František Xaver Šalda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
František Xaver Šalda
František Xaver Šalda
František Xaver Šalda
Narození 22. prosince 1867
Liberec, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 4. dubna 1937
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo

František Xaver Šalda (22. prosince 1867 Liberec, – 4. dubna 1937, Praha) byl český literární kritik, novinář a spisovatel.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Studoval práva, ale studium nedokončil. V roce 1906 však obhájil na filosofické fakultě doktorát z umělecko-historické problematiky (s přihlédnutím ke dříve publikovaným textům z literární a umělecké kritiky). Působil od roku 1919 jako profesor románských literatur na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.[1]

Někdy bývá považován za vůdčí osobnost literární generace 90. let. Byl spoluautorem Manifestu České moderny. V letech 18941908 psal pro redakci Ottova Slovníku naučného hesla z české, německé, francouzské a anglické literatury a ze světového malířství. Psal do mnoha časopisů (Literární rozhledy, Novina, Česká kultura, Kmen[2], Volné směry, Literární listy), kde se věnoval otázkám a problémům výtvarného umění, literatury, kultury i politiky. Od roku 1925 vydával časopis Tvorba (časopis pro kritiku a umění; zajímavostí je, že na podzim 1928, tedy v době, kdy byl perzekvován komunistický tisk, předal časopis Juliu Fučíkovi, který jej s přestávkami řídil až do roku 1938). V letech 19281937 vydával Šaldův zápisník, ve kterém uveřejňoval především své umělecké kritiky a eseje, ale také básně, prózu a politickou publicistiku.

Vedle T. G. Masaryka, tohoto universálního národního genia, který byl nejen duchovním vůdcem, ale i praktickým státníkem, úspěšnějším než kterýkoli z velikých zjevů českých dějin, vedle tohoto největšího syna národa, vůdčím zjevem našeho života kulturního a duchovního v současnosti byl F.X.Šalda. Po iniciálách Masarykových jsou to iniciály Šaldovy, které vzbuzují největší úctu, neboť jejich nositel zanechal národu jeden z nejcennějších odkazů duchovních. T. G. M. a F. X. Š. znamenají největší duchovní vypětí novodobého češství.
— Frank Tetauer[3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho dílo vyznačuje kritická reakce na pozitivismus. K jeho nejdůležitějším inspiračním zdrojům tohoto frankofila patřilo křesťanství, vitalismus, Nietzscheho filosofie, dále literárně teoretické spisy některých francouzských autorů, kteří z původně pozitivistického východiska naznačovali meze striktně pozitivistického přístupu (Taine, Guyau, Hennequin, Thibaudet).

Největšího významu dosáhl ve svých pracích o literatuře, především v kritikách. Je považován za zakladatele české moderní kritiky[4]. Byl pravděpodobně nejvýraznějším, nejoriginálnějším a nejlepším českým kritikem v meziválečném období.

Jeho kritiky pomohly prosadit se mladým umělcům (velmi rychle dovedl rozpoznat talent). Kriticky posuzoval i nepodařené sbírky básníků, jejichž jiných děl si vážil.

Požadoval, aby umění vycházelo ze života, bylo vnitřně pravdivé a neomezené žádnými ideologickými požadavky. Byl představitelem tzv. duchovědného směru: vycházel ze subjektivního osobního prožitku a zaujetí dílem, současně vysvětloval objektivní záležitosti literárních jevů.

Překládal také z francouzštiny a angličtiny, zredigoval dopisy Jaroslava Vrchlického a řídil Melantrichovu knižnici.

Podpis FXŠ
  • 1921 Strom bolesti – básnická sbírka
  • Analysa – povídka
  • 1912 Život ironický a jiné povídky – soubor povídek
  • Dřevoryty staré a nové
  • Loutky i dělníci boží – román

Drama[editovat | editovat zdroj]

  • 1921 Zástupové
  • 1923 Dítě
  • Tažení proti smrti

Literární věda (eseje, úvahy)[editovat | editovat zdroj]

  • 1905 Boje o zítřek – v tomto díle shrnul své názory na literární kritiku. Ta má být literární tvorbě inspirací, proto musí být založena na pochybnosti a zároveň na hledání i kladných stránek díla.
    1. Žádal novou tvarovou řeč.
    2. Kritik musí mít osobní a prožitý poměr k umění.
    3. Musí být vnímavý, citlivý a senzitivní (prožívá pocity).
    4. Kritiku považoval za druh umění.
    5. Kritik musí být schopen přebásnit dílo a přenést ho ve vyšší duchovnější typ.
    6. Musí mít nejen soucit, ale i odvahu a chuť nalézat pravdu.
  • Vědecká kritika – překlad díla stěžejního Emila Hennequina (francouzský pozitivista), překlad vydán v r. 1896
  • 1913 Duše a dílo – problematika romantismu v poezii, hledá duchovní podstatu básníkovy tvorby. Ocenil zde Rousseaua, Máchu a Němcovou.
  • 1924 Antonín Sova
  • 1928 O nejmladší poezii české
  • Básnická osobnost Dantova
  • Antonín Sova
  • Mácha snivec a buřič
  • Básnický typ Jiřího Wolkra
  • O poetismu
  • Dva představitelé poetismu
  • Nová proletářská poezie
  • 1928 O tzv. nesmrtelnosti díla básnického
  • 1928 O nejmladší poezii české
  • 1930 Krásná literatura česká v prvém desetiletí republiky
  • 1930 Jean Arthur Rimbaud, božský rošťák, obsáhlá studie
  • 1939 Kritické glosy k nové poezii české – posmrtně
  • Syntetism v novém umění – první kritická stať; literatura má být živoucí, díla mají zachycovat vše v pohybu

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. František Xaver Šalda v datech na fxsalda.ff.cuni.cz
  2. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  529
  3. Frank Tetauer: F. X. Š. in: Ročenka k jubileu Městských divadel pražských 19071937, Kruh solistů MDP, knihtiskárna Politika, Praha, 1938, str. 47
  4. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 529

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu