Lychberk (1592), Libercum (1634), Liberk (1790) a konečně Liberec (1845). V případě, že po sobě následovala v jednom slově dvě písmena „r“, docházelo v lidové mluvě ke změně jedné z nich na „l“, podobným vývojem prošel také název osady Liberk (původně Rehberg či Richnberg) u Rychnova nad Kněžnou. Přípona -ec se do slova dostala přes přídavné jméno „liberecký“, jehož původní tvar „liberkský“ byl obtížně vyslovitelný.

Městské symboly[editovat | editovat zdroj]

Znak Liberce
Vlajka Liberce

Znak města Liberce tvoří stříbrný štít, na kterém je hradební zeď rubínové barvy s dvojicí věží a cimbuřím. Na stříbrných závěsech zavěšené zlaté veřeje brány jsou otevřené, horní polovinu brány uzavírá zlatá padací mříž se stříbrem kovanými špičkami. V každé z věží se nachází otevřená branka, nad kterou je střílna a podlouhlé okénko dělené křížem. Věže mají stříšku rubínové barvy zakončenou zlatou makovicí s modrým, vlajícím praporkem. Na zdi nad bránou visí štít lazurově modré barvy se stříbrným kolem, které bylo znakem Redernů. Na cimbuří mezi věžemi stojí rozkročen zlatý lev s korunkou na hlavě, červeným jazykem a vztyčeným ocasem.

List městské vlajky se dělí na dva vodorovné pruhy, červený nahoře a bílý dole. List má poměr šířky k délce 2:3. V jeho žerďové polovině je znak města ve španělském štítě.

Městské logo je tvořené stylizovanými siluetami dvojice nejvýznamnějších staveb města: radnice a hotelu Ještěd, kde levá část radnice a pravá část hotelu jsou spojeny v jeden celek. Logo je doplněno nápisem Liberec.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Valdštejnské domky

Patrně na konci 13. století začala na obchodní cestě z Čech do Lužice, na brodě přes Harcovský potok, vznikat osada, kde si obchodníci mohli po náročném přechodu Ještědského hřebene odpočinout. První zmínka o této obci je z roku 1352 (původní název Reychinberch). V té době byl Liberec proti sousednímu Hrádku nad Nisou nebo Frýdlantu bezvýznamný.

Prvními významnými vlastníky okolního území byli Bieberštejnové. O rozvoj města se však zasloužili Redernové, kteří založili liberecký zámek s nádhernou kaplí, špitál a další stavby a za jejichž panování císař Rudolf II. roku 1577 povýšil Liberec na město. Na znaku nového města je od té doby znak Redernů – stříbrné kolo. Kateřina z Redernu dala také podnět k budování radnice v letech 15991603. Ve stejné době již určovaly ráz města první kamenné stavby.

Když Redernové po Bitvě na Bílé hoře opustili Frýdlantsko i Liberecko, získal toto panství Albrecht z Valdštejna. Ten město změnil v továrnu na sukno, do kterého oblékal svou armádu. Založil také Nové Město v oblasti dnešního Sokolovského náměstí zastavěné hrázděnými domy. Poslední tři tyto „Valdštejnské domky“ zůstávají ve Větrné ulici. Po vévodově smrti připadl Liberec MatyášiGallasu.

Zlaté období nastalo pro Liberec v 18. století s rozvojem textilního průmyslu. Nejprve se původní cechovní výroby přerodila v manufakturní, kdy v Liberci pracovalo na 800 soukenických mistrů, 480 tovaryšů a víc než 1000 jejich pomocníků. Liberec se tak stal největším manufakturním městem Království českého a jeho důležitost ještě stoupla přeměnou manufaktur na textilní továrny. Na počátku 19. století ve městě vznikla řada reprezentativních budov odpovídajících jeho významu jakožto druhého největšího města Čech; 21. prosince 1850[4] Liberec získal postavení statutárního města, čímž se ze správního hlediska co do důležitosti zařadil hned za Prahu. Toto období bylo zlatým věkem města, stavělo se mnoho honosných vil, moderních škol, do města byla roku 1859 zavedena železnicePardubic a Žitavy. V této době zde průmyslník Johann Liebieg založil továrnu Johann Liebieg & Comp. (pozdější Textilana). Ve městě byly 3 konzuláty, 50 textilních továren a 60 kovoprůmyslových podniků včetně automobilové továrny RAF. Na konci století byla také postavena nová liberecká radnice a divadlo. Liberec byl převážně německým městem se 7% českou menšinou. Prosperitu ukončila první světová válka. Na místě čtvrti Ostašov tehdy vznikl zajatecký tábor pro víc než 40 000 ruských a italských vojáků.

