Speciální pedagogika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Speciální pedagogika (dále zkratka SP) je velmi významná pedagogická disciplína orientovaná na výchovu, vzdělávání, na pracovní a společenské možnosti a uplatnění zdravotně a sociálně znevýhodněných osob a jejich co možná největší začlenění do společnosti. SP je poměrně mladá vědní disciplína, jako teoretická disciplína začala být uznávána na přelomu 19. a 20. století.

Obsah

Vztah SP k jiným vědám [editovat]

SP je nejtěsněji spjata s obecnou pedagogikou a didaktikou. Vzájemný vztah je určen obecným filozofickým principem dialektické jednoty obecného a speciálního. Proces speciální výchovy a vzdělávání nelze naplňovat bez dostatečných znalostí odlišnosti vývoje v oblasti fyziologie a patologie, které jsou součástí biologických věd, a studia psychických zvláštností v oblasti společenských věd - psychologie, patopsychologie, psychopatologie, sociologie, sociální patologie a sociální psychologie [1].

Klasifikace SP [editovat]

Speciální pedagogika se tradičně dělí dle jednotlivých druhů postižení (na tzv. "pedie") na:

dle věku na:

  • SP předškolního věku
  • SP školního věku
  • SP dospělých (speciální andragogika)
  • SP seniorů (speciální gerontagogika)

Stručné dějiny SP [editovat]

Nelze opomenout významnou pedagogickou osobnost - Jana Ámose Komenského (1592-1670), který se jako první u nás zabýval edukací postižených. Ve svých dílech vyzýval ke změně postojů k těm dětem, které až do té doby byly – pro nějaký nedostatek nebo odlišnost – z výchovného a vzdělávacího procesu vylučovány. Až do konce 18. st. byly děti řazené podle dobové terminologie mezi „hluchoněmé, slepé, idiotické, zmrzačené, mravně narušené nebo nezhojitelně choré“.

Historii speciálně-pedagogického myšlení u nás můžeme zjednodušeně rozdělit do 4 následujících období:

Počáteční období speciálně-pedagogického myšlení [editovat]

(2. pol. 19. st.)

Doba mezi objevujícím se zájmem o léčbu, výchovu a řešení právní problematiky postižených a vznikem prvních odborných ústavů pro osoby s různými typy vad a poruch. Za jedno ze základních děl lze považovat Pädagogische Pathologie (= pedagogická patologie), od autora Ludwiga Adolfa Strümpela. Zabývá se zjišťováním, tříděním a celkovou diagnostikou různých vad a odchylek, jejich příčinami, profylaxí a terapií. V roce 1911 zavedli Dannemann, Schober a Schulze pojem léčebná pedagogika. V českých zemích se tento termín však neujal.

Druhé období speciálně-pedagogického myšlení [editovat]

(2. pol. 19 a začátek 20. století - částečně se překrývá s 1. obdobím)

V Čechách i na Moravě vznikala střediska odborné péče o postižené.

Začátek 20. st. byl důležitým obdobím pro rozvoj teorie výchovy a vzdělávání postižených. Vyhlašováním tzv. „století dítěte“ mělo svůj ohlas i v pedagogice. Snahy o prokázání práva učitelů na metodickou volnost byly provázeny tzv. hnutím za uměleckou výchovu (např. František Bakule), pokusy o reformu školství, třemi českými sjezdy pro péči o slabomyslné a školství pomocné (1909-1913). Teoretickou platformou nových pedagogických tendencí byla nová vědní disciplína – pedologie. Hlavní představitel pedologického směru byl prof. František Čáda (1865-1918). Objasňoval význam pedologické teorie jako základny pro praktické aplikace v péči o mládež. Důraz na myšlenku, že dítě má nárok na vlastní právo, dětskou svéráznost a dětské hodnoty. „Dítě není „zmenšeninou“ dospělého, ale je jinou lidskou kvalitou se svým vlastním způsobem myšlení a prožívání.“ (tzv. pedocentrismus, Koperníkovské sluníčko). V roce 1910 byl spoluzakladatelem (s Jindřichem Matiegou a Janem Dolenským) pedologického ústavu hl. města Prahy. Období 1. sv. války a roky po ní přineslo řadu nových podnětů a praktickou potřebu řešení závažných soc. problémů, mezi něž patřily i děti a mládež „abnormální“. Tato potřeba byla východiskem komplementární disciplíny k pedologii – pedopatologie. Prof. Čáda usiloval, aby pedopatologie propojovala vědy o biologii i psychologii „abnormálního dítěte“. Dále zavedl termín děti úchylné, tím označoval přechodovou kategorii mezi hluboce ment. postiženými, tj. „nejhlubšími idioty“ a lehce mentálně postiženými, „lehce abnormálními“. Původně úzce chápaný pojem nabyl později širšího významu a dostal se do názvu oborového časopisu „Úchylná mládež“, který vycházel od r. 1925.

