Léčba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo terapie. Tento článek pojednává o léčbě. O televizním seriálu pojednává článek Terapie (seriál).

Léčba (terapie) je souhrnný název pro soubor opatření prováděných s cílem ovlivnit průběh onemocnění. Cíle léčby mohou být různé:

  • Pokud je to možné, je cíl zbavit nemocného nemoci. Tak například podáním antibiotik u akutní infekce dojde ke zničení původce nemoci a tím k vyléčení, pokud nedošlo k nevratnému poškození.
  • Dalším možným cílem je zbavit nemocného nemoci i za cenu poškození nemocného, pokud poškození nemocného je menší než poškození dále pokračující nemocí. Tak například vyoperování zaníceného červovitého přívěsku slepého střeva je prakticky neznatelným poškozením (chybění tohoto orgánu nijak nevadí), zatímco pokračující zánět může vyústit i v prasknutí červovitého přívěsku s život ohrožující sterkorální peritonitidou.
  • V některých případech nelze nemoc vyléčit ani za cenu trvalých následků, lze ale nemocnému trvale podávat léky, které zabraňují propuknutí nemoci nebo rozvoji skutečně nebezpečných poruch, které by se objevily v důsledku základního onemocnění. Tak například diabetes mellitus 1. typu je smrtelné onemocnění, při kterém chybí tělu vlastní inzulín. Jeho injekčním podáváním je pacient schopen normálního života.
  • Někdy nelze nemoc vyléčit, ale je možné mírnit její průběh. Pokud jde o nemoc zhoubnou, lze tak pacientovi přidat i mnoho let kvalitního života.
  • V některých případech nelze vůbec ovlivnit průběh nemoci. Léčba je pak zaměřena především na mírnění utrpení nemocného, tedy především na to, aby nemocný necítil případnou boles, a na to, aby byl nemocný schopen alespoň pohybu na lůžku.

Volba terapie vychází především z teoretických představ o fungování lidského těla a o vzniku chorom. Tato představa je u daného nemocného konkretizována jeho profilem příznaků, na základě kterých je stanovena diagnóza. Diagnóza často není zcela zřejmá a tak může být proveden tzv. terapeutický pokus. Pacientovi je nasazena léčba na pravděpodobnou chorobu a pokud není léčba účinná, znamená to, že tuto chorobu lze pokládat za vyloučenou a je třeba pátrat po jiné diagnóze.

Diagnostika i volna terapeutických prostředků vycházejí především z filozofického rámce, ze kterého vychází ta která medicínská škola. Moderní medicína, i když ve své tradici navazuje především na starověkou řeckou medicínu a tím na medicínu starověkého Egypta, má výjimečné postavení tím, že navazuje na racionální a empirickou tradici novověké filozofie a zejména vědy, která se z filozofie vydělila. Prakticky to znamená, že pro moderní medicínu je klíčovým prvkem při tvorbě hypotéz o původu chorob především empirie ve formě pozorování i experimentů a následné zobecnění poznatků. Pokud je na základě těchto pozorování vyslovena hypotéza o možném způsobu ovlivnění choroby, je tato hypotéza důkladně testována a teprve pokud je testování úspěšné, je nový postup používán v běžné medicíně. Vlastně ústředním bodem medicíny je přesvědčení, že jedině empirický důkaz o účinnosti terapie má hodnotu, toto je rozvedeno v konceptu evidence based medicine.

Tímto se moderní medicína liší od medicínských škol minulosti (vč. medicíny středověké), které vycházely ze spekulativních představ o původu nemocí a o možnostech ovlivnění průběhu. Tyto představy mohly být na úrovni poznání své doby zcela racionální, např. pokud se jevilo jako možné to, že nemoc je způsobena démonem, bylo pomazání pacientka krokodýlím trusem zcela racionálním postupem vyhánění démona. Staré medicínské školy se od moderní medicíny neliší ani tak ve volbě prostředků, protože řada starověkých léčiv vycházela z empirické tradice. To, čím se liší nejvíce, je důraz na autoritu. Zatímco pro moderní medicínu je váha autority malá a zcela zásadní je důkaz, u většiny škol minulosti to bylo právě naopak. Respekt k autoritám měl různou váhu. Tak například středověká medicína byla poměrně tvůrčí, lékaři vymýšleli nové postupy, jen své nápady často připisovali klasikům antiky. Naproti tomu tradiční čínská medicína se vyznačuje mimořádnou rigiditou, bezbřehou úctou k předkům, která zakazovala pochybnosti. Nepochybovat bylo o to snazší, že způsob práce čínských lékařů postrádal zpětnou vazbu, po předepsání terapie již pacienta nekontrolovali.

Moderní medicína se odlišuje i od tzv. alternativní medicíny, tedy od poměrně širokého spektra škol, které lze charakterizovat jako školy vyznávající teorie o příčinách chorob a/nebo o možnostech jejich ovlivňování, které nebyly patřičně ověřeny. Obvykle jde o postupy, které jsou v přímém rozporu s poznatky přírodních věd, tedy lze je pokládát za neúčinné nepřímo. Někdy jde o postupy, které byly klinickým testování prakticky vyvráceny (homeopatie). Může se jednat o nové školy ale i o pokračování starověkých škol nebo o jisté karikatury těchto škol.

Terapii může provádět:

  • Sám nemocný. Samoléčba je běžná u řady banálních onemocnění jako je např. nachlazení, lehký průjem nebo třeba drobné oděrky.
  • Zdravotnický profesionál. Zdravotnickým profesionálem je obvykle lékař, ale podle zvyklostí a legislativy té které země může některé léčebné výkony provádět a případně i volit jiný zdravotnický profesionál, např. zdravotní sestra, fyzioterapeut, klinický psycholog nebo optometrista. Zdravotnický profesionál je za správnou volbu léčebného výkonu i za jeho provedení odpovědný, vč. odpovědnosti trestní. Není odpovědný za případné známé riziko výkonu, pokud s ním byl pacient před výkonem seznámen a s výkonem souhlasil.
  • Léčitel (může být nazýván i jinak) se věnuje výkonům tzv. alternativní medicíny. Jeho odpovědnost za jím prováděné výkony je velmi špatně definovaná a obvykle spíše neexistuje.

Technicky se terapie moderní medicíny běžných somatických chorob dělí na:

  • konzervativní terapie: nezasahuje se do tělesné integrity pacienta, obvykle léčba léky (farmakoterapie).
  • radikální terapie: chirurgický zásah do tělesné integrity pacienta.

Rozdělení je do značné míry historické, ale pro své opodstatnění se u řady chorob stále používá.

Jinými formami terapie jsou např.:

Při znalosti mechanismu vlastní choroby může být terapie:

  • kauzální: Působí přímo na původce choroby.
  • patogenetická: Působí na řetězec rozvoje choroby.
  • symptomatická: Působí na symptomy choroby.
  • podpůrná: Nepůsobí přímo na nemoc, ale podporuje nemocného.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kurt Pollack: Medicína dávných civilizací. Orbis, Praha 1973
  • Walter Siegenthaler: Diferenciální diagnostika vnitřních nemocí. Aventinum, Praha 1995
  • Blahoslav Bednář: Patologie, svazek I. Avicenum, Praha 1982
  • Milada Říhová a kol.: Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana Lucemburského. Paseka, Litomyšl 2010
  • Vojtěch Mornstein a kol.: Utopený Archimedes: Malý alternativní výkladový slovník. Nadace Universitas Masarykiana, Brno 1999
  • Trisha Greenhalgh a David Weatherall: Jak pracovat s vědeckou publikací? Základy medicíny založené na důkazu. Grada, Praha 2003


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo léčba ve Wikislovníku