Fotochrom Liberce kolem roku 1900

Národnostní složení města se stalo problémem po vzniku Československa na podzim 1918. Aby se sudetští Němci neocitli ve státě, kde jejich město budou ovládat Češi, vyhlásili v severním pohraničí provincii Deutschböhmen s vlastní vládou, měnou a Libercem jako hlavním městem. Jejich snaha přidružit se k Německu nebo Rakousku skončila, když nová československá armáda v prosinci téměř bez boje území obsadila.

Vyhláška č. 68/1923 prezidenta české zemské správy politické ze 6. dubna 1923 libereckému magistrátu odňala kompetence okresního úřadu a území města bylo spojeno s okolním politickým okresem Liberec-venkov do politického okresu Liberec, čímž prakticky přestalo být statutárním městem, ačkoliv jím formálně i nadále zůstalo.[4] V roce 1935 vyhrála volby v Liberci Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei – SdP), jejímž předákem byl rodák z Vratislavic nad Nisou Konrad Henlein. Po Mnichovské dohodě v říjnu 1938 připadly Sudety německé Třetí říši a téměř veškeré české obyvatelstvo muselo odejít do vnitrozemí. Liberec se stal hlavním městem nové sudetské župy a sídlem místodržícího. 1. května 1939 připojením předměstských obcí Rochlice, Horní Růžodol, Dolní Hanychov, Janův Důl, Františkov, Růžodol I, Staré a Nové Pavlovice, Ruprechtice, Starý a Nový Harcov vznikl tzv. Velký Liberec. Druhá světová válka město výrazně nezasáhla, vynutila si však změny struktury průmyslu. Během posledních dnů války byly v Liberci vydávány polooficiální bankovky v hodnotě 20 říšských marek. Po skončení války byli během dvou let vysídleni Němci.

Roku 1945 se Liberec stal opět plnohodnotným statutárním městem. Tím přestal být po správní reformě roku 1949, stal se však střediskem Libereckého kraje. Tento kraj byl zrušen roku 1960 a Liberec se tak stal pouze městem okresním v rámci Severočeského kraje spravovaného z Ústí nad Labem.

V srpnu roku 1968 projížděla Libercem polská okupační vojska Varšavské smlouvy. Tento vpád ve městě mimo jiné způsobil smrt 9 nevinných obětí, jejichž památník je dnes umístěn na radnici, a zničení průčelí domů na Náměstí Edvarda Beneše. Invaze zastihla v Liberci také Václava Havla a Jana Třísku, kteří se účastnili svobodného vysílání libereckého rozhlasu.

Po sametové revoluci se Liberec roku 1990 stal opět statutárním městem. Po krachu textilních továren se mění struktura průmyslu, vznikají nové průmyslové a obchodní zóny.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Od konce druhé světové války počet obyvatel Liberce stále stoupal. V roce 1985 přesáhl stotisícovou hranici a zatím největšího počtu, 104 233 obyvatel, dosáhl ke konci roku 1990. Pak začal počet libereckých občanů klesat, v roce 1998 až pod hranici statisíc, o sedm let později ale došlo k obratu a v roce 2009 se opět vrátil mezi stotisícová města.[5][6]

Vývoj počtu obyvatel[7]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
22 394 28 090 30 890 34 099 36 350 34 985 38 568 56 898 66 297 72 303 97 474 101 967 99 102 102 247

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Liberci.
Hotel a vysílač na Ještědu
Divadlo F. X. Šaldy

Jedním ze symbolů města je Liberecká radnice, novorenesanční stavba z roku 1893, která nahradila starou radnici z let 15991603 (původně renesanční stavba s věží a štítem stavitele Marcuse Antonia Spazia de Lanza), jejíž půdorys je naznačen v dlažbě náměstí Dr. E. Beneše.[8] Širším symbolem nejen města, ale i kraje je hotel a vysílač na Ještědu. Významnou památkou je také liberecký zámek, nejstaršími dochovanými stavbami jsou pak tzv. Valdštejnské domky ve Větrné ulici z let 16781681. Na Zámeckém kopci (375 m n. m.) se nachází zřícenina hradu Hamrštejn, nad Libercem lze také nalézt Libereckou výšinu, restauraci a rozhlednu postavenou v letech 19001901. Na břehu Lužické Nisy byl roku 1771 postaven tzv. Šolcův dům, patrový roubený domek, kde dnes sídlí správa CHKO Jizerské hory. V údolí Harcovského potoka se nachází novorenesanční bývalé sídlo rodiny textilních průmyslníků Liebiegů z roku 1897, tzv. Liebiegův zámeček. Naopak u městského zámku je možné navštívit Liebiegovu vilu, postavenou též v novorenesačním slohu mezi roky 1871 a 1872, kde se dnes nachází Oblastní galerie v Liberci.