Jan Mauer (1878-1937) zavedl termín nápravná pedagogika (zkratka NP). Vědní obor, který měl být protiváhou medicínsky orientované pedopatologie a měl 3 cíle:

  1. pomáhat „abnormálním“ jedincům k tělesnému uzdravení
  2. podněcovat jejich vývoj tělesným a duševním cvičením
  3. v rámci jejich možností je připravovat pro praktický život

Největšího rozvoje dosáhla NP v období první republiky, a to ve všech dílčích zaměřeních podle skupin postižených. Dokladem toho bylo 5 sjezdů pro výzkum dítěte, které se konaly v letech 1922-1933. Praktickou odezvou bylo vybudování sítě „pomocného školství“, tj. speciálního školství. O to se nejvíc zasloužil Josef Zeman (1867-1961), který byl všestranně zaměřeným pedagogem a po roce 1919 působil na ministerstvu školství a národní osvěty.

V tomto období byly položeny základy teorie komplexní rehabilitační péče, ale i tzv. „koedukace“ (integrace) tělesně postižených a zdravých dětí a mládeže; obhájena nutnost zřízení škol při nemocnicích, zavedena léčebná tělesná výchova, pracovní výchova používána v rámci komplexní terapie i přípravy pro povolání pohybově postižených, publikovány první metodické příručky tzv. exkurzního vyučování a nápravného psaní tělesně postižených. Druhé období spec-ped. myšlení bylo zaměřeno zejména na zpracovávání jednotlivých spec-ped. podoborů (dle typů postižených).

Třetí období speciálně-pedagogického myšlení [editovat]

(přibližně 1945 – 1950)

Toto období je spjato se jménem antropologa Františka Štampacha (1895-1976). Pokusil se vymezit obecnou teorii pro nápravu „vad a chorob mládeže“. Použil termín sociální pedagogika, která byla zaměřena na oblast ochranné, nápravné a léčebné výchovy mládeže tělesně, duševně a mravně narušené. Rozlišil 4 tzv. pracovní soubory: - psychopedii pro vady duševní a mravní - ortopedii pro vady tělesné - logopedii pro vady hlasu, řeči a sluchu - okulopedii pro vady zraku Základním principem i metodou sociální pedagogiky byla reedukace, jíž Štampach chápal sociální regeneraci.

Čtvrté období [editovat]

(od r. 1948)

Prof. MUDr. PhDr. Miloš Sovák (1905-1989) užil v r. 1953 pojem defektologie. Pojem speciální pedagogika poprvé užil v roce 1957 Bohumír Popelář. Ludvík Edelsberger pokusil se v roce 1965 zavést termín speciální pedagogika defektologická. Termín speciální pedagogika definitivně zavedl Miloš Sovák (v Nárysu speciální pedagogiky - 1972), jako první vedoucí katedry speciální pedagogiky na Univerzitě Karlově. Speciální školství označil tehdy jako „školství pro mládež vyžadující zvláštní péče“. Vytvořil základní rámec oboru; Nárys SP je dodnes platným východiskem SP teorie i praxe u nás. [2]

Vývoj názvu oboru [editovat]

Pojem speciální pedagogika se postupně historii pozměňoval a specifikoval. Označení SP se u nás ustáli v 70. letech 20. st. v celém světě není dosud pojmenování tohoto vědního oboru jednotné, po obsahové stránce jsou však přístupy odborníků blízké. Ve vývoji názvu SP se u nás můžeme setkat s těmito termíny (v závorce jméno člověka, který termín začal používat):

  • pedagogická patologie (Adolf Strümpela),
  • léčebná pedagogika (Dannemann, Schober a Schulze),
  • pedopatologie (František Čáda),
  • duševně úchylné děti (František Čáda),
  • nápravná pedagogika (Jan Mauer),
  • sociální pedagogika (František Štampach),
  • zvláštní péče (František Ludvík),
  • speciální pedagogika defektologická (Ludvík Edelsberger),
  • defektologie (Miloš Sovák),
  • speciální pedagogika (Bohumír Popelář, Miloš Sovák). [3]

Odkazy [editovat]

Související články [editovat]

Reference [editovat]

  1. ↑ a b PIPEKOVÁ, Jarmila. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno : Paido, 2006. 404 s. ISBN 80-7315-120-0. Kapitola Uvedení do speciální pedagogiky, s. 97.  
  2. ↑ RENOTIÉROVÁ, Marie. Speciální pedagogika. Olomouc : Univerzita Palackého, 2006. 313 s. ISBN 80-244-1475-9. s. 9-12.  
  3. ↑ PIPEKOVÁ, Jarmila. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno : Paido, 2006. 404 s. ISBN 80-7315-120-0. Kapitola Uvedení do speciální pedagogiky, s. 96.  

Literatura [editovat]

  • EDELSBERGER, L.: Defektologický slovník. 3. upr. vyd. Praha : Nakladatelství H&H, 2000. 418 s. ISBN 80-86022-76-5
  • RENOTIÉROVÁ, M.; LUDÍKOVÁ, L. a kol.: Speciální pedagogika. 4. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 2006. 313 s. ISBN 80-244-1475-9
  • SOVÁK, M.: Nárys speciální pedagogiky. 6. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1986. 230 s.
  • PIPEKOVÁ, J.: Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2. roz. a přepr. vyd. Brno : Paido, 2006. 404 s. ISBN 80-7315-120-0
  • VÁGNEROVÁ, M.; HADJ-MOUSSOVÁ, Z.; ŠTECH, S.: Psychologie handicapu. 2. vyd. Praha : Karolinum, 2000. 230 s. ISBN 80-7184-929-4

Externí odkazy [editovat]

Katedry speciální pedagogiky na univerzitách v ČR:

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Speciální_pedagogika&oldid=10264886“