Pedagogika

Pedagogika je společenská věda, která zkoumá podstatu, strukturu a zákonitosti výchovy a vzdělávání jako záměrné, cílevědomé a soustavné činnosti formující osobnost člověka v nejrůznějších sférách života společnosti. Studuje a kriticky hodnotí myšlenkové dědictví minulosti, sleduje vývoj školství, výchovy a vzdělávání v zahraničí a ve spolupráci s dalšími vědními disciplínami formuluje nové vývojové trendy pro různé oblasti výchovy a vzdělávání.

Probíhá spor, nakolik má být pedagogika normativní vědou, tzn. nakolik se má zaměřovat na definování cílů, obsahu a účelu výchovy a nakolik jí má jít především o neutrální popis a objasňování výchovných jevů a procesů. Např. Průcha definuje pedagogiku jako vědu, která „se zabývá (1) vším tím, co vytváří a determinuje nějaké edukační prostředí, (2) procesy, jež se v těchto prostředích realizují, (3) výsledky a efekty těchto procesů.“

V současnosti (2009) neexistuje jednotné pojetí pedagogiky, ani shoda v hlavním účelu pedagogiky. Různá pojetí se liší podle jednotlivých autorů, teoretických směrů i podle kulturní orientace charakteristické pro určitou zemi.

Za zakladatele pedagogiky jako vědy je považován Jan Amos Komenský.

Původ a etymologický význam slova

Slovo pedagogika pochází z antického Řecka. Zde byl slovem paidagógos (řecky: παιδαγωγέω; paidós: dítě, ágein: vést, doprovázet) označován otrok, který pečoval a doprovázel syna (dívky nebyly veřejně vzdělávány) svého pána na cvičení a do školy. Podle dochovaných řeckých a římských spisů, se v antické latině slovo paedagogus, již objevuje ve významu učitele a vychovatele. Ten ač byl otrokem, disponoval zvláštní kvalifikaci pro vykonávání profese pedagoga. Z latiny bylo slovo paedagogus převzato do většiny indoevropských i jiných jazyků. V českém jazyce pedagogika označuje vědu o výchově a vzdělávání člověka.

Pojem pedagogika v zahraničí

Pedagogy v angličtině neznamená pedagogika, ale spíše odpovídá českému pojmu obecná didaktika, zatímco českému pedagogika odpovídá svým obsahem anglický termín educational sciences, v překladu edukační vědy. Edukační vědy potom označují velkou skupinu souvisejících disciplín, což je mnohem bližší modernímu pojetí pedagogiky, proto například Jan Průcha preferuje ve svých pracích termín edukační vědy. V nových publikacích se proto také setkáváme s pojmy edukace, edukant, edukátor, edukační realita a dalšími.

Historie pedagogiky

Pedagogika má své kořeny ve filosofii, ze které se oddělila až v 19. století. Pedagogice se věnovali například Sofisté, z filosofů pak Sókratés, Platón, Aristotelés a další. Mezi nejvýznamnější teoretiky pedagogiky patří Jan Amos Komenský, John Locke, Jean Jacques Rousseau, Friedrich Fröbel, Adolf Diesterweg, Johann Heinrich Pestalozzi, Johann Friedrich Herbart, Gustav Adolf Lindner, Konstantin Dmitrijevič Ušinskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Herbert Spencer a další.

Moderní versus tradiční pedagogika

Tradiční pedagogika byla pojímána jako především aplikovaná (užitá) věda a zdůrazňovala se její normativní funkce, tzn. její teorie byla zaměřována hlavně na to, aby vytyčovala nebo předpisovala ideální podobu toho, čeho se má výchovou jedinců, skupin, národa dosáhnout.

Moderní pedagogika se naproti tomu zaměřuje na neutrální popis toho, jak fungují edukační mechanismy, klade důraz na vědeckou deskripci (popis), analýzu a explanaci (vysvětlení a pochopení) problémů edukační reality.

Základní pojmy pedagogiky

• edukační realita a edukační procesy

Edukační prostředí (edukační realita) je jednoduše prostředí, v kterém probíhají edukační procesy. Edukační procesy jsou takové činnosti lidí, při nichž dochází k učení na straně nějakého subjektu (edukant), jemuž je exponován nějakým jiným subjektem (edukátor) přímo nebo zprostředkovaně (např. textem) určitý druh informace.

Pedagogickou vědou jsou nejvíce probádány edukační procesy, které obsahují řízené učení, kterým se rozumí učení, které je zvnějšku nějak regulováno a organizováno tak, aby bylo účinné (typicky se s nimi můžeme setkat např. ve škole). Jako procesy s neřízeným učením se označují procesy, kdy dochází k vědomé autoregulaci učení (např. při samostudiu). Pro oba druhy výše zmíněných procesů je společná intencionalita – subjekt usiluje o to, aby se učil; jedná se o záměrné učení. Bezděčným (náhodným, spontánním) učením se pedagogika nějak hlouběji nezabývá.

Charakter edukačních procesů má úzký vztah k charakteru edukačního prostředí, v kterém se tyto procesy odehrávají. Z hlediska pedagogiky jsou zajímavé především fyzikální parametry prostřed (osvětlení, prostorové dispozice, využití barev), psychosociální parametry prostředí (vztahy mezi edukanty a edukátory) a druh subjektů, kteří jsou v daném prostředí přítomni (např. rodiče, děti, sourozenci, příbuzní v rodinném prostředí versus důstojníci, poddůstojníci, vojáci ve vojenském prostředí).

• edukační konstrukty

Dalším významným pojmem pedagogiky jsou edukační konstrukty, což jsou různé teorie, plány, modely, předpisy a jiné teoretické výtvory, které nějakým způsobem určují či ovlivňují reálné edukační procesy (tzn. např. učební plány, didaktické testy, vysvědčení či různé certifikáty, učebnice, výukové filmy, programy, ale i veškeré produkty pedagogické teorie, jako monografie, referáty na konferencích apod.)

• edukace

Pojem edukace významově zahrnuje pojmy výchova i vzdělávání. Výchova je záměrné působení na osobnost jedince s cílem dosáhnout změn v různých složkách jeho osobnosti, pojem má eticko-normativní nádech, mluví se o výchově mravní, vlastenecké, estetické, citové, výchově k rodičovství a manželství, výchově k míru, apod. Vzdělávání je proces záměrného a organizovaného osvojování poznatků, dovedností, postojů aj., realizovaný prostřednictvím edukačního procesu. Výsledek tohoto procesu by mohl být označen výrazem "naučenost".

Výchova i vzdělávání jsou součástí socializace.

Struktura pedagogiky

Pedagogika zahrnuje jak teorii, tak výzkum. Jedná se o základní i aplikovanou, multiparadigmatickou a často interdisciplinární vědu (čerpá především z psychologie, sociologie, filosofie a dalších věd).

Disciplíny pedagogiky

Strukturování pedagogiky se liší autor od autora. Průcha uvádí následující disciplíny (obory) pedagogiky:

• Dějiny pedagogiky a dějiny školství
• Obecná pedagogika – základní pedagogická disciplína, která usiluje o systematizaci a interpretaci základních pedagogických jevů a zákonitostí, řeší též metodologické otázky a základní terminologii pedagogiky.
• Srovnávací pedagogika (komparativní pedagogika) – popisuje a porovnává pedagogické teorie, výchovně-vzdělávací systémy a školské soustavy v různých zemích či regionech a to v kontextu historickém, sociálním, ekonomickém, politickém, kulturním, apod.
• Filozofie výchovy – zabývá se smyslem a účelovostí edukace (výchovy a vzdělávání), hodnotami v edukaci, otázkou řízení a kontroly edukace, etickými otázkami výchovy, možnostmi a mezemi lidského poznání a jeho předávání z generaci na generaci, člověkem a jeho vychovatelností atd.
• Teorie výchovy
• Sociologie výchovy – zabývá se sociálními aspekty edukace, místem a funkcí edukace ve společnosti, v dané kultuře, vztahy mezi edukací a sociální strukturou a sociální mobilitou, podmínkami a sociálními důsledky činnosti výchovných a vzdělávacích institucí. Mezi hlavní témata sociologie výchovy patří např. rovnost vzdělávacích příležitostí, jazyková a sociální podmíněnost vzdělavatelnosti, postoje ke vzdělávání, vztahy rodina-škola-komunita aj.
• Pedagogická antropologie – snaží se objasňovat edukaci a její vývoj v celistvém pohledu na člověka na základě biologických a sociálních poznatků o lidském rodu, např. ve vztahu k různým omezením i možnostem člověka daným rozdíly v myšlení a komunikaci, způsobech chování, ve zvycích, v tradicích, rituálech, náboženském přesvědčení, sdíleném právu, hodnotách atd. mezi jednotlivými sociálními, etnickými, rasovými a jinými skupinami populace (zkoumá např. i genderové rozdíly).
• Ekonomie vzdělávání - zkoumá vzájemnou souvislost mezi ekonomickými a edukačními procesy (např. rozvoj vzdělanostní struktury populace a tvorba HDP). Typické otázky oboru se týkají kvality výstupů edukačního systému ve vztahu k vloženým nákladům, financování školství, vztahů mezi vzděláním, kvalifikací lidí a jejich uplatnění na trhu práce, otázek marketingu škol apod.
• Pedagogická psychologie - zabývá se využitím psychologických poznatků v pedagogice. Psychologicky analyzuje předpoklady, průběh a výsledky edukace, zkoumá např. psychický vývoj dítěte v souvislosti s jeho schopností osvojovat si různé poznatky a dovednosti, kognitivní procesy, které edukant využívá při učení, sociální vztahy, komunikaci i celkové klima ve škole a dalších edukačních prostředích, strategii a styl výuky v závislosti na věku žáků, vyučovacím předmětu, jejich motivaci, schopnostech, vzájemné kooperaci apod., změny osobnosti navozené výchovně-vzdělávacím procesem atd.
• Speciální pedagogika - zabývá se edukací osob s ohledem na jejich speciální výchovné a vzdělávací potřeby v oblasti fyzické, psychické nebo sociální. Zkoumá jejich pracovní a společenské možnosti, usiluje o jejich integraci do společnosti a sleduje komplexní rozvoj jejich osobnosti. Speciální pedagogika se dělí do následujících podoborů:
  • Etopedie - edukace a reedukace (převýchova) sociálně nepřizpůsobené, obtížně vychovatelné nebo jinak sociálně narušené mládeže (např. mravně narušené mládeže)
  • Psychopedie - edukace osob mentálně retardovaných
  • Somatopedie - edukace osob tělesně postižených či znevýhodněných (např. dlouhodobě nemocných). Spadá sem i edukace osob s mírně odlišným duševním vývojem od normy, tzn. např. osob s lehkou mozkovou dysfunkcí nebo osob se specifickými poruchami učení.
  • Logopedie - zabývá se korekcí nebo odstraňováním poruch řeči (koktavost, vady ve výslovnosti aj.)
  • Surdopedie - edukace osob s různými vadami sluchu (částečná nebo úplná hluchota aj.)
  • Oftalmopedie (též tyflopedie) - edukace osob se zrakovým postižením (částečná slabozrakost, slepota aj.)
• Sociální pedagogika
• Pedagogika volného času
• Andragogika
• Obecná didaktika
• Oborové a předmětové didaktiky
• Technologie vzdělávání
• Pedagogická evaluace
• Pedagogická diagnostika
• Pedeutologie
• Teorie řízení školství
• Vzdělávací politika
• Pedagogická prognostika

(Průcha, s. 26, pouze seznam disciplín, nikoliv popisy)

Kde studovat pedagogiku?

V České republice se pedagogika mimo vysoké školy učí i na na středních pedagogických školách nebo vyšších odborných školách s pedagogickým zaměřením. Bližší podrobnosti jsou uvedeny v článku seznam českých pedagogických fakult.

Kromě filozofických a pedagogických fakult se studium pedagogiky na VŠ uskutečňuje také na více než 30 jiných fakultách, obvykle v rámci studia učitelství pro SŠ nebo 2. stupeň ZŠ (např. učitelství matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě UK apod.).

Časopisy

• některé české odborné pedagogické časopisy

název časopisu	vydavatel	frekvence	poznámka
Aula	Centrum pro studium vysokého školství, v.v.i.	4× ročně	publikuje články a studie z oblasti vysokoškolského vzdělávání, vysokoškolské politiky, sociálního postavení studentů, uplatnění absolventů apod.
e-Pedagogium	PedF UP	4× ročně (2 anglická a 2 česká čísla)	Nezávislý recenzovaný odborný časopis pro interdisciplinární výzkum v pedagogice, speciální pedagogice a didaktikách oborů.
Komenský	PedF MU	5× ročně	časopis pro ZŠ; nejstarší pedagogický časopis u nás (vychází od roku 1873)
Pedagogická orientace	Česká pedagogická společnost	4× ročně	zaměřuje se na obecnější, aktuální problémy pedagogické teorie a praxe, pedagogického výzkumu, školské politiky a přípravy budoucích učitelů
Pedagogika	PedF UK	4× ročně	uveřejňuje odborné texty z filosofie výchovy a z pedagogických disciplín – a to jak ze základních věd, tak z aplikovaného výzkumu
Orbis scholae	společně PedF UK a PedF MU	3× ročně	zaměřený na problematiku školního vzdělávání v jeho širších sociokulturních souvislostech; jedno číslo vždy v angličtině
Studia paedagogica	Ústav pedagogických věd FF MU	2× ročně	teoretické, ale především empirické příspěvky týkající se vzdělávání, výchovy a učení ve všech sférách života společnosti; jedno číslo vždy monotematicky zaměřeno; plné verze článků s půlročním zpožděním online; časopis usiluje o interdisciplinární otevřenost
Speciální pedagogika	PedF UK	5× ročně	určen především pedagogům na školách a zařízeních pro mentálně retardované, sluchově, řečově, zrakově a tělesně postižené, na školách při nemocnicích a ozdravovnách a na školách a zařízeních pro obtížně vychovatelné

• některé české populární pedagogické časopisy

název časopisu	vydavatel	frekvence	poznámka
Učitelské noviny	Gnnosis, s.r.o.	týdenník
Moderní vyučování	AISIS	10× ročně	zaměřen na inovační trendy v českém i zahraničním školství
Informatorium 3-8	Portál, s.r.o.	10× ročně	časopis pro výchovu dětí od 3 do 8 let v mateřských školách a školních družinách

Literatura

• SKALKOVÁ, Jarmila. Obecná didaktika. 2. rozš. aktualiz.. vyd. Praha : Grada, 2007. 328 s. ISBN 978-80-247-1821-7.  
• SKALKOVÁ, Jarmila. Pedagogika a výzvy nové doby. Brno : Paido, 2004. 158 s. ISBN 80-7315-060-3.  
• Dostál, J. – Macháčková, P. Systémové pojetí edukačního procesu a možnosti měření jeho efektivnosti. In Systémové přístupy 2005. Praha: VŠE, 2005. CD-ROM. ISBN 80-245-1012-X.
• BLÍŽKOVSKÝ, Bohumír. Systémová pedagogika:Celistvé a otevřené pojetí vzdělávání a výchovy. Ostrava : Amonium servis, 1997. 315 s. ISBN 80-85498-23-5.  

Související články

• Sofisté - starořečtí placení učitelé a filosofové
• Základní škola
• Skauting
• Woodcraft
• Pionýr (sdružení)