Novorenesančních staveb je ve městě řada, zejména Divadlo F. X. Šaldy, postavené vídeňskými architekty Fellner a Helmer v letech 18821883. Divadelní opona pochází od Gustava Klimta. Dále městské lázně z let 19011902 nebo budova spořitelny, vystavěná v letech 18881891 dle projektu Miksche a Niedzielskiho. Hlavní průčelí je orientováno do Felberovy ulice, delší postranní fasáda je orientována do parku. Třípodlažní dům je na východní straně zvýšený o suterén dostavěný r. 1891 A. Bürgerem. Dům je novorenesanční, vnějšek je členěn pilastry a polosloupy, má okrové zbarvení díky obkladu z hořického pískovce. Vstup je zdoben dvěma toskánskými sloupy, které nesou trojúhelníkový štít podepřený triglyfy a metopami (deska dórského vlysu, obvykle s reliéfní výzdobou). Autorem plastik na fasádě je R. Weyr. Na nárožích atiky jsou obelisky sejmuté ze staré radnice. V interiéru jsou sloupky s dříky z hlazené mauthausenské žuly a s hlavicemi z caraského mramoru, mramorové schodiště s kovovým uměleckým zábradlím. Stropy jsou zdobeny sádrovou a stěny mramorovou štukou, na obojím jsou medailóny významných osob, jež se zasloužily o postavení spořitelny.[9]

V Liberci jsou ovšem i doklady baroka nebo klasicismu. Jde o domy například na Sokolovském (před válkou a těsně po druhé světové válce Masarykově) náměstí (čp. 264 z roku 1793, klasicistní se sloupovým portálem a balkónem, tzv. Appeltův dům), na Barvířské ulici (čp. 122 z roku 1800 s lomenou atikou se sochami čtyř ročních období; čp. 46 kolem roku 1820, klasicistně-empírový s portálem), Růžové ulici (čp. 299 klasicistní se štítem), náměstí Dr. E. Beneše (čp. 14 z roku 1796, klasicistní se štítem a bohatou štukovou výzdobou, tzv. Krausův dům), Kostelní ulici (čp. 7 z let 1784–1785, klasicistní budova arciděkanství), Moskevské ulici (čp. 10 klasicistní s podloubím; čp. 14 z roku 1800, klasicistní), náměstí Českých bratří (čp. 24, 25, 26 a 35 z let 17961797, všechny klasicistní, dva s bohatou štukovou výzdobou) nebo Boženy Němcové (čp. 70 po roce 1800, klasicistní).[10] Od roku 1823 se na dnešním náměstí Dr. E. Beneše nacházela empírová Neptunova kašna, která byla roku 1925 přenesena na Nerudovo náměstí, aby se roku 2010 opět vrátila na původní místo.[11] Originál sochy Neptuna je ale uložen v muzeu.

Severočeské muzeum na Masarykově třídě

Významnou stavbou je i Severočeské muzeum z let 18971898 s hranolovou věží (kopií věže původní liberecké radnice), před nímž se na Masarykově třídě nalézá busta T. G. Masaryka, odhalená Přemyslem Sobotkou v roce 2010 k prezidentovým 160. narozeninám. Dominantou spodního centra Liberce je budova Krajského úřadu Libereckého kraje. S výškou 78 metrů je desátou nejvyšší budovou v České republice a nejvyšší budovou v Libereckém kraji (mimo věže); má 30 pater, v 17. patře je vyhlídka. Známou stavbou v centru města byl Hubáčkův obchodní dům Ještěd půdorysného tvaru „včelích buněk“, výrazný netradičním žlutým keramickým obkladem a ocelovým obložením, který byl zbourán roku 2009 a postupně nahrazen budovami nového obchodního centra Forum Liberec.

V Liberci se nachází množství kostelů, např.:

Ze zaniklých církevních staveb je nejdůležitější stará synagoga v Liberci, vypálená za křišťálové noci nacisty, na jejímž místě však byla v roce 2000 jako součást Krajské vědecké knihovny, tzv. Stavby smíření, postavena s německým přispěním synagoga nová. Roku 1976 byl také pro celkovou zchátralost a zanedbání základní údržby stržen novogotický evangelický kostel (poté, co byla v roce 1973 Českobratrská církev evangelická donucena jej bezplatně převést na město[12]) postavený dle plánů Gustava Sacherse na náměstí Českých bratří v letech 1864–1869.[8][13]

Členění města[editovat | editovat zdroj]

Liberec má 26 katastrálních území a člení se na 33 místních částí nazývaných městské čtvrti, přičemž 32 je spravováno přímo libereckým magistrátem a Vratislavice nad Nisou jsou samosprávný městský obvod.[14] Městské čtvrti se tradičně číslují římskými číslicemi, na počátku 90. let se ale osamostatnily: Liberec XXVI-Stráž nad Nisou, Liberec XXVII-Svárov, Liberec XXXVI-Dlouhý Most, Liberec XXXVII-Jeřmanice, Liberec XXXVIII-Minkovice a Liberec XXXIX-Šimonovice.[15]

Katastrální území Liberce
Katastrální území Liberce
  1. Dolní Hanychov – část Dolní Hanychov
  2. Doubí u Liberce – část Doubí
  3. Františkov u Liberce – část Františkov
  4. Hluboká u Liberce – část Hluboká
  5. Horní Hanychov – část Horní Hanychov
  6. Horní Růžodol – část Horní Růžodol
  7. Horní Suchá u Liberce – část Horní Suchá
  8. Janův Důl u Liberce – část Janův Důl
  9. Karlinky – část Karlinky
  10. Kateřinky u Liberce – část Kateřinky
  11. Krásná Studánka – část Krásná Studánka
  12. Kunratice u Liberce – část Kunratice
  13. Liberec – části Jeřáb, Nové Město, Staré Město,Perštýn, Kristiánov
Členění Liberce
Přímo spravované městské čtvrti
  1. Staré Město (Liberec I)
  2. Nové Město (Liberec II)
  3. Jeřáb (Liberec III)
  4. Perštýn (Liberec IV)
  5. Kristiánov (Liberec V)
  6. Rochlice (Liberec VI)
  7. Horní Růžodol (Liberec VII)
  8. Dolní Hanychov (Liberec VIII)
  9. Janův Důl (Liberec IX)
  10. Františkov (Liberec X)
  11. Růžodol I (Liberec XI)
  12. Staré Pavlovice (Liberec XII)
  13. Nové Pavlovice (Liberec XIII)
  14. Ruprechtice (Liberec XIV)
  15. Starý Harcov (Liberec XV)
  16. Nový Harcov (Liberec XVI)

Městský obvod Vratislavice nad Nisou (Liberec XXX).

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Obchodní palác Centrum

Textilní průmysl[editovat | editovat zdroj]

Tradičním průmyslem ve městě byl vždy textilní průmysl – zejména soukenictví a plátenictví. První soukeničtí mistři Urban Hoffmann ze Zawidówa a Christoph Krause vyučený ve Frýdlantě přišli do Liberce roku 1579. Zpracovávali vlnu z ovčínů na redernských panstvích a od konce 16. století ji také dováželi z okolních panství. V letech 15791580 zřídilo společenstvo soukeníků vlastní barvírnu a vrchnost nechala postavit valchu. Díky tomu se zlepšila kvalita sukna, se kterým se začalo obchodovat na výročních trzích. Díky narůstajícímu významu obchodu se suknem vydala[kdo?] 21. února 1599 městu příslušné privilegium, kterým byl formálně ustaven liberecký soukenický cech. Po založení měl 10 mistrů, velmi rychle se však rozrůstal – během dvaceti let přibylo dalších 23 mistrů soukenického řemesla a jeho členové se stali nejbohatšími a nejváženějšími občany města.

Významný rozvoj soukenictví nastal za Albrechta z Valdštejna v souvislosti s jeho postavením v čele armády. Objem vévodových objednávek nových uniforem byl značný, platil však údajně málo a vyžadoval krátké termíny dodávek. Proto byly lepším zdrojem příjmů soukeníků objednávky sukna od jeho důstojníků a úředníků. Kvůli narůstajícímu objemu výroby přijal cech dalších 75 mistrů a měl na 103 tovaryšů. Roku 1632 byla postavena nová valcha a roku 1633 také barvírna.

Po třicetileté válce výroba prudce poklesla kvůli početné emigraci v důsledku protireformace. I přes nepříznivou hospodářskou situaci a velké dávky odváděné Gallasům se Liberec stal v 18. století největší výrobnou sukna v Čechách. Roku 1728 měl soukenický cech 419 členů, za ním zaostával i cech plátenický. Jeho členové pracovali hlavně v příměstských čtvrtích, ve městě samotném bylo 60 mistrů – asi desetina celkového počtu tkalců lnu na Liberecku. Zatímco v Linci vznikla první manufaktura na výrobu jemného sukna již roku 1672, liberecké cechy se „novotám“ usilovně bránily a dokonce požadovaly zničení manufaktury založené roku 1710PlániciKlatov. Kvalita cechovního sukna se však postupně ukazovala jako horší než kvalita sukna z manufaktur, vláda se pokoušela modernizovat výrobu sukna v mocnářství postupným omezováním cechovních privilegií a vyjímáním stále více výrobců z cechovní pravomoci.

Z řad cechovních mistrů vyšli také první obchodníci se sukny. Jedním z prvních byl Gottfried Möller roku 1780. Ten a na něm závislí podomní dělníci vytvořili první rozptýlenou manufakturu. Dalším takovým výrobcem byl Johann Georg Berger, který se na přelomu 18. a 19. století stal jedním z největších textilních výrobců v Čechách. Berger byl také prvním, kdo roku 1808 zkoušel nové strojní spřádání vlny ve Stráži nad Nisou. Na počátku 19. století působily na Liberecku celkem čtyři manufaktury a osm velkoobchodníků se suknem. Také došlo k mechanizaci výroby. První spřádací stroje provozovala firma Anton Thum v Kateřinkách, roku 1800 bylo v provozu 200 mechanických vřeten a roku 1841 jich bylo již 50 000. Většina výrobních mechanismů byla poháněna vodními koly, kterých bylo v okolí města instalováno více než 100.

Tito první podnikatelé – Möller, Berger a Franz Ulbrich – sice vytvořili koncentrované manufaktury, nedokázali je však přeměnit na velké továrny a všechny jejich společnosti pod tlakem silnějších obchodních domů zanikly. Textilní tovární impérium založil v Liberci teprve Johann Liebieg, jehož podnik Johann Liebieg & Comp. zaměstnával až 8000 lidí a měl roční obrat 2 490 000 zlatých. Staré cechy již ztrácely vliv a byly nahrazeny tzv. nucenými společenstvy. Výroba vlny dosáhla vrcholu v letech 18671872, pak však došlo ke krizi, nejprve v důsledku otevření trhu anglickému textilu, poté po krachu na vídeňské burze 9. května 1873. Krize skončila až roku 1879, během ní zanikla většina menších podniků, velké firmy z ní naopak vyšly posíleny.

Po vzniku Československé republiky došlo k oslabení německých podniků, jejichž majitelé měli svá odbytiště převážně v Rakousku a Německu. Dalšími faktory byla inflace německé marky, vzdálenost ke zdrojům surovin, nedostatek energie a poloha mimo hlavní dopravní tahy. Liberecký textilní průmysl tak musel spoléhat na levnou pracovní sílu a začal za zbytkem světa zaostávat. Světová hospodářská krize tak zasáhla textilní průmysl na Liberecku tvrdě, firmy byly nuceny zredukovat počet zaměstnanců na minimum a omezit provoz. Celkem 26 podniků s 2021 zaměstnanci skončilo úplně. Situace se začala zlepšovat v roce 1935, za druhé světové války se opět dostavil nedostatek surovin, řada podniků byla převedena na válečnou výrobu.

Všechny německé textilní firmy byly nejprve v roce 1945 konfiskovány a o rok později znárodněny. V Liberci se to týkalo společností Johann Liebieg, Herminghaus a spol., Hoffman a Hettwer, C. Neumann a synové, Spojené barvírny a spol. a Textilana a. s. Protože tyto podniky ve státních rukou měly být členěny oborově, připadly některé mimolibereckým národním podnikům. Liberec se naopak stal 7. března 1946 sídlem Českých vlnařských závodů. Po všech konfiskacích tvořilo tento podnik, který přijal 18. září 1948 název Textilana, 39 závodů s 9000 zaměstnanci.

Od 90. let je textilní průmysl ve městě na ústupu; v tomto oboru působí firmy Interlana a Elmarco vyrábějící nanovlákna. Zaměstnanci Textilany postupně přecházeli do jiných podniků nebo byli propuštěni. V letech 20032004 byl celý areál Textilany zbourán. Jako poslední byl 5. března 2005 odstřelen komín.[16]

Odstřel komínu Textilany

Další průmysl[editovat | editovat zdroj]

Automobilový průmysl reprezentovala v letech 19071916 továrna Reichenberger Automobil Fabrik (RAF), dnes také Denso, Inteva products či Magna exteriors &interiors Czech. Významná byla také výroba textilních strojů Elitex, v polygrafici Tiskárna RUCH, v potravinářství výroba cukrovinek Lipo, mj. stejnojmenných bonbónů, po revoluci zaniklá. V 90. letech proslula napojením na rozvoj města stavební společnost Syner.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Železniční doprava[editovat | editovat zdroj]

Liberec získal železniční spojení roku 1859, kdy byly otevřeny tratě do Pardubic a německé Žitavy. Z města vychází pět jednokolejných a neelektrizovaných železničních trati začleněných do celostátní dráhy, s výjimkou tratě do Tanvaldu, což je regionální dráha. Liberec má přímé rychlíkové spojení do Děčína a Ústí nad Labem nebo Hradce Králové a Pardubic; spojení do Prahy je špatné a nemůže konkurovat silničnímu. Spěšné vlaky spojují Liberec se saskými Drážďany.

Na území Liberce je 11 železničních stanic a zastávek. Nejvýznamnější hlavní nádraží bylo postaveno v roce 1859, první velkou rekonstrukcí prošlo před otevřením dráhy do České Lípy roku 1900 a druhou v letech 2009–11. Má pět nástupišť přístupných dvěma podchody s výtahy, je vybaveno audiovizuálním informačním systémem. Další jsou nádraží Liberec-Horní Růžodol na trati 086 nebo frekventovaná zastávka nejblíže centru Liberec-Rochlice na trati 036.

Z Liberce vychází pět jednokolejných neelektrifikovaných tratí:

Silniční doprava[editovat | editovat zdroj]

Silniční síť na Liberecku tvoří zejména rychlostní silnice R35 (E442), na kterou v Turnově navazuje R10 na Prahu. Další silnice míří do Jablonce nad Nisou (odtud do Harrachova a do Polska), Frýdlantu, Hrádku n. Nisou a německé Žitavy, Ústí nad Labem a Nového Boru.

Různé autobusy ČSAD Liberec

V Liberci sídlí dopravní společnost ČSAD Liberec a.s. Vznikla transformací někdejšího závodu 406 krajského podniku ČSAD n. p. Ústí nad Labem, k němuž patřily i provozovny Český Dub, Frýdlant, Hrádek nad Nisou. Od 1. ledna 1991 byl tento závod transformován ve státní podnik Československá automobilová doprava Liberec, ten poté od 1. ledna 1999 v ČSAD Liberec a. s. V roce 2009 podnik vlastnila z 70 % společnost Liberecká automobilová doprava (LIAD), kterou vlastní Petr Wasserbauer, a zbylých 30 % akcií vlastní města a obce na Liberecku (7,13 % město Liberec). ČSAD Liberec a. s. je dominantním autobusovým dopravcem v okrese Liberec, autobusové provozovny má v Liberci, Českém Dubu a Frýdlantu. Zabývá se i dálkovou autobusovou dopravou, nákladní dopravou a dalšími činnostmi. V roce 2008 valná hromada schválila záměr oddělit do samostatných společností nákladní dopravu a logistiku (do Severotrans Liberec), autoopravárenství (Autocentrum-Nord) a správu nemovitostí (FinReal Liberec), v roce 2008 rovněž společnost prodala divizi autobusové MHD Dopravnímu podniku města Liberce. V roce 2009 měla ČSAD Liberec a. s. asi 320 zaměstnanců (v roce 2006 měla 391), tržby v roce 2006 činily 308 milionů Kč, v roce 2008 jen 260 milionů. Osobní i nákladní doprava se na tržbách podílely zhruba stejnou měrou.[17]

Městská hromadná doprava[editovat | editovat zdroj]

Tramvaj do Hanychova na Soukenném náměstí před obchodním domem Ještěd
Podrobnější informace naleznete v článcích Městská autobusová doprava v Liberci a Tramvajová doprava v Liberci.

Liberecká městská hromadná doprava se skládá ze systému autobusových a tramvajových linek, které provozuje Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a.s. (do 21. října 2010 pod názvem Dopravní podnik města Liberce).[18] Centrálním místem je terminál MHD ve Fügnerové ulici.

Liberec začal provozovat tramvajovou dopravu v roce 1897 od vlakového nádraží k dnešní ZOO. Liberec má dvě tramvajové trati: trasu mezi Horním Hanychovem a Lidovými sady, tzv. městskou tramvajovou trať, stavěnou původně s rozchodem 1000 mm, od roku 2005 zrekonstruovanou na standardní rozchod 1435 mm, a meziměstskou tramvajovou trať do Jablonce nad Nisou. Trať do Rochlice a Růžodolu, otevřená v roce 1899 a 1904, byla zrušena v roce 1960. Město dlouhodobě plánuje její znovuvybudování kvůli obsluze rochlického sídliště, ale nemá dostatek financí. V roce 2011 se v této oblasti budovala nová trať běžného rozchodu, kvůli čemuž byla od dubna do srpna uzavřena ulice Jablonecká.

Meziměstská tramvajová trať bude nejspíše přerozchodována jen v úseku z centra po Vratislavice nad Nisou a dál bude vedena po souběžné železniční trati 036. Uvažuje se o hybridních vozidlech lehké železnice, která by v rámci projektu Regiotram Nisa spojila i další města Euroregionu Nisa jako např. Žitava, Jelenia Góra, Tanvald, Harrachov či Železný Brod.

Jízdné bylo dlouho nejdražší v republice.[zdroj?] V roce 2004 však zlevnilo: dospělá dvacetiminutová jízdenka stála 10 korun a pětačtyřicetiminutová 16 korun. Od ledna 2008 začaly v Liberci platit nové ceny jízdenek, dospělá čtyřicetiminutová (o víkendu platí 60 minut) za 16 Kč, dětská polovic. 1. ledna 2012 se zvedla cena opět: čtyřicetiminutová jízdenka stála 18 Kč, celodenní 70 Kč. Další zdražení přišlo už za rok – čtyřicetiminutová jízdenka od 1. ledna 2013 stojí 20 Kč, pro děti polovic. Od roku 2007 jsou v Liberci používány jízdenky širokého formátu podobně jako v Praze. Od listopadu 2009 se rovněž používá SMS jízdenka.

Ostatní druhy dopravy[editovat | editovat zdroj]

České dráhy provozují i kabinovou lanovou dráhu na Ještěd dlouhou 1188 m s převýšením 402 m, jejíž dolní stanice se nachází v libereckém Horním Hanychově nedaleko konečné stanice tramvaje. Další čtyři lanovky v okolí Liberce provozují soukromé společnosti. Jen kabinová lanová dráha Liberec – Skalka, otevřená 2006, ale je v provozu i v letní sezóně, ostatní slouží pouze lyžařům.

V Ostašově na jihozápadě Liberce je nevelké letiště s travnatou dráhou, které používá místní Aeroklub Liberec a Letecká záchranná služba.

Kultura a zábava[editovat | editovat zdroj]

Aquapark Liberec

Městské Divadlo F. X. Šaldy je třísouborové; kromě něj je v Liberci Malé divadlo, Krátké a úderné divadlo, či loutkové Naivní divadlo. Také se zde koná pravidelný festival loutkového divadla Mateřinka, zaměřený na děti předškolního věku. Dříve zde fungovala např. kina Varšava a Lípa, vytlačila je však dvě multikina Cinestar a Palace Cinemas.

Ze vzdělávacích institucí jsou významné Krajská vědecká knihovna Liberec, v jejímž rámci působí i nová synagoga, dále Severočeské muzeum v Liberci, Oblastní galerie v Liberci, Zoologická zahrada Liberec (nejstarší v Česku) a Botanická zahrada Liberec.

Další zábavní instituce jsou Dům kultury Liberec, Lidové sady (kulturní a společenské centrum postavené v letech 1900–1901 na konečné tramvaje), Centrum Babylon Liberec, kde sídlí aquapark a zábavní, společenský a hotelový komplex, dále Obchodní centrum Nisa Liberec, největší obchodní, kulturní a společenské centrum na sever od Prahy, a Obchodní centrum Forum Liberec přímo v centru města.

Školství a vzdělávání[editovat | editovat zdroj]

Rektorát Technické univerzity

V Liberci je 36 mateřských škol a 26 základních škol (z toho jedna nižšího stupně a jedna umělecká). Dále 6 středních odborných učilišť a 15 středních odborných škol, včetně škol zdravotnických, např.:

Existuje zde také Obchodní akademie a Jazyková škola, čtyři vyšší odborné školy a čtyři gymnázia:

Z vysokých škol zde funguje zejména Technická univerzita v Liberci, kromě ní pak pobočka Vysoké školy Karla Engliše v Brně a pobočka Metropolitní univerzity Praha.

Vědu a výzkum provádí Výzkumný ústav textilních strojů a Technická univerzita v Liberci.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Okolí Liberce i město samo skýtá množství příležitostí k nejrůznějším sportům provozovaným jak na amatérské, tak i na profesionální úrovni. K rekreačnímu sportování využívají místní obyvatelé okolních hor, jež vytvářejí ideální podmínky zejména pro turistiku, cykloturistiku nebo běh na lyžích. Na Ještědu je vybudován sportovní areál určený pro sjezdové lyžování, běh na lyžích a skoky na lyžích, pro běh na lyžích byl vybudován běžecký areál ve Vesci. Ke sportování přímo ve městě slouží moderní multifunkční Tipsport arena, která je domovem hokejového klubu Bílí tygři Liberec, fotbalový Stadion U Nisy, domovský stadion Slovanu Liberec, nebo plavecký bazén.

Tipsport arena v Liberci

Liberečtí sportovci mají zastoupení v nejvyšších republikových i mezinárodních soutěžích. Nejúspěšnějšími sporty jsou basketbal, volejbal, lední hokej, fotbal, florbal, házená, orientační běh, karate, lyžování a judo.

Baseballový stadion

Sportovní kluby[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam představitelů Liberce.

Rodáci[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti spjaté s městem[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Vyhláška MMR o stanovení seznamu aglomerací pro účely hodnocení a snižování hluku č. 561/2006 Sb. stanoví, že liberecko-jabloneckou tvoří dále obce Desná, Chrastava, Lučany nad Nisou, Smržovka, Stráž nad Nisou a Tanvald; aglomerace se táhne v oblouku od severozápadu na východ.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Počet obyvatel v obcích České republiky k 1. 1. 2014 [online]. Praha: Český statistický úřad, 2014-04-30, [cit. 2014-05-01]. Dostupné online.  
  2. Počty občanů ČR a cizinců s platným povolením k pobytu k 1. 1. 2014 [online]. Ministerstvo vnitra České republiky, [cit. 2014-05-01]. Dostupné online.  
  3. http://www.liberec.cz/cz/mesto-samosprava/rozpocet-mesta/rozpocet-2013.html
  4. a b Jan Tesař: Historie a současnost statutárních měst, diplomová práce 2009
  5. Liberec 1949–2004 [online]. Praha: Český statistický úřad. Dostupné online.  
  6. Počet obyvatel v obcích České republiky k 1. 1. 2009 [online]. Praha: Český statistický úřad. Dostupné online.  
  7. (2006) Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005Díl I.Český statistický úřad, 51–54. ISBN 80-250-1311-1. 
  8. a b CHOCHOLOUŠKOVÁ, Hana. Liberec. Praha-Litomyšl : Paseka, 2010. S. 268.  
  9. Průvodce Liberec
  10. NEVRLÝ, Miroslav. Jizerské hory – turistický průvodce ČSSR. Praha : Olympia, 1983. S. 331.  
  11. http://www.novinky.cz/vase-zpravy/liberecky-kraj/liberec/339-209--neptunova-kasna-se-vratila-do-liberce.html
  12. NEŠPOR, Zdeněk R.. Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravy a Slezska. Praha : Kalich, 2009. ISBN 978-80-7017-129-5. S. 263.  
  13. Evangelický kostel Kristiánov, znicenekostely.cz
  14. Obecně závazná vyhláška statutárního města Liberce č. 7/2001, Statut města Liberce
  15. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. II. díl [online]. Praha: Český statistický úřad, 2006. Dostupné online.  
  16. http://zpravy.idnes.cz/odstrel-kominu-prilakal-tisice-lidi-dbv-/domaci.aspx?c=A050305_152702_domaci_jpl
  17. ČSAD Liberec se rozdělí na čtyři firmy, snaží se tak čelit krizi, RTM TV, ČTK, 27. 10. 2009
  18. Aktualita, dpml.cz
  • Liberec ve Veřejné databázi ČSÚ

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KARPAŠ, Roman, a kol Kniha o Liberci. Liberec : Dialog, 1996.  
  • KARPAŠ, Roman; MOHR, Jan; VURSTA, Pavel. Kouzlo starých pohlednic Liberecka. Externí spolupráce Markéta Lhotová. Liberec : Agentura 555, 1997. ISBN 80-238-1496-6.  
  • ŘEHÁČEK, Marek. Liberec, průvodce po městě a okolí. Liberec : Kalendář Liberecka, 1998.  
  • Řeháček, M.; Liberecká radnice a Liebiegova vila; Kalendář Liberecka, Liberec; 2005
  • SEKYRA, Marek – SIMM, Otokar. Ještědské květy : antologie libereckých německy píšících autorů (19. století a 1. polovina 20. století) = Jeschkenblumen. 1. knižní vyd. Liberec : Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2008. 215 s. ISBN 978-80-85874-45-7

